O vědě a popularizaci

Science Café je postaveno na prezentaci vědy v neformálním prostředí kaváren. Zajímalo by mě, jak se na toto spojení jako filozof díváte. Existuje mezi vědou a kavárnami nějaká historická vazba? 

Myslím, že ne. Kavárna je instituce poměrně mladá a spíš společenská než odborná. Do kavárny může každý, kdo se dokáže slušně chovat – a v tom je její síla. Pokud vědci (badatelé, odborníci) chodí do kavárny, chtějí si promluvit s přáteli a kolegyněmi z jiných oblastí a oborů, třeba i s umělci, literáty, novinářkami atd. V takových společnostech  by bylo nezdvořilé chtít diskutovat o vyloženě odborných, specializovaných otázkách. Všichni se naopak těší, že si od nich na chvíli odpočinou, že se třeba také něco dozvědí, ale spíš jako laici v cizích oborech, kteří si rozšiřují svůj lidský obzor. Ti, kterým Němci nezdvořile říkají fachidiot, tam nemají co dělat.

Má dnes věda v kavárnách místo (jinak než třeba jen ve formě Science Café), nebo se má odehrávat v laboratořích?

Kavárna může být místem užitečných a velmi cenných výměn mezi lidmi, kteří by se na odborných setkáních nikdy nepotkali. Mohou z nich čerpat inspiraci, objevovat nové zajímavé otázky a oblasti a mohou si také korigovat ten přirozený sklon odborníků přeceňovat svůj vlastní obor a na ty ostatní se dívat s patra. Protože se dnes i ve vědě hodně hovoří o transdisciplinaritě, o přesazích mezi obory, a mnoho se od nich očekává, mohly by takové neformální skupinky otvírat i nové cesty a možnosti. Někoho možná napadne Skype, ale já si myslím, že kavárnu nenahradí. Už kvůli té kávě.

Často vystupujete při různých příležitostech, pomáháte popularizovat témata z filozofie, politologie, historie. Je z hlediska popularizace vědy mezi přírodními, humanitními a sociálními vědami rozdíl? Mají to třeba biologové či chemici v něčem snazší?

Snazší asi ne, ale jiné. Předměty a témata, kterým se matematik, přírodovědec nebo technik profesionálně věnuje, která zkoumá a o nichž publikuje, jsou totiž většinou nesmírně vzdálená každodenní lidské zkušenosti a někdy dokonce rozumem nepochopitelná. S kvarkem, s mitochondrií nebo se strunou se nikdo z nás nikdy nesetkal „tváří v tvář“ a „černá díra“ to z definice vylučuje. Proto se třeba teoretický fyzik musí často spokojit s formalizovanými vzorci a rovnicemi, které se osvědčily a fungují přesně, i když je nikdo nedokáže pochopit. Takové vědy vyžadují popularizaci jako zásadně odlišnou činnost, která sice přináší prestiž, přitahuje mládež a přesvědčuje veřejnost i politiky, aby byli k vědě štědřejší, do vědy samé ale nepřináší téměř nic. Proto se ani do hodnocení „vědeckého výkonu“ nijak nepočítá, i když je to právě popularizace, která by se měla podporovat z veřejných prostředků.

Tohle je v humanitních oborech jinak. Dobrá historická kniha je i dobře napsaná a dobře se čte. Po mém soudu to platí i pro filosofii, která se má primárně obracet k veřejnosti a ke každému. To neznamená, že by obtížnější filosofická literatura byla zbytečná. Jsou věci, o nichž (zatím?) neumíme mluvit a psát prostě a zároveň netriviálně. Ale je tu i stále víc literatury, která si přímo zakládá na své učenosti, tj. nesrozumitelnosti, protože si autor (a někdy i habilitační komise) myslí, že jen taková filosofie je opravdu „vědecká“.

Jenže filosofie, podobně jako historie nebo psychologie, zkoumá věci, s nimiž má každý člověk bohaté zkušenosti, a snaží se jim rozumět. „Úkolem filosofie je porozumět tomu, co jest“, říká o tom Hegel. Proto – zdá se mi – cílem filosofie není objevovat a ovládat, nýbrž porozumět a chápat, takže už žádnou zvláštní popularizaci nepotřebuje. Takhle filosofoval Sókratés i Platón, Epikúros, Cicero i Marcus Aurelius, Maimonides i Tomáš Akvinský, Descartes i Nietzsche. Teprve pod tlakem různých odborností se i filosofové začali starat o učený jazyk, aby nevypadali vedle skutečných vědců tak hloupě. A pak také potřebovali i nějakou popularizaci – pokud ovšem je u nich co popularizovat a není to jen prázdná sláma. Hezky je to vidět na sociologii, která stojí jaksi mezi, a tak se rozdělila na tu přesnou, ale často nic neříkající, která měří a kvantifikuje, a na tu srozumitelnou, i když někdy trochu bláznivou, která se snaží pochopit a porozumět. Bourdieu, Baumann nebo Petrusek žádnou velkou popularizaci nepotřebují.

Jak se vůbec díváte na spojení „popularizace vědy“? Poslední dobou se možná trochu nadužívá. Co to o české vědě a její schopnosti prezentovat své výsledky říká?

Už víc než 200 let, počínaje třeba Laplacem nebo Faradayem, se většina věd děje výhradně mezi odborníky a nám ostatním jsou přístupné jen jejich praktické výsledky, od léků až po atomové bomby. Všichni sedíme u počítačů a už děti vědí, kam kliknout, ale o tom, co se tam za obrazovkou vlastně děje, víme stále méně a méně – ostatně to vědět ani nepotřebujeme. Jenže věda se tak dostává do choulostivé situace: potřebuje víc a víc peněz, a přitom to umí obhájit jen svými aplikacemi. Motorem vědeckého pokroku jsou ale teoretické vědy a „základní výzkum“, který má k aplikacím daleko. Na druhé straně vědu dělají lidé a věda potřebuje dorost, nadšené a obětavé vědce. Proto je popularizace vědy dnes tak důležitá.

Prozíravější politici, kteří na vědu sázejí, tohle dobře vědí a rádi by i popularizaci věd podpořili. Jenže dnes jdou nahoru spíš populisté, kteří se podbízejí nevzdělancům a uvažují jako hokynáři: co z toho budeme mít? Kolik to vynese, teď a tady? Je trochu paradox, že veřejné podpoře popularizace vědy často nepřejí ani sami vědci: nechtějí se s ní dělit o peníze „na vědu“.

Za výstup vědy se vesměs považuje „poznání“ nebo „vědění“. Je to ale totéž, co „moudrost“?

Poznání i vědění jsou hodně široké pojmy: člověk může „poznat“ dávného spolužáka a může „vědět“ kam kliknout, což jistě není věda. Vědecké poznání musí být obecnější, a to znamená také abstraktnější. Ale ani to nejobecnější vědění ještě není moudrost a řečtí filosofové mluvili  o „mnohoučenosti“, polymathia. Rozdíl, zdá se mi, je v tom, že poznání i vědění nabízí nástroje, prostředky jak dosahovat svých cílů, kdežto moudrost začíná otázkou, co s nimi chceme dělat? Skutečné životní problémy a zamotané situace se týkají také vztahů mezi lidmi, které nejsou deterministické a nemají jedinou příčinu – a tedy ani algoritmická řešení. Moudrost se možná projevuje v tom, že je člověk schopen rozhodovat se a jednat dobře i v prostředí mnoha příčin a vlivů, a tedy zdánlivě nedůsledně, nečekaně a třeba i tvořivě.

Jedna z vašich posledních knih nese název Thinking About Ordinary Things. Která „obyčejná věc“ je podle vás zatím stále nedostatečně promyšlenou oblastí? 

To je anglický překlad knížky, která se česky jmenuje „Malá filosofie člověka“ a vyšla už v šesti vydáních. Každá z asi 30 krátkých kapitol se věnuje nějaké „nedostatečně promyšlené oblasti“, jak jste to hezky nazval. To ovšem vůbec neznamená, že by teď už byla promyšlená dostatečně, hotová a vyřešená. Knížka hraje spíš na to, aby si čtenář uvědomil, že každá z těch „obyčejných věcí“ – od funkce smyslů přes jazyk a pravdu, vědu a náhodu, život a přírodu, město, moc a peníze, až po svobodu, mravnost a náboženství – je ve skutečnosti nevyčerpatelná zásobárna otázek. které se domáhají naší pozornosti.

A která vás osobně nejvíc fascinuje nebo překvapuje?

Málem bych řekl, že všechny, ale to by nebyla pravda. Hodně jsem se zabýval tématy času, lidské osoby, náboženství, peněz a práva, ale nakonec mě to vždycky dovedlo k tématu svobody, které dnes pokládám za klíčové a přitom zatížené spoustou nebezpečných omylů. Stačí večer otevřít televizi. Mnoho lidí si představuje, že být svobodný znamená, že člověk může dělat co chce, a pak si stěžují, že jim to ta zlá společnost nechce trpět. Jenže moderní člověk nežije sám na ostrově, nýbrž mezi tisíci neznámých lidí, a aby se jich tolik nebál, potřebuje se spolehnout, že určité věci neudělají: že ho nezabijí, neokradou atd. Hezky je to vidět na dálnici: kdyby se člověk nemohl spolehnout, že (skoro) všichni ostatní pojedou také vpravo, jen blázen by se do takové „svobody“ odvážil. Zní to možná jako paradox, ale je to tak, že dodržování a vymáhání dobrých pravidel je minimální podmínka pro to, aby se člověk mohl ze svobody těšit. Jinak se nechá zavřít do klece jen ze strachu, aby mu někdo neublížil – a populističtí politici ho ještě straší. Naopak svobodná může být jen společnost lidí, kteří se tolik nebojí.

Jaká by byla Vaše reakce, kdybychom objevili život mimo Zemi?

To by byla asi zajímavá zpráva, i když by pro naše životy znamenala až překvapivě málo. Když jsme kdysi jeli do Ondřejova podívat se na „měsíční kámen“, bylo to velké zklamání: kousek škváry, která ani nesvítí, jak si děti samozřejmě všimly. Než přistál Armstrong na Měsíci, stálo to astronomické peníze a dnes po tom neštěkne pes. Podobně vozítko na Marsu a jiné nákladné hračky. Trvalým výsledkem tady na Zemi jsou teflonové pánve a tisíce děsivých zbraní, proti nimž není obrana.

Fantazie o tom, jak budeme osídlovat jiné planety, svědčí buď o trestuhodné naivitě, není-li to rovnou podvod na hloupých lidech. Stačí vzít kalkulačku a kus papíru, aby bylo jasné, že nic takového není ani technicky možné. Žádná z planet sluneční soustavy nic zajímavého nenabízí a na žádné není ani atmosféra, kde by se dalo dýchat. Je nezodpovědné balamutit veřejnost zprávami o tom, že na Marsu snad je voda. Možná, že je, ale k čemu to je? A vzdálenosti objektů mimo sluneční soustavu se měří na světelné roky. Takže jaké cestování „kosmickým prostorem“, v němž se  reálně pohybují jen rakety a bludné balvany, komety a meteory?  Je jen otázka času, kdy tohle veřejnost otluče vědě o hlavu.

(Pro ScienceCafé 5. 7. 2018)