Dobro pro všechny?

Úkolem etické výchovy je ovlivňovat rozhodování, jednání a hodnocení mladých lidí, učit je lépe zacházet s jejich svobodou. Na rozdíl od většiny školních předmětů, věnovaných poznávání a vědění, je to tedy předmět v Kantově smyslu „praktický“ a tedy také hodnotící. Nemůže tudíž začínat ničím jiným, než probouzením a rozvíjením těch více méně přirozených vloh a lepších stránek lidské přirozenosti, které si děti do života a do školy už přinášejí. Evoluční biologové i neuropsychologové nás dnes mohou poučit, jak je člověk už „od přírody“ adaptován, aby se v běžných životních situacích dovedl rozhodovat a jednat rychle a přitom tak, aby si neškodil. A protože je člověk patrně odjakživa tvor společenský, je už docela malé dítě vybaveno schopnostmi, které mu umožňují nejen přežít, ale také navazovat kontakty, přitahovat a posilovat náklonnost svých rodičů a postupně od svého okolí přejímat i „dobré“, to jest osvědčené návyky sociální.

Je jistě důležité, aby si etická výchova dobře uvědomovala tuto pozoruhodnou výbavu, na niž musí navazovat. Zároveň se však nemůže spokojit s biologickým pohledem na lidské jednání. Geneticky předávané adaptace se sice samozřejmě vyvíjejí, ale jen velmi pomalu, jak to odpovídalo proměnám prostředí a životních příležitostí, jimž byli naši předkové vystaveni po několik milionů let. Jenže nejpozději od vzniku jazyka a kultury lidé své prostředí stále víc ovlivňují, budují si je sami a využívají nových možností kulturní evoluce. Stále rychlejším proměnám okolního světa, společnosti nebo způsobů obživy nemůže stačit neurobiologická adaptace a musí ji doplňovat a patrně postupně i nahrazovat cílevědomá výchova.

V překotných změnách společenského a kulturního prostředí se totiž tisíciletími osvědčené adaptace mohou měnit v nebezpečné maladaptace. Příkladů lze najít libovolné množství. Adaptace na blízké prostředí rodiny či kmene, na omezené prostředky násilného sebeprosazování nebo na pomalý pohyb chůze, se v současném světě může stát společenským nebezpečím. Osvědčené zábrany proti násilí na blízkém člověku a tváří v tvář přestávají působit, může-li zabíjet na dálku, když svoji oběť ani nevidí. Automobilista pohodlně sedí ve svém vozítku a nemusí si vůbec uvědomit, že ve stokilometrové rychlosti ovládá smrtící zbraň – pro sebe i pro ostatní. Člověk adaptovaný na nepatrnou hustotu osídlení si vůbec neuvědomuje, že zacházení s odpadky může být problém, a tak dále.

Psychologie si už dávno uvědomila zásadní význam raného dětství pro formování lidské osobnosti. Mimořádná lidská schopnost přesné nápodoby, dětská zvídavost a zvědavost umožňují, aby v krátké době několika málo let dítě prakticky zvládlo i tak složité a náročné věci, jako je například mateřská řeč – nosný základ celé další výchovy a vzdělávání. Rozsah a objem znalostí, dovedností i návyků, které současné společnosti předpokládají a od každého vyžadují, si v posledních staletích vynutil zavedení povinné školní výchovy. Ta má zhruba řečeno trojí poslání. Děti zde mají předně dovršovat své osobní zrání k dospělosti (personalizace), za druhé své zařazení a zakotvení v širší a často neosobní společnosti (socializace) a konečně i získávat specifické znalosti a dovednosti či „odbornosti“, aby se v takové společnosti mohly uplatnit.

Zatímco kognitivní výuka v různých „předmětech“ má už dnes osvědčené koncepty, metody, učebnice a pedagogy, stojí etická výchova spíše na začátku. Má totiž v dětech pěstovat a rozvíjet něco, co donedávna samozřejmě zajišťovaly rodiny, a tak se mnohým zdá, že jí není ani třeba. Přesto se domnívám, že se mýlí. Proč? Předně stále víc dětí vyrůstá v prostředí, které tyto krajně důležité osobní a společenské návyky nemůže dostatečně pěstovat. Za druhé se dnes pohybujeme v prostředí stále širším a rozmanitějším, kde na sebe narážejí odlišné představy o tom, co a jak „se dělá“ nebo nedělá. Z těchto rozdílů vznikají nebezpečná napětí, která je třeba tlumit na jedné straně výchovou k toleranci, ale na druhé straně také potlačováním představ vyloženě extrémních a nepřijatelných.

To ale právě v moderních společnostech naráží na nové a nečekané překážky. I kulturní a společenský vývoj probíhá velmi nerovnoměrně a rozdíly ve společnostech se spíše prohlubují. Ti, kteří jej vedou a určují, mají své vlastní představy, které se snaží prosazovat, a často nemají dost trpělivosti, aby ty ostatní k následování přesvědčili. Organizace masových společností je také stále složitější a pro běžné občany často neprůhledná, takže i dobře míněné společenské změny se prosazují jaksi „přes jejich hlavy“. A protože jim občan nerozumí, může mít dojem, že mu dokonce škodí. To je po mém soudu hlavní důvod slábnoucí důvěry v politické i společenské elity, bez níž se ovšem žádná společnost neobejde.

Nosným programem novověkého evropského vývoje, který dnes určuje i vývoj světový, je myšlenka emancipace – rušení privilegií, zbytečných zábran a omezení a zdůrazňování individuálních svobod. Během několika posledních staletí dosáhl program emancipace velikých úspěchů. Moderní soutěživé společnosti se ukázaly být neobyčejně produktivní, otevřely cestu vědeckému, technickému i hospodářskému pokroku a svým občanům připravily život daleko bohatší, bezpečnější a pohodlnější. Průměrná délka života, životní úroveň i možnosti uplatnění se výrazně zvýšily, i když zároveň vzrostly i rozdíly mezi jednotlivýámi vrstvami společnosti.

Jakkoli v bohatších společnostech na sobě navzájem víc a víc závisíme a málokdo z nás by dokázal přežít na pustém ostrově, na druhé straně si žárlivě střežíme oblast své svobody a nezávislosti. Během posledních dvou staletí padlo množství tradičních zábran – sociálních, morálních i náboženských – a řada myslitelů začala kritizovat i představu „společného dobra“, protože se jim zdá, že omezuje naši svobodu. Na jiných místech jsem se pokusil ukázat, že představa svobody jako libovůle je nejen naivní, ale protismyslná.[2] Aby člověk mohl své sbvobody vůbec užívat, musí se spoléhat na dobře rozmyšlená a vymáhaná pravidla. Tak by se mohlo třeba zdát, že příkaz jezdit vpravo omezuje moji svobodu, ale kdybych se nemohl spolehnout, že i ostatní (většinou) pojedou vpravo, nemohl bych se na silnici vůbec odvážit.

Významní kritikové moderních společností ale správně poukazují na to, že ani dodržování pravidel nemůže samo zajistit dobrý život ve společnosti. K tomu je například podle MacIntyra nutná jistá zásadní shoda v tom, co je dobré a špatné, lepší a horší.[3] Bez ní se totiž nedají legitimovat ani tato pravidla jednání a chování – a samozřejmě ani morálka a etika.

Jak jsem už naznačil, musí etická výchova začít podporou a rozvíjením těch lepších stránek „lidské přirozenosti“. Musí se opřít o spontánní a emotivní hodnocení životních situací a jednání. Už jsem ale také naznačil, že v dalším vývoji by měla děti připravovat i na to, že emotivní hodnocení mohou být zavádějící a mohou ve složitějších a nečekaných situacích dokonce selhat. Typickým případem je jednání v nějaké funkci či roli, kde neplatí ani zlaté pravidlo nebo kategorický imperativ. Učitel musí zkoušet a známkovat, i když sám jistě nechce dostat pětku. Berní úředník musí vymáhat daně, i když je sám nemá rád, a soudce musí zločince odsoudit. Dokonce je to tak, že když policista dostane kamenem, nesmí demonstrantovi oplatit stejnou mírou. Dobrosrdečný starosta nesmí dát plačící matce peníze z obecní pokladny a prodavač nemůže rozdávat zboží, které mu nepatří, i když má před sebou hladového bezdomovce. To by se měl mladý občan dozvědět.

Emotivní hodnocení skrývají ještě jedno nebezepčí: dají se poměrně snadno zneužít, zejména v médiích a v masové propagandě. Právě tak dokázal Hitler pověrami a pomluvami mobilizovat masy proti Židům a podobně poštvali komunisté veřejnost proti „kulakům“, které pak soustavně zlikvidovali. Emoce jsou totiž silně vrtkavé a dvojznačné: solidarita a soucit s domnělými obětmi může vyvolat nenávist k domnělým pachatelům. Jakkoli jsou tedy emoce pro lidský život zásadně důležité, přesto zejména ve složitých poměrech moderních společností nutně potřebují rozumovou kontrolu.

Proto jsem přesvědčen, že i etická výchova musí už středoškoláky před těmito nebezpečími varovat, vychovávat ke kritičnosti a nabízet pokud možno racionální zdůvodnění mravních zásad, aby je tak připravila na nečekané a konfliktní situace, do nichž se stále častěji dostáváme. Společenský mrav i zásady morálky – například biblické Desatero – mají ovšem často povahu zákazů a omezení, která mohou působit jako omezení volnosti. Už Aristotelés kritizoval Platónovu představu všem společného a jediného dobra,[4] protože nerespektuje rozmanitost věcí a situací a nutila by tak všechny, aby se rozhodovali a hodnotili stejně. Ve spojení „dobrý pes“ znamená slovo „dobrý“ něco úplně jiného než ve spojení „dobrý lékař“. Kdyby se všichni lidé měli řídit stejnou představou dobra, chovali by se jako loutky, které nemají žádnou volnost rozhodování. Aristotelés proto soudil, že každý živý tvor má své specifické „dobro“ či dokonalost, kterou se má řídit. Jen dokonalost člověka není předem jednoznačně určena a spočívá pro každého v tom, že má „pečovat o svou duši“ a svou vlastní dokonalost tak stále hledat.

Moderní kritici všem společného dobra ovšem dělají další krok, s nímž by Aristotelés nejspíš nesouhlasil. Protože mají zkušenost mocenského vnucování domnělého „dobra pro všechny“ – ať už v podobě státního náboženství, beztřídní společnosti nebo čisté rasy – představují si, že hledání „toho nejlepšího“ musí probíhat v jakémsi mravním vakuu, kde hledajícího člověka nic nevede a neomezuje, takže je odkázán jen a jen sám na sebe. Proto třeba Isaiah Berlin[5] obhajuje představu „negativní svobody“, která spočívá jen v tom, že společnost člověka co nejméně omezuje, co nejméně mu překáží a brání v dosahování jeho zvolených cílů.

Berlin ovšem hovoří o svobodě politické a zcela samozřejmě předpokládá, že každý už nějaké cíle má. Jenže jak je našel a podle čeho si je zvolil? Na to poukázal třeba Nietzsche, když se se na čtenáře obrací s řečnickou otázkou: „Osvobozen od čeho? Co je Zarathustrovi po tom! Jasně však ať mi tvé oko řekne: osvobozen k čemu?”[6] Někdy se tato potíž projeví až nečekaně ostře. Před mnoha lety jsem seděl v parku v Hannoveru, kam právě přišla dětská školka. Děti běhaly kolem po trávě, paní učitelka si rozložila stoličku a začala něco plést. Za chvíli k ní přiběhl asi pětiletý chlapec a položil jí paradoxní otázku: „Musíme, prosím, dneska zase dělat, co chceme?“[7]

Moderní liberální státy se snaží volnost jednání co nejméně omezovat, a tedy ani nenabízet společné cíle. To by měly dělat politické strany, které jsou v tom ovšem také velmi opatrné, a tak se v téhle paradoxní situaci dnes ocitá velmi mnoho mladých lidí, kteří nevědí, co by měli chtít. Prázdná svoboda se tak může stát spíš břemenem a rozhodně nepřináší to štěstí, které slibovala. Jak si kdysi poznamenal francouzský spisovatel André Gide: „Štěstí nepochází ze svobody, ale z přijetí úkolu.“[8] Jenže právě takových „úkolů“, které by mladého člověka mohly uspokojit, není v liberální společnosti mnoho, což poskytuje demagogům až nebezpečně velké pole působnosti. Stačí nabídnout společného nepřítele, anebo i jen hrozbu, a už se proti takovému „cíli“ formují masy.

Svoboda sama může být cílem tam, kde skutečně chybí, kdežto ve svobodné společnosti se stává spíš prázdnou samozřejmostí, kterou je třeba teprve naplnit nějakým „úkolem“, cílem, smyslem. Jeho volba je poměrně důležitý krok, který by se měl nechat vést nejen zájmem, ale také mravními ohledy, i když mohou znamenat jistá omezení. Současná kritika domněle „utlačovatelské“ mravnosti, původně zaměřená proti vnucované morálce, zde po mém soudu silně přestřeluje, a pokud vede k zásadě, že „anything goes“, svobodný výběr cílů naopak ztěžuje nebo dokonce znemožňuje. Kdyby byly všechny cíle stejně dobré, jak mezi nimi zvolit?

Stačí se ale od obecných úvah obrátit k naší každodenní zkušenosti, a ukáže se něco úplně jiného. Každý z nás se denně rozhoduje a volí, od rána do večera, a jen zcela výjimečně jsme tak bezradní, že si musíme „hodit korunou“. Ne že bychom měli stále před očima nějaké poslední, konečné a svrchované dobro, ale v běžných situacích jsme téměř vždy schopni rozlišit, co je lepší a horší. Můžeme se jistě zmýlit a zklamat, a přece se dovedeme rozhodovat a volit, často dokonce bez velkého přemýšlení. Kde se toto rozlišení bere?

Naše současné zmatky v úvahách o dobrém jednání možná nechtěně způsobil Immanuel Kant, když nás přesvědčil, že žijeme ve dvou oddělených světech: jednak v „říši nutnosti“ čili přírody, kde platí přírodní zákony, a v „říši účelů“ čili svobody, kde si volíme účely a rozhodujeme o svých životních krocích.[9] Tím Kant sice ubránil „říši svobody“ před naturalistickou představou, že i naše rozhodování a jednání je determinováno fyzikálními, biologickými nebo psychologickými „nutnostmi“, zároveň ji ale až příliš ostře oddělil od jejích „přirozených“, to jest biologických a psychologických základů.

Je to skutečně jen člověk, kdo se musí rozhodovat a volit? Není na tom podobně každý živočich, který se také rozhoduje a volí, i když o tom patrně příliš nepřemýšlí? Když zajíc hledá potravu a utíká před nebezpečím, když hledá partnera a stará se o mláďata, musí se neustále rozhodovat, a když se zmýlí, možná zahyne. Sám o tom možná neví, ale člověk na jeho chování zřetelně vidí, jak je stále vedeno a řízeno jeho zaječím a vcelku nepochybným „dobrem“.

Jako každý živý organismus, musí svůj stále ohrožený život hájit a udržovat. Je sice od svého okolí či prostředí ostře oddělen, zároveň na něm ale také závisí. Kdyby nenašel potravu a vodu, tiše zahyne. Kdyby neutekl lišce nebo člověku, je to jeho konec a stane se potravou někoho jiného. Takže jeho první kategorický imperativ říká: musíš se o svůj život starat. Jenže i když se nikdy nezmýlí a neudělá chybu, přece po pár letech zahyne prostě stářím. Podlehne zákonu všeho živého, které se rodí, dospívá, chátrá a hyne. Proto má každý živý organismus ještě druhý a velmi kategorický imperativ: postarat se o potomstvo. Každý živý zajíc je tu jen díky tomu, že se to všem jeho předkům podařilo, že na to žádný z nich nezapomněl. Včely žijí na světě už stovky milionů let, i když běžná včela žije jen pár měsíců a královna pár let.

Tento husarský kousek reprodukce dokáže víc než vynahradit zdánlivě protismyslnou „smrtelnost“ všeho živého, protože se dokáže téměř libovolně rozmnožit, zaplnit a obydlet svůj habitat až na samu hranici únosnosti. Kdyby tu nebyly lišky (a lidé), sežrali by zajíci všechno zelené a začali by hynout na nedostatek potravy. Vedlejším produktem této podivuhodné strategie živého, které se stále obměňuje, je i ta záhadná skutečnost, že se organismy mohou přizpůsobovat a vyvíjet. Záhadná potud, že ji i věda musí vysvětlovat nepoznatelnou „náhodou“ a dodatečným výběrem. Ale umíte si představit třeba škodovku, která by se „sama“ časem přizpůsobovala a vyvíjela? To za ni musí dělat její živí konstruktéři.

A ještě jedna podivuhodná vlastnost všeho živého je v naší souvislosti důležitá. Na rozdíl od ledovce nebo krystalu, který muže růst téměř bez omezení, každý živý organismus se v růstu dovede sám omezit. Ani ten nejlépe krmený vepř nepřeroste dva metry délky a několik metráků váhy. Každý jeho orgán a každá tkáň jako kdyby věděla, kdy má s růstem přestat. Pokud na to její buňky zapomenou, mluvíme o rakovinném bujení, které celý organismus zahubí.

Díky úspěchům přírodních věd už nemůžeme předstírat, že se zvířaty nemáme nic společného, jak se domnívalo novověké myšlení. Člověk se od jiných živočichů jistě liší, hranice ale není tak ostrá, jak se domníval třeba Descartes. Můžeme si zakládat na své svobodě a oproti jiným živočichům dovedeme své instinkty víc ovládat. Ale i pes na řetěze nebo pták v kleci umí dávat najevo, jak moc by chtěl být volný. Umíme rozvažovat a plánovat, ale i včely se (kolektivně) dovedou postarat o potravu na zimu.

Ale zpátky k etické výchově. Z této prosté skutečnosti, že i člověk je také živočich, plyne několik důležitých věcí. I pro nás předně platí oba „kategorické imperativy“, totiž starat se o svůj život a o pokračování čili potomstvo. Proto je třeba v medicině život a zdraví docela samozřejmě „dobré“, v každém případě „lepší“ než nemoc. Každý z nás je tu jen díky tomu, že se všem našim přímým předkům podařilo život obhájit a předat. Stálo je to hodně námahy i různých trápení, ale život nám odkázali zadarmo. Je jistě „náš“ v tom smyslu, že o něj máme pečovat, ale možná nás také zavazuje, abychom se starali i o to, co bude po nás. Život i svět, který ho umožňuje, nemáme jenom pro sebe. Život ani svět není jen spotřební zboží, u kterého se ptáme na kvalitu a s nímž můžeme zacházet jako se zbožím.

Když člověk přichází na svět, dostává prostřednictvím rodičů své tělo a svůj život. Aby ho mohl vůbec vést, potřebuje také svět a přírodu, která ho nakonec živí. Ale od té doby, co je člověkem, si člověk toto své prostředí cílevědomě přizpůsobuje a mění, a aby v něm dobže obstál, buduje si svoji společnost a kulturu v nejširším slova smyslu.[10] Aby jednou mohl žít tak bohatě a pohodlně, jak jsme na to dnes zvyklí, musel se naučit žít ve stále větších společnostech. Aby mohl účinně spolupracovat, musel si vytvořit řeč a v ní si ukládat i stále rostoucí bohatství zkušeností a vědomostí, které jsme také převzali jako samozřejmost a zadarmo. Aby nás na světě mohly žít miliardy, museli naši předkové přírodu kultivovat, zdokonalovat své nástroje a techniky, ale také způsoby našeho spolužití. Museli své společnosti stále složitěji organizovat, protože jinak by se lidé už dávno navzájem vyvraždili.

Se svým biologickým životem tak každý z nás postupně dostává a přejímá stále větší a rozmanitější bohatství znalostí a dovedností, společenských, uměleckých, vědeckých i technických, bez nichž bychom dnes nemohli vůbec žít.  Vytvářeli je naši předkové po dlouhá tisíciletí kulturního a společenského vývoje, který probíhá podobně jako vývoj biologický, a přece se od něho zásadně liší.[11] Vývojové změny nejsou jen náhodné, ale lidé je sami hledají, objevují a vynalézají. Mohou je jedni od druhých přebírat téměř okamžitě, takže kulturní vývoj postupuje daleko rychleji. Anatomicky se člověk za poslední destitisíce let téměř nezměnil, a přece žije úplně jinak než dávní lovci a sběrači.

Ten nejdůležitější rozdíl je ale v tom, že tento vývoj máme stále víc ve vlastních rukou. Neprobíhá skrytými proměnami buněčné informace, ale vědomou a reflektovanou lidskou činností. Člověk tak dostává do rukou stále větší moc nad sebou, nad společností i nad světem a přírodou. Není už přitom řízen vyzkoušenými instinkty, ale musí se sám rozhodovat, jednat a hodnotit. Stále mocnější technické i společenské prostředky, které jsme převzali a dál rozvíjíme, můžeme samozřejmě také zneužívat a místo rozvíjení také stále účinněji ničit a škodit.

Postarat se o potomstvo tak pro současného člověka neznamená jen přivést na svět děti, ale také je vychovat a vzdělat. Nejenom k tomu, aby se uplatnily a uživily, ale aby dokázaly tento nesmírně složitý a riskantní svět jednou převzít a dál kriticky rozvíjet. I když to každý musí dělat na určitém místě, v určité společnosti a většinou i v určitém oboru, přece musí mít stále před očima svět jako celek, z něhož zije a který stále víc ovládá. Společný cíl všech lidí popsal francouzský filosof Paul Ricoeur jako „dobrý život ve spravedlivých institucích“. Co to v každém jednotlivém místě, v určité společnosti a v určitém oboru znamená, to se už nedá obecně určit. Je to však něco, co můžeme směle označit jako „společné dobro“, co můžeme také učit a k čemu můžeme vychovávat. A je to tedy také něco, čím můžeme orinetovat své životy ve volném prostoru svobody, který tedy rozhodně není prázdný – a díky tomu může dávat i jednotlivým životům něco jako smysl.

 

Tento celkový rozvrh je výsledkem mnohaletého čtení, přemýšlení, rozhovorů a přednášení. Pokusil jsem se jej podrobněji argumentovat a dovést i do konkrétnějších důsledků v knížce „Etika, život, instituce“, kde je i poměrně bohatá další literatura. Přesto je nutně jen předběžný a zde jsem jej mohl představit jen v nejhrubších rysech. Za všechny kritiky, poznámky a náměty budu samozřejmě vděčen. Jak by se ale dal pedagogicky a didakticky zpracovat, vtělit do učebnic a do etické výchovy dospívajících dětí, k tomu se necítím komptentní. Mohu ho tedy jen nabídnout povolanějším, totiž právě učitelům a lektorům etické výchovy.

 

Literatura

Aristotelés (1990), Nikomachean ethics. Cambridge: Harvard University Press.

Berlin, I. /1999), Čtyři eseje o svobodě. Praha: Prostor.

Gadamer, H. G. (1999), Občané dvou světů. In: týž, Člověk a řeč. Praha: Oikúmené.

Gide, A. (1997), Journal II. Paris: Gallimard.

Kant, I. (2014), Základy metafyziky mravů. Praha: Academia.

MacIntyre, A. (2004), Ztráta ctnosti. Praha: Oikúmené.

Nietzsche, F. (1995), Tak pravil Zarathustra. Olomouc: Votobia.

Richerson & Boyd (2013), V genech není všechno. Praha: Academia.

Ricoeur, P. (1990), Soi-meme comme un autre. Paris: Seuil.

Riesman, D. (2007), Osamělý dav. Praha: Kalich.

Sokol, J. (2014), Etika, život, instituce. Praha: Vyšehrad.

Poznámky

[1] Prof. Jan Sokol, FHS UK, sokol@fhs.cuni.cz

[2] Např. Sokol, Etika, život, instituce. Praha: Vyšehrad 2014. Kap. 2.2.

[3] A. MacIntyre, Ztráta ctnosti. Praha: Oikúmené 2004.

[4] Aristotelés, Etika Nikomachova, 1096a a násl.

[5] Isaiah Berlin, Čtyři eseje o svobodě. Praha: Prostor 1999.

[6] Friedrich Nietzsche, Tak pravil Zarathustra. Olomouc: Votobia 1995, str. 55.

[7] Teprve později jsem podobnou historku četl v knize Davida Riesmana, Osamělý dav. Praha: Kalich 2007

[8] André Gide, Journal II. Paris: Gallimard 1997. Záznam dne 8. února 1932.

[9] Immanuel Kant, Základy metafyziky mravů. Praha 2014. Viz téže H. G. Gadamer, Občané dvou světů. In: týž, Člověk a řeč. Praha 1999, str. 9-21.

[10] Slovo kultura zde používám v širokém antropologickém smyslu. Znamená souhrn všeho toho, co si člověk a společnost účelně tvoří a co by bez její soustavné péče zaniklo. Zahrnuje tedy všechno od obdělávání půdy přes jazyk, vědy a techniky, umění a literaturu, právo a náboženství až po infrastruktury a společenské instituce.

[11] Srv. Richerson – Boyd, V genech není všechno. Praha: Academia 2013.