Příliš bezpečná společnost?

Jsou věci, o kterých by se možná ani nemělo psát, a téma tohoto článku možná patří mezi ně. Proč? Protože je to nebezpečné. Buď přímo, jako když uveřejníte návod na domácí výrobu bomby, anebo nepřímo: dobrý popis patentního zámku může zneužít zloděj. Obojí ohrožuje bezpečnost, a to je pro člověka jedna z nejcennějších věcí vůbec. Kdo by nechtěl žít bezečně a co by člověk nedal za to, aby se vyhnul nebezpečí nebo aby se proti němu aspoň pojistil? Jak může někoho napadnout, že by bezpečí mohlo být „příliš“?

Moderní společnosti v tom udělaly obrovský pokrok a v těch bohatších zemích světa můžeme žít tak bezpečně, jak se o tom našim předkům nikdy nesnilo. Podívejte se někdy pozorně kolem sebe a všimněte si, co všechno děláme pro to, abychom se vyhnuli úrazu, poranění a poškození. Zábradlí na schodech zabránilo spoustě úrazů, stejně jako dobré osvětlení. Hygiena a dobré zásobování vodou omezily počet onemocnění a medicina radikálně omezila jejich hrozivost. Zdravotní pojištění zpřístupnilo i ty nákladné lékařské postupy skoro každému a hromosvody, lepší topení nebo vyvložkované komíny drasticky omezily nebezpečí požárů, podobně jako hráze hrozbu povodní. Technika nesmírně rozšířila naše možnosti a člověk v autě se může pohybovat stokilometrovou rychlostí, díky brzdám a airbagům poměrně bezpečně.

To jsou ovšem jen nebezpečí řekněme přirozená, biologická a fyzikální. Jenže čím víc nás na světě žije, čím těsněji žijeme pohromadě a čím větší máme možnosti, tím víc nás ohrožují také druzí lidé. Podle jednoho starobylého vyprávění začali lidé žít ve městech, aby se ubránili lvům a medvědům, jenže pak přišli na to, že nejvíc se ohrožují sami mezi sebou.[1] Řekové byli proto přesvědčeni, že města musí zůstat malá, aby se všichni znali a styděli se udělat nějakou ničemnost. Postupem času se ale lidé naučili společnosti organizovat tak, že můžeme bezpečně žít v milionových městech a stamilionových státech. I když nás noviny a televize neustále krmí zločiny a násilnostmi, americký vědec Steven Pinker tvrdí, že pravděpodobnost násilné smrti se během celé lidské minulosti, historické i předhistorické, snížila třicetkrát, možná padesátkrát, a to dokonce v celosvětovém průměru.[2]

Jak toho naši předkové dosáhli? Nejdřív zřejmě využili a rozvinuli příbuzenské vztahy, na něž navázala nejstarší náboženství, která postupně rozvinula základy morálky, zejména přikázání „Nezabiješ!“ Pro stále větší a nábožensky rozmanité společnosti musela však nastoupit i opatření nedobrovolná, zámky na dveřích, mříže, soudci, právo a policie. Ukázaly se totiž dvě nepříjemné okolnosti. Člověk předně nemá v sobě jen ty „lepší anděly“, o kterých píše citovaný Pinker. Jako každý živočich se musí také prosazovat, a když při tom narazí na druhé, vzniká přirozeně konflikt, případně nepřátelství, a nepřátelé si mohou škodit záměrně, jen aby se poškodili. Jakkoli lidé postupně vyvinuli řadu více méne dobrovolných institucí, od mravnosti až po zdvořilost, které konflikty mírní a které jim předcházejí, přece se v každé větší společnosti najdou lidé, na něž to nestačí. S těmi si pak musí poradit instuce donucovací, jako je trestní právo a policie, a to právě v zájmu bezpečí. Protože jsou donucovací, musí používat násilí nebo jím aspoň hrozit, a dají se tedy také zneužít. A čím jsou mocnější a účinnější, tím horší bude také toto zneužití.

Se zneužitím moci mají lidské společnosti bohatou zkušenost a faktické zneužití moci státními institucemi je jednou z námitek proti stále dokonalejším opatřením, která se ohánějí „bezpečností“ a „spravedlností“. Do krajnosti tuto námitku dovedl anarchismus, který se domáhá úplného zrušení státu. Na otázku, čím by státní donucení chtěli nahradit, ovšem anarchisté obvykle uvádějí jen dobrovolnou kázeň a samosprávu občanů, což většině z nás připadá naivní. Historické zkušenosti se zhroucením státní moci – od Francouzské revoluce až po tak zvaný „islámský stát“ – svědčí totiž o pravém opaku a už jen velké oslabení státu znamená zpravidla výbuchy holého násilí.

Státy, v nichž žijeme, jsou přes všechny své vady naopak výsledkem staletého úsilí filosofů a dobrých státníků, kteří si usilovně lámou hlavu, jak se zneužití moci co nejlépe bránit. Tak vznikly třeba skvělé vynálezy rozdělení moci, lidských práv, nezávislých soudů nebo svobody slova a tisku, které sice účinnost vládnutí výrazně omezují, zato omezují i možnosti jeho zneužití. Ani ta nejlépe uspořádaná společnost se ale zřejmě nedokáže úplně zabránit třeba korupci nebo policejním a justičním přehmatům. Zato proti tendencím proměnit celý stát ve zločineckou organizaci jsou už dnes jakousi pojistkou nadnárodní instituce jako mezinárodní soudy, Evropská unie nebo OSN. Jsou sice těžkopádné a pomalé, zato už několikrát dokázaly zkrotit diktátorské choutky ambiciózních politiků a některé dokonce i potrestat.

Proti všem těmto opatřením v zájmu bezpečnosti se občas ozve prostá námitka, že to stojí hromadu peněz. To je nepochybně pravda, jenže námitka se ozývá jen v obdobích klidu, kdežto při každé větší katastrofě nebo i místním teroristickém útoku naopak výrazně převládne volání po silnějších a účinnějších omezeních, ať to stojí, co to stojí. Poučným příkladem byla nedávná „metylalkoholová aféra“. Ačkoliv byla vlastně lokální a dosti omezená, hlas lidu i médií si vynutil další zasahování státu do něčeho, co nikdy předtím nehlídal: měl by se teď zaručovat za každou láhev rumu. Nikdo z našich hlasitých neoliberálů se neodvážil nahlas namítnout, že to má „vyřešit trh“, protože právě to „tržní řešení“ stálo pár desítek lidí život.

Nejen ze strany liberálů a libertariánů se pravidelně ozývá námitka, že státní zásahy, jakkoli v zájmu bezpečnosti, omezují naši svobodu. To je velmi vážná námitka a ještě se k ní vrátíme. Abychom ji ale mohli vzít vážně, musíme nejdřív trochu korigovat naivní představu „svobody“, z níž tyto směry vycházejí. Chápou totiž svobodu jako libovůli, jak ji může symbolizovat osamělý kovboj v savaně, který je „svobodný“ jen proto, že je tam sám. Jenže nikdo z nás nežije jako Robinson na pustém ostrově, o němž bychom ostatně ani neřekli, že je nějak zvlášť svobodný, a nemyslel si to ani on sám.

My všichni žijeme mezi lidmi, a i když bychom své možnosti čili svobody chtěli mít co nejširší, musíme počítat s tím, že stejné svobody budou mít i všichni kolem nás. To si naši spoluobčané po roce 1990 brzy uvědomili a mnozí se takové „svobody“ těch druhých začali bát. Francouzi mluví o „svobodě svobodné lišky ve svobodném kurníku“ a našinec rychle pochopí, že v takovém případě by byl spíš slepicí než liškou. Skutečná svoboda ve společnosti totiž samozřejmě předpokládá, že se těch druhých nemusím bát, jinak bych se mezi nimi nemohl ani volně pohybovat. K tomu svobodné společnosti nutně potřebují dobrá a důsledně vymáhaná pravidla.

Svoboda a pravidla? Bude to znít méně paradoxně, když si to přiblížíme na konkrétnějším příkladě. Čerstvého absolventa autoškoly může napadnout, že pravidlo jízdy vpravo omezuje jeho svobodu. Pokud si ale zkusí jet vlevo a přežije to, může pochopit, že toto zdánlivé omezení je víc než vyváženo tím, že se může spolehnout, že většina ostatních pojede také vpravo. Kdyby to tak nebylo, jen šílenec by se mohl odvážit na silnici. Na jiné pravidlo se denně spoléháme, když chodíme po ulicích beze zbraně, protože ji nebudeme potřebovat. Díky tomu máme v Evropě daleko méně násilných zločinů než třeba v USA, kde si hodně lidí stále trvá na tom, že zbraň mít musí.

Přesto je představa úplně bezpečné společnosti bez konfliktů dost nebezpečná utopie. Konflikty totiž plynou už ze samé povahy života, který je vždycky ohrožený, takže se musí hájit a prosazovat, shánět potravu a bránit se nebezpečí. Etologové říkají, že ve společenství samých „hrdliček“ se dříve nebo později nutně objeví „jestřáb“, a protože bude první a hrdličky s ničím takovým nepočítaly, nedovedou se ani bránit. Proto mohly teroristům 11. září 2001 v New Yorku stačit kapesní nože, aby unesli čtyři letadla a povraždili víc než tři tisíce lidí. Rakouský etolog a nobelista Konrád Lorenz kdysi varoval, že se moderní člověk stále víc podobá domácím zvířatům.[3] Je zvyklý na bezpečí a pohodlí chlívku, kde dostává pravidelně nažrat a žádný nepřítel ho nemůže ohrozit – dokud ho ovšem jeho chovatel nepošle na jatka. Tak se podle Lorenze moderní člověk sám „domestikuje“, ztrácí přirozenou opatrnost a ostražitost, zato trvá na pravidelném krmení, a kdyby nepřišlo, propadne panice a hysterii. Stačí, když neteče teplá voda, v obchodě nemají pomeranče nebo nejezdí tramvaje.

Na druhé straně má dnes řada lidí pocit, že v dokonale organizovaném a hladce běžícím životě něco chybí. Možná se tím dají vysvětlit i některé masové společenské jevy, například obliba hororových filmů. Jako kdyby se člověk občas potřeboval pořádně bát, sleduje automobilové závody, a komu nestačí jen se dívat, hledá „adrenalin“. Leze po skalních stěnách a továrních komínech nebo skáče na gumovém laně. Někteří to berou ještě vážněji a vydávají se s batohem do Tibetu nebo do Arktidy, plaví se na lodičce přes oceán, jen aby se aspoň na čas nějak vymkli z domácího pohodlí a bezpečí. Poměrně radikálně to dělají někteří bezdomovci, kteří trvale žijí v nedostatku, omezení a různých nebezpečích¨a možná se ani nechtějí vrátit mezi nás.

Pokud to tihle lidé ve zdraví přežijí, připomněli si a zažili některé podstatné rysy lidského života, které moderní společnosti spíše zakrývají. Předně si asi sáhli na hranice svých sil a možností, zažili nouzi a strach ze skutečných ohrožení, takže si potvrdili, že i lidský život je riskantní, stále ohrožený a závislý na mnoha věcech. Možná zažili, jak se z nouze a nebezpečí líhnou konflikty, jak to popisují ti, kdo přežili koncentrační tábory, a jak z nich vzácně a obtížně může vyrůst i spolupráce a solidarita. A protože se do toho pustili sami, mohou zažít i tu zvláštní volnost člověka, který svůj život musí vést skutečně sám – ne proto, aby se bál, ale aby z něho udělal příběh a dobrodružství. Něco, co se dá vyprávět a o čem se dá psát.

Nám ostatním, kteří jsme měli štěstí, že nás život do žádného velkého dobrodružství nevrhnul, a sami jsme si netroufli, tihle lidé přece připomínají, že život není jen bezpečí a pohodlí, udržování a hájení už dosaženého, ale že se chce a potřebuje také rozvíjet, hledat a jít dál. K tomu ovšem jsou potřeba ještě dvě poměrně vzácné věci, totiž odvaha do něčeho se pustit a naděje, že by z toho mohlo něco být. Kdo je v sobě cítí, potřebuje svobodu.

Mezi svobodou a bezpečím je tedy určité napětí. Svobodná společnost, která se snaží naše možnosti co nejméně omezovat, je vcelku úspěšná a lidé v ní žijí bohatěji než jinde. Jenže, jak jsme viděli, čím víc máme možností, tím víc se také dovedeme vzájemně ohrožovat. Pro ty, kdo se jen bojí, se tak ideálem bezpečí může paradoxně stát vězeňská cela nebo klec jako v zoologické zahradě, kde si ani sousedé nemohou ublížit. Lidé, kteří sní o „absolutním bezpečí“ klece, bohužel přehlížejí, že tu ještě musí být nějací dozorci, kteří své chovance sice chrání jednoho před druhým, ale sami s nimi mohou udělat, cokoli se jim poručí.

Tenhle obraz „bezpečného“ vězení je sice extrémní, ale dobře ukazuje absurdnost každého snu o absolutním bezpečí. Ani klece a vězení nemohou zrušit riskantní a ohroženou povahu každého života, zato ho mohou redukovat na bezmocné přežívání a zbavit jakéhokoli smyslu. A to jen proto, že se lidé až příliš báli jeden druhého a že přehlédli to druhé ohrožení, které představují dozorci.

Dobře uspořádaná lidská společnost se tedy musí vždycky pohybovat někde mezi oběma extrémy „absolutní volnosti“ a „absolutního bezpečí“, které se nakonec ukazují jako podobně zhoubné. První a největší starostí dobrého zákonodárce a dobré vlády je tedy udržovat choulostivou rovnováhu mezi bezpečím a svobodou, a to pomocí spravedlivých, dobře rozmyšlených a vymáhaných pradidel. Jen tak totiž může pro své občany omezit nebezpečí na únosnou míru, aby se jedni druhých nemuseli bát, a zároveň jim nechat volné ruce, aby mohli žít jako lidé a jedni druhým naopak prospívat svými schopnostmi.

Když Nietzsche kdysi napsal „žijte nebezpečně“,[4] chtěl tím vyjádřit podobné obavy z pohodlné „sebedomestikace člověka“ jako Konrád Lorenz. Řekl to ale tak provokativně a nebezpečně, že se toho jedni lekli a druzí to zneužili. Ve skutečnosti totiž člověk nemusí a možná ani nemá nebezpečí vyhledávat, ona přicházejí sama. O to víc ale záleží na tom, jak se k nim člověk postaví. Nebezpečí je jistě hrozba, ale také výzva přemáhat překážky a čelit třeba i neštěstím a katastrofám. O těch tentýž Nietzsche řekl, že co mě nezabije, to mě posílí,[5] a psychologové dnes studují podivuhodný fenomén „posttraumatického rrozvoje“.[6] Na mnoha případech se totiž ukazuje, že i po válkách, neštěstích a úrazech se lidé, kteří je přežili, mohou vzchopit a dokázat něco, co si předtím nedovedli představit. Takže nebezpečí je také příležitost, podívat se mu do očí, promyšleně mu čelit a nebát se ho víc, než je nutné. Jenže co je to „nutné“?

O tom bude ve společnosti vždycky spor, protože po bezpečí touží úplně každý, kdežto politickou svobodu potřebují jen někteří. Toho v moderních masových společnostech, kde o veřejných záležitostech spolurozhodují všichni, zneužívají ambiciozní politici, kteří své voliče straší. Zneužívají toho nezodpovědní novináři, kteří straší své posluchače a čtenáře, protože to zvyšuje sledovanost. A ze všech nejhůř toho zneužívají teroristé, kteří se snaží vyděsit úplně všechny. Dobře totiž vědí, že demokratické společnosti jsou dost silné, než aby se daly zvrátit násilím zvenčí. Mohou se ale své svobody zbavit samy, když se jedni druhých začnou příliš bát. Vyplašená veřejnost snadno propadne panice a chomout si ochotně nasadí sama, jen když jí nějaký ten vůdce slíbí bezpečí.

Výsledek jsme my starší zažili na vlastní kůži. Najednou je nebezpečné skoro všechno: poslouchat cizí rozhlas, vyprávět vtipy nebo dostat pohlednici z Vídně. Za fotku nádraží, jazzový koncert ve stodole nebo pár dolarů v šuplíku se lidé dostávali za mříže. Klid jako na hřbitově, ale když se někdo pokusil něco samostatně dělat, musel počítat s dotěrným dohledem Státní bezpečnosti, případně i s bezpečnou klecí. A ostnaté dráty na hranicích také nebyly jenom pro ozdobu.

Lidé, kteří svobodu chtějí a potřebují, musí se této přesile bránit, jak nejlépe dovedou. Ne nějakými provokacemi a siláckými kousky, které zase jen ty ostatní vystraší. Tendence omezovat svobodu pod záminkou větší bezpečnosti je stejně přirozená, jako strach o život. Nemůže – jak jsme viděli – nikdy dosáhnout toho, co slibuje, zato o svobodu nás může snadno připravit, jen co tomu strachu propadneme. Svoboda zkrátka potřebuje lidi statečné a odvážné, kdežto společnost pohodlných zbabělců o ni dřív nebo později přijde.

(Gymnasion, 4.1.2016)

 

[1] Platón, Prótagoras 322n. V českém vydání (Praha: Oikúmené 1994) str. 27n.

[2] Steven Pinker, The better angels of our nature: why violence has declined. New York: Penguin Group 2011.

[3] K. Lorenz, Osm smrtelných hříchů civiliozace. Praha: Rozmluvy 2014

[4] F. Nietzsche, Radostná věda. Praha: Aurora 2001. Část IV., 283.

[5] F. Nietzsche, Soumrak model. Olomouc: Votobia 1995. Maximy a šípy 8.

[6] Jiří Mareš, Posttraumatický rozvoj člověka. Praha: Grada 2012.