Zemřel Jiří Němec

 Jak aspoň naznačit, kdo to byl, těm, kdo ho nemohli znát? Kdo nezažili jeho úžasný intelekt, energii a odvahu? Patřil ke generaci, která už většinou nešla do lágrů a s obvyklými nesnázemi vystudoval klinickou psychologii. Tam se setkal s daseinsanalýzou L. Binswangera, která jej přivedla k fenomenologii a k Janu Patočkovi. Ale zároveň se v něm jaksi probudil křesťan a katolík – otevřený, hledající a strhující. Pro nás, kteří jsme měli štěstí jej potkat, to bylo čiré zjevení. Začínající šedesátá léta tolik přinášela a ještě víc slibovala: intelektuálně náročná teologie, Teilhard, koncil, ekumenismus.

Člověku jeho formátu ovšem nestačilo jen číst a obdivovat. Nejdřív to byly psychologické semínáře, od roku 1962 ekumenické schůzky v Jirchářích a brzy nato i první překlady a publikace, „knížky“, které něžně miloval. Když začínal časopis Tvář, nemohl u toho chybět. V roce 1968 vydupal ze země krátkou, ale krásnou epizodu Díla koncilové obnovy, kde dokázal překonat nedůvěru komunistických úřadů i bázlivých církevních kruhů. Po okupaci odešel do Rakouska, ale brzy se vrátil, protože nechtěl opustit, co tak slibně začal.

Depresivní nálada normalizačních let se mu ovšem nevyhnula, i když na ni reagoval svým neopakovatelným způsobem. Ze styků s „undergroundem“ vznikli Plastici a z jejich represe první – nečekaně úspěšná – petice roku 1976, která jej spojila s dalšími, kteří nechtěli jen čekat. A tak také vznikla, převážně z jeho hlavy, myšlenka Charty 77, která se stala i jeho osudem. Ostrá policejní pozornost ho nezlomila, ale vyhazov z kliniky ho přece jen zasáhl. Jeho energie a podnikavost jako by zratila pevnou půdu analytické práce s pacienty, o níž mnoho nemluvil, ale v níž toho tolik dokázal.

Z několikaměsíčního vězení se ještě vrátil jako vítěz, ale brzy nato musel znovu emigrovat do Rakouska, kde se mu přes péči přátel nevedlo dobře. Když se pak v roce 1990 vrátil, už to nebyl  celý Jiří Němec, jak jsme ho znali předtím. Pár let ještě organizoval humanitní vzdělávání lékařů na První lékařské fakultě, ale zhoubná a tajemná nemoc jej už začala pokládat na lopatky. Svůj osud nesl statečně deset let, upřímně se radoval z každé cigarety, až tiše zemřel 3. října na oddělení pro dlouhodobě nemocné v Krči.

Sbohem, milý Jiří. Díky Tobě – i za Tebe!