Vítězství a jeho cena

Konec války byl i pro tenkrát devítiletého kluka svátek jako žádný jiný. Nejenom proto, že se nechodilo do školy a všude bylo plno letadel, děl a tanků, které se nám tak líbily. Dospělí, kteří válku přežili, se radovali a všichni se těšili, že teď už bude mír. I když se nám pak ten mír trochu pokazil, přátelé a příbuzní zase mizeli ve vězeních, zase utíkali přes hranice, válka to přece jen nebyla. Jenže jak člověk dospívá, vracejí se myšlenky stále víc k těm, kdo ji pro nás vyhráli a k jejím obětem. Vítězství ve válce, o které jsem já sám tak málo přičinil, stálo ty druhé až příliš mnoho hrdinství, životů a utrpení, než abych je dnes mohl jenom vesele oslavovat, jako kdyby bylo „moje“. Dospělý člověk musí myslet na to, aby ta hrozná cena, všechno hrdinství a všechny oběti nebyly nadarmo. Přesněji řečeno, abychom je my přeživší nepromrhali. Všichni ti padlí, zabití, umučení a zmrzačení, na těle i na duši, jako kdyby po nás stále něco chtěli; vsadil bych se, že kdyby mohli mluvit, chtěli by všichni totéž: udělejte s tím konečně něco, aby byl v Evropě a na světě skutečný mír.

Mír je sice jenom jeden – ostatně nemá ani množné číslo – a přece se brzy po válce udělaly v Evropě dva: západní a východní. Ve východním „táboře míru“, kam jsme také spadli, to byl mír jako řemen, bytelně oplocený ostnatým drátem, a na ten západní jsme se dlouho nesměli ani podívat a slýchali o něm jen za zvuku rušiček. Až se jednoho dne celý tábor míru jaksi rozsypal, ploty jsou pryč – a octli jsme se v té Evropě, která už má za sebou šedesát let skutečného, to jest také svobodného míru.

Kdo věří na kolektivní viny – a tedy také na kolektivní zásluhy – může si myslet, že jsme si to „zasloužili“. Za svou osobu si to nemyslím. Dnešní mírová Evropa nespadla ani na Západě lidem do klína. Pracovaly na ní generace obětavých a odpovědných lidí, kteří pochopili, že Evropa je příliš malá a její národní státy až příliš mocné na to, aby si v ní mohly dělat co je napadne. Jako Češi jsme přišli k hotovému, ale pro minulá léta nás omlouval právě ten komunistický plot: nemohli jsme nic dělat.

Jenže plot je pryč a co budeme dělat teď, kdy už smíme a můžeme? Stačí si užívat mír a zlobit se, že vyděláváme míň než Němci? Neměli bychom spíš nějak začít splácet svůj dluh za evropský mír, a to především těm, kdo za něj ve válce pokládali životy, kdo kvůli němu strávili léta ve vězeních a koncentrácích? Léta života jim vrátit nemůžeme, ale nesmíme jim svým jedáním vzkazovat, že nás to vůbec nezajímá: „Čo bolo, bolo. Terazky…“

Komunisté si mohou pod kůží myslet, že ten jejich mír za ostnatým drátem byl lepší, ale říct se to neodváží ani oni. Ale kde zůstala odpovědnost těch demokratů, kteří se sice při oslavách vítězství rádi pochlubí cizím peřím, a přitom dělají všechno pro to, aby se Evropa zase rozhádaně rozešla? Vůbec nejhorší je, když se přitom ohánějí „národními zájmy“. Historikové vědí, že to byly právě ty nafukované národní zájmy, které Evropu do válek přivedly a málem zničily. Ten západní mír se podle toho zařídil a za šedesát let něco dokázal: začal stavět  evropské instituce. A co my?

Co by za to byl dal president Beneš v roce 1938, kdyby tu existoval jednací stůl a pevná instituce, která by předem vyloučila něco jako Mnichov? A o deset let později „Vítězný únor“? A o třicet let později…

Výročí konce války je báječná příležitost připomínat tohle všechno sami sobě i těm, kdo by na to jinak zapomněli. Všichni ti umučení, vyhnaní a pronásledovaní sice naléhají jen hlasem svého mlčení, jenže hlas a obraz lidského utrpení se nedá zmanipulovat a říká vždycky totéž: dělejte něco, aby se už nemohlo opakovat to, co se stalo s námi! Slyšíte?

(2005)