Trojí zodpovědnost univerzity

Univerzita, tento podivuhodný a typicky evropský vynález vznikající městské kultury středověku, prokázala, že má velmi tuhý kořínek. V průběhu staletí přestála všechny – více či méně úspěšné – pokusy o podmanění a instrumentalizaci ze strany státu a dnes často usiluje o návrat zpět ke svým kořenům. Univerzita je tak jednou z  nejstarších zachovaných institucí, která si podržela svůj původní smysl a která nevykazuje téměř žádné známky stárnutí. Naopak se zdá být důležitější než kdy jindy a dokonce se těší rostoucí pozornosti široké veřejnosti. Staré univerzity se pyšní svou (ať již skutečnou či domělou) tradicí a zakládají se nové, které s těmi dosavadními soupeří, a to nikoli tak, že by chtěly být něčím jiným, nýbrž tak, že se pokoušejí ještě lépe ztělesňovat „ideu univerzity“.

 

Třebaže osudy jednotlivých univerzit zajisté podléhají sociálním a politickým změnám a jsou stiženy rozličnými společenskými, resp. ideologickými zvraty a katastrofami, univerzita v podstatě zůstává sobě samé podobná více než kterákoli jiná stará instituce. Tento vzácný úkaz bezpochyby svědčí o tom, jak hluboká byla její zakládající myšlenka, jak šťastná byla intuice jejího neznámého vynálezce. Nicméně je také způsoben naprosto specifickou vlastností univerzity: univerzita je ze své podstaty institucí reflektující sebe samu. Kritické přemýšlení o sobě samé náleží k podstatě univerzity jako takové a podílí se rozhodujícím způsobem na její existenci. To je také důvod, proč univerzita potřebuje – více než ostatní instituce – svou nezávislost: závislá a instrumentalizovaná univerzita už není univerzitou, nýbrž pouhým učilištěm.

 

Je-li však tato vnější nezávislost do určité míry zajištěna, pak je o to nezbytnější využít ji k oné kritické reflexi o smyslu a úloze univerzity samé. Jinak by univerzita mohla nepozorovaně upadnout do různých jiných závislostí nebo dokonce zaprodat sebe samu něčemu, co je jí cizí – trhu, vlivu medií, vnějším úspěchům atd. Jen díky tomu, že nejrůznější zotročení univerzit nebyla v minulosti nikdy zcela „globální“ a že svobodné univerzity svými výsledky časem předčily ty instrumentalizované, mohla „idea univerzity“ přežít a vždy znovu ožívat. Proto se humboldtovská forma univerzity mohla tak přesvědčivě prosadit proti zestátněným učilištím 18. století  a proto jsou pro nás dnes americké univerzity v mnohém ohledu tak často nedosažitelným vzorem.

 

První teze tohoto skromného příspěvku zní: univerzita dnes není příliš ohrožena vnějším tlakem k přímé instrumentalizaci, jak tomu bylo v absolutismu či komunismu, nýbrž tím, že pod tlakem každodennosti rezignuje na svou sebereflexi. Jinak řečeno: univerzita se přizpůsobuje krátkozrakosti dnešního veřejného i soukromého života a pozvolna ztrácí svůj trvalý úkol – tj. svůj vlastní smysl a svou zvláštní zodpovědnost. Ovšemže se každý z nás musí starat o každodennost: o výuku, výzkum, rozpočet a podobné záležitosti. Zajisté musíme plánovat na příští rok, obstarat si prostředky a postarat se o spolupracovníky, vždy podle toho, na jaké pozici se nacházíme. V tomto ohledu jsou naše úkoly podobné těm, které řeší pracovníci či manažeři jiných institucí nebo dokonce v rámci podnikatelské sféry. To, v čem se však naše práce liší, je onen trvalý úkol, téměř „věčná“ zodpovědnost, v níž je univerzita nenahraditelná. Podnik se dá zavřít, instituci lze nahradit jinou, avšak „ideu univerzity“ nelze nahradit ničím.

 

Není to však trochu přehnané? Abychom mohli tuto silnou tezi zdůvodnit, potřebujeme důkladněji nahlédnout úkol univerzity, k čemuž bych rád použil trojčlenný model.

První stálý úkol univerzity se bezpochyby týká studentů, výuky a k tomu náležejícího výzkumu. Tomuto úkolu se přirozeně věnuje nejvíce času a pozornosti, úspěchy a neúspěchy se trvale sledují, hodnotí a dnes dokonce měří. O smyslu těchto zdánlivě přesných hodnocení a měření se můžeme domnívat, že jsou pro současný univerzitní provoz a jeho financování nezbytná. Také trochu podezřelý trend pojímat všechno v číselných parametrech, počítat  s velmi pochybnými čísly a hned je porovnávat v různých tabulkách, je jedinou účinnou metodou, jak lze do obrovského masového provozu univerzit vnést trochu pohybu a bránit tak jejich trvalému sklonu k pohodlnosti a uzavírání se do věže ze slonoviny.

 

Na první pohled je tak o tu nejjednodušší a nejnápadnější úlohu univerzity dobře postaráno: nelze ji opomenout. Přesto ovšem univerzity trpí již zmíněnou krátkozrakostí: studium se chápe jako pouhé učení, jako jedna etapa v individuální kariéře, která má otevřít vyhlídky na dobré zaměstnání. Strašáci nezaměstnanosti, konkurence a „globalizace“ vyvíjejí neblahý tlak na univerzitní výuku, jako by se na všechno dalo nahlížet jen z hlediska bezprostředního užitku. Mimochodem tato krátkozraká představa „užitku“ je silně zavádějící: před padesáti lety cílevědomí rodiče důrazně trvali na tom, aby jejich děti ovládaly těsnopis; ten se tehdy pokládal za „klíčovou kompetenci“. Kde je jí dnes konec?

 

Pokud se úloha univerzity tímto způsobem snižuje a považuje jen za předstupeň kariéry, vyvstává na druhé straně ultraliberální názor, že univerzitní vzdělání je individuální investicí do vlastní kariéry – a tedy by se také mělo hradit ze soukromých prostředků. Ať už si obsah a průběh vlastní výuky představujeme jakkoli, musíme zde tedy zdůraznit druhý závazek, druhý úkol univerzity, a to vůči společnosti. Co se z jedné strany nahlíží jako začátek a příprava k výkonu povolání a kariéře, je zároveň součástí „reprodukce“ každé společnosti.

 

Stejně jako všechny jiné živé bytosti také člověk „trvá“ jen tak, že se čas od času reprodukuje. Ačkoli převažující „světonázor“ moderny tento aspekt lidské smrtelnosti zvláštním způsobem potlačuje a zastírá, veškerou pozornost věnuje tomu, co je  přítomné, a „člověka“ nahlíží téměř výlučně jako dospělého a takřka nesmrtelného, je třeba právě v oblasti výchovy brát tento aspekt v potaz. I když jsme dnes obecně přesvědčeni, že hlavní úlohou státu je bezpečnost, svoboda, zdraví nebo dokonce blahobyt současné generace, která také jako voličstvo o všem rozhoduje, je to ve skutečnosti především reprodukce společnosti, na čem závisí všechno ostatní. Tato triviální skutečnost, která téměř upadla do zapomnění, se naléhavě ohlašuje v tak nepříjemných problémech, jako je např. důchodové a sociální pojištění.

 

Reprodukci člověka a jeho společností však v žádném případě nelze omezit jen na biologickou stránku. Na rozdíl od většiny zvířat je novorozenec daleko od toho, aby jako samostatný člen přispíval své společnosti, nýbrž naopak potřebuje mnoho let výchovy. Rozsah toho, co se musí mladý člověk po svém narození naučit, je nesrovnatelně větší než u všech zvířat a nadto neustále roste. Někteří antropologové se domnívají, že člověk je „fyziologicky předčasný porod“ (A. Gehlen): člověk se rodí tak nehotový a bezbranný proto, aby se co nejdříve dostal do vlivu své společnosti, své specifické kultury. Víme, že např. osvojení mateřské řeči je možné jen do určitého věku a později se ji už nelze doučit, a důležitost právě těchto získaných schopností je v moderních společnostech stále větší. Tomu odpovídá také rostoucí časový interval výchovy, kdy je třeba dítě chránit před tvrdými poměry a opravdovou konkurencí dospělé společnosti, aby se na ně mohlo lépe připravit a vybavit.

 

Z tohoto hlediska je objednavatelem výchovy – včetně univerzitní – společnost, zastoupená státem. To bylo stanovisko absolutistických panovníků a totalitních států, které se domnívaly, že tím se role univerzity zcela vyčerpává. Ačkoli je zde role vzdělání a univerzity viděna v širším kontextu než jen z individuálního hlediska a také časový rámec je zde založen šířeji popř. hlouběji, takže překračuje individuální život a přesahuje nynější generaci, je i toto pojetí stále nedostatečné. Stát, tj. jeho představitelé a odpovědné osoby, jsou v pokušení zabsolutizovat nynější potřeby společnosti a dokonce odepřít jednotlivci jakékoli spolurozhodování a svobodnou volbu. V komunistickému plánovaném hospodářství to vícekrát vedlo k podobně komickým chybným rozhodnutím, jak bylo naznačeno výše v případě individuální sféry. Zejména však toto hledisko nevidí důvod, proč by univerzita potřebovala svou nezávislost; v důsledcích je univerzita degradována na státní učiliště, které má poskytovat státní zaměstnance, učitele, lékaře, soudce, popř. kazatele,  vždy podle „společenské poptávky“.

 

I když skloubíme oba zmíněné závazky univerzity, totiž závazek vůči jednotlivému studentu a vůči společnosti, stále ještě míjíme zcela specifické postavení univerzity. Tato chyba myšlení se projevila v chybných rozhodnutích jak jednotlivců, tak i státního plánování. V relativně stabilních společnostech rané moderny a absolutismu nemusela být tato chyba ještě tak závažná jako v  dalekosáhlých zvratech a změnách dnešní doby. Toto pojetí totiž předpokládá, že jsou to rodiče, popř. stát, kdo nejlépe ví, co přinese zítřek a jak se na zítra a pozítří nejlépe připravit. Nejpozději od poslední světové války by však mělo být každému jasné, že tomu tak není.  

 

Univerzity byly vynalezeny v době, kdy lidé – alespoň ve městech – také pociťovali nejistotu ohledně budoucnosti, kdy však měli ten chytrý nápad vytvořit z toho důvodu zvláštní instituci, ve které by nejrozumnější lidé mohli ve vší svobodě tuto budoucnost společně zkoumat a připravovat. V první době rozkvětu univerzit nebyla např. Pařížská univerzita podřízena ani králi ani biskupovi a také vůči papežovi vystupovala jako rovnocenný partner, jako svého druhu  poradce v odborných teologických otázkách, jako „think tank“. Kde se však vzala tato neslýchaná – a záhy opuštěná – důvěra ve schopnosti poměrně malé instituce s několika desítkami lidí různého původu?

 

Nemohlo to být nic jiného než víra v kulturu, popř. tradici, kterou se tito lidé výlučně zabývali. Abychom předešli běžnému nedorozumění, poznamenejme hned, že pojmu kultury zde užíváme v širokém smyslu, který je běžný např. v kulturní antropologii: kultura je souhrnem všeho, co existuje jen díky lidské péči. Jinak řečeno: kultura je souhrnem toho, co si musí osvojit každé dítě, aby se mohlo stát plným členem a spolunositelem společnosti – počínaje jejím jazykem. Jak již bylo zmíněno, reprodukce společnosti není jen fyziologická záležitost, nýbrž zahrnuje i nabývání všech schopností a znalostí, které jsou v dané společnosti zapotřebí. Neboť všechny tyto schopnosti, z nichž a díky nimž dnes a denně můžeme žít, nejsou – až na některé výjimky – našimi vlastními výtvory, nýbrž jsou svého druhu dědičnou výbavou, kterou si získal každý z nás ve svém mládí, sice s pomocí dospělých, přesto každý sám pro sebe. To lze nejlépe vidět na příkladu jazyka: narodil jsem se bez schopnosti slova a i když mi při tom moje matka zásadně pomohla, musel jsem si svůj jazyk takříkajíc osvojit sám. A podobné je to také s jinými věcmi: s vyprávěním, uměním, vědami, náboženstvím, psaním, se společenskými institucemi, s obyčeji, morálkou, právem atd.

 

Až do vynalezení písma bylo předávání čili tradování tohoto nashromážděného bohatství lidských zkušeností bez výjimky odkázáno na toto individuální předávání: co se v jediné generaci zapomnělo či nepochopilo, bylo nadobro ztraceno. Teprve s písmem mohly být materiálně fixovány také tyto obsahy kultury, písně a básně, příběhy a rčení, později také vědění a myšlení; není divu, že objem těchto kulturních obsahů pak neustále rostl. Systematická péče o toto kulturní bohatství, resp. bohatství tradice je od počátku svěřena obzvláště univerzitám. V moderních bohatých společnostech existuje sice množství jiných institucí, které mají udržovat a spravovat toto nahromaděné bohatství – knihovny, archívy, muzea a galerie – přesto zůstává univerzita jedinou institucí, která se touto péčí zabývá takříkajíc aktivně: univerzita uchovává nejen materiální podklady, nýbrž pečuje o jejich další život mezi lidmi. Neboť, jak to ostatně zcela zřetelně viděl už Platón, také to, co je napsané, je jen mrtvou věcí, dokud mu „nepřijde na pomoc“ živá bytost a nevdechne mu život.[2]     

Proto univerzita vděčí – a tím přecházíme k závěru – za svou neobyčejnou stálost té skutečnosti, že byla vymyšlena a založena jako samostatná, duchovně svrchovaná sebe-reflexivní instituce. Aby mohla také sebe samu kriticky zkoumat, potřebuje svobodu ve výuce a v bádání a nesmí se podrobit žádné instrumentalizaci. S jinými vzdělávacími institucemi má společný úkol a zodpovědnost vůči jednodlivým studentům a společnosti, resp. vůči státu. Na rozdíl od nich má však mimo to ještě třetí, zvláštní zodpovědnost vzhledem k nashromážděnému kulturnímu bohatství, které nemá pouze schraňovat, nýbrž také udržovat při životě. Jako hlavní správce veškerého kulturního dědictví je dále také pověřena tím, aby v dobách krizí a nejistot tváří v tvář neznámé a temné budoucnosti byla privilegovanou rádkyní společnosti , která sice také neví, co nás čeká, ale má lepší postavení, protože je méně zatížena každodenními starostmi. Tam, kde univerzita zůstala věrná své původní ideji a nepropadla krátkozrakému myšlení zaměřenému na užitek, tam má lepší šanci také dnes nalézat cestu pro člověka.

 

(Konference na paměť prof. J. Peškové, SU Liberec 13. 9. 2006)



[1] Prof. Jan Sokol, FHS UK, U Kříže 8, 150 00 Praha 5; sokol@fhs.cuni.cz

[2] Platón, Faidros 275d.