Svědectví a izolace

Zkušenost je sdělitelná jen ve velmi omezené míře. Těm, kteří žili v komunismu, samozřejmě chybí nezbytný odstup – a ti, kteří ho neprožili, si mohou utvořit pouze matnou představu. A dále: „komunismus“ představoval ve východní Evropě celou jednu epochu s velmi odlišnými fázemi, v každé zemi se projevoval trochu jinak, vždy s ohledem na výchozí podmínky, sociální a sociálně psychologické předpoklady. Proto se i člověk, jenž v něm aktivně prožil více než čtyřicet let svého života, může pokusit nanejvýš o jakousi case study z vlastního pohledu, o jakési vzpomínkové zamyšlení, rozhodně ne o sociologicky relevantní přehled.

Ačkoli válečné útrapy, které postihly mou zemi, byly o poznání menší než například v Polsku, osvobození Sovětskou armádou pro nás bylo skutečným osvobozením s dalekosáhlými následky. Silné levicové a částečně i komunistické hnutí předválečné doby s významnými intelektuály, debakl let 1938/39, vnímaný a vykládaný jako zrada západních spojenců, statisíce obětí a neuvěřitelné hrůzy koncentračních táborů, o kterých nám vyprávěli ti, kteří je přežili – takový byl rámec krátkého, více či méně svobodného mezidobí do roku 1948. Vítr vál doleva, jako ostatně i na tehdejším Západě. Stalin si byl proto svým budoucím úspěchem v tehdejším Československu natolik jistý, že již v roce 1946, současně s odchodem západních armád z území západních Čech, odvolal Rudou armádu. Mezi lety 1946 až 1968 zde nebyly rozmístěny žádné ruské jednotky.

Fašistoidní hnutí byla v předválečné době zcela nevýznamná a vyložená kolaborace s nacisty spíše vzácná. Ubohý „prezident“ protektorátu byl mimo to zbožný katolík a i přes četné oběti koncentračních táborů z řad duchovních nebyla církev plošně pronásledována. Svatého Václava nacisté bezostyšně zneužili k propagandistickým účelům, což se po skončení války obrátilo proti katolické církvi. Tato církev ostatně tehdy nesla ještě velmi zřetelné stopy časů c.k. mocnářství i rolnické tradice obecně, pro niž nedělní bohoslužba byla vrcholem společenského života, samozřejmostí, nad níž se neuvažuje. Existoval sice jakýsi intelektuální renouveau catholique, ale oproti venkovským masám byl značně slabý, a to i v očích farářů a biskupů.

Brzy po komunistickém převzetí moci v únoru 1948 již přišly první procesy a temné období skutečného a promyšleného pronásledování. Po intelektuálních špičkách přišli na řadu řeholníci a řeholnice: v roce 1950 byly zrušeny všechny kláštery a všichni mniši a biskupové byli internováni. Pokus založit „národní“ katolické hnutí bez Říma a pod vedením některých kolaborujících kněží překvapivě rychle ztroskotal – a tak se zvláště z katolíků stali podezřelí občané druhé kategorie. Je příznačné, že litoměřický biskup Trochta, který se pokoušel s mocí vyjednávat nejdéle, byl uvězněn jako první. Následovaly tisíce kněží, aktivních laiků, skautů atd. Kurs byl nastaven: zničení.

Poněkud odlišná byla situace protestantské menšiny: přední (a skutečně významný) teolog Hromádka sdílel během války v USA přesvědčení mnoha intelektuálů, že socialismus představuje historicky nezbytný vývoj, jemuž církev nemůže klást odpor, a přes jisté rozpaky vzal nakonec Stalinův komunismus vážně. Ačkoli ho v žádném případě nemůžeme počítat mezi kolaboranty, prokázal na jedné straně komunistické moci cennou službu (např. v mírovém hnutí) a částečně ji mezinárodně legitimizoval, na straně druhé vyjednal pro svou církev podstatně lepší podmínky. Pod jeho vlivem se mnoho protestantů stalo upřímnými komunisty a teprve po roce 1968 – znovu společně s ním – zčásti bolestně prohlédli.

Nesmírně brutální byla destrukce rolnického stavu tak zvanou kolektivizací: v každé vesnici mělo být založeno JZD, často pod vedením lidí, kteří sami půdu nevlastnili (listonoši, řemeslníci atd.) – a kdo se zdráhal, šel za mříže. Několik vyprovokovaných násilných incidentů, po nichž následovala série trestů smrti, mělo tuto tvrdost legitimizovat. Více jak sto tisíc tvrdohlavých, odhodlaných a věrných nositelů rolnické tradice strávilo dlouhá léta v lágrech, aby se pak vrátili do svých od základů proměněných vesnic – a někdy dokonce i do vlastních rodin – jako cizinci. Katolická církev se tak dostala do mimořádně obtížné situace. Struktura církve byla rozbita a její duchovní centra zničena. Na venkově se nyní z přirozených vesnických autorit stali „kulaci“ a nepřátelé státu, faráři byli buď ve vězení, nebo pod tlakem „církevních tajemníků“ – a i ve městě si musel každý najít svou vlastní cestu.

Převážná část katolické majority, která ještě v roce 1948 čítala osmdesát procent, nyní přerušila veškeré – často stejně jen formální – styky s církví, a to jak na venkově, tak v měšťanských vrstvách. Nedostatečná náboženská výchova, tak typická pro tradiční katolicismus, nemohla klást těmto okolnostem sebemenší odpor. Ti lépe vybavení, kteří zbyli, čelili neustálému tlaku. První povinností nyní bylo zůstat věrný: církvi, uvězněným biskupům, papeži a možná i Ježíši Kristu. Mimo liturgii byla jakákoli náboženská činnost nebezpečná a i ten, kdo jen veřejně projevil svou víru, pocítil následky. Nejenom že nyní nemohl zastávat vedoucí posty, ale zakázali mu vykonávat i celou řadu povolání – například povolání učitele –, jeho děti nesměly studovat, a když se někdo sháněl po náboženské literatuře, musel si ji často sám opsat – první samizdat byl na světě. Věřící, jenž se ke své víře hlásil, však musel odolávat nejenom tak říkajíc oficiálnímu tlaku, ale často i nepochopení nebo posměchu svých nevěřících spoluobčanů: již v dřívějších dobách totiž česká společnost nebyla nějak zvlášť „religiózní“ a navíc již z historických důvodů zaujímala vůči katolické církvi spíše negativní postoj.

Teď to byla především rodina, která jedinci ukazovala cestu, po níž se má vydat. Někteří hledali – s různými ústupky – kompromisy a platili za to větší či menší mírou pokrytectví: pečlivě skrývaná a letmá návštěva bohoslužby, často na nějakém vzdáleném místě, různé „závazky“ (jak se tomu tehdy říkalo) v odborech, mládežnických organizacích nebo „sjednocených“ svazech. I členství v (uniformizované) lidové straně představovalo ochranu před nuceným vstupem do KSČ. Komu byla tato cesta uzavřena už díky zkušenosti vlastní rodiny, tomu bylo nejlépe mezi dělníky. V dílně bylo i v padesátých letech ovzduší podstatně svobodnější a mezi (nemnohými) komunisty byli často upřímní a dobří lidé.

Celá tíže těchto let – obzvlášť v Čechách – však nebyla vyvolána pouze násilím a výhrůžkami ze strany státu. Komunistická strana tehdy ještě disponovala určitou autoritou z odboje proti Hitlerovi, významným intelektuálním potenciálem a zástupem přesvědčených komunistů, například z řad dělníků, kteří prožili mizérii třicátých let. Se zmíněnými lidmi se ale také dalo se vší poctivostí otevřeně mluvit: je to, co se nyní děje, jen nezbytná cena za spravedlivější společnost – nebo je to naopak jen fraška zastírající ty nejnižší cíle? V neexistující občanské společnosti však musely i tyto veskrze vážné diskuse zůstat přísně soukromé. Česká katolická církev se svými věřícími v tvrdé zkoušce padesátých let obstála a vydala ze sebe tisíce neznámých hrdinů. Problematičtější byl její úspěch v časech uvolnění.

První otřesy uvnitř KSČ po Stalinově smrti, po Chruščovových odhaleních a po převratech v Polsku a Maďarsku v roce 1956 mohla strana ještě v tichosti utajit. Ale na konci padesátých let se již rozladění přesvědčených komunistů skrýt nedalo: hospodářství mělo problémy a zaostávání ve vědě i technice již nešlo déle přehlížet. Člověk se tak mohl často setkat s tím, že se na podnikové schůzi strany ozývala i hlasitá kritika. Dělící čára mezi členy strany (téměř 1, 5 milionu) a námi ostatními „reakcionáři“ (jak nám tehdy říkali) sice existovala i nadále, jednotlivé kontakty však byly – i přes občasné kroky zpět – četnější a otevřenější.

Demokratická a křesťanská opozice byla během padesátých let natolik rozbita, že vývoj let šedesátých závisel především na straně, respektive na jejích osvícených členech. V oblasti kultury i vědy se mohlo začít – byť s mnoha kompromisy – svobodněji dýchat, vraceli se i první vězni. Někteří zahořklí, dokonce poražení, mnozí však prostě jen šťastní z toho, jak ve vězení obstáli, někteří dokonce jako vítězové. Tvrdý a jednoduchý černobílý svět padesátých let dostával první trhliny – a věřící se rázem ocitli před novými otázkami. Jejich církev byla ještě stále ve stavu obležení, bez biskupů a klášterů, omezena čistě jen na liturgii, avšak nebezpečí i hrozby částečně polevily a v profánní oblasti se pozvolna otvíraly nové možnosti, především v kultuře. Jsou k tomu nezbytné ústupky snesitelné? Co se ještě vyplatí? Jak daleko člověk může zajít, aniž by ztratil sám sebe?

Když byl Josef Zvěřina, jeden z nejnadanějších teologů, po mnoha letech propuštěn z vězení, sršel z něho optimismus a rozdával ho na všechny strany. Asi po půl roce se mi v jednom rozhovoru svěřil, oč komplikovanější je pro něj život na (značně omezené) svobodě: „Ve vězení bylo každé rozhodnutí jednodušší: v každé situaci bylo naprosto jasné, co je špatné a co správné.“ Jindy, když šlo o vydání knihy v „katolickém“ nakladatelství, vedeném jakýmsi špatným „mírovým“ knězem, se zamyslel a pak se smíchem řekl: „Ty jsi mladší. Ty s ním mluvit můžeš – já ne.“

V průběhu šedesátých let došlo také k  – váhavému – otevření hranic, nejprve jen na východ: v roce 1961 jsem tak poprvé žasl nad církví v tehdejší NDR, nad jejími velkými muži a jejími možnostmi. V téže době přijížděly také první návštěvy ze Západu: odvážní a chytří lidé, kteří opatrně hledali kontakty a přiváželi s sebou tak toužebně očekávanou literaturu. Pro ty z nás, kteří už měli plné zuby přísné izolace [Abkapselung?] padesátých let, to byla vzrušující doba: co, jak a kam teď? První příležitost, jak veřejně působit jako křesťané, jsme našli u protestantů. Od roku 1962 byla ekuména prvním místem, kde se mohli střetávat křesťané qua křesťané a kde mohli svobodně diskutovat o náboženských otázkách. Brzy na to přišly i první překlady nové teologie,  Teilhard, vatikánský koncil a nadšení z něj: otevřel se před námi nový svět. S oblevou však přišla zároveň i první zklamání: když pražský arcibiskup Beran, bývalý vězeň koncentračního tábora, směl jet po dvaceti letech internace do Říma a na jeho místo přišel Tomášek, papež některé z nejhorších kolaborantů a „mírových“ kněží chlácholil vysokými vyznamenáními, zatímco ti opravdoví hrdinové museli i v nejlepším případě čekat ještě dvacet let.

Když pak tento vývoj na jaře roku 1968 kulminoval, bylo již jasně vidět, jak rozdílná jsou stanoviska katolíků – podepsaly se na nich hořké zkušenosti, které mohla překonat jen opravdová víra. Jedno české přísloví říká, že si člověk zvykne i na šibenici. Pod tlakem a ve strachu padesátých let si lidé skutečně vyvinuli účinné obranné mechanismy, které se v průběhu času mohly stát dokonce pohodlné. Nedělní bohoslužba – a jinak absolutní nenápadnost. Rodina a snad ještě pár přátel – a jinak je mi všechno cizí a podezřelé. Dělám to, co se mi řekne – a víc ode mě nikdo nemůže očekávat. Jaro 68 začalo skutečně jako hnutí v rámci KSČ a bylo doprovázeno odvážnou kritikou intelektuálů a studentů. Když se však později začaly rýsovat skutečné možnosti, většina katolíků zaujala opatrný vyčkávací postoj. Vše tak zůstalo převážně městskou, dokonce se dá říci pražskou záležitostí. A když v srpnu 68 přijeli Rusové, mnozí to chápali jako potvrzení této laciné moudrosti. Přesto pak musela ještě nejméně jedna generace katolíků duchovně žít pouze z toho, co se objevilo v době okolo roku 1968.

Někdy v květnu 1968 však byl z iniciativy některých propuštěných katolických vězňů uveřejněn otevřený dopis – zhruba 140 podpisů a celkem přes 450 odsezených let –, který vývoj podporoval a nabízel odpuštění a smíření. První shromáždění nově založeného „Díla koncilní obnovy“ na Velehradě bylo obrovskou slavností s mnoha tisíci účastníky a slibným programem. Zdálo se, že tato původně laická iniciativa pražského psychologa Němce, kterou však později podporovali i biskupové, je počátkem otevírání se katolicismu. Bohužel jen na velmi krátkou dobu.

Doufám, že můj pohled na dobu po roce 1968 není určen pouze mým věkem. Předně tu bylo bolestné zklamání: byli to právě vůdcové roku 68, kteří všechno krok za krokem popřeli. Statečnost, obětavost, solidarita – k čemu? Běda tomu, kdo se stará o něco víc než o svou rodinu: „každý dobrý skutek bude bez váhání a po zásluze potrestán“, jak se říkalo a říká od té doby. Zklamané naděje a hluboké ponížení, jemný, a přece účinný tlak nabádající k zřeknutí se sebe, společenské pouštění žilou s následkem dvou set tisíc exulantů – to vše vyvolalo všeobecné rozčarování, na něž většina Čechů odjakživa reaguje cynismem. Žádné velké oběti a žádní velcí hrdinové: to je poselství Jana Palacha (1969). Faráři, kteří krátké jaro stěží postřehli, se stáhli zpět do své šedé každodennosti a věnovali se teď většinou kostelním střechám. I za to jim budiž dík – někteří při tom přišli o život.

Zvláštností sedmdesátých a osmdesátých let byla na jedné straně černá beznaděj. V padesátých letech velmi mnoho lidí naprosto vážně očekávalo, že „to“ již na podzim „praskne“ – a dokonce se na to uzavíraly sázky. Jedna velmi populární pohádka té doby vyprávěla o jakémsi „oranžovém plynu“, který Američané jednoho dne vypustí v celé střední Evropě a pak ji – pohrouženou do spánku – nenásilně obsadí. Tohle všechno teď bylo pryč. Vypadalo to, že komunismus je nyní konečně tak stabilní jako nikdy předtím, a to znamenalo navěky. Pro tento odzbrojující názor sice existovaly různé opory, např détente, doktrína „mírového soužití“, ale především šlo o výraz vnitřní ochablosti, malomyslnosti a zbabělosti. Pod mírnějším tlakem se už ani katolíci necítili natolik pevní, víc a víc se jim zdálo, jako by i oni nesli svůj díl viny na všeobecné kocovině. I na disidentské hnutí proto později většina lidí pohlížela jako na něco spíše rušivého, zarážejícího a – i když se první myšlenka Charty 77 zrodila v hlavě katolíka Němce – rozvíjeného hlavně bývalými komunisty.

Na druhé straně se však změnila i samotná KSČ. Přesvědčení komunisté „odjakživa“ buď odešli do exilu, nebo se z nich teď stali nepřátelé státu: nečekaly je však uranové doly, ale jen práce nočních hlídačů nebo umývačů oken. Už žádná „obrněná pěst dělnické třídy“ – jak směšně to teď znělo! – ale pragmatická, víc a víc zkorumpovaná mocenská organizace, která jakžtakž řídí stát bez hlavy a bez myšlenek. Komunisty by v ní člověk hledal marně: jeden můj velmi radikální přítel, který v roce 1968 odešel do Holandska, se brzy vrátil zpátky s odůvodněním, že tady aspoň (jako metař) nenarazí na žádné komunisty. Být křesťanem a katolíkem sice ještě stále znamenalo břímě a v určitých oblastech překážku, zatčení však bývala řídká a tresty jednociferné. Tím však ztratila smysl i ona navyklá izolace [Abkapselung?] a pomalu se stávala spíše pohodlností. Strana už také nebyla tím pravým „ideologickým nepřítelem“ – a stala se jen vstupní branou ke kariéře.

Od šedesátých let se však cosi nepozorovaně změnilo i ve vnitřním postoji české společnosti vůči náboženství. Lidé mu přestali předhazovat ono směšné zpátečnictví a již v roce 1968 velká část české inteligence od církve – a od katolické zvlášť – vážně očekávala mnohé. Tato příležitost byla do určité míry promarněna již tehdy, což se však dalo ještě dodatečně omluvit krátkostí „startovacího okna“.

Ve druhé polovině osmdesátých let bylo nezaujatým lidem již jasné, jak dalece si komunismus podkopal vlastní základy. Pověsti o polské Solidarnosci a ruské perestrojce vzbudily nové naděje a mnoha lidem dodaly alespoň trochu odvahy. Prvním náznakem byla velká pouť na Velehrad (1985) se sto padesáti tisíci účastníky, při níž byli překvapení komunističtí řečníci jednoduše vypískáni – a tentokrát nikoli pražskými intelektuály, ale katolickým „lidem“. Následovala petice za náboženskou svobodu s pěti sty tisíci podpisy a přímo v předvečer „sametové revoluce“ slavnostní svatořečení blahoslavené Anežky (11. listopadu 1989), které bylo dokonce přenášeno státní televizí. Zvláštní historií je osobní vývoj pražského kardinála Františka Tomáška. Když přišel v roce 1965 do Prahy, byl laskavým, ale téměř bázlivým mužem, z něhož teprve v průběhu let a pod vlivem Josefa Zvěřiny a zvláště papeže Wojtyly, vyrostl charismatický vůdce nejen katolické církve. Jeho veřejná vystoupení v listopadu 1989 „sametové revoluci“ velmi pomohla a katolickou církev přivedla v očích veřejnosti až na vrchol vlídného očekávání.

Závěrem ještě několik vět k dalšímu vývoji. Od roku 1990 se církve těší úplné svobodě – to je to první a nejdůležitější. Zvláště katolické církvi však bolestně chybí přinejmenším jedna generace vzdělaných a otevřených kněží a teologů. Všechny biskupské stolce jsou obsazeny, a to těmi nejlepšími lidmi, jací jsou k dispozici. Kláštery jsou znovu obnoveny, většině z nich však chybí dorost. Pražská teologická fakulta, nyní znovu součást univerzity, obratně vypoklonkovala téměř všechny nově příchozí učitele a svou izolovanost si uchovala. Církevní vedení se nechalo zatáhnout do beznadějného a nesmyslného boje o navrácení majetku, který znovu oživuje staré stereotypy a díky němuž utrpěla image církve velké škody. Katolická církev se jako celek ještě stále spoléhá převážně na venkovské obyvatelstvo, které tvoří možná tři čtvrtiny praktikujících věřících. Díky této, z vnitřního pohledu přirozené, orientaci je však pro městské a vzdělané obyvatele nesrozumitelná: církev vypadá jako uzavřená zájmová organizace zvláštně založených lidí, která může ostatním nabídnout jen málo. A tak se stále živý zájem mladých lidí s jejich otázkami i nadějemi obrací jinam: k sektám a ještě víc směrem k „volné“, tzn. nezávazné „religiozitě“, která člověka nic nestojí. Je to těžce přístupná, ale velmi slibná misijní oblast. Kdo dokáže Ježíšovo poselství těmto mladým lidem přesvědčivě vyložit – a dosvědčit?

přeložil Petr Kitzler

Původně vyšlo německy pod názvem Zeugnis und Abkapselung. In: Concilium, 36/3, Juni 2002.