Politika hledá nová témata

Salzburská konference „The Sound of Europe“ (25.-27. ledna 2006) nebyla jen mediálně působivá podívaná, ale zároveň také svědectví o tom, že politika si hledá nová témata. Rakouští politici, kteří vedle presidentů a ministrů pozvali také umělce a akademiky, udělali první krok: položili nám otázku. Dokážeme na ni odpovědět?  V následujícím se o to chci pokusit, ovšem jen velice stručně – dlouhé výklady by beztak nikdo nečetl.

Die Konferenz „The Sound of Europe“ in Salzburg war nicht nur ein erfolgreiches medienwirksames Ereignis, sondern auch ein Zeugnis: Politik ist auf der Suche nach neuen Themen. Österreichischen Politikern verdanken wir den ersten Schritt, der uns Intelektuellen, Akademikern und Küstlern eine Frage stellt. Was vermögen wir als Antworten anbieten? Im Folgenden versuche ich in gebotener Knappheit einige Elemente zusammen zu fassen; lange Ausführungen würde heute kaum jemand lesen.

 1. Význam politických změn roku 1989 pro Evropu a pro EU se stále ještě podceňuje. Kromě toho, že zmizela „železná opona“, že se sjednotilo Německo a řada národů získala svobodu, změnily se tím hluboce i podmínky evropské politiky. Tím, že EU ztratila společného vnějšího nepřítele – totiž SSSR a komunismus – sice zmizely jisté strachy, ale také silný podnět a dlouholetý motor její integrace. Nic nemůže dávat lidi účinněji dohromady než strach ze společného ohrožení.

2. Tuto hlubokou proměnu pocítily východní národy víc a doufejme, že ji nezapomenou tak rychle, jako jejich západnější sousedé. Je to však hlavní příčina současných rozpaků okolo EU a jejího budoucího poslání. U některých politiků může mít člověk dojem, že se téměř instinktivně rozhlížejí po nějakém novém nepříteli – ostatně dosti nebezpečné pokušení.

3. Teprve nyní začíná být vidět, že politika – národní právě tak jako evropská – si musí hledat úplně nová témata, aby něčím nahradila ztrátu této první tradiční úlohy státu, totiž obrany navenek. Jinak řečeno: co by mohly být nosné obsahy politiky v dobách míru (i když ne nutně také bezpečí)?

4. Jako takové vůdčí téma politiky bez vnějšího nepřítele se – vedle vniřní bezpečnosti, hospodářství a solidarity – samo nabízí téma vzdělání a výchovy. Vzdělání nemůžeme ovšem chápat jako „investici do vlastní budoucnosti“, nýbrž jako podstatnou část (rozšířené) reprodukce společnosti. Takto pochopena je eminentním úkolem státu, který se musí starat o budoucnost příslušné společnosti.

5. Vzdělání a výchova tu ovšem také není jen k tomu, aby dodávala hospodářství pracovní sílu, nýbrž aby především připravovala zodpovědné občany, kteří dříve či později převezmou všechny naše instituce, místní, národní i evropské.

6. Téma vzdělávání se už pozoruhodně osvědčilo jako nosné téma politiky. Připomeňme jen pokračující diskusi o mezinárodním srovnání PISA v Německu, rostoucí pozornost médií atd. Ostatně i na salcburské konferenci hovořila řada umělců o těsné souvislosti mezi kulturou a výchovou a důrazně varovala před příliš úzce a účelově chápaným školením.

7. Mohlo by se ovšem namítnout, že výchova a vzdělávání nepatří do kompetence EU, nýbrž je výlučnou odpovědností členských států. To je jistě třeba respektovat potud, že EU nemá zasahovat do národních vzdělávacích plánů a institucí, ale snažit se je doplnit a obohatit o „evropskou složku“. To ostatně v programech, jako je Erasmus nebo Leonardo, už s úspěchem dělá, aniž by ji za to kdo kritizoval. A třeba proti podpoře výuky cizích jazyků se také nikdo nebude bránit.

8. Chceme-li pokrýt tuto potřebu vzdělávání budoucích evropských občanů, nemusíme po mém soudu příliš hloubat o „evropské identitě“. To, oč se jedná, se stejně nedá objevit sebepozorováním – například v zrcadle; jde o to, probouzet schopnost, chuť a ochotu, převzít odpovědnost za Evropu, za její kultury a instituce. Něco podobného se ostatně děje i v mezinárodním hospodářství, ve vědách a v technice.

9. Abychom však předešli hrubým nedorozuměním, měli bychom si jasně uvědomit odlišnost politického a kulturního projektu Evropy, její differentia specifica – asi nejlépe ve srovnání s USA. V tomto ohledu byla velice zajímavá přednáška prof. Andrew Moravcsika na salcburské konferenci.

10. Celý projekt USA směřuje ke kulturně homogenní společnosti s jediným komunikačním jazykem, k čemuž slouží známý koncept „melting pot“. My ovšem z historie bezpečně víme, že podobné pokusy v Evropě – jako Napoleonův nebo ještě mnohem hůř Hitlerův – skončily katastrofami. Proto jasně víme, že musíme směřovat k jinému cíli a jinými cestami – totiž k té často citované „jednotě v různosti“.

11. Tuto rozmanitost si ovšem nesmíme představovat jen jako neškodnou a zábavnou různost místního folkloru nebo kuchyně. Spočívá totiž v nesrovnatelně závažnější „rozmanitosti“, totiž v různosti jazyků. S jistou nadsázkou můžeme říci, že Evropa chce budovat demokracii, kde se občan s většinou svých spoluobčanů nedokáže (jazykově) domluvit.

12. Chápeme-li společnost s Niklasem Luhmannem jako „nejširší systém všech komunikací“, v jehož okolí můžeme očekávat jen „události jiného druhu“ – včetně násilných – teprve pochopíme, jaký úkol před námi stojí. Také tzv. „demokratický deficit“, pocit nedostatečné legitimity orgánů EU, spočívá do značné míry v tom, že každá politická debata a kampaň musí být vždy vedena v řeči, a to znamená v určitém jazyce.[1]

13. Tato rozmanitost jazyků klade po mém soudu politické integraci Evropy pevné meze, jež ostatně mlčky respektujeme, když např. evropské volby organizujeme po jednotlivých členských zemích. V důsledku toho také pověstný „superstát“ euroskeptiků nepřichází vůbec v úvahu. Jazyková rozmanitost nese s sebou zřejmé nevýhody: tak např. transakční náklady budou v Evropě patrně vždy větší a citová identifikace občanů naopak chladnější, zato se asi nikdy nepodaří soustředit politickou moc v té míře jako v USA.

14. Zároveň však poskytuje tato rozmanitost i jisté – i když méně zřejmé – výhody, anebo přinejmenším šance. Tak si dnes klademe otázku, zda se nesmírná koncentrace moci moderního státu vůbec dá a má svěřit do rukou jednoho člověka. Tolik obávané otevření hranic uvnitř EU nevyvolalo ani po jejím rozšíření žádné masové migrace, za což můžeme do značné míry děkovat právě jazykovým bariérám.

15. Také přitažlivost pestré evropské rozmanitosti nejen pro turisty, ale také třeba pro studenty, bychom rozhodně neměli podceňovat. Mládež v bohatých zemích trpí dnes stále víc prázdnotou a nudou, s níž si většina dokáže poradit jen spotřebou více či méně nebezpečných zabíječů času. Tak vznikají nesmírné škody na lidech i jejich zdraví (drogy), jimž by se lepším vzděláváním dalo předcházet.  

16. Rozumná evropská politika by se tedy měla snažit
– minimalizovat nebezpečná napští na jazykových hranicích;
– z faktu jazykové rozmanitosti vytěžit to nejlepší;
[2]

– tušené šance dále rozvíjet a uplatňovat.
Přitom nesmíme nikdy zapomínat, že rozdílnosti mohou být užitečné a cenné jen pokud se setkávají a ovlivňují; pokud jen trvají vedle sebe a navzájem se ignorují, jsou pouze na překážku. 

17. Budoucí vzdělávací politika EU by tedy měla podporovat např.:
– výuku cizích jazyků s cílem obecné dvoj- a vícejazyčnosti;
– přeshraniční studijní programy, zejména na jazykových hranicích;
– výměny mládeže (studentů, učňů atd.) ve všech možných formách;
– překlady učebnic, zejména v přírodovědných oborech;
– překlady odborné literatury, zejména z menších jazyků;
– integrační programy pro mladé imigranty a sociálně handicapované vůbec;
[3]
– vzdělávání nejen pro trh práce, ale i pro (chtěný i nechtěný) volný čas, aby si z něho mladí lidé nemuseli zoufat, ale dokázali si se sebou poradit. Zde je pole působnosti pro umění a kulturu.

18. Z dalších dlouhodobých projektů zmíníme jen jako příklady třeba evropský televizní kanál s těžištěm v oblasti výchovy a vzdělávání nebo evropskou encyklopedii.

 

(30.01.2006)

Poznámky


[1] Podrobněji viz v mém článku Europa spricht. Sprachenvielfalt und Politik. In: Osteuropa 5-6/2004, Berlin, S. 276-283, kde je také další literatura.

[2] To rozhodně neznamená jen pasivní „ochranu menšin“: teprve ze setkávání a výměn může vznikat něco cenného..

[3] Jehož postatnou částí je opět jazykové vzdělávání.