O Vánocích, o Betlémě a darech

Moderní bohaté společnosti, kde lidé nevědí, co by ještě chtěli, dělají všechno pro to, aby nám Vánoce zošklivily. Nebýt malých dětí, asi by z nich nic nezbylo. Byla by to takové škoda? Všeho toho shonu, sentimentality a reklamní dotěrnosti by člověku líto nebylo, ale občas se mu přece jenom zdá, že „za tím“ musí ještě něco být. Nebo možná přesněji, že za tím „něco“ bylo, co jsme cestou, právě v tom shonu, jaksi ztratili a zapomněli. Něco víc, co nám možná chybí. Dalo by se to ještě nějak najít? Zkusme hledat v historii.

Ano, za vším tím reklamním a nákupním šílením jsou jistě „dárky“, zvláštní příležitost udělat někomu radost, samozřejmě hlavně dětem. Jenže kde jsou ty časy, kdy se děti radovaly z jablek a ořechů, jako třeba v Erbenových básních? Vánoční sentimentalitu čili „náladu“ dělají koledy, původně vynalezené chudými lidmi, aby i žebrání bylo o Vánocích jiné a aspoň trochu sváteční, i když ti „koledníci“ mívali skutečný hlad. Vánoce, starý Slunovrat, je totiž právě ta chvíle v roce, kdy pro všechny lidi začínalo jít do tuhého, kdy začínali mrznout a hladovět, a tak si dodávali odvahu jiskřičkou naděje, že už se pomalu, pomaličku začíná „vracet“ Slunce a blížit tak vzdálené jaro. Jenže než mohli začít „smrtku“ vynášet ze vsi, užili si jí dost a dost. A když ji konečně vynesli, měli všichni – chudí i bohatí – důvod k velikonoční oslavě: přežili přece zimu.

Vánoce tak byly svátky chudáků, kdy se z žebrání stala slavnost – totiž příležitost pro bohaté, aby se předvedli a vytáhli. Neboť ve starých společnostech se prestiž nezískával bohatstvím, ale jen a jen rozdáváním, často furiantskou „štědrostí“. Od toho je Štědrý den, krotká ozvěna bojovných indiánských potlačů, kde se prostřednictvím darů tvrdě zápasilo – o prestiž, případně i o přežití. To už sice neznáme, ale logika dárkového „revanšování“, abychom proboha nezůstali pozadu, udržuje maloobchodní obrat i dnes.

Tuhle drsnou až krutou slavnost podstatně proměnilo lidové křesťanství, které si už v pozdní antice prosadilo svátek Narození Páně a ve vrcholném středověku objevilo betlémské Dítě na slámě. Tím se role – aspoň o Vánocích – úplně obrátily: Bůh a Spasitel nepřišel na svět ani v chrámě ani v paláci, ale v chudé rodině bez přístřeší. To bylo něco, nač byli Židé biblickými příběhy přece jen trochu víc připraveni než jiné starověké a středověké společnosti, pro něž slovo „bůh“ samozřejmě souviselo s „bohatstvím“ a tedy s rozdáváním. A najednou je to sám Boží syn, který závisí na darech a žije ze štědrosti pastýřů, chudých lidí. Proto měli křesťané s betlémským příběhem dlouho problémy a museli se bránit posměchu svého okolí: kdo to kdy slyšel, aby bůh ležel na slámě?

Když se ale křesťanství v Evropě víc prosadilo, mohl svatý František pro lidi znovu objevit zázrak Božího narození v betlémském chlévě. Teprve zde začínají skutečně křesťanské Vánoce, svátky dětí a chudých, s koledou a s jesličkami. Bůh už není daleko a vysoko, není to hrozivá moc kdesi nad oblaky, ale přišel mezi lidi, a to na tom místě, kde by ho nikdo nehledal, jako malé, bezmocné nemluvně v drsně konkrétní nouzi těch nejchudších. Těch, kdo žijí z darů.

Betlémské jesle se tak staly prostým a pro každého zřejmým obrazem, který stavěl běžné představy nejen o Bohu, ale i o lidské společnosti úplně na hlavu. Bůh v nouzi, na samém okraji společnosti, zbavený všech myslitelných atributů božství – to byla pro zbožnou středověkou společnost skutečná revoluce. Není jistě náhoda, že se pražské kapli reformních kazatelů říkalo „Betlém“, jenže to tehdy neznamenalo žádnou sentimentální idylku, nýbrž ostrou výzvu bohaté církvi i bohatnoucí městské společnosti.

Evangelní program chudoby a zřeknutí se každé moci, který tak radikálně formuloval Petr z Chelčic, byl možná pro husitské hnutí ještě důležitější než kalich, jenže se trvale prosadit nemohl. Naopak německá reformace i druhá scholastika už přijaly za své hledisko zámožného městského člověka a obhájily majetek jako samozřejmou součást křesťanova života, v kalvinismu dokonce jako příznak člověka spravedlivého.

Křesťanské Vánoce s betlémskými jeslemi a s koledami žily dál jako svátek naděje pro chudé, do bohatého světa měst se ovšem vrátily až v devatenáctém století s jeho obdivem k malým dětem. Křesťanský Betlém charakteristicky nahradil romantický stromek a z Vánoc se staly prostě svátky pro děti s typickou „zbožnou lží“ o Ježíškovi, který nosí dárky. A odtud je už jen krůček ke stále bezostyšnější komercializaci – třeba pod heslem „bohatší Vánoce“- jak ji zažíváme dnes.

Takhle klikatá a složitá je tedy v hrubé zkratce historie Vánoc ve Střední Evropě, kde je lidé kdysi zřejmě prožívali daleko silněji než třeba na Západě. Tam naděloval Pere Noel nebo svatý Mikuláš (Santa Claus), za okno nebo do komína,  a o nic jiného už nešlo. Obraz Betléma se tam vyskytoval a vyskytuje spíš v okrajových skupinách a v křesťanských sektách. Během této dlouhé historie, na cestě od předkřesťanské „štědrosti“ přes křesťanské Narození Páně, měšťanskou idylu stromku a dárků až po současný obchodní provoz se objevilo mnoho nového a není divu, že se také mnohé zapomnělo a ztratilo.

Ne všechno z toho můžeme chtít zase oživit. Netoužíme po tom, aby chudí byli zase odkázáni na furiantství bohatých. Nechceme, aby bohatství bylo terčem závisti a víme už, že cesta k lidštější společnosti nevede přes násilné revoluce. Netoužíme po falešných idylách, které zastíraly nouzi a bídu těch druhých.  Nechceme, aby se malým dětem namlouvalo něco, co není pravda.

A přece je tu pár důležitých věcí, na které by se zapomínat nemělo. Předně svátek jako takový, vypřáhnutí z každodenního shonu, ze stále dotěrnější „ekonomické racionality“, která z nás dělá lhostejné otroky pohodlí a spotřeby. Svátek jako zvláštní a vzácná příležitost, kdy bychom jeden na druhého měli mít čas. Jistě doma v rodině, ale právě o Vánocích bychom asi měli myslet i na ty, kteří jsou v nouzi, osamělí a nešťastní. Vánoce vždycky byly právě jejich svátky, svátky těch, kterým všední svět nedává žádnou naději. Je jich i dnes mezi námi spousta, od bezdomovců a uprchlíků až po lidi hodně bohaté.

Pro křesťany jsou Vánoce důležitá protiváha k tajemství Kříže, smrti a vzkříšení. Připomínají, že vedle utrpení, smrti a naděje v Toho, který i smrt přemáhá, je tu ještě také život. Že nejsme jen „smrtelníci“, kteří se mohou utěšovat jenom tím, v co doufají po smrti, ale že jsme všichni na světě jen díky tomu největšímu zázraku života, nad kterým můžeme znovu a znovu žasnout, kdykoli se narodí malé dítě. To není žádná vidina ani žádné „opium“, ale hmatatelná, pevná skutečnost – dokonce tak „obyčejná“, že jsme si jí přestali všímat. Kdo si myslí, že se už žádné zázraky nedějí, měl by si protřít oči a učit se lépe dívat. Zejména pokud je křesťan: jak může člověk uvěřit v zázrak Vzkříšení, když nevidí, jakým zázrakem sám přišel na svět?

Křesťanské Vánoce představují Božího Syna ne jako děsivou moc, ale jako účinnou lásku, která kdysi stvořila a od té doby tiše proměňuje svět. Obrací všechny představy o bozích tak důkladně na ruby, že není divu, že se lidem dlouho zdála být rouhavá. Tiché a nenásilné Boží působení ve světě ovšem postupuje docela jinak, než bychom si je chtěli naplánovat my.  Vidíme do něj jen natolik, nakolik nám to on sám dá nahlédnout – a mně se zdá, že právě o Vánocích toho můžeme uvidět dost a dost.

Malinké dítě v Betlémě nejspíš pláče a čeká na kojení – a přece je to právě ono, které jednou změní běh světa. Ne že by všechny přemohlo a všechno předělalo, ne že by od té chvíle bylo všechno dobře, bez bolesti a smrti, bez lží a podvodů, ale proto, že v každém dítěti, které se narodí, můžeme a máme vidět Boží dar, svěřený docela obyčejným lidem. Kdo může vědět, co z něj vyroste? Jenže to už bude na rodičích, na učitelích, na kamarádech. Řekne mu někdo, že ho Bůh měl tak rád, že ho poslal do světa mezi nás?

Měl je rád? A co když se narodilo v hladové Africe nebo v koncentračním táboře? Co když je rodiče týrali nebo opustili? S těmihle strašnými otázkami si lidé dlouho lámou hlavu: jak to jde dohromady s naší představou „dobrého světa“, který ne a ne přijít? Jak se na to Bůh může dívat – a nezasáhnout? Takhle se ovšem ptá člověk, který se sám pokládá za posledního soudce, který přece ví, co je a co není dobré. Betlémský příběh ale možná naznačuje, že svět je přece jen daleko záhadnější, jiný, než jak si ho představujeme. Není to spíš tak, že Bůh nás stvořil a chce nás mít především svobodné, a tedy nezasahuje právě proto, abychom zasahovali my sami?

Takže nás nechává být a jen zdálky pozoruje lidské hemžení a trápení? Kdyby to tak bylo, neměly by Vánoce žádný smysl. Ale stačí se podívat z jiného konce: přestat sami sebe vidět jako svrchované soudce a podívat se vlastníma, lidskýma očima. Nic z toho, na čem nám v životě skutečně záleží – zdraví, štěstí, lásku nebo děti – si nikdo z nás nemůže ani koupit ani vybojovat, a přece je aspoň tu a tam zažívá. Kde se asi berou? A kde se vzal můj život?

Křesťanské – a možná už i ty pohanské – Vánoce kdysi nabízely opačný pohled na život a na svět. Svůj život jsem sice dostal od rodičů a ti zase od svých, ale to přece není všechno. Když se na něj dokážu podívat vlastníma očima, musím vidět, že jsem ho dostal a dostávám – stejně jako všechny ty věci, kterých si v něm cením. Na živobytí nebo na bydlení si sice musím vydělávat, ale život, štěstí, lásku nebo děti jsem dostal a dostávám zadarmo, jako dary. A dary se nevracejí tam, odkud přišly, ale posílají dál, aby se na tuhle důležitou věc úplně nezapomnělo. Když se malým dětem říká, že stromek a dárky jsou „od Ježíška“, není to přísně vzato tak: jsou od babičky, od tety, od rodičů. Ale ti je dávají jako nenápadnou zprávu, jako tiché poselství, že nejenom malé děti, ale každý člověk dnes a denně žije právě z darů.

To už dnes vědí jen ti nejchudší, bezdomovci, žebráci a uprchlíci. Vánoce jsou tu také proto, aby nám to právě oni připomněli. A pak to vědí docela malé děti, které se ještě nenaučily počítat. Pokud se jim říká, že dárky jsou „od Ježíška“, není to lež. Ale až trochu povyrostou, měli by jim dospělí vysvětlit, jak se to se životem a s dary doopravdy má; nejlépe právě o Vánocích.

 (Pro Mosty, 12.11.2005)