Zlatá medaile UK paní Natalii Gorbaněvské

Vaše magnificence,
vážení hosté,
uvažajemaja Natalija Jevgenjevna!

Připadla mi čestná úloha říci zde několik slov při příležitosti udělení Zlaté medaile UK ruské básnířce, překladatelce a přední obránkyni lidských práv, paní Natalii Jevgenjevně Gorbaněvské.

Narodila se roku 1936 v Moskvě, roku 1964 promovala v oboru lingvistika, ruský jazyk a literatura na Leningradské univerzitě a pracovala v Moskvě jako knihovnice, překladatelka a redaktorka. Publikovala několik básní, další kolovaly v rukopisech. Roku 1968 začala s přáteli vydávat „Kroniku běžných událostí“, jeden z prvních a patrně nejvýznamnější samizdatový časopis v celém Sovětském svazu. Do roku 1983 vyšlo 64 čísel.

V neděli 25. srpna 1968 se spolu se sedmi dalšími odvážnými lidmi zúčastnila protestní manifestace proti okupaci Československa. Na Rudém náměstí na chvíli rozvinula nápis „Za vaši i naši svobodu“, a protože přišla se svým tříměsíčním synkem v kočárku, nebyla na místě zatčena. Soud se zatčenými přáteli pak sledovala v „Kronice běžných událostí“ a 24. prosince 1969 byla také zatčena. V březnu následujícího roku ji vězeňští psychiatři označili za případ „latentní schizofrenie“ a více než dva roky strávila v pověstné „psychušce“, psychiatrické věznici. Později napsala, že zde byli lidé „trestáni šílenstvím“.

Pár let po propuštění, v roce 1975 emigrovala do Paříže, kde pracovala a pracuje v redakcích ruských exilových časopisů a publikuje. Roku 2005 jí Polská republika udělila státní občanství, roku 2008 podepsala „Pražskou deklaraci o Evropském svědomí a komunismu“, obdržela Cenu Marie Curie a čestný doktorát Lublinské univerzity. Když si 25. srpna letošního roku spolu s dalšími deseti přáteli na Rudém náměstí se stejnými transparenty připomněla 45. výročí té někdejší demonstrace, byla skupinka zadržena policií.

Rád bych něco řekl o významu té pamětihodné události před 45 lety, kterou paní Gorbaněvská popsala v knize „Poledne“. Nejdříve mi však dovolte malou osobní vzpomínku. 19. srpna 1968 jsem s několika kolegy poprvé v životě přiletěl do Moskvy a následující den jsme obhlíželi město jako zvědaví a nic netušící turisté. 21. srpna ráno jsme přišli do ústavu, kde se konference o počítačích měla konat, a dozvěděli se, co se stalo. Konferenci jsme odřekli a zbytek týdne sháněli, jak se dostat zpátky domů.

Tak jsem zažil nesmírně napjatou a dramatickou atmosféru těch dní. Nevyšly noviny, nad městěm létaly stíhačky a nikdo nevěděl, co se bude dít. Na vyslanectví, v hotelu i v restauracích jsme se setkávali s desítkami lidí, kteří nám vyjadřovali svoji solidaritu i zklamání z vojenského zásahu. Jiní se báli, že bude válka, a někteří se nám snažili vysvětlit, jaký to byl nerozum, pokoušet se o uvolnění režimu. Koncem týdne jsme se vojenským letedlem dostali do Prahy a zapadli do domácích událostí, které nemusím popisovat. Do nálady zklamání a zmaru po návratu našich politiků z Moskvy přišla zpráva o hrdinském činu paní Natálie a jejích přátel. Byl to jen tenký a daleký hlásek solidarity v nouzi, který ovšem znamenal i důležité upozornění: ani Rusové nejsou všichni stejní a nesmíme je házet do jednoho pytle, i kdyby nám to přišlo sebevíc samozřejmé.

Tím se konečně dostávám k tomu, o čem bych chtěl hovořit – o významu zdánlivě nepatrného, bezmocného gesta hrstky lidí, kterého si kolemjdoucí na místě sotva všimli. Už tehdy pro nás znamenalo velice mnoho, i když ještě žádnou naději neslibovalo. Co zmůže hrstka demonstrantů proti té obrovské síle Sovětského svazu a jeho armády? Jenže právě takhle paní Gorbaněvská a její přátelé neuvažovali. Jak sama u výslechu řekla, uvažovali jen o hanbě a cti, jak to ostatně po člověku vyžaduje už Sókratés, a nevzdali se.  Díky jejich soustavné a houževnaté práci se stručné, střízlivé zprávy jejich „Kroniky“ dostávaly do světa a odtud zase vracely v rozhlasovém vysílání. „Samizdat“ se brzy stal pojmem a už se jej nepodařilo potlačit. O pár let později začala Helsinská konference, kde se o dodržování lidských práv a svobod jednalo na nejvyšší úrovni. Za dvacet let se rozpadl Sovětský svaz i celý jeho systém. A pokud by se někomu zdálo, že je to všechno už jen dávná historie, letošní zásah policie na Rudém náměstí svědčí o něčem jiném.

Součástí evropské židovské tradice je také stará pověst o dvanácti spravedlivých, díky nimž má svět stále ještě naději. Ti žijí někde rozptýleni a ve skrytu a samozřejmě ani netuší, že práve díky nim svět ještě drží pohromadě. Je to jen pověst z jiného světa, která v naší době nemá co dělat? Zdá se mi, že přece jen má. Možná se s něčím podobným můžeme setkat i dnes, sice v jiné, ale zato pozorovatelné a vykazatelné podobě. Moderní totalitní režimy nejsou jen jako staré tyranie krutých vladařů, nýbrž dovedou zaplést do svého hanebného fungování i svůj lid a celé národy. Například už tím, že si své tyrany samy zvolily, že se účastní jejich rituálů a tak dále. To je problém Jaspersovy politické viny, který se ovšem nedá řešit právní cestou. Ale jak s ním mají lidé dál žít?

Když se Německo začalo vzpamatovávat z válečné katastrofy, vynořila se neodbytná otázka: jak se to mohlo stát? Děti se začaly ptát svých rodičů, kde jste všichni byli, jak jste to mohli připustit? Aby se německý národ mohl zase začít sbírat a dávat dohromady, začali najednou hrát neobyčejně důležitou roli jeho „spravedliví“. Našlo se jich, pravda, dost málo – a přece dnes v každém větším německém městě najdete pomníky a ulice, pojmenované podle nenápadných, skrytých „spravedlivých“ z té doby. Třeba po dvou mnichovských studentech, které za šíření protiválečných letáků nacisté popravili. Jako kdyby národ, aby se vůbec mohl podívat do očí své hrozné minulosti, nutně potřeboval své „spravedlivé“ – i kdyby jich bylo jen pár. Potřebovala je a potřebuje německá společnost, právě tak jako ta naše a hledá je dnes i ta ruská.

Rád bych vám, vážená paní Gorbaněvská, blahopřál k dnešnímu vyznamenání. Rád bych vám za sebe a za nás všechny poděkoval za to, co jste pro naši i vaši svobodu udělala. A rád bych vám popřál, aby se vám to dařilo i do dalších let.

(Karolinum, 22. 10. 2013)