Jazyk je oheň

Redakce Vesmíru mě požádala o pár esejů na téma jazyka a řeči. Protože nejsem lingvista, básník ani literární vědec, trochu jsem váhal: není to můj obor. Pak jsem se o to přece jen pokusil (esej ostatně znamená právě „pokus“) v naději, že se mi snad podaří sdělit i něco, co jednotlivé odborné discipliny mohou přehlédnout, co je však pro nás všechny, kdo denně mluvíme a píšeme, přesto důležité.

 1. Jazyk

„Jazyk je malý úd, ale může se chlubit velkými věcmi. Považte, jak malý oheň může zapálit velký les! I jazyk je oheň.“ Citát z Listu Jakubova vyjadřuje to, čím bychom naši obhlídku rozlehlé krajiny jazyka měli asi začít, totiž jeho nedělitelnou příslušnost jak ke Kantově „říši nutnosti“ čili přírody, tak k „říši svobody“, lidského jednání a myšlení. Ten podivuhodný sval, s nímž se rodíme stejně jako jiní živočichové, není jediným anatomickým předpokladem artikulované řeči, jeho role je tu však tak nápadná, že ve všech známých jazycích najdeme slovo, jež může znamenat obojí. Souvislost je tak zřejmá, že ani nemá smysl se ptát, co z toho je a co není metafora.

Nějakou schopnost vydávat, ale hlavně také vnímat zvuky, má většina živočichů a užívá je také k signalizaci. U člověka se však nápadně rozšířila a diferencovala, a to už na anatomické rovině. Nejen hlasivky, ale také postavení dásní se zuby, ovladatelné rty, resonanční dutiny v hlavě, a ovšem především ten pružný a neuvěřitelně „ohebný“ jazyk, který může fungovat jako záklopka (d, t, l) nebo jako štěrbina (sykavky), regulovat rezonanční objem ústní dutiny i vibrovat proti patru (české r a ř), to všechno dává člověku nesmírně bohaté možnosti artikulace čili článkování vydávaných zvuků, jež jako by si přímo říkaly o nějaké využití.

Kdy a jak k němu došlo, nevíme; současné odhady mluví o statisících let. Můžeme se jen domnívat, že složitější uspořádání spolupráce a společností by se bez jazykové komunikace neobešlo, stejně jako vytváření složitějších představ člověka o sobě, o druhých a o společném světě. Víme jen to, že každé nám známé lidské společenství nějaký jazyk užívá; o žádném z nich nelze říci, že by byl „primitivní“, a všechny známé lidské jazyky spojuje několik podstatných rysů. Všichni lidé využívají k základní komunikaci zvuk, hlas a všechny známé lidské jazyky artikulují, a to jednak na úrovni hlásek, jednak na úrovni slov. Jinak řečeno, každý známý jazyk představuje poměrně složitý systém jednak přípustných hlásek, jednak slov a i jakýchsi pravidel, jak je skládat k sobě.

Pravou povahu hláskového systému dlouho zastíralo písmo: zdálo se, že jako má jazyk svoji pevnou abecedu, má také sadu pevně daných hlásek, které jaksi samy o sobě mohou být také nositeli významu. Teprve počátkem 20. století přišel švýcarský lingvista Ferdinand de Saussure na to, že hlásky nesou význam (tj. například rozlišení mezi dvěma různými slovy) právě jen v rámci takového systému, a to vždycky jen jako rozdílné oproti jiným.

Člověk je schopen artikulovat více méně spojitá spektra různých zvuků – zkuste si teď aspoň polohlasem pronést spojitou řadu samohlásek, něco jako „á-é-í-ó-ú-ý“, anebo různě odstupňovanou znělost souhlásek třeba mezi neznělým „s“ a znělým „z“. (Na tvorbě znělých se podílejí hlasivky, kdežto při neznělých zůstávají otevřené.) Spojité spektrum může sice být velmi expresivní, třeba jako psí vytí, protože je však neurčité a má příliš mnoho variant, pro složitější použití se nehodí. Mají-li hlásky sloužit jako základ jazyka, musí jich být kupodivu velmi omezený počet. Proto si jazyk, přesněji řečeno hláskový systém daného jazyka, musí stanovit závazné kategorie čili přihrádky, které jsou diskrétní: buďto „a“ nebo „e“, buďto „p“ nebo „b“ – a nic mezi tím. Protože nás v tom už od dětství utvrzuje psaný jazyk a abeceda, připadá nám to úplně samozřejmé. Byl to nicméně podivuhodný intelektuální výkon našich dávných předků a ostatně i vědě trvalo, než na to přišla.

Podobný paradox diskrétnosti známe i odjinud. Při měření nějaké veličiny se na první pohled zdá, že nejlepší bude indikovat výsledek přímo, spojitě čili analogově – třeba výchylkou ručičky, kde se přece nic neztrácí. Při bližším přihlédnutí se však ukáže, že rozlišovací schopnost analogové indikace je zoufale omezená, takže pro přesnější měření musíme veličinu vyjádřit v diskrétních jednotkách, které sice zásadně něco ztrácejí, jenže toto „něco“ můžeme udělat téměř libovolně malé a číselná čili digitální indikace výsledek vždycky vyjádří.

U samého kořene jazyka můžeme tedy pozorovat něco, s čím se pak setkáme i na dalších rovinách. Jazyk zásadně „rozsekává“ spojitá spektra jevů do diskrétních kategorií, čímž sice „redukuje komplexitu“, na druhé straně ale získává neocenitelnou určitost, která teprve dovoluje komunikaci a zejména budování dalších, složitějších vrstev vyjadřování a rozumění z těchto „kamenů“ či prvků. Na „černobílé vidění“, na „násilí“, jež jazyk na zkušenosti vykonává a s nímž pak zápasí básníci, na „omezenost“ slovníku nebo jednotlivých vědních disciplin si můžeme stěžovat jak chceme, měli bychom však vědět, že právě toto nesmlouvavé řazení do pevných škatulek jazykového systému je základem neuvěřitelného bohatství řeči a lidské kultury vůbec.

2. Jazyk a řeč

Za oknem právě přeletěl pták, nejspíš vrána. To, co jsem viděl, byla jedna jediná událost, a přece mne jazyk nutí vyjádřit ji třemi slovy: „letí černý pták“. Jinak to prostě nejde, leda ve výjimečných případech: řeknu-li „Prší“, nemá smysl se ptát, kdo nebo co prší. Ale protože jsme na to od malička zvyklí, člověku to ani nepřijde. Rozštěpení jedné zkušenosti na tři kategorie – podstatu, případek a pohyb – radikálně zjednodušuje slovník, neboť každé z těch tří slov mohu použít v mnoha jiných kombinacích, místo abych měl pro každou zkušenost jiné, samostatné slovo. Nicméně tato šablona, kterou jsme si s jazykem osvojili, podstatně formuje i naše myšlení, které bude vždycky na všem hledat nějakou věc, její vlastnosti a co se s ní děje, kdo to dělá a podobně. Na tom se zakládá Aristotelova představa kategorií.

Každý jazyk tedy člověku vnucuje určitou 1) sadu přípustných hlásek, které se děti musí naučit – přesněji řečeno odnaučit se ty ostatní; 2) obecné schéma rozkladu zkušeností podle naučených kategorií; 3) závazný slovník a 4) pravidla pro skládání slov do přípustných vět. U flexivních jazyků k tomu přistupuje ještě ohýbání slov, to jest vyjádření jistých vztahů přímo proměnlivým tvarem slova, a mnoho jiných. Tohle už si ale každý jazyk řeší jinak a protože tím ovlivňuje i myšlení svých mluvčích, znamená to, že lidé každé jazykové kultury také trochu jinak myslí.

Jenže to, o čem jsme dosud hovořili, se týká jazykového systému, Saussurovy langue a Chomského jazykové kompetence. Jazyk ale skutečně žije jen v konkrétních použitích tohoto systému, v jednotlivých promluvách čili řečových aktech, tedy podle Saussura jako řeč (parole). Aby člověk mohl promluvit, musí jazyk ovládat, nemůže se to ale naučit jinak, než že začne mluvit. To vypadá jako protimluv, a přece jsme to všichni zvládli. Rodiče nám při tom pomáhali, předváděli, jak se to dělá a opravovali chyby, ale naučit se to musel každý sám. Ač to psaná kultura zastírá, jazyk totiž netrvá jako věc, nýbrž v každé generaci a u každého jednotlivce se buduje znovu od začátku – podobně jako živý organismus. Už Platón si všiml, že psaný text jenom předstírá, jako kdyby něco říkal, ale „když se ho pak na něco zeptáš, jen velmi velebně mlčí“. Takže knihy, slovníky a učebnice sice jazyk výrazně stabilizují, život mu však propůjčují jen živí mluvčí; jazykům, jimiž už nikdo nemluví, se právem říká mrtvé.

Jazykový systém, jak ho každý zná z učebnic, vypadá jako uspořádanost sama. Pravda, i třeba v ohýbání je hodně „výjimek“, a to obvykle u těch nejběžnějších čili „nepravidelných“ sloves, ale dojem pevného řádu tu určitě je. Jenže to je šedá teorie, kdežto zelený strom řeči zachází s jazykem hodně volně. Smysl promluvy je v tom, aby jí adresát rozuměl. Člověk, který má s jazykem dostatečnou zkušenost, už přišel také na to, že nemusí mluvit úplně tak, jak se to učí ve škole, a tak každý člověk mluví trochu jinak. Začíná to už hláskami. I když písmo dnešní jazyky výrazně stabilizuje, přece můžete v televizi slyšet, kolik bude zítra „stapňá Calzija“ – a rozumíte. Když ještě byly pavlačové drbny, které si povídaly o tom, co komu řekly  včera, vyjadřovaly to kouzelnou zkratkou „jasempáá“ místo školského „já jsem jí povídala“ (tři místo sedmi slabik). Dnešní mládež používá drsnější řečové zkratky, třeba běžné „honovle“ (tj. spisovně „ne, ty vole“), a dobře si rozumí. Jenže co chudák cizinec? Ve slovníku tohle nenajde.

Ještě zajímavější je to na rovině slov čili lexika. Slovo má svůj slovníkový význam, ale když na to přijde, může znamenat skoro cokoliv. Sigmund Freud si všiml, že za určitých okolností může skoro každé substantivum znamenat nějakou neslušnost – a adresát tomu rozumí. Zřejmě díky tomu, že už předem věděl nebo aspoň čekal, co bude následovat. V dílně visel na zdi obraz dvou naháčů v činnosti a Lojza, který dojížděl vlakem a byl tam ráno první, zastrčil denně za rám první titulek z novin. Když přišel mistr, muselo to pryč, ale nestalo se, že by přitom nevyprskl smíchy.

Na rozdíl od jazyka, jazykového systému, kde se jazyk jeví analyticky, kousek po kousku a tedy bez souvislostí, řeč se mluví vždycky v situaci, jíž mluvčí i adresát už nějak rozumějí. Díky této předběžné znalosti a předběžnému porozumění si účastníci nemusí všechno říkat „po lopatě“, ale vystačí si s náznaky. Řeč má téměř nevyčerpatelnou schopnost vypomáhat si něčím jiným čili tvořit metafory a nedělá to jenom z nouze nebo jenom s tabuizovanými tématy. Naopak si s touto schopností nesmírně dobře vyhraje a člověk, který to nikdy nedělá, působí jako prkenný panák. Nečekané, překvapivé metafory, metonymie, eufemismy a vůbec „obrazná řeč“ dává nejenom básnické, ale i běžné řeči živost, vtip a šťávu, ačkoli se zde už vůbec o žádné informace nejedná. I to ale k jazyku nutně patří.

3. Řečové hry

Minule jsme proti sobě postavili jazykový systém či kompetenci a jeho konkrétní použití ve výpovědi čili řeč. Zatím co jazyk rozlišuje, odděluje a tvoří tak řád, řeč si s ním dokáže poradit, jak právě potřebuje. K tomu ještě jeden příklad, větu, kterou jsem zaslechl na ulici. Řidič říká druhému: „A najednou vole prd a konec.“ Podmět a přísudek tu asi nenajdete, slova „prd“ a „konec“ vystupují spíš jako slovesa než jako podstatná jména – a přece je to přesné, úsporné a srozumitelné sdělení, pravda, pro rodilého mluvčího.

Protože skoro všichni pracujeme s počítači, běžně jazyk přirovnáváme ke kódu. Jako každá metafora, i tahle něco vystihuje a něco zastírá, falšuje. Jazyk jistě nese nějaký obsah a jeho forma odpovídá nějakým pravidlům. Jazykový systém ale není kódová tabulka a o tom, kdo hovoří, nelze jednoduše říci, že by „kódoval své myšlenky“ – třeba když se ptá nebo když řekne „nech toho!“ Ostatně i myšlenky člověk často už tvoří pomocí pojmů a slov a často dokonce „mluví rychleji než myslí“. Německý filosof Ernest Cassirer rozlišil trojí rovinu nosičů nějakých obsahů: symptom, signál a symbol. Kouř je symptom, že něco hoří, ale není to signál, protože jím nikdo nic nemyslel; mohl by se ovšem signálem stát. Signál se týká vždycky jen toho, co je právě tady a teď, jako třeba červená na křižovatce nebo „bacha!“ Slovo je naproti tomu symbol s vlastním významem, a může tedy sdělovat i něco, co bylo nebo bude, nebo co dokonce vůbec není. Slovo „voda“ nese svůj význam, ať už si jím člověk říká o napití, nebo jen sděluje protihráči „samá voda“.

Jazyk tedy nepoužíváme jen pro sdělování myšlenek. Ludwig Wittgenstein zavedl důležitý pojem „řečové hry“, aby vyjádřil, že řečí většinou něco sledujeme, zpravidla vůči druhým lidem, a to v rámci jazykových pravidel. Citovaná šoférská výpověď prostě o něčem informuje: mluvčí říká něco, co ví, posluchači, který to neví. Nebo aspoň se tak tváří – proto je u takových výpovědí na místě se ptát, jestli je to pravda. Věta „Kolik je hodin?“ čili otázka vyplývá z opačné situace: mluvčí něco neví a předpokládá, že adresát ano. Větou „Zavři okno!“ chce mluvčí po adresátovi, aby něco udělal – a navíc dává najevo, že na to má jakýsi nárok. Kdyby jej neměl, řekl by třeba „Nezavřel byste laskavě okno?“, což není otázka: mluvčí evidentně nečeká nějakou odpověď , nýbrž čin, zavřené okno. U otázek, přání a příkazů nemá zřejmě smysl ptát se na jejich pravdivost a nepravdivost.

Britský filosof John Austin se proslavil rozborem velmi zvláštních výpovědí, které samy něco způsobují. Ty známe ovšem z pohádek: „Ať ta postel se mnou jede!“ Všecky staré kultury braly taková přání, žehnání a proklínání, přípovědi a uřknutí velice vážně. Přečtěte si ještě u Erbena „Dceřinu kletbu“ nebo „Svatební košile“ a uvidíte, jakou váhu přikládali předkové vážně míněnému slovu, i když je nedoprovázel žádný zvláštní obřad. O fyzické působnosti třeba kletby můžeme mít své mínění, ale o tom, že společnost, kde se slovo bralo takhle vážně, vypadala hodně jinak než dnes, o tom pochybovat nemůžeme.

Ať si o jejich účinnosti myslíme cokoli, kletby nám zůstaly, jenomže je říkáme jen tak a nebereme vážně. „Sakra“ nebo „zatracený“ znamenalo kdysi ty nejvážnější věci na světě, věci doslova „smrtelně vážné“, kdežto dnes je to jenom odfrknutí. Ještě o něco hůř ale dopadlo žehnání: zbyl nám z něho obyčejný, banální pozdrav, který donedávna ještě aspoň předstíral nějaký obsah („Moje úcta“ nebo „Buďte zdráv“), pak se scvrkl na bezobsažné „ahoj“ a nakonec se z něho možná stane jen jakési zaštěkání jako třeba americké „Hi!“

Austin ale ukázal, že výpovědi, které pouhým vyřčením něco mění, způsobují, hrají významnou roli v praktickém životě i dnes. Některé z nich jsou vázány na určité postavení, funkci. Tak u věty „Jménem republiky, odsuzuji vás na tři roky“ všechno záleží na tom, kdo a kdy ji říká; pokud je to soudce v taláru, stává se tím z obžalovaného odsouzenec a možná opravdu půjde sedět. Starosta nebo jiný hodnostář může „prohlásit výstavu za zahájenou“ – a opravdu je to tak. Promotor řekne „já vás bakaláři tvořím a vaše stvoření prohlašuji“ – a z posluchačů jsou opravdu bakaláři. Jen proto, že by jim to dnes nikdo nevěřil, musí na to dostat i podepsaný papír.

Ještě důležitější jsou ale patrně „performativní výpovědi“, jaké děláme úplně běžně všichni. „Tak zítra ve tři.“ To vypadá jako obyčejné sdělení, ale není. Touto větou se něco stalo, změnilo: někdo něco slíbil, zavázal se čili „dal své slovo“. Něco, co předtím nemusel, teď by opravdu měl udělat. To je věc pro lidský život mezi druhými tak závažná, že i jinak spíš cynický Thomas Hobbes to pokládal za jediný nezbytný příkaz „přirozeného zákona“, na níž každá společnost stojí. Že to tak cítili i naši předkové, o tom svědčí skutečnost, že místo slíbit říkali prostě „dát slovo“.

4. Mluvené a psané

Když se malé děti učí mluvit, učí se nejen řeč a jazyk, ale učí se také svůj svět. Teprve s jazykem se člověk naučí rozkládat zkušenost na jednotlivé „věci“ a věci na podstaty a jejich vlastnosti. Důkladně prozkoumané a pojmenované „věci“ pak může odkládat mezi známé, které je už nemusí tolik vzrušovat. Německý antropolog Arnold Gehlen tomu říká „odlehčení“, protože se tím dítě brání přívalu zkušeností a učí se tak zvládat svůj svět.

Jak jsem už řekl, dítě se jazyk sice učí od rodičů, naučit se jej ale musí samo. Musí si jej dokonce vybudovat – sice nejspíš na základě vrozené schopnosti, ale přece jen od začátku. Rodiče, škola a vrstevníci se pak musí postarat o to, aby se jeho řeč držela „v normě“, aby si s ostatními rozuměl. Dnes tuto roli hodně přebírá televize.

Dítě se tedy učí jazyk v jeho původní formě mluvené řeči a zejména rozhovoru. O tom, jak je právě rozhovor základní polohou jazyka, svědčí třeba gramatické „osoby“, já, ty a on. Dnes je sice označujeme jako první, druhou a třetí, staří gramatici měli označení výstižnější: kdo, ke komu a o čem. Gramatická osoba totiž neoznačuje nikoho určitého, nýbrž pouze roli, již v rozhovoru právě hraje. „Já“ je vždycky mluvčí, „ty“ je oslovený čili adresát a „on“ (ona, ono) jsou témata či předměty. V rozhovoru se role střídají, nicméně účastníky to nijak neruší, protože mají před očima, kdo to právě hovoří. Teprve v telefonu je s tím obtíž, když malé dítě na otázku „kdo je tam?“ samozřejmě odpoví „já“.

Základním „živlem“ jazyka je tedy řeč, rozhovor mezi přítomnými. Má tu výhodu, že na otázku může následovat odpověď a nejasnost se dá na místě vysvětlit. I když se vyskytnou lidé, kteří chtějí roli mluvčího strhnout na sebe, nikdo z nich na ni nemá monopol. Zato je rozhovor čistá aktuálnost, sled událostí, které plynou a hned zase mizí. Z vyslovené věty zůstanou jenom vzpomínky. Prostředí mluvené řeči tedy potřebuje a podporuje paměť a staří básníci i přednášeči básní na nic jiného spoléhat nemohli. S tím patrně souvisí i různé redundantní pravidelnosti tradičních textů, jako je třeba verš a rým nebo opakování, které paměti pomáhají a brání text proti zkomolení.

Předávání mluvených textů, „orální tradice“, je tedy z povahy věci pružné, ale měkké: předává se spíš smysl a každá generace předávané texty jaksi uhlazuje, zbavuje zbytečností a ovšem také toho, čemu neporozuměla. To všechno se radikálně změnilo vynálezem písma. Jak si stěžuje Sokratés, písmo předně „podporuje lenochy“, nepředává smysl nýbrž mrtvá písmena a „když se ho na něco zeptáš, jen velmi velebně mlčí“, takže potřebuje, aby mu někdo živý přišel na pomoc. Zato má ovšem tu úžasnou schopnost trvat, uchovat prchavé sdělení libovolně dlouho a poslat je i nepřítomným. Na psaných textech stojí nejen literatura, právo, historie a věda, ale také byrokracie nebo špionáž.

Nejstarší zachované písemné doklady jsou dvojího druhu. Jednak oslavné nápisy panovníků „na věčnou paměť“ – a za druhé inventáře, účty, doklady. Stará písma nejsou pro každého a písaři se je učili mnoho let. Hieroglyfický a ještě hebrejský text bez samohlásek jsou spíš jen jakési pomůcky a čtenář musí příslušný jazyk ovládat, jinak nepřečte nic. Také české slovo „číst“ souvisí se starým „čítat“, „počítat“ a původně znamenalo něco jako „uhadovat“. Teprve hlásková písma, vynález obchodníků, a velmi pozdní zavedení interpunkce, oddělování slov a vět, přiblížily psaní a čtení téměř každému, takže od pozdního středověku a reformace se mohlo stát potřebou i požadavkem na každého – aspoň ve městech.

Psaná řeč je ovšem hodně jiná. Předně se v ní ztrácí adresát, přítomné „ty“, k němuž mluvím „z očí do očí“, a s ním i aktuálnost promluvy. Z otázek se stávají řečnické, z rozkazů předpisy a ze slibů právní závazky: přesné a trvalé, ale bezbarvé a neosobní. V psaných textech tak dominují oznamovací věty ve třetí osobě, texty jsou monology a mohou být libovolně dlouhé. Platónovy dialogy, Ježíšova podobenství a lidové pohádky a anekdoty jsou poslední doklady mluvené tradice, proto jsou tak živé a krátké. Jenže nebýt písma, už by nejspíš dávno zmizely. Na rozdíl od mluvené řeči, která oslovuje „tebe“ a je tedy spíš soukromá, psaný text je jaksi „pro každého a pro nikoho“ čili „to whom it may be of concern“, a jeho případné soukromí musí chránit listovní tajemství, šifry a trezory.

Psaním se podstatně změnil i jazyk sám. Pružnou a neurčitou výslovnost hlásek nahradila tvrdá, nesmlouvavá písmena bez gest a intonace, a nekonečně proměnlivý jazyk řeči spoutala spisovná norma a nakonec i pravopis, kde může řádit červený inkoust učitelů. Nicméně teprve spisovný jazyk umožnil širokou komunikaci a vznik moderních „národů“, což už dávno nejsou společenství příbuzných, jak si naivně myslí rasisté, nýbrž nepřehledné houfy těch, kdo se mezi sebou mohou domluvit, přesněji řečeno těch, kdo čtou stejné noviny a dívají se na stejnou televizi.

(Vesmír od 10/2007 do 1/2008)