Historizace věd a regionální chronologie

 

Mohlo by se zdát, že představa evoluce, vývoje v silném slova smyslu je tím, co zásadně odděluje humanitní vědy od věd přírodních. Myšlenka evoluce jakožto plynulé, soustavné, orientované a nevratné změny velkých rozměrů, pro přírodní vědy dnes tak samozřejmá,[2] budí zároveň oprávněné pochybnosti nejen historiků, ale také třeba kulturních antropologů nebo politických filosofů. Stačí připomenout odpor Clauda Lévi-Strausse k „dějinám“ a evolucionismu nebo polemiky Karla Poppera proti „historicismu“.

V následujícím příspěvku bych rád tento dojem radikální jinakosti v přístupu různých věd k času a evoluci poněkud relativizoval a naopak ukázal, že je spíš důsledkem podstatně odlišného časového měřítka, v němž tyto vědy pracují. Chtějí-li vyhovět základnímu nároku na každou vědu, totiž aby svůj předmět poznávala „podle něho samého“ (kata to auto) a ne podle našich zdání či potřeb, musí si pro své oblasti bádání vytvořit jakési regionální chronologie, přiměřená časová měřítka. Naopak se musí bránit pokusům, vnucovat všem oblastem vědeckého zkoumání jednotné měřítko času a z toho plynoucí metodické důsledky.

Začnu stručnou charakteristikou časovosti, jak se v novověku rozvinula ve dvojí linii „vnějšího“ a „vnitřního“ časování. Ve druhém kroku chci podat přehled vskutku převratné a nečekené historizace nejrůznějších vědních oborů, jak k ní došlo zhruba od poloviny 18. do poloviny 20. století. Nakonec se pokusím odlišná časová měřítka různých vědních oblastí, jejich regionální chronologie kvantifikovat a velmi zhruba uspořádat.

Vnější a vnitřní časování

Jak jsem se pokusil ukázat jinde, Durkheimovo a Eliadovo rozlišení cyklického a lineárního času neznamená žádnou zásadní dichotomii, nýbrž je jen důsledkem jistého posunu těžiště či důrazu.[3] V každé reálné situaci jsou totiž přítomny jak pravidelné a opakující se prvky „cyklického času“, tak také nevratné rysy linearity. Archaický člověk žil stejně jako my v denním koloběhu světla a tmy, v ročním střídání léta a zimy. Když se novoročními rituály očisty snažil vrátit či obnovit stav předchozího roku, upínal své naděje k zázraku přírody, která se dokáže každým rokem tak dokonale zbavit všech stop podzimního chátrání a odumírání a vyrašit zjara čerstvá přesně tak jako vloni. Kdyby však zároveň necítil tíhu uplynulého roku, svého dospívání a stárnutí, katastrof a ničemností, jimiž se poskvrnil a přiblížil smrti, neměly by tyto rituály žádný smysl. Jen proto, že přesně cítil, ža jeho vlastní život se nemůže na jaře vrátit tam, kde byl kdysi, nýbrž neúprosně uplývá od narození k smrti, snažil se tomuto „lineárnímu“ úpadku sebe sama i okolního světa vzdorovat a čelit.  

Zásadní změna, k níž zřejmě došlo v Jaspersově „osové době“, nespočívala v tom, že by se nějak zásadně změnila jeho zkušenost, nýbrž právě a pouze v jistém přesunu těžiště. Ať už se s praotcem Abrahamem odvážil spolehnout na zaslíbenou budoucnost svého potomstva, anebo objevil věčný život své vlastní duše, nevyprostil se tím z přírodních cyklů dne a roku, narození a smrti, jen jim přestal přikládat zásadní význam. Vedle empiricky evidentního, vnějšího a pravidelného kosmického času, který se učil počítat a měřit, objevil vnitřní čas svého vlastního dospívání a stárnutí, své zkušenosti a paměti, čas příběhu a vyprávění – a začal se čím dál víc opírat právě o něj. Ať už byl spíš plný naděje anebo tragické skepse, byl to jeho vnitřní čas, který se sice dá měřit oběhy nebeských těles, ve skutečnosti je  však utkán z událostí a příběhů, ze zkušeností, myšlenek a zážitků – a tudíž nevratně směřuje od minulého k budoucímu, od známého k tušenému a neznámému, od narození ke smrti a za ni ještě dál.

Když se teď vrátím k našemu tématu, chrakterizoval  bych tu zásadní novinku, kterou přinesly novověké vědy, jako postupné pochopení a uznání, že tato schopnost vnitřního časování není jen výsadou člověka. Nejenom člověk, jeho vědomí a paměť, ale jedna oblast skutečnosti za druhou se zkoumajícímu pohledu rozmanitých věd ukazuje jako více méně souvislé dějství, které se pod povrchním chaosem nahodilých změn a fluktuací jaksi „samo“ časuje, zraje a vyvíjí. Všechnu tu zdánlivou pestrost a nevyčerpatelnou rozmanitost může soustavná  vědecká práce nejdříve popsat a uspořádat – jako to udělal Linné pro živé organismy nebo Mendělejev pro chemicky nedělitelné prvky.[4] Když se potom ale vědec dokáže odpoutat od zkoumání jednotlivých jevů jaksi „zblízka“ a odváží se zaujmout dostatečný odstup, může se mu tato závratná pestrost téměř „sama“ uspořádat do časového dějství čili evoluce. Tento riskantní prométheovský krok, který většinou nelze empiricky prokázat v nějaké laboratoři, je nicméně intelektuálně tak přitažlivý či svůdný, že mu téměř všechny vědy během dvou staletí podlehly. To je to, co jsem nazval „historizací věd“.  

Historizace věd

Jako většina velkých myšlenek, které nakonec proměnily svět, přišla i tato „na holubičích nožkách“ a nelze ji zachytit přímo u pramene. Ostatně i pramen se odněkud bere a bylo by naivní chtít v něm vidět „absolutní počátek“. Pokud můžeme soudit ze zachovaných zlomků Descartova spisu „O světě“ z roku 1630, byla tu patrně poprvé vyslovena hypotéza jakéhosi samovolného vývoje světa na základě fyzikálních zákonů.[5] Když se Descartovi podařilo vyřešit Pappovu geometrickou úlohu, a to v netušené obecnosti, začalo se koncem 17. století vášnivě diskutovat o tom, zda pro nás „moderní“ může být antika ještě vzorem, anebo zda jsme ji už definitivně překonali.[6] Na tento spor přímo navázal Giambattista Vico,[7] který podstatně ovlivnil Rousseaua, Goetheho, Hegela i Comta.

Carl von Linné sice evoluci druhů výslovně odmítl, na jeho systematiku však mohl navázat Buffon,[8] který se vyjadřuje méně rezolutně. Počátkem 19. století se už myšlenka vývoje ve velkém měřítku začala šířit na mnoha frontách téměř najednou.[9] Mezi průkopníky patří jistě Hegel, který ji skvěle zformuloval a už ve „Fenomenologii ducha“ (1809) jí dal pevnou podobu. Patrně ještě větší vliv měla ve své době sociologie Augusta Comta (1822, 1830) a jeho „zákon tří stádií“, který se stal myšlenkovou výzbrojí vzdělaných lidí na nejméně sto let. V biologii patří asi primát Lamarckovu „transformismu“ (1809 a 1820), podobně jako v geologii Lyellovi (1830) a jeho stratigrafii – specifické podobě „vnitřního časování“ hormin a pevnin. Na ni navázal amatérský archeolog Boucher de la Perthe (1846), který do archeologie zavedl stratigrafické datování. Zdánlivě nesouvisející, ale významnou novinkou byla Carnotova termodynamika (1824), která zavedla pojem nevratné entropie a obohatila fyziku o zkoumání statistických zákonitostí. Jinou cestou a z jiných východisek vznikla historickoprávní škola von Savignyho, která nicméně také zdůraznila historickou vázanost každého práva.

Do druhé vlny patří nepochybně Karel Marx a jeho klasifikace společenských řádů (1867), stejně jako Charles Darwin (1859), který také vyšel z Comta a v biologii žije dodnes, dále sociolog Herbert Spencer (1862), právní historik Henry Maine (1861) a celá generace společenských vědců. V podobě „mladogramatické školy“ (Leskien, Bruggman, 1876) pronikla myšlenka zákonitého vývoje do jazykovědy, kdežto v dějinách umění byla v podobě slohů přítomna vlastně od začátku a odtud často prosakovala i do historie. Svědomití historikové se představě evoluce z celkem pochopitelných důvodů bránili: ve svém materiálu žádnou neviděli a představa nějaké „zákonitosti“ by jejich bádání mohla jen ideologicky zkreslovat. Nicméně i zde například Braudelova myšlenka dějin „dlouhého trvání“ (longue durée, 1949) naznačuje určitý posun stejným směrem. Je také charakteristické, že přehledné práce o dějinách národů, kulutur a podobně dnes zpravidla nezačínají prvními písemnými doklady, nýbrž archeologií. Původně historický pojem „pravěk“ dostává dnes – patrně pod vlivem populární literatury – širší význam a zahrnuje často i geologická období.

Ten největší a nejméně očekávaný triumf však slavila myšlenka evoluce v astronomii a teoretické fyzice, které se už od počátku 20. století neobyčejně sblížily. Když roku 1927 neznámý Belgičan Lemaitre poprvé publikoval teoretický model vesmíru jako časové události obrovitých rozměrů a když jej roku 1929 Američan Hubble empiricky podpořil, trvalo jejich kolegům nějaký čas, než si vůbec uvědomili, co se děje. Nicméně model, v polemice posměšně nazvaný Big Bang, se po dvaceti letech stal téměř samozřejmostí a pronikl i do školních osnov a do široké veřejnosti.

Proti myšlence evoluce se ovšem nebouřili jen astronomové, zvyklí zkoumat věčnou skutečnost nad tímto světem, později aspoň neměnnou mechaniku nebeských těles. Největší odpor vzbudil pochopitelně Darwin, který se odvážil relativizovat radikální předěl mezi člověkem a „opicemi“, na němž si novověký člověk tolik zakládal. Ale ani velký bořitel Nietzsche se s myšlenkou radikální historizace světa nemohl smířit a v Zarathustrovi se pokusil oživit prastarou představu „věčného návratu“, kterou musí člověk s krajní ošklivostí „překousnout“ jako odporného hada. Jako jeden z prvních si totiž uvědomil, že nezbytným důsledkem přijetí evolučního pohledu na svět je zároveň přijetí jeho konečnosti, přinejmenším časové. Tato stránka věci, samozřejmá a dokonce žádoucí pro křesťanskou eschatologii, která na konci tuší velké světlo spásy, se mu zdála naprosto zhoubná pro sebevědomí tvůrčího člověka, který se snad spíš může smířit s beznadějným opakováním téhož než s osudem černé díry.

Něco jiného je ovšem odpor proti historickému determinismu, jak se projevoval a projevuje v některých verzích strukturalismu nebo v Popperově kritice „historicismu“. Byl to totiž právě předstíraný determinismus, který výrazně pomohl totalitním ideologiím 20. století překonat bariéry zdravého rozumu a lidského studu.[10] Je smutné, jak se například antropologové, etologové a genetici propůjčili k obhajobě rasových teorií a domnělé determinovanosti „méněcenných“ lidí, podobně jako se sociologové a ekonomové stali hlasateli různých „historických nutností“.

Regionální chronologie

Řekl jsem, že myšlenka vesmíru jako evoluce byla myšlenka prométeovská a tudíž také nebezpečná. Člověk jí nepochybně vykročil ze svých dosavadních mezí a v nahlížení na (dostupný) celek vesmíru zaujal hledisko velmi vysokého nadhledu, ne nepodobné tomu, co jeho kritici nazývají „God-like position“. Tragické důsledky zneužití genetického i historického determinismu ukazují, jak to může být nebezpečné a přímo zhoubné. Pro tato zneužití je ovšem charakteristické, že nerespektují „regionální“ zvláštnosti různých oblastí skutečnosti: že například deterministickou kauzalitu fyziky chtějí aplikovat na lidi a lidské společnosti nebo že nerespektují rozdíl mezi popisem minulého a jeho hypotetickou extrapolací do budoucnosti. Něco podobného platí i ve vztahu k evoluci. Pokud se člověk odvažuje jedním pohledem překlenout celou smyslovou skutečnost a celou hloubku vesmírné historie, je jeho pohled vždycky „zaostřen“ jen do některé oblasti. Měl by si tudíž stále připomínat, že mimo tuto oblast budou jeho představy a pojmy skutečnost spíš zkreslovat než odhalovat. Něco podobného platí i pro časové měřítko.

Abych představu časového měřítka aspoň trochu konkretizoval, nabízím na závěr velice přibližnou tabulku těchto „měřítek“, přesněji řečeno nejširšího časového horizontu, který charakterizuje různé oblasti skutečnosti i příslušné vědní obory.

* kosmologie – 1010 let[11]
* geologie – 10
9 let
* biologie – 10
8 let
* fyzická antropologie – 10
6 let
* archeologie – 10
5 – 104 let
* historie – 10
3 let
* jazyk, umění – 10
3 let
* právo – 10
2 let
* sociologie – 10
1 let
* ekonomie – 10
0 let

Závěrem

Řekl jsem, že myšlenka evoluce jako zastřešujícího rámce našeho chápání skutečnosti je myšlenka prométeovská – a tedy také riskantní. Jakožto pokus o jakousi „totalizaci“ veškeré zkušenosti byla a může být ovšem zneužita k ideologickému nátlaku, k omezování badatelské svědomitosti a svobody ve jménu domnělých „zákonitostí“ a „historických nutností“. Jak ale říká stará zásada římských právníků, abusus non tolit usum, zneužití není námitkou proti použití. Různým oblastem skutečnosti i vědeckého zkoumání zřejmě odpovídají i různá „měřítka“ – jak prostorová, tak také časová. Ta si jednotlivé vědní obory mají uvědomovat a případně také hájit.

Zároveň se však právě ty velmi úspěšné vědy dnes často ocitají v situaci, kdy své klasické úděly či „diggery“ jaksi vyčerpaly a rozhlížejí se po jejich širším okolí. Snaží se své hypotézy podpořit nebo i opírat o výsledky jiných, sousedních věd, a to nejenom podle klasického schématu Comtova. Nejenom humanitní vědy se také nemohou zcela vyhnout otázkám udržitelnosti, lidské odpovědnosti, případně smyslu. Zde se myšlenka evoluce přímo nabízí ne jako zlý pán, jak ji viděl Karl Popper, ale jako dobrý sluha: jako společné pozadí porozumění, na němž se různé badatelské oblasti a projekty mohou setkávat a možná i opatrně směňovat své náhledy a výsledky.

 (Konfrerence FHS UK, 2010)

Poznámky


[1] Prof. Jan Sokol, Fakulta humanitních studií UK. sokol@fhs.cuni.cz

[2] Podle genetika Th. Dobzhanského „bez myšlenky evoluce nic v biologii nedává smysl.“ („Nothing in Biology Makes Sense Except in the Light of Evolution.“ The American Biology Teacher 35 (1973): 125-129.

[3] J. Sokol, Čas a rytmus. Praha: Oikúmené 2004, str. 69n.

[4] C. von Linné, Systema naturae, 1735; D. I. Mendělejev, Přirozená soustava prvků, 1869. Data jsou pro náš účel významná.

[5] Pokud bychom se odvážili sledovat myšlenku evoluce do starověku, nepřipadá mi přesvědčivé spojovat ji s řeckým atomismem. Jak Démokritos tak jeho následovníci totiž chtěli vyložit nahodilý běh světa, v němž se nic podstatného nemění, protože tu není žádné navazování a paměť. Spíš by přicházel v úvahu Plótinos, zejména Enn III.7, česky Věčnost, čas a duch. Praha: Rezek 1995

[6] Slavnou Querelle des anciens et des modernes zahájil Charles Perrault roku 1687, kolem roku 1700 už jeho „moderní“ stanovisko ve Francii převládlo.

[7] Jeho „Základy nové vědy“ (Scienza nuova 1725 a 1730) chtějí stanovit základní zákonitost vývoje lidstva a rozlišují dvě hlavní stádia: věk božsko-hrdinský a věk lidstva, založený na reflexi. Vývoj však neprobíhá spojitě, nýbrž je přerušován obdobími úpadku a barbarizace. 

[8] G. L. Leclerc de Buffon, Histoire naturelle, 1749 – 1788 (36 svazků).

[9] Kvůli pozoruhodné „synchronicitě“ důležitých publikací uvádím jejich data, i když jsem si vědom, že je to silné zjednodušení.

[10] Proti představě evoluce jako předem dané zákonitosti se ostatně dnes staví i řada biologů. Srv. A. Markoš, Staré pověsti pozemské. Červený Kostelec:Pavel Mervart 2007.

[11] Kosmologický čas je kromě toho extrémně nerovnoměrný a to nejzajímavější se patrně odehrálo na samém počátku ve zlomcích sekundy.