Globalizace a MMF

Úspěchy, neúspěchy i vady MMF už mnozí přesvědčivě vyložili, o ty však jeho odpůrcům, obávám se, tolik nejde. Ani demonstrantům nejde o diskuse, protože v diskusích se konfrontují jenom názory, a oni chtějí zasáhnout. Nechtějí debatovat, ale jednat: chtějí se „do toho vložit“. A tady už nejde o argumenty, nýbrž o symboly. Rozhněvaní mladíci se chtějí bránit globalizaci. Ta je rozčiluje, protože z ní mají strach, a MMF – stejně jako Cola nebo McDonald – je jenom zástupný cíl, symbol globalizace, jako ostatně pro mnoho lidí Spojené Státy vůbec. Žádný z nich, ani MMF, se ovšem tím symbolem nestal tak docela náhodou. Jsou to totiž produkty, ale také motory toho tajemného procesu, který nejen horkokrevným mladíkům ze Seattlu právem nahání strach.

 Čemu to vlastně chtějí zabránit? Že člověka charakterizuje účast, podíl na určité, specifické společnosti, věděl už starý Aristotelés. Do té se narodil, v jejím jazyce se naučil mluvit, podle jejích představ se stal dospělým člověkem a podle toho vychoval i své děti. Když do ní kdysi zabloudil přespolní, byla to taková událost, že jeho potomek se dodnes jmenuje Novák nebo Novotný.

Globalizace není příliš šťastné označení, protože naznačuje, jako by šlo o zeměpisnou záležitost. Jacques Derrida má pravdu, když místo toho navrhuje termín „mondializace“, protože je to záležitost čistě kulturní, civilizační, a tedy lidská a společenská. Znamená, že touto skutečnou, konkrétní společností, v níž každý z nás žije a kterou spolu tvoří, už není jen naše vesnice, kmen, město nebo stát, nýbrž že do ní čím dál tím častěji proniká „celý svět“. Přesněji řečeno, to nejkřiklavější, nejlákavější, nejhroznější nebo nejlacinější, co se kde po světě našlo. Ve městech rychleji a na vsi pomaleji, v bohatých zemích víc a v chudých jen docela málo, ale pohyb je všude znát. Stačí si všimnout rozdílu mezi večerními drby na lavičce pod kaštanem a televizními novinami, které sociologicky vzato plní velmi podobnou funkci. Zdaleka ne každý si může zajet do Ameriky, ale (před)poslední americké hity si už dnes najdou cestu do každé africké vesnice. Miliony turistů se pachtí po celé zeměkouli, jen aby si mohli sáhnout na něco, co je doopravdy jiné – a vracejí se zdrceni, že i v Nepálu mají stejný Hilton a že i jihoameričtí Indiáni nosí stejné tenisky. Před sto lety dárek z Prahy něco znamenal; dnes není v Čechách domácnost, kde by nějaká docela obyčejná věc, tužka, boty nebo tričko, nepocházela z Číny – a nikdo si toho ani nevšimne.

Už před lety se u nás říkalo: „Všude dobře – tak co tady?“ A postup globalizace přirozeně znamená, že se podle toho řídí víc a víc lidí, zejména když v bohatých zemích lidí nepřibývá. Právě zde se tedy domácí lidé bojí nejen o pracovní místa, ale i o sociální výhody a zajištění. Konkurence na pracovním trhu už v některých oborech běžně přesahuje hranice států a Evropská unie je stejně brzy zruší, přesněji řečeno posune. Ale co se bude dít tam dál, na její vnější hranici?

 V antické báji o Zlatém věku se říká, že skončil ve chvíli, kdy se lidé začali plavit po mořích. Zámořský obchod a migrace do kolonií založily bohatství foinických, řeckých a italských měst, rozbily však zároveň homogenní osídlení zemědělců, zvyklých žít do smrti „mezi svými“, tam, kde se narodili.

 Antická „globalizace“ se ovšem omezila na Středomoří, brzy se vyčerpala a zhroutila. Dnes nás na Zemi žije asi dvacetkrát víc, máme nesrovnatelně větší moc a technické prostředky. „Volný pohyb“, po němž volají liberálové, přináší nové možnosti i bohatství – přirozeně spíš pro ty už bohaté. Nese tak s sebou i nová ohrožení. Především proto, že prohlubuje rozdíly, které se pak chtějí nějak vyrovnat. Značná část dnešního lidstva žije tak bohatě a pohodlně, jako nikdy předtím, jenže většina trpí stejnou nouzí jako kdykoli dřív. Rozdíl je v tom, že tak jako my vídáme v televizi je, vídají také oni nás. My, kteří žijeme v pohodlí a přepychu moderní civilizace, máme strach: co se stane, až se „tamti“ dají do pohybu?

 Globalizace znamená také silný tlak, abychom žili podobně, v něčem dokonce stejně. Tvoří mocné většiny a ti menší a odlišní mají strach, že je většina převálcuje. Dokud jsou to jen tenisky, auta a hity, nic se neděje; ale co jazyk? My Češi jsme ve výhodě: máme s tím už své zkušenosti. V 19. století se obrozenci obávali, že nás Němci „zalehnou“; pustili se do toho a uhájili sebe i nás. Jenže dnes se sami Němci bojí, že je zalehne Amerika a Američané zase, že je zaplaví Hispánci. V 11 státech na jihozápadě USA si už odhlasovali zákon, že státním jazykem je pouze angličtina. Před padesáti lety by je to ani nenapadlo.

 Svět je zkrátka menší, a jak říká Erazim Kohák, mizí v něm hranice. My Evropané se ale rozhodně nemůžeme tvářit překvapeně: byli to přece naši předkové, kteří se začali zajímat o to, co se děje jinde po světě. Hérodotos, Alexandr Makedonský, Marco Polo, Kolumbus, po něm misionáři a po nich kolonisté, obchodníci a vědci dali věci do pohybu a moderní technika jim už jen pomohla.

Na jedné straně cítíme, že současná úroveň lidské moci nad světem vlastně nějaký „globální“ rozum nutně vyžaduje: jako máme světový obchod a světovou vědu, potřebujeme asi i světové veřejné finance a tedy světové daně a nějakou světovou domluvu o tom, co si ještě můžeme dovolit a co už ne. Nejpozději od poloviny 20. století už také vznikají instituce a organizace, které se snaží nebezpečím globalizace nějak čelit. Vedle OSN jsou to právě jeho orgány, MMF a Světová banka. Dělají něco, co až do té doby nikoho nenapadlo: starají se o svět, o celou zeměkouli. Že nevědí, jak na to, že se jim to a ono nepovedlo, že se na velké peníze lepí i velká nepoctivost – to je jistě třeba nahlas říct, možná i hodně hlasitě. Ale kde je ten chytrák, který to všechno věděl předem? I tohle se musí lidé teprve naučit. A jak jinak, než že to začnou zkoušet – třeba právě jako MMF.

 Když ovšem Kofi Annan říká, že OSN chce zbavit lidstvo „nesvobody“, a rozumí tím strach a nouzi, obávám se, že neví, co říká. Jak by toho chtěl dosáhnout? Ve „vyspělých zemích“ žijí lidé dvakrát déle (a tedy zhruba dvakrát bezpečněji) než před sto lety – a bojí se čím dál víc. I v těch nejbohatších zemích žijí lidé pod mosty. A přitom mají vědci spočítáno, že ani téhle úrovně spotřeby nikdy nemohou dosáhnout všichni. Lidé se mohou zbavit moru nebo neštovic, ale strach i nouze nás budou provázet jako vždycky. A je nejen krajně nezodpovědné, ale přímo nebezpečné budit dojem, že bychom se strachu a nouze mohli zbavit jednou provždycky – třeba kdybychom se zbavili MMF nebo Coca Coly.

 Ale už dávno před námi žili na světě moudří lidé, kteří věděli, jak se nouzi a strachu účinně bránit: statečný člověk se bojí méně než zbabělec, otužilý snese víc než rozmazlenec a nouze se lépe snáší, není-li v ní člověk sám. Tyhle vzácné vlastnosti nám ovšem OSN ani MMF zřejmě opatřit nemůže. To vůbec neznamená, že by jejich činnost byla zbytečná, právě naopak; jen by od nich nikdo neměl čekat nemožné – a oni by si měli dávat pozor, aby taková pošetilá očekávání nevzbuzovali.

(Vesmír 2002)