Filosofův pohled na dějiny

Mluví-li filosof o dějinách, vzniká na první pohled dojem, že mluví o něčem úplně jiném, než o čem hovoří a píší historici. Tak třeba v pohledu Hegelově prakticky mizí všechno, čím se velcí dějepisci jeho doby svědomitě zabývali, a naopak vystupují události, s nimiž by pečlivý historik rozhodně měl, mírně řečeno, jisté starosti: třeba Ukřižování. Dokonce i ty nejzřejmější převraty jeho doby vypadají tu a onde jakoby z jiného těsta: francouzská revoluce, Napoleon, Prusko.

Stojí za povšimnutí, právě v souvislosti s Patočkou, že v naší domácí tradici máme však i příklad téměř opačný. Domnívám se, že zatím poněkud uniká pozornosti, že zakladatel moderní české historiografie František Palacký zdaleka nebyl pouze historik, možná dokonce ani ne na prvém místě. Jeho zájem o české dějiny zcela nepochybně začíná jako zájem filosofický a velice brzy se mění v zájem politický. Zejména při čtení jeho drobnějších spisů člověka až zarazí, jakou roli v jeho historickém uvažování hrají momenty aktuální, nehistorické. Přitom ani ten nejzavilejší odpůrce nemůže rozhodně říci, že by Palacký nebyl historik. Nicméně jeho pohled na dějiny není především pohled archeologa (ve smyslu Foucaultově), který jen disciplinovaně čeká, co mu „skutečnost sama“ prozradí.

Domnívám se, že Patočkovy úvahy o dějinách se s plným vědomím hlásí k této české tradici, kterou u Palackého našel Masaryk a rozvinul až do politických důsledků s vehemencí sobě vlastní. Uvědomíme-li si dobře, oč u Palackého doopravdy jde, uvidíme i kritiku Gollovy školy v poněkud jiném světle. Ne že by – z čistě historického hlediska – neměla pravdu. Ale je to všechno? Palacký a zejména Masaryk totiž kladou ještě jinou otázku: patří naše minulost jen a jen historii a historikům? Jinak a dnešními slovy řečeno: je historický diskurz jediný, v němž se dá a smí mluvit o minulosti?

Tuto otázku bychom měli mít stále na zřeteli, chceme-li přiměřeně hodnotit i spíše zlomkovité texty Patočkovy, zejména o českých dějinách, přesněji řečeno o české minulosti. Domnívám se, že právě text o Češích nabízí skvělou a popravdě řečeno dosti výjimečnou příležitost přemýšlet o aktuálním významu určitým způsobem pochopené a vyprávěné minulosti pro lidskou společnost. Ne ovšem v tom smyslu, jak o Nutzen und Nachtheil der Geschichte psal před sto lety Nietzsche, nýbrž síše naopak: ne o „dějinách“ či dějinném vědomí vůbec, ale o docela určité minulosti či historii jako příběhu.

Ne že by Patočka příběh české minulosti, jak ho začal vyprávět Palacký, mohl přijmout a vzít za svůj. To po kritice Gollově, Pekařově a dalších prostě nebylo možné. Dokonce i praktické konce První republiky, které Patočka tak těžce prožíval, mu byly nepochybným svědectvím o tom, že je tu někde závažná, zásadní chyba. Patočka ovšem nevytýká Palackému a Masarykovi, že jejich příběh – dnes by se řeklo nejspíš „velkovyprávění“ – je příběhem, který dává smysl a který se dá vyprávět. Vytýká jim, že jejich velkovyprávění je špatné: vlastenecky úzkoprsé, do sebe zahleděné, provinční. A právě jako takové nemůže dobře plnit tu úlohu, kterou mu Palacký a Masaryk chtěli svěřit: být zakládajícím vyprávěním moderního českého národa a státu. Než budeme s to tuto kritiku předvést in concreto, měli bychom se obrátit k okolnostem, za nichž text o Češích vznikl.

Jako téměř všechno, co vznikalo jaksi napříč oficiální vědě a kultuře, má i Patočkův text Was sind die Tschechen pohnutou historii. Prvním podnětem byla od poloviny šedesátých let stále častější setkání se vzdělanými cizinci, kteří se o Československo a o Čechy upřímně zajímali. Po pár hodinách pobytu v Praze viděli na vlastní oči, jakou roli zde hraje historie či spíše minulost, a přitom o ní neměli ponětí. Na každém kroku potkávali nápadně aktualizované postavy českého mýtu a historie, od Záboje a Libuše přes svatého Václava až po Husa a Komenského. Nemohli nevidět, že tyto postavy nejsou pro Čechy jen připomínky dávných časů, ale že pro ně cosi velmi silně znamenají, že každá z nich symbolizuje dokonce jakýsi program – jenže vůbec netušili, jaký a proč. Patočka tyto lidi často provázel, vykládal, vysvětloval – a stěžoval si, že nemá, co by jim dal přečíst. Kromě Kroftových Malých dějin, už hodně zastaralých, tu skutečně nebylo nic.

Výsledky těchto zpočátku ryze individuálních výkladů začal potom Patočka posílat v dopisech paní B. Souběžně s tím, jak se jeho pohled právě v setkáních se vzdělanými cizinci tříbil a ujasňoval, zrála v něm také myšlenka, udělat z příležitostných výkladů soustavnou práci. Tím se ovšem věc značně komplikovala a Patočka i v dopisech začínal znovu a znovu. Některé pozdější náčrty už svědčí o tom, že nemělo zůstat jen při dopisech. Podstatnou zkušeností však zůstalo právě setkání s pohledem cizince. Právě v něm se mnoho věcí jevilo hodně jinak, než bylo a je v tomto kraji zvykem. Vzpomínám si třeba na dlouhé rozhovory o Wintrově Geisteskampfu, jehož si Patočka z tohoto hlediska velmi cenil, který však na druhé straně z pochopitelných důvodů nemohl přijmout. Podobně i knihy Golo Manna a dalších, většinou Čechům ne právě nakloněných.

Tak postupně krystalizovala a dostávala podobu starší Patočkova myšlenka o „dvojích českých dějinách“: velkých a malých. Ty první, k nimž čeští panovníci dorostli nejpozději v polovině 12. století, charakterizuje plná účast na tom, co v oné době hýbalo Evropou: od křížových válek přes kolonizaci a spory Guelfů s Ghibelliny až po starosti o reformu církve, papežství a římské říše. Hmotné a hospodářské starosti, rozpad středověkého univerzalismu a ovšem i bouřlivá reakce na překotnou modernizaci doby Karlovy vedly k prvnímu dramatickému vyvrcholení v husitství. Zpočátku univerzální náběh k duchovní obnově církve se ovšem brzy láme a stává izolovaným bojem proti všem. Tento zlom Patočka přičítá k tíži zejména králi Václavovi – a odtud i nesmírně přísné hodnocení jeho osoby.

Přes nezdar a neúspěch je však husitství pro Patočku skutečným vrcholem a prvním místem, kde se odvažuje cizí návštěvníky přesvědčovat, že cosi skutečně domácího má přesto univerzální formát. Proto je ve všech verzích textu věnováno tolik místa svědectví Vavřince z Březové, o němž cizí vzdělanec zpravidla sice nic nevěděl, mohl se však u něho podle Patočkova názoru a zkušenosti sám přesvědčit, že v husitství byla přítomna jistá velikost, dokonce nadčasová. Druhým takovým vrcholem, ovšem už výlučně duchovním, tj. bez celoevropských a politických ambicí, je mu české bratrství. I zde nachází příklady, o nichž by se cizí návštěvník měl dozvědět.

Naopak v celém období po třicetileté válce nenašel Patočka dohromady nic, co by rád někomu ukázal. Přesněji řečeno, co by mu dal přečíst, protože naopak to, co svým přátelům a hostům ukazoval na místě, byla právě – barokní Praha. Hospodářské vyplundrování českých zemí v 18. století spolu s oslabením a téměř vyhubením středního stavu a české šlechty vedou pak k tomu, že osvícenské myšlenky se v Čechách ujmou jen v podobě zápasu o záchranu národa, a to dokonce jen národa jazykového. To už ale jsou právě ty „malé“ dějiny, malé přesně proto, že jejich nejvyšším cílem a horizontem je jen vlastní záchrana, později národní, kulturní, hospodářské a nakonec i politické prosazení.

Přímým pokračováním a součástí těchto „malých“ dějin je podle Patočky i Jungmannovo pojetí obrození, proti němuž se snažil postavit záblesky jiného, univerzálnějšího a tedy „většího“ pojetí v Bolzanových kázáních. V jiném smyslu a směru „univerzální“ byla i romantická myšlenka Palackého, která se také pokusila najít v české minulosti stopy jisté velikosti. Na ni naváže Masarykův „demokratism“ a přesvědčení o tom, že Češi patří odedávna k jeho zakladatelům a průkopníkům.

V hodnocení hlavních epoch dějinné české minulosti (na rozdíl od mýtického a rukopisného praslovanství) se Patočka od Palackého příliš neliší. Liší se ovšem v použitém měřítku či kritériu. Mravní velikost, která zůstává jen velikostí vzdoru, mu pro zhodnocení dějinné epochy nepřipadá dostatečná. Vyžaduje skutečnou, praktickou a možná i prozíravou účast na politických řešeních. A neúspěch posuzuje velice přísně.

Polemizovat o věcném obsahu Patočkova pojetí české minulosti nemůže být předmětem tohoto stručného zamyšlení. Na jednom pro Patočku životně bolestném příkladě však dnešní čtenář, i když se loajálně snažil porozumět a sledovat, přece neodolá a musí položit několik otázek. Je to případ Mnichovské dohody a osoba Edvarda Beneše. Že první republika skončila tragickým neúspěchem je jistě mimo pochybnost. Že větší či menší díl odpovědnosti padá na její politické představitele plyne přímo z definice. Nicméně právě přijmeme-li Patočkova vlastní kritéria, nemělo by Benešovo hodnocení snad být až tak příkré. Byl-li tu totiž mezi českými politiky někdo, kdo usilovně hledal univerzální problémy své doby a snažil se přikládat ruku k jejich řešení, byl to právě Beneš. Z dnešního pohledu mu těžko dokonce upřít, že jeho pohled byl realističtější než Masarykova představa definitivního zúčtování mezi teokracií a demokracií. Nemohu se ubránit dojmu, že právě Beneš se podobně jako Patočka pokoušel vymanit z české provinčnosti – po jistou dobu dokonce s úspěchem.

Rozpad První republiky byl jistě smutný a pro mnoho lidí tragický. Způsobu, jak na něj reagoval tehdejší president v exilu a zejména po válce, lze jistě vytknout spoustu věcí. Právě z Patočkova hlediska by se mu však mělo přiznat, že to byl neúspěšný pokus o to, aby se české dějiny z docela malých staly zase trochu většími. Svědčí o tom zejména právě to, že větší pokusy v sobě nesou i větší rizika (což Patočka dobře viděl) – a jejich neúspěchy mají také tragičtější následky. Konečně, co už by mělo patřit k charakteristice „velkých“ dějin v Patočkově smyslu, ne-li právě toto?

Reflexe1/1994