Etika a past pravidel

Běžná řeč si může mnohoznačnost dovolit: jazyk sám je takový a kdyby vzniklo nedorozumění, snadno se v rozhovoru zachytne a napraví. To se týká i řeči o morálce, o tom, co se má a nemá. Jakmile ale začneme přemýšlet a psát, musíme si na to dávat pozor: psaný text – jak si všiml už Platón – sám nic víc vysvětlit nedovede a když se jej na něco zeptáte, „jen velmi velebně mlčí a čeká, až mu někdo přijde na pomoc“.[1]

Svobodné a odpovědné jednání kupodivu není libovolné a člověk se nerozhoduje náhodně: jen docela výjimečně si musí hodit korunou, když si už vůbec neví rady a nedovede se rozhodnout. Právě svobodné jednání se zřejmě dává něčím vést, něčím se řídí, jinak by možná nebylo ani svobodné.[2] Tomu, co nás přitom vede, říkáme obvykle etika, jenže při bližším přihlédnutí se ukáže, že je to až příliš rozmanité, než abychom to mohli hodit do jednoho pytle.

Cílem tohoto příspěvku je tedy vyjasnit a upřesnit, jak to s vedením a řízením svobodného jednání vlastně je a nakonec upozornit na jedno nenápadné nebezpečí, která se dnes v úvahách o etice často vyskytuje. Stará scholastická zásada říká, že „dobře učí, kdo dobře rozlišuje“. Proto se pokusím rozlišit tři výrazně odlišné vrstvy toho, čím se při svém jednání a rozhodování dáváme vést, a protože nemám lepší slova, nazvu je vrstvou mravu, vrstvou morálky a vrstvou etiky.[3] Ta tři slova ostatně původně znamenala totéž: jak řecké étos, tak latinské mos, moris, od nichž se odvozují, znamenají právě společenský mrav – to, co se u nás dělá a co se nedělá.  

1. Společenský mrav

Překvapivě velká část našich jednání se řídí tím, co jsme se v dětství a ve škole naučili, co jsme odkoukali od starších nebo od vrstevníků.  Už od nejranějšího dětství jsme se totiž učili neuvěřitelné množství různých jednání, která jsme buď odkoukali od rodičů, anebo která nám docela autoritativně vnutili, a to s jediným zdůvodněním: „To se dělá takhle!“ Tak jsme se naučili, jak se starat o svoji tělesnou hygienu, jak jíst, jak se oblékat a česat – a většinou to tak děláme po celý život, aniž bychom o tom příliš přemýšleli. Když se ráno probudíme, „jednáme“ skoro automaticky, oblečeme se v podstatě tak, jak nás to kdysi maminka naučila (napřed prádlo, pak šaty, nakonec kabát), a když sedneme k jídlu, reprodukujeme také její představy, jak „se“ u stolu chovat. Stejně autoritativně jsme se ostatně naučili i svoji „mateřskou“ řeč a když jsme se v něčem odchýlili od správné normy, říkali rodiče i učitelé: „Jak to mluvíš? Neříká se ´židel´, ale ´židlí´!“

Toto obecné pravidlo, „tak se to u nás dělá a takhle ne“, nebo jinak řečeno „dělej, co a jak dělají ostatní“ – rozumí se ti správní – charakterizuje první vrstvu společenské regulace našeho jednání, které budeme říkat mrav. Jak to u pravidel bývá, na jedné straně podstatně omezuje prostor možných jednání, na druhé nám ale každodenní život také nesmírně ulehčuje: představte si, kolik času a energie bychom jinak museli vyplýtvat na to, abychom pokaždé vymysleli něco vhodného a vtipného, kdykoli někoho potkáme, kdybychom se nenaučili, že „se“ říká „dobrý den“ nebo „ahoj“. Teprve později jsme pochopili, že toto stereotypní přizpůsobení k naší společnosti zjednodušuje i naše setkání s druhými a může přispívat k porozumění a důvěře. Že mrav je dobře vymyšlený a že může život zpříjemnit, pochopí člověk až když musí obědvat s někým, komu doma zapomněli říct, že se při jídle nemlaská.

2. Morálka

I když uznáváme užitečnost a dokonce nezbytnost takového přizpůsobení, známe i situace, kdy se nám zdálo, že bychom neměli jednat jako ti ostatní. Tento pocit, že bych se neměl řídit podle ostatních, ale podle vlastního svědomí, zakládá druhou vrstvu, které budu říkat prostě morálka. Najednou je všechno jinak: morálka je individuální, chce, abych se rozhodoval sám a abych za takové rozhodnutí také odpovídal. Pokud můžeme soudit, objevuje se individuální morálka až ve složitějších společnostech a poprvé je vyjádřena u Sokrata,[4] anebo ještě pregnantněji v Bibli: „Nepřidáš se k většině, když páchá ničemnosti“ (Ex 23,2). Nemusí být ve sporu s mravem, řídí se však něčím úplně jiným, na jiné úrovni rozhodování, a vyžaduje, abych sám poznal, kdy „většina páchá ničemnosti“, a jednal podle toho.

Krajně obtížnou úlohu, spolehlivě rozeznat každou „ničemnost“, usnadňují morální pravidla, například známé biblické Desatero; není jistě náhoda, že stojí v blízkém sousedství právě uvedeného citátu. Stručná přikázání Desatera uvádějí typické příklady jednání, u nichž mám poznat, kdy někdo – anebo já sám – páše nějakou ničemnost. Že ovšem vždycky vyžadují individuální výklad a že nemohou vyjmenovat všechny ničemnosti, rozumí se samo sebou. Důležité je, že jsou formulována jako příkazy a zákazy v jednotném čísle a obracejí se tedy na každého jednotlivě a že nemají sankce; tím se liší od zákazů trestního práva.[5]

Výslovně formulovaná morální pravidla, příkazy a zákazy, jistě usnadňují morální rozhodování a vedou nás přímo k našemu tématu. Nicméně ani těmito – většinou negativními – pravidly není ještě celá oblast svobodného jednání pokryta. Je tu ještě problém jejich výkladu – o němž jsme se zmínili už na začátku a k němuž se ještě vrátíme – a konečně zbývá i volný prostor toho, o čem pravidla nemluví. Každé výslovně formulované pravidlo přirozeně nabízí i cestu, jak je obejít: nesmím-li někoho zabít, mohu věci narafičit tak, aby ho zabil někdo jiný, případně aby „se zabil sám“ – jak to dobře známe z detektivek. Mohu také tvrdit, že polomrtvý člověk není ještě zabitý a podobně; proti tomu se staví velmi radikální výklad Ježíšův, podle něhož už jen hněv spadá pod zákaz zabití (např. Mt 5,21n).

3. Etika

Na jiném místě odvozuje Ježíš nejen Desatero, ale „celý Zákon“ od dvou přikázání lásky k Bohu a k bližnímu (Mt 22,37-40), která jsou zase něco úplně jiného než výslovná morální pravidla. Nemluví totiž o určitých činech a jednáních, nýbrž o celkovém postoji, o zaměření a intenci, které jsou už čistě vnitřní, neboť se nedají z vnějšího pohledu ani potvrdit, ani vyvrátit. Tím nás vedou do té třetí vrstvy, do oblasti čisté etiky, o níž se už ani nedá říci, že by lidské jednání regulovala: spíš je orientuje, zaměřuje k nějakému obecnému a těžko dosažitelnému cíli. Platónův Sókratés hovoří o „péči o duši“, Aristotelés o „dobrém životě“, o „hledání toho nejlepšího“, což ovšem nelze vyjádřit výslovnými pravidly.

V této oblasti čistě svobodného rozhodování a jednání se mohu nechat vést konkrétním cílem – například vyhrát nějaký zápas nebo prodat za co nejlepší cenu – kroky k jeho dosažení však musím hledat a vymýšlet sám. Pravidla mne zde omezují a snižují i moje rizika, ty správné tahy nebo údery mi však poradit nemohou. Ještě daleko neurčitější jsou skutečné cílové představy, jako stát se „úspěšným“ obchodníkem nebo vědcem, „dobře“ vychovat děti, anebo dokonce vést „zdařilý život“.[6]  Dnes je v módě mluvit o „hodnotách“, což má dvě slabiny: předně se tím mnoho neříká, protože hodnotu neumíme vymezit jinak než její přitažlivostí, a tedy kruhem. Za druhé se tím celkový cíl představuje jako nějaká věc, ačkoli ve skutečnosti může jít jen o orientaci a směr. Bližší skutečnosti by byl fyzikální pojem „gradient“,[7] který dovoluje na každém kroku a v každém místě rozlišit ne sice dobré a špatné, ale lepší a horší – a o to právě jde.

V každém případě člověka v této třetí oblasti etiky neřídí jen minulý, naučený mrav, ani přítomná morálka, ale kromě toho a jaksi strategicky ještě cosi, co má před sebou, za čím jde a oč se snaží. Také tato rozdílná časová orientace je pro každou z našich tří vrstev charakteristická. 

4. Past pravidel

K čemu to ale všechno je? Není to jenom filosofické pedantství a hra se slovy?

Naše třetí vrstva, etika v užším smyslu slova, po každém jednajícím vyžaduje, aby přemýšlel a jednal sám. Aby si lámal hlavu, hledal – a také sám odpovídal za to, co vymyslel a udělal. Ačkoli si velmi zakládáme na své svobodě a nezávislosti, do tohohle se nám přirozeně moc nechce. Proto se houfně vrháme do oblasti morálky a snažíme se život svázat pravidly – příkazy, zákazy, etickými kodexy – a když se pak něco nepovede, můžeme pohodlně rozhodit rukama: co chcete? Já jsem žádná pravidla neporušil.

Tahle past pravidel, které si všiml už Spinoza, ohrožuje dnes jednu důležitou oblast společenského života vedle druhé. Bankéři, lékaři, soudci, advokáti, učitelé – všichni si dělají etické kodexy a „best practices“, jen aby nemuseli sami přemýšlet, hledat a ovšem také odpovídat. Vzápětí se ovšem ukáže, že čím víc pravidel, tím je také obtížnější něco rozumného udělat, protože život se nedá tak docela naplánovat předem. I ta nejlépe míněná pravidla mohou překážet, když se stane něco nečekaného. Můžete dětem přesně předepsat, kudy musí chodit do školy, jenže co když pak někde rozkopou ulici?

Byla by velká škoda, kdyby se do téhle pasti chytili právě lidé, kteří se starají o udržitelné podmínky pro život.

5. Shrnutí

Oblast možných jednání je sice volná, nicméně se svobodná jednání v lidských společnostech vždycky něčím řídí. Rozlišili jsme zde tři roviny či vrstvy, kde se jednající nechává vést či orientovat pokaždé jinými prostředky:

1. Mrav či obyčej, který jsme se naučili v dětství jako součást naší kultury a socializace – velmi podobně, jako jsme se naučili mateřskou řeč. Zde platí maxima „jednej tak, jako (ti správní) ostatní“.

2. Individuální morálku, která mi určitá jednání zakazuje bez ohledu na to, jak jednají ostatní. Lze ji zhruba vyjádřit příkazy a zákazy, které ovšem v každém jednotlivém případě vyžadují konkrétní interpretaci.

3. Tento výklad ani orientace ve zbývajícím volném prostoru se už nemůže řídit výslovnými pravidly, nýbrž jen celkovými, „strategickými“ etickými principy či gradienty, jako je udržitelný život, lidská rovnost nebo láska k bližnímu.

 


Poznámky

[1] Faidros 275d

[2] Že jednání, které se ničím neřídí, je ve skutečnosti ve vleku vášní, to je velké téma antické filosofie.

[3] Rozlišení mravu a morálky pochází od P. Ricoeura.

[4] „Ano, tak tomu opravdu jest, občané athénští: na které místo se kdo postaví, pokládaje je za nejlepší, nebo kam jest postaven od vládce, tam má podle mého mínění trvati a podstupovati nebezpečí, nic neuvažuje ani o smrti ani o ničem jiném kromě hanby.“ Obrana Sókrata 28e, přel. F. Novotný.

[5] V dalším textu Mojžíšova zákona se pak vyskytuje množství zákazů a příkazů spíše právních, včetně sankcí. Souvislost mezi obojím je zřejmá.

[6] Aristotelés v Politice (1254a7) rozlišuje mezi poiésis, jednáním, které sleduje nějaký účel mimo ně, jak je tomu třeba při vyrábění, a praxis, která má smysl v sobě samé, jak je tomu ve hře nebo v životě jako celku. Při vyrábění má smysl šetřit časem a náklady, kdežto u praxis by to bylo absurdní: kdo by chtěl ukončit svůj život  co nejdřív a co nejlevněji?  MacIntyre rozlišuje mezi „dobry“, která jsou vůči dané činnosti („praxi“) „vnější“ a těmi, která jsou jí „inherentní“; kdyby toto rozlišení lépe vypracoval, bylo by patrně lepší, protože těžko najít činnost, která by byla čistou praxis nebo čistou poiésis: každý řemeslník ví, že i účelové činnosti mívají svá „inherentní dobra“. 

[7] Tj. například sklon svahu.