Devadesát let Oty Mádra

Jedenáctiletý kluk sice nerozumí tomu, co se kolem děje, ale vidí toho dost a pamatuje si. Do sekundy Arcibiskupského gymnázia přišel v roce 1947 mladý katecheta. Štíhlý a s trochu asketickým výrazem, ale vlídný a laskavý. Na jeho hodinách mě zaujalo, jak byly věcné a náročné, a nebylo na nich – to jest na něm – nic z té nasládlé bodrosti, která mi už tehdy u jiných vadila. Brzy si vyhlédl ve třídě pět, osm kluků a pravidelně se s námi scházel, učil, vysvětloval. Pamatuju si dobře schůzku v únoru 48, jak kluci začali politizovat a Ota Mádr je zarazil: kvůli tomu tu nejsme.

Příští rok odjel studovat do Říma a místo něho přišel trochu barokní páter Vlček. Pak jsme se s Otou krátce setkali po jeho návratu, když bydlel na bělohorské faře, kde nic nebylo pravoúhlé, jak se na italské baroko sluší. A pak nás doba na dlouho oddělila, protože Otu zavřeli a odsoudili na doživotí. Já se nestal knězem, jak se od nás gymnazistů trochu očekávalo, a když se Ota vrátil z vězení, setkávali jsme se v redakci Via, to jest v bývalé zednářské lóži, tehdy depozitáři Národní galerie, kde tehdy vládl Josef Zvěřina.

Někdy v květnu 68 se v novinách objevila drobná noticka: pár desítek bývalých politických vězňů, vesměs katolíků, kteří si dohromady odseděli hezkých pár století, napsalo, že odpouštějí a nehledají odvetu. Tuším, že Ota byl jedním z největších podílníků tohoto vpravdě křesťanského kroku, skutečného svědectví víry a po mém soudu jednoho z vrcholů toho bohatého léta.

Osmašedesátý rok jsme vůbec žili v horečných aktivitách: Dílo koncilové obnovy, časopisy, knížky, pořádání přednášek Křesťanské akademie. Najednou tolik možností a tak málo lidí. Na sněm DKO na Velehradě jsme jeli ještě s nebožtíkem Jiřím Němcem vlakem a celou cestu debatovali o Vaculíkově petici, která právě vyšla. A pak ovšem přišla řeč i na teologii, na to, jak Bůh vidí svět a co si o něm můžeme myslet. Vrcholem přednáškové činnosti byla návštěva Karla Rahnera, nabitý sál na Staroměstském náměstí i úžas nad jeho neuvěřitelnou skromností.

Když v roce 69, jak se říkalo, „spadla klec“, všechno jsme ukončili a čistě po sobě uklidili, aby to komunisty nesvádělo ke zneužití, a zase jsme se dlouhá léta vídali jen vzácně. Čas od času přijel nějaký teolog, vzpomínám si na Hanse Künga a na J.-B. Metze, jak přednášeli v bytech, kde posluchači sedali po zemi a kde se přes telefon pro jistotu dávaly deky.

V roce 89 bylo Otovi zhruba tolik, kolik mně je dnes, ale jen co se hnuly ledy, pustil se do práce – samozřejmě ve službě Církvi. To vůbec nebyla jen nějaká loajalita, nýbrž pevné a neotřesitelné životní rozhodnutí, kterým nepohnulo ani patnáct let vězení. Tam mohl člověk vidět, co znamená „zasvěcený život“ v pravém slova smyslu, za jakýchkoli okolností a proti jakémukoli větru. Non nobis, Domine, sed nomini tuo da gloriam.

Stupínky ke svobodě – od podmíněného propuštění v roce 1966 až po skutečnou svobodu o 23 let později – to byly sice velké svátky, ale pro lidi Otova ražení také nové a složité otázky. Čím víc možností a voleb, tím víc také starostí s dobrým rozhodováním, osobní odpovědnosti a mravních dilemat. Co bylo ve vězení úplně jasné, bylo už v režimu složitější a ve svobodné společnosti hotový rébus. Proto se Ota čím dál víc věnoval morální teologii, kde přesně tušil, že jsou ty skutečné, vážné otázky našich životů. Tím vážnější, čím víc se nám té svobody dostává.

Epizoda Otova krátkého působení na pražské Katolické teologické fakultě – stydím se mluvit o tom, jak se to celé vůbec mohlo stát, jak jsme to mohli dopustit – by pro našince znamenala otočit se jinam a už se nevracet. Když vy takhle… Ale jen co se ukázala možnost, byl Ota zase mezi prvními, kteří nehledali zaměstnání, ale chtěli pomáhat. Ne tomu a onomu, ne jednomu proti druhému, ale své Církvi, jejímu biskupovi, jejímu dorostu. Říkat tomu sentire cum ecclesia by byl nehorázný understatement.

Ota Mádr není a nikdy nebyl charismatik, který by kolem sebe shromažďoval nadšené obdivovatele. Možná, že ani nikdy nikoho nenadchl. Ale my, kdo jsme měli to štěstí se s ním setkat a setkávat, mu zůstaneme vděčni za jeho trochu přísnou věcnost, za tu nepodmíněnou vážnost křesťanské a katolické víry, která špatně snáší každou reklamu, natož pak ty nasládlé úsměvy a nezávazné náhražky, jaké nám třeba o Vánocích servírují – možná i v „dobré víře“ – různé televize. Kdykoli slyším perikopu o skále, na níž Kristus staví svou církev, vybaví se mi jako první Ota Mádr, tak jak jsem ho poznal před málem šedesáti lety.

(Perspektivy KT, 1. 2007)