Co chtějí teroristé?

Světem obchází strašidlo teroristických útoků. Neděsí tím, že by jich bylo tolik: na silnicích zahyne mnohem víc lidí. Strach budí spíš proto, že je na nich cosi nepochopitelného, temného. Míst, kde je hodně lidí pohromadě, je vždycky dost a když se najde člověk, který je při útoku ochoten zemřít, mohou být technické prostředky velmi jednoduché: únoscům letadel  v září 2001 stačily kapesní nože. Na tom nic záhadného není. Co nás ostatní ale ochromuje a děsí je jejich nesmyslnost. Nemají žádné “proč”, četl jsem po masakru v Madridu.

Jenže předpoklad, že teroristům jde jen o zabíjení a už o nic jiného, je nebezpečný. Předně proto, že je podceňuje (jsou to šílenci), ale zejména proto, že pokud by jim o něco šlo a my o tom neměli tušení, mohou jim naše reakce nechtěně nahrávat, pomáhat k dosažení jejich cílů.

Že aspoň některé z teroristických útoků kdosi “globálně” řídí, je dnes skoro jisté. O tom, co jimi sleduje, nemusíme příliš spekulovat: stačí se podívat na to, čeho už teroristé dosáhli. Předně světové proslulosti: jakýsi Usáma, který se jinak ničím nevyznamenal, je dnes známější než Bach nebo Einstein. Teroristický útok je tedy velmi účinná inzerce a zároveň vítané oživení prvních stránek a headlines, které zaručeně zvýší sledovanost. Ale inzerce čeho?

Odpověď se mi zdá prostá: děsivé záběry násilí, krve a zkázy inzerují strach. Pro klasické teroristy typu Bakunina nebo snad i španělské ETA, kteří chtěli ty ostatní získat na svou stranu, to byl problém. Proto se úzkostlivě snažili zabíjet jen určité osoby a dávali najevo, že ty ostatní oběti je mrzí. Protože dnes je to naopak, můžeme předpokládat, že právě o ten strach tu jde. Ale nač ho potřebují?

Hrstka odhodlaných lidí, vyzbrojená noži na linoleum a letenkami, výrazně ovlivnila politiku první světové velmoci. Na útok takového druhu musí země a vláda odpovědět; musí se bránit a měla by pachatele potrestat. Jenže jak se bránit něčemu, co není vidět, co nemá jméno ani adresu – a jak trestat mrtvé zločince?

Americká politika připomněla státům, které jméno i adresu mají, že za svá území, za to, co se na nich děje a co z nich vychází, nesou mezinárodní odpovědnost. Americký zásah v Iráku asi nebyl to, co teroristé chtěli, ale následující spory mezi Evropou a Amerikou si už jistě mohli započítat mezi své úspěchy – stejně jako americké chyby.

Svoboda je možná jen tam, kde se lidé jeden druhého nebojí. Obrana proti teroristům ovšem znamená plošnou ostražitost a prevenci – a tedy omezení svobody. V Madridu teroristé strategii zdokonalili a zároveň odkryli karty: udeřili těsně před volbami – a bodovali na celé čáře. Strach z teroristů výrazně pomohl k pádu premiéra Aznara. Není to úspěch? Právě madridský atentát ukázal, že teroristické útoky jsou strašné, nelidské, hanebné – ale rozhodně mají své “proč”. Zkusme je aspoň naznačit.

Přes všechno, co se jí dá vytknout, je moderní liberální společnost neuvěřitelně úspěšná. Nejlépe to dokazuje fakt, že se jí všichni snaží nějak přiblížit nebo ji aspoň napodobit. Na rozdíl od jiných dává totiž najevo, že není vázána jen na určitý národ, zemi, kulturu, ale že by mohla a chtěla být pro každého, kdo ji sám chce. Antropologové popisují, jak prostřednictvím televize přitahuje i tradiční asijské populace. Nahlodává jejich zvyklosti a drobí jejich soudržnosti – tak jako předtím nahlodala komunismus. Kdo chce, může se nad jejím “pozlátkem” ošklíbat a žehrat na její konzumerismus, ale lidové hlasování všude na světě dopadá velmi podobně: my ji chceme taky.

Konzumní kapitalistická společnost má ovšem své těžké vady a také své nepřátele. Světový terorismus – zdá se mi – je dílem lidí, kteří se jí bojí. Ne proto, že by je utlačovala, ale proto, že láká a svádí. Teroristé dobře vědí, že tuto civilizaci nemohou zničit, ani kdyby měli atomové bomby. Ale ona se může zničit sama. Jak? Kdyby se vzdala svých největších předností, svobody a otevřenosti. Kdyby také začala každého podezírat a hlídat, cenzurovat tisk a zavírat hranice. Kdyby ukázala, že i jí jde víc o pohodlí a bezpečí než o tu proklamovanou svobodu. Zkrátka kdyby se zdiskreditovala u svých obdivovatelů, kterých je po světě zřejmě mnohem víc než tady v Evropě.

Stratégové současného terorismu nejsou ani šílenci, ani hlupáci. S moderní civilizací nechtějí soutěžit, prosazovat vlastní alternativy, jak si to představoval nebožtík Chruščov, protože vědí, že by prohráli. Chtějí zpochybnit a podvrátit její základy, jak je kdysi vyjádřila třeba francouzská revoluce: “volnost, rovnost, bratrství”. Dnes bychom možná řekli “svobodu, otevřenost a solidaritu”. Chtějí předvést, že to všechno je podvod a humbuk, že ve skutečnosti jde jen o moc, o ropu, o prachy,. V tom jim ovšem naše bohaté společnosti vycházejí ochotně vstříc a samy naznačují, že na tom něco je.

Ale zpátky k obraně proti terorismu. Teroristickým útokům se zřejmě zabránit nedá. Přestaly by až tehdy, kdyby ničeho nedosáhly. Státy se musí starat o bezpečnost a dělat co dovedou, aby nás chránily před terorismem. Samy to ovšem nezvládnou, pokud se proti terorismu nepostaví také občané. Předně tím, že si přiznají své strachy a začnou  se jim bránit. Kdysi se téhle vzácné schopnosti říkalo statečnost. Společnost, která ji ztratí, ztratí i svoji svobodu. Za druhé nám teroristé každým svým kouskem předvádějí, jak se svět už nedá rozdělit. Pak ovšem také neplatí “co tě nepálí, nehas”, nýbrž naopak lidská solidarita, ochota hasit i to, co zatím pálí jen ty druhé. V Izraeli, v Afganistánu, na Slovensku nebo kdekoli jinde.

(2004)