Biologická a kulturní evoluce

Souvislost a dokonce přímá návaznost evoluce kulturní na evoluci biologickou vystupuje dnes do popředí stále naléhavěji. Vývoj této otázky sice není předmětem mého skromného příspěvku, stojí však aspoň za stručnou zmínku. Myšlenka vývoje se totiž nejprve objevila v oblasti myšlení o lidských společnostech, kde už novověké změny byly tak nápadné, že bystrým pozorovatelům nemohly uniknout. Primát se obvykle připisuje G. B. Vicovi a jeho Nové vědě (1725), na jehož koncept třístupňového vývoje společností pak přímo navázal A. Comte a další. Celkový průnik historického myšlení pak shrnul do svého konceptu vývoje Ducha G. W. F. Hegel.

Naproti tomu se myšlenka vývoje přírodního či biologického prosazovala daleko obtížněji a proti velkému odporu vědců – stačí připomenout konflikt mezi J.-B. Lamarckem (Philosophie zoologique, 1809), G. de Saint-Hillaire (Philosophie anatomique, 1818-22)[2] a odpůrcem evoluční myšlenky G. Cuvierem. V období po velkém průlomu Darwinově a Wallaceově, na kontinentě propagovaném hlavně Haeckelem, naopak ve společenských vědách právě vrcholila skeptická reakce proti historismu a Hegelovi, takže se obě oblasti od sebe ostře oddělily. Jistou výjimku představuje na přelomu století H. Bergson (L´Évolution créatrice, 1907) a jeho pokračovatelé, kteří naopak viděli v evoluci koncept zcela univerzální, zahrnující a propojující všechny oblasti skutečnosti.

Během posledního sta let dosáhly evolucionisticky orientované přírodní vědy takových úspěchů, že se evoluce stala součástí obecného chápání světa, a to právě ve své biologické podobě. Deterministické a mechanistické modely evoluce, odvozené ze zkoumání živých organismů a uplatňované v chovatelské praxi, tak postupně vpadaly i do myšlení o společnostech, zčásti s katastrofálními důsledky pro společenskou praxi, jak o nich jednala mj. i loňská konference Katedry antropologie ZU Plzeň.[3]

V současné době je evoluční a historické myšlení nepochybně hlavním paradigmatem výkladu světa a navíc jediným, které by mohlo překonat zastaralý dualismus ducha a hmoty. Na druhé straně také víme, že prosté prodloužení přírodovědných výkladových postupů do oblasti člověka a lidské společnosti není bez velmi vážných rizik. Přitom mezi historií a evoluční biologií zeje propast rozdílů hlavně metodických, které účinně brání téměř každé komunikaci.

V poslední době se však objevují zajímavé pokusy tuto propast překlenout, a to z obou stran. Chci se zde dnes zmínit jen o pracech dvou amerických autorů, P. J. Richersona a R. Boyda,[4] kteří se snaží aplikovat moderní kvantitativní metody modelování na oblast kulturní antropologie a přitom se soustavně zamýšlejí i nad širšími souvislostmi. Jejich metoda je nutí extrémně zjednodušovat, na druhé straně také prokazuje nepochybné rozdíly mezi „mechanismy“ evoluce biologické a kulturní.

Autoři knihy Not by genes alone, environmentalista Richerson a antropolog Boyd, oba profesoři Kalifornské univerzity, se otázkou evolučního chápání kultury zabývají už mnoho let. Před dvaceti lety na sebe upozornili knihou Culture and the evolutionary process, ovšem jen užší resp. velmi úzkou odbornou veřejnost: kniha je totiž napsána podle současných kritérií “pravé vědeckosti”, tedy s důkladným matematickým aparátem a popisem modelů, na nichž autoři své hypotézy ověřovali.

Zato knihou Not by genes alone se konečně obrátili i na nás ostatní a dávají nám nahlédnout do svých výsledků. Začínají tím, že obhajují a vysvětlují rozhodující význam kultury ve vývoji člověka. Kultura je přitom pro ně “informace, schopná ovlivnit chování jednotlivců, kteří ji získávají od jiných příslušníků druhu učením, nápodobou a jinými druhy společenského předávání“ (str. 5), a musí se tedy – podobně jako biologický vývoj – studovat na celých populacích. To ovšem neznamená, že by pro jednotlivce nebyla podstatná – právě naopak. Autoři se vymezují proti mylné diskusi „nature versus nurture“ a konstatují, že vrozené a získané se na lidských rysech nedá nijak oddělit; ovšem ani genom není přesný plán, nýbrž jakýsi recept, který se ve fenotypu teprve interpretuje.

Na řadě příkladů demonstrují podstatný a trvalý podíl kulturních rozdílů, které nelze vysvětlit biologickou selekcí ani prostředím. Lidské chování zkrátka závisí na chování druhých, podobně jako jazyk, způsob života nebo nástroje. Autoři přitom konstatují známou věc, že rozdíly mezi jedinci bývají ovlivněny geneticky, ne však rozdíly mezi populacemi. Připomínají i neobyčejnou schopnost kulturní adaptace při adopcích a podrobně referují výzkum dětí, zajatých v 19. století indiány: jejich adaptibilita závisela jen na tom, jak byly u indiánů přijaty. Autoři připouštějí „vrozené prekoncepce“, jak je pro jazyk postuloval Chomsky, ale namítají, že pro kulturu je tím nejpodstatnějším schopnost kumulovat adaptace, a to i přes mnoho generací (str. 45).

Autoři pak zkoumají vývoj kultury a ukazují jeho specifické rysy. „Lidské volby mění prostředí, což pak vede k dalším, jiným volbám“ (str. 59). Nabízejí zajímavou klasifikaci „sil“, které kulturní vývoj působí:
1. síly nahodilé jako mutace a drift;
2. síly s rozhodováním, jako řízená variace a zaujatý přenos (biased transmission); zaujetí (bias) přitom může dáno buď obsahem, převládajícím výskytem anebo nejčastěji jako nápodoba vzorů;
3. přírodní výběr na individuální i skupinové úrovni (str. 69).

V kulturním vývoji se zřejmě předávají i získané vlastnosti a naopak tu není nic, co by se podobalo „recesivním genům“ – přesněji řečeno, takových „recesivních“ variant může být mnoho, jak ukazují příklady „znovuvzkříšených kultur“. Cavalli-Sforza nebo Dawkins sice popisují zaujatý přenos jako „kulturní výběr“, jenže kulturní předávání na rozdíl od genetické dědičnosti řídí lidé sami. Autoři zde také kritizují Dawkinsův koncept „mémů“, který kulturní obsahy nepřípustně atomizuje a svádí k představě, že se reprodukují nahodile a nezávisle jako geny.

Nejčastější případ „zaujatého přenosu“ je běžný konformismus – přebírání toho, co je v okolí obvyklé a uznávané. Kulturní přenos ale může být i nezaujatý a překvapivě přesný, jak ukazuje příklad jazyka. Podle indoevropeistů lze i po nejméně 240 generacích a tedy 480 odlišných předáních stále ještě rozeznat stopy podobnosti mezi indoevropskými jazyky (str. 88).

Důležitý rozdíl je i v tom, že zatímco genetická dědičnost musí být „diskrétní“ (nespojitá – buď anebo), neboť jinak by se varianty zprůměrovaly a zmizely,  rozdíly v kulturních „mutacích“ jsou daleko větší, takže průměrování je spíše výhodné. Autoři to předvádějí na individuální výslovnosti samohlásek a dále se věnují migracím jazykových prvků, např. v kreolech a svazech. Darwinistický pohled na vývoj kultury nevyžaduje, abychom ji rozsekali na oddělené kousky, ale může pochopit i vývoj velkých a složitých celků (str. 91).

Autoři potom obhajují svůj postup a metodu, a to na obě strany. Tak vůči historikům hájí užitečnost jakkoli zjednodušených modelů, na nichž se dají odhalit i velmi skryté chyby v uvažování. Hlásí se otevřeně k metodě „tvrdých věd“ a hlasitě plédují pro radikální zjednodušování, které je podle nich předpokladem jistého – byť i hrubého – poznání. Jejich postoj si zaslouží doslovný citát: „Žádný rozumný vědec si nemyslí, že by se složitost organického či kulturního světa dala shrnout pod pár základních zákonů nebo vtěsnat do pár experimentů. „Redukcionismus“ evoluční vědy je ryze taktický. Děláme, co umíme, tváří v tvář děsivé rozmanitosti a složitosti.“ (Str. 98)

Autoři soudí, že kultura je především adaptací, a to adaptací kumulativní, a všímají si rozdílů v učení mezi šimpanzi a dětmi. Zatímco mladí šimpanzi viděné „emulují“ (tj. dělají trochu jinak), jen lidské děti dovedou přesně napodobovat; nejsou možná chytřejší, ale určitě pozornější. Darwinův great gap mezi primátem a člověkem je asi ještě větší, než si myslel on sám (str. 110). Ve společnostech vzniká „stabilní směs“ těch, kdo se sami učí a „produkují informace“, a těch, kdo napodobují. To je pro složité kulturní obsahy patrně nezbytné a schopnost nápodoby nelze podle autorů podceňovat: jen tak vzniká výlučně lidská „řízená variace“ (guided variation, str. 116).

V dalších pasážích autoři resumují celkový průběh lidské evoluce a ukazují, že složitá nápodoba a udržování naučeného vyžadují také velké populace. Kultura je podle nich adaptivní, protože poskytuje informace o rozmanitém a proměnlivém prostředí, protože snižuje náklady individuálního učení a dovoluje selektivně přebírat podněty zvenčí (str. 145). Kultura je ovšem také maladaptivní: „Například právě teď čtete knihu, místo abyste se starali o potomstvo“, říkají provokativně autoři (str. 149). Jenže v lidských společnostech se lze „starat o potomstvo“ i jinak než plozením potomků – např. jako učitel, kněz nebo šéf, který má vliv na jiné (str. 154).

V kulturní evoluci spolu soutěží dvě strategie: jednak „obsahové zaujetí“, které se chce samo přesvědčit a vybrat si s porozuměním to nejlepší, a naproti tomu mnohem méně nákladná nápodoba nebo setrvání u osvědčených vzorů (konservatismus), které lépe odpovídají přibližným potřebám života. Mezi „maladaptace“ počítají autoři i současný demografický pokles a ukazují, že konzervativní náboženské skupiny mu podléhají podstatně méně (např. američtí Amishové nebo islámské skupiny).

V této souvislosti autoři zkoumají optimální velikost homogenních skupin a význam institucí; citují Webera, že „instituce je pokus proměnit charisma v rutinu“ – nesmírně důležitý kulturní výkon. Ani zde se ale nelze vyhnout otázkám skupinové loajality, legitimity a důvěry, na které se v moderních společnostech stále obtížněji odpovídá (str. 233). V závěru autoři parafrázují známý Dobzhanzkého výrok – „kultura nedává smysl, leda ve světle evoluce“ (str. 236).

Čtenář s napětím sleduje nerovný zápas autorů na obou frontách, občas ale musí konstatovat, jak scientistické prostředí do jejich úvah nenápadně infiltruje, a to zejména pomocí nevyjasněných pojmů. Hezky je to vidět na zdánlivě neutrálním pojmu „adaptace“, pod nějž i autoři shrnují kde co. Jako kdyby přehlédli zásadní rozdíl mezi skutečnou adaptací, dejme tomu mozolem na ruce, a na druhé straně tvůrčím činem či vynálezem, jako je kladivo, jež mozoly způsobuje.

Humanitně orientovaný čtenář by si mohl říci, že z hlediska velkých trendů lidských společností se tu žádné převratné novinky nedozvěděl: konservatismus nebo skupinovou soudržnost a jejich podmínky přece už dávno známe odjinud, a to podstatně barvitěji a diferencovaněji. Neměli bychom ale přehlédnout, že Richersonův a Boydův pokus dává těmto konceptům podstatně přesnější „operativní“ podobu, a i když jejich vysvětlení se mohou zdát příliš zevšeobecňující nebo povrchní, nabízejí cenné opory vůči různým postmoderním svodům a módám a mohou přinejmenším silně podpořit naše přesvědčení, že ani humanitní vědy netápou tak docela ve tmě, že nejsou tak úplně „vedle“.

Tento celkový dojem jisté konvergence aspoň těch základních výsledků zkoumání je dobrou zprávou pro každého, kdo se s dilematy současné vědy a poznávání světa setkává a nechce jen resignovat do pohodlného, leč neplodného dualismu. Myšlenka evoluce jistě není jednoduchá a pro zkoumání člověka a lidské společnosti se nesmí ani příliš zjednodušit, referované práce ale povzbuzují kuturní antropology, aby se ji naopak snažili obohacovat a diferencovat, jak si to lidská a společenská skutečnost vyžaduje.  

(Konference ZU Plzeň, Nečtiny 2006) 

Poznámky


[1] Prof. Jan Sokol, PhD, Fakulta humanitních studií UK, U kříže 8, 158 00 Praha 5. sokol@fhs.cuni.cz

[2] Saint-Hillaire si korespondoval např. s Goethem a jeho přítel, edinburský zoolog Robert E. Grant, zasvěcoval do těchto myšlenek mladého Darwina. 

[3] Budil – Blažek – Sládek (vyd.): Dějiny, rasa a kultura. Plzeň 2005. Pro oblast etologie srv. z poslední doby přehledný článek K. Stibral – M. Stella, Estetika v životě a díle Konráda Lorenze. In: Lidé města 1/2006:116-139.

[4] Richerson, P. J. – Boyd, R.: Not by genes alone. How culture transformed human evolution. Chicago UP 2005, 332 str. (Mezitím vyšlo i česky: V genech není všecko. Academia 2012) – Boyd, R. – Richerson, P. J.: Culture and the evolutionary process. Chicago UP 1985, 331 str.