Úkoly současné školy

Jaké jsou problémy českého vzdělávacího systému? Proč tolik významných lidí podepsalo petici „Všem, jejichž hlas je slyšet“? A co by se mělo změnit? Na to jsme se zeptali jednoho ze signatářů petice profesora Jana Sokola, bývalého ministra školství a vysokoškolského pedagoga.

Proč jste podepsal petici Všem, jejichž hlas je slyšet a co si od této iniciativy slibujete?
Měl jsem už delší dobu pocit, že by se ke kvalitě vzdělávání mělo něco říci, a na této petici mi byly některé věci sympatické. Ne všechny, samozřejmě, ale to tak je se všemi texty, které si člověk nenapíše sám. Sympatické mi bylo zejména, že se petice obrací k obsahu vzdělávání, že odmítá ten omyl, že by se děti neměly nic učit. A také se mi líbilo, že nenapadá a neznevažuje učitele. Nelíbilo se mi trochu obecné lamentování a určitý konzervativizmus. Určitě jsem tu petici ale nečetl tak, že by měla sloužit jako argument například proti rámcovým vzdělávacím programům, to rozhodně ne. Rámcové programy mají uvolnit ruce učitelům, aby o své práci víc přemýšleli a mohli ji dělat lépe.

A proč si myslíte, že ji podepsalo tolik lidí?
Asi hodně lidí cítí, že přinejmenším takové ty klasické složky vzdělanosti jsou v určitém úpadku. Mnohem horší je to s jazykem. Možná je to tím, že děti méně čtou. Jazykový projev absolventů škol – slovní i písemný – by měl být mnohem lepší, všimněte si, kolik lidí se jím dnes živí! Úroveň pravopisu je opravdu špatná, daleko horší, než kdy dříve. Pravopisné chyby svým studentům netoleruji, ale na vysoké škole by se už vlastně vyskytovat neměly. Historické znalosti jsou mizerné. Možná je to také atmosférou ve společnosti, která se o historii nezajímá, nevím. A matematické znalosti humanitních studentů, to je bída – a velká škoda. Zřejmě jim nikdo nepředvedl, jak může být matematika krásná.

Autoři petice se v diskusí také vymezují proti „škole hrou“….
Ano. Petice je také reakcí na takový ten trend „hlavně nechte děti být, ničím je neobtěžujte“, který si na západě snad už odbyli a k nám přišel až po roce 90. S většími dětmi může učitel diskutovat, ale musí je také něco naučit. Dnes se stává, že děti na střední škole nemají učebnice; jak se mají učit? Jenom z poznámek? To ani mnoho univerzitních studentů nezvládá.

Ale v těch složkách, které měří mezinárodní výzkumy vědomostí a dovedností, tedy v matematice, přírodovědných předmětech a čtenářské gramotnosti, je úroveň našich žáků velmi stabilní. Tam se od roku 1995 nic nezměnilo….
To je pravda, jenže – jak dobře víte –  třináctileté děti například v matematice dosahují dobrých výsledků, ale nemají ji rády, některé ji přímo nenávidí. Naučí se ji se zaťatými zuby, ale nevědí, k čemu by jim mohla být dobrá. Což vede k tomu, že v sedmnácti už jsou jejich výsledky daleko horší. Možná se u nás učí zbytečně mnoho věcí pamětně, ale to zas není takové neštěstí; chyba je, když ani učitel neví, proč je to učí.
Největší neštěstí je v tom, že škola děti netěší, to je zlé. A že si často ani neuvědomuje, že by se je měla snažit získat. Ale na druhou stranu je nemůže získat tím, že bude jenom zábavná. Musí je získat tím, že zažijí úspěch z toho, že se něco naučí. To se mi zdá, že je ze všeho nejdůležitější. Aspoň v nějakém předmětu nebo v nějaké oblasti by mělo každé dítě zažít, že je dobré, když se něco naučí. A na to učitelé mnohdy dostatečně nemyslí. Setkávám se třeba se studenty, kteří se učili na gymnáziu latinu. A když se jich zeptám, co přečetli, oni mi odpovědí, že nic, že se učili skloňovat a časovat. To mi připadá alarmující – učit studenty čtyři roky jazyk a nedat jim zakusit radost z toho, že si dokáží něco přečíst.

Z rozhovorů s autory petice jsem pochopila, že za hlavní viníky současného  – z jejich pohledu neuspokojivého – stavu, považují vzrůstající počet studentů ve středoškolských maturitních oborech a ve vysokoškolském vzdělání, pokles kázně a odklon od faktografických vědomostí. Tak to pojďme vzít popořadě: vzrůstající účast na vzdělání – považujete ji za negativum? Máte pocit, že by bylo správné a vhodné ji zamezit?
To rozhodně ne. Že má padesát procent populace dostat příležitost ke studiu na vysokých školách, to považuji za zadání. Ale abychom dokázali takovou část populace na vysokých školách rozumně vzdělávat, musíme vytvořit podmínky. Zaprvé musíme studium rozdělit, abychom ten nával zachytili v bakalářském studiu, ať už teoretickém nebo profesním. Prostě aby to nebyl nával na 5 let. Zadruhé škola nesmí příliš slevovat ze svých požadavků. To znamená, že škola nesmí být penalizována za to, že se s částí studentů, které přijala, na konci prvního semestru nebo ročníku rozloučí. Občas slyšíme stesky na velkou studijní neúspěšnost a zdá se mi, že i evropský trend je nechat každého také dostudovat. S tím nemohu souhlasit. Je správné dát co nejvíce studentům příležitost, protože přijímací zkoušky, ať je děláte sebepečlivěji,  jsou do jisté míry loterie a mají hodně na svědomí sociální selektivitu českého vzdělávacího systému. Pokud se třeba zkouší „všeobecné kulturní znalosti“, zkoušíme vlastně kvalitu domácího prostředí. Ovšem i ty nejlepší zkoušky testují znalosti a dovednosti, možná intelektuální předpoklady. Ale ve studiu mohou pokračovat jen ti, kteří mají i jisté předpoklady osobnostní – jsou pracovití, vytrvalí… Ti ostatní si možná jen špatně vybrali a mají to zkusit jinde. Proto je důležité, aby se to dozvěděli co nejdřív – po semestru, po roce.
Nesmí se ovšem stávat, že kdo udělal přijímačky, už má diplom v kapse. A tak to dnes bohužel mnohde je. Každý má právo na vzdělání, ale to nesmí znamenat právo na diplom. Nárok na kvalitu mi připadá velmi důležitý a zdá se mi, že by se v budoucnu mělo akreditovat podle výsledků studentů spíše než podle apriorních parametrů školy. Kolik je tam profesorů a docentů a kolik toho napsali, to zas tak moc neznamená.
Zatřetí se v těch padesáti procentech mladých lidí nesmí vzbuzovat dojem, že z nich ze všech budou vědci. To považuji za velkou chybu současného systému, že je postaven jen na akademické vědě. Na tom má velký podíl systém financování – výuka a vědecký výkon –  a trochu i akreditační komise, prostě přetrvávající představa univerzity výlučně jako nástroje reprodukce akademického a vědeckého prostředí. Padesát procent mladých lidí na univerzitách znamená jiné zadání, jiné pojetí univerzitního vzdělání. Student by se měl trochu rozhlédnout, zkusit si, co dokáže, a pak by měl mít možnost směřovat buď do vědy, anebo do praxe. To ovšem nesmí znamenat, že ti první jsou lepší než ti druzí!

Tak to byla dostupnost vzdělání. Teď pokles kázně. Je to něco, nad čím bychom se měli pozastavovat? Co s tím?
Musím říci, že my s kázní problémy nemáme. My si přece jen studenty vybíráme a když se mi třeba při přednášce stalo, že studenti rušili, tak jsem jich na první přednášce pár slušně vyzval, aby si to šli říci ven – a byl pokoj. Na nižších stupních vzdělání to mají kantoři samozřejmě nesrovnatelně obtížnější. Ve škole nějaká kázeň být musí, a pokud není, poškozuje to především děti. Kázeň souvisí s autoritou a problém vidím v tom, že si ji rodiče a učitelé vzájemně neposilují, ale naopak oslabují. Učitelé a rodiče by si měli uvědomit, že jsou partneři ve vzdělávacím procesu a měli by si tedy navzájem pomáhat, měli by cíleně spolupracovat. Pro některé rodiče je učitel synonymem pitomce a někteří učitelé jednají s rodiči jako s malými dětmi. A přece jich zřejmě není tolik, protože povolání učitele má ve společnosti stále vysokou prestiž, jak ukazují všechny výzkumy veřejného mínění.

Třetím tématem jsou faktické vědomostí. O těch už jsme trochu mluvili. Vy jste říkal, že vědomosti jsou důležité, ale že ještě důležitější je, aby škola dokázala děti zaujmout. Nikoli povrchním, líbivým způsobem, ale tím, že jim ukáže, že se mohou něco naučit a že to je vlastně docela dobré…..
Ano, to je totiž také jediná věc, ve které škola může konkurovat televizi. Děti jsou zkažené snadností televize a počítačových her. Rodiče si chudáci někdy myslí, že když děti hrají počítačové hry, kdovíjak se tím nevzdělávají. Ale ony se fakticky jen učí, že mohou mít úspěch okamžitě a bez námahy. Počítačové hry jsou nebezpečné proto, že klik – a na obrazovce je armáda, klik – a je tam město, klik – a je zase po něm. Děti pak chtějí všechno hned a škola tomu nemůže čelit tím, že bude také taková. Škola má šanci jednak v socialitě, že v ní dítě není samo, nýbrž ve třídě s druhými dětmi, a za druhé v tom, že v ní dítě může zažít vlastní úspěch včetně uznání těmi ostatními. A ten by každé dítě mělo zažít. Konkurence jiných příležitostí mimo školu je hrozně velká, hrozně přitažlivá – to je to, co se za posledních 20 let nejvíce změnilo. A tato konkurence zábavnějších činností klade na učitele velké nároky. Učitel by si s tím asi měl lámat hlavu, měl by o tom přemýšlet, a každý učitel, který o tom přemýšlí, by měl být hlasitě oceněn. Opravdu, protože to není jednoduchý úkol. A proto se mi líbilo, že ta petice, o které mluvíme, nenadávala učitelům.

Co by se podle vašeho názoru mělo stát, aby se situace ve vzdělávání zlepšila?
Některé věci se asi postupně srovnají samy. Zdá se mi například, že už společnost pochopila, že úspěch ve vzdělávání je důležitý pro úspěch v životě. Rodiče chtějí pro své děti co nejvyšší vzdělání. Teď by se měla obrátit pozornost k tomu, aby to vzdělání také za něco stálo, že by děti měly také něco umět a mělo by se víc přemýšlet o tom, co by měly umět.

Tedy větší pozornost věnovaná obsahu vzdělávání a vysoké nároky?
Ano, a sice nároky na výstupu. Proto jsem byl nešťastný z toho, že se zase odkládá rozhodnutí o státní maturitě. Už měla a mohla dávno být. Myslím, že v naší situaci – při tak velkém množství vzdělávaných budeme muset stanovit výstupní standardy a zavést výstupní měření nebo aspoň srovnávání kvality. Pokud ho nezavede ministerstvo, budou to dělat firmy, a budou se zase hodnotit jen intelektové schopnosti, okamžitý výkon teď a tady, bez znalosti žáka, kterou každý učitel přece má.

Mluvil jste o obtížné úloze učitelů…
Ano, myslím, že by se mělo více mluvit o tom, že na školu, tedy vlastně na učitele se kladou obrovské nároky, které těžko může splnit. Ekonomické myšlení mi není cizí, ale musím se bránit představě, že vzdělání je prostě „komodita“ či „služba“. Na rozdíl od holiče, kde bude sedět půl hodiny, stráví student na škole několik let, která mu nikdo nevrátí, a učit se musí on sám. Když si vybere špatně nebo čas profláká, je to hrozná škoda, škoda mladého člověka. Na vzdělávání by se nemělo také pohlížet primárně jako na přípravu pracovní síly, pro pracovní trh. Absolvent se musí nějak uplatnit, to je jistě pravda, ale představa, že školství je především dodavatel pracovní síly, je zcestná. To nemůžeme přijmout. Ve svobodné společnosti je to podle mého názoru tak, že naším partnerem je student, nikoli jeho případný zaměstnavatel. A naším cílem musí být vychovávat především dobré lidi, potom odpovědné občany a teprve pak také kvalifikované pracovníky.

(Moderní vyučování, 2007)