Co se to děje s politikou?

Kdekdo si naříká na naši politiku, jaká je to hrůza. Podivná věc: když pracuji, chodím do školy nebo po městě, žádné zvláštní hrůzy nevidím – ale jak se podívám na „politickou scénu“ nebo spíš scény v televizi, musím jim dát za pravdu. Televizi se nedivím, že o takové koření stojí – ale proč si tolik politiků libuje v napadání a urážkách? Není to náhodou tím, že jim prostě chybějí přitažlivá témata, a tak se snaží upoutat pozornost aspoň siláckými řečmi? Ano, jsou tu daně, nezaměstnanost, železnice, zdravotnictví – jenže debata o nich je čím dál techničtější a našince, který do toho příliš nevidí, nemůže zvednout ze židle. Je to zkrátka nuda, občas kořeněná jen hrubostmi a skandály.

Trochu podobně, jen bez toho domácího folkloru, je na tom možná i evropská politika: mnoho lidí si už lámalo hlavu, proč Francouzi a Holanďané odmítli ústavní smlouvu, ale důvod může být docela prostý: neviděli, k čemu by jim byla dobrá. Nikdo jim to nedovedl vysvětlit. Tyhle rozpaky vedly asi Rakousko k tomu, že své evropské předsednictví zahájilo velkou konferencí v Salcburku, s Mozartovou hudbou. V panelových diskusích s presidenty a ministry mluvili také dirigenti a vědci; nebrali si servítky a možná řekli i něco důležitého.
Témata kupodivu nechybějí v místní politice: doprava, kácení stromů nebo popelnice, to nás přece jen zajímá. Zato „velká“ politika států a EU si teprve začíná všímat, že přišla o jedno nesmírně důležité téma: zmizel jim vnější nepřítel. Nic nedává lidi dohromady účinněji než společné ohrožení a hrozba komunismu a SSSR mohutně tlačila západoevropské země dohromady; bez ní by EU možná ani nevznikla. A teď najednou – nepřítel nikde. To jistě neznamená, že by byl klid a bezpečí, jenže třeba terorismus je spíš policejní než vojenský problém. A tak má člověk u řady politiků dojem, že si skoro instinktivně hledají nějakého nepřítele, což je pokušení dosti nebezpečné. Ve vnitřní politice se projevuje tak, že protivník už není jen odpůrce, ale „škůdce národa“, tedy nepřítel. Ve světové politice tak, že se z pár teroristů udělá „islámský svět“ a někdo možná už vybarvuje mapy a kreslí budoucí fronty. Ale zbývá vůbec politice a médiím něco jiného?
Salcburskou konferenci chápu jako pokus obejít se bez vnějšího nepřítele a nahradit ho jinými tématy. Některá známe: hospodářství, technologie, vnitřní bezpečnost, demografie. Veřejnost ale moc nevzrušují, a tak se hledá dál. V Salcburku bylo na prvním místě vzdělávání a kultura. Vzdělání, které není jen „soukromou investicí“ do budoucnosti, protože nepřipravuje jen pracovní sílu, nýbrž zodpovědné budoucí občany, kteří brzy převezmou i naši kulturu a instituce. Vzdělávání jako (rozšířená) reprodukce společnosti, což je zřejmě úkolem státu. Na tohle dnes evropská veřejnost slyší víc a víc a začíná to hrát roli i u nás. Proč je toho v Evropě a v Česku potřeba víc než jinde?
Když po válce vznikal evropský politický projekt, inspiroval se hodně v USA – i ta modrá vlajka se žlutými hvězdami vznikla kdysi dávno v Americe. Mezi oběma projekty je ale jeden podstatný rozdíl: Američané chtějí být jeden národ s jedním jazykem: E pluribus unum, „z mnohých jedno“ říká americké heslo, a k tomu také slouží slavný melting pot. Po zkušenostech s Napoleonem a ještě hůře s Hitlerem ovšem víme, že to v Evropě prostě nejde; Evropa musí hledat „jednotu v rozmanitosti“. Jenže moderní společnost je podle Niklase Luhmanna „nejširší systém všech komunikací“, v jehož okolí můžeme očekávat jen „události jiného druhu“ – včetně těch násilných. Masaryk říkal, že demokracie je diskuse – ale jak to zařídit v Evropě, kde se mluví dvaceti jazyky?

Evropský projekt jazykové a kulturní rozmanitosti má oproti USA zřejmé nevýhody: jednání i obchody tu budou vždycky trochu složitější, s většími „transakčními náklady“, a vůči „Bruselu“ budou občané vždycky rezervovanější. Možná cítí i jistý „deficit“, protože většině evropských politiků nerozumějí. Zato je zaručeno, že z Evropy nikdy nevznikne „superstát“, že se její politická moc nikdy nesoustředí do jedněch rukou tak jako v USA. Dnes také víme, že rozmanitost může být výhodná – ovšem jen tam, kde se různé kultury a národy setkávají, kde se jedni od druhých mohou něco naučit; dokud jen žijí vedle sebe a navzájem se ignorují, je to jen překážka a možná i nebezpečí. Endemická nemoc novověké Evropy se jmenuje nacionalismus.

Domnívám se, že před evropskými státy a před EU stojí obrovský a těžký úkol: vybudovat mírové a prosperující společenství států, jejichž občané se většinou nedomluví. Vzdělávání a kultuře v tom připadá hlavní role: Masarykovo „musíme umět víc než jiní“ neplatí jen pro malé národy, ale i pro Evropu jako celek. Státy a politici, kteří to pochopí dřív, budou mít významný náskok před těmi, kteří se uzavírají do starých nacionalistických schémat. Už dnes je ale po světě také spousta lidí, kteří napjatě pozorují, zda se to Evropanům podaří: chtěli by to totiž zkusit doma také. Miliony turistů a studentů hledají v Evropě právě inspiraci, oázu pestrosti v moři globální nudy.

Protože Evropané nejsou a nebudou jedním národem, je vzdělávání a kultura v kompetenci států. Přesto EU už dnes velmi úspěšně podporuje výměny studentů a mládeže, společné vědecké projekty a kulturní styky – a měla by to dělat ještě víc. Pro demokratickou budoucnost Evropy je totiž potřeba
– minimalizovat nebezpečná napětí na jazykových hranicích;
– z faktu kulturní a jazykové rozmanitosti vytěžit co se dá;
– doplňovat národní vzdělávání o „evropskou složku“, probouzet zájem o to, co je za našimi hranicemi.

Vzdělávání jako politické téma tedy v Evropě znamená například:
– výuku cizích jazyků s cílem obecné dvoj- a vícejazyčnosti;
– mezinárodní studijní programy, zejména na jazykových hranicích;
– výměny mládeže (studentů, učňů atd.) ve všech možných formách;
– překlady učebnic, například v přírodovědných oborech;
– překlady odborné literatury, zejména z menších jazyků;
– integrační programy pro mladé imigranty a sociálně handicapované vůbec;
– vzdělávání nejen pro trh práce, ale také pro (chtěný i nechtěný) volný čas, aby si s ním a se sebou mladí lidé dokázali poradit i bez drog a pouličního ničení. To je pole působnosti pro umění a kulturu; ne ovšem jenom pro snoby, ale pro dobrý lidský život. Najde se politik, který by na tohle téma vsadil?