Přímá volba presidenta

(stanovisko)

Někteří politikové i novináři uvažují o změně ústavy, která by zavedla přímou volbu presidenta. Proti tomu však mluví následující okolnosti.

Ti, kdo o návrhu dnes mluví, jej ještě před rokem odmítali a naopak.
Ústavu je jistě možné změnit, jsou-li k tomu vážné důvody. V této chvíli jsou aktuální jen dva, všechny ostatní tu byly vždycky, tedy nejméně deset let:

1. někteří politici, kteří by v současném systému nebyli zvoleni, se domnívají, že by v přímé volbě uspěli;
   
   
2. některé parlamentní strany dávají předem najevo, že se nemíní dohodnout; přitom všem poslancům (snad kromě komunistů) jejich voliči samozřejmě uložili, aby podle ústavy ustavili vládu a zvolili presidenta.
   
   Jsou to důvody ke změně ústavy, anebo spíš projevy účelového jednání, politické nezralosti a neúcty k právu? Pokud by jim parlament podlehl, ztratí další kus našeho respektu (po jednáních o imunitě, o poslaneckých výhodách, o Sazce, o televizi aj.).

Účelová změna ústavy je nebezpečná právě proto, že je účelová. Vyžaduje totiž sjednání účelových koalic, při nichž platí „něco za něco“. Kdyby se to podařilo, mohli bychom se všichni divit, jaké další („nechtěné“) změny by při tom mohly vzniknout. Naše ústava bohužel nepřevzala prozíravé ustanovení např. švédské ústavy, kde se přijetím ústavní změny automaticky rozpouští parlament a změny platí jen tehdy, potvrdí-li je i nově zvolený parlament.

Proti přímé volbě však hovoří i věcné důvody.

1. Přímé volbě musí předcházet kampaň, která by dnes byla dosti ostrá a společnost dále polarizovala. President by pak už nebyl presidentem všech občanů, ale určité strany. Vážná obvinění sice zvoleného polského (postkomunistického) presidenta oslabila, trapné tahanice a obstrukce však politicky definitivně vyřídily i L. Walesu. Něco podobného lze dnes pozorovat i v USA, kde se ostrá osobní kampaň proti Clintonovi (snaha o impeachment kvůli Lewinské) republikánům vrátila v trapné debatě o platnosti volby (sčítání hlasů na Floridě) a v tom, že pro mnoho demokratů není Bush „jejich“ presidentem. Nejde přitom o procento podpory, ale o neochotu menšiny uznat jej za „svého“ presidenta, čili právě o polarizaci.
   
   
2. Podle naší ústavy je president součástí exekutivy, kterou ovšem nejmenuje jako americký (nebo ruský) president, ale kterou volí parlament. V této oblasti (na rozdíl od abolice, o níž se diskutuje zbytečně) má český president skutečně neobvyklé pravomoci, protože se předpokládá, že je zvolen podobně jako vláda a že se s ní nějak dohodne. Český president se může účastnit všech schůzí vlády a musí dostat kdykoli slovo; třeba každý den si může povolat kteréhokoli ministra a požádat o vysvětlení. Rozbít vládu, která se mu nelíbí, by tedy rasantní president dokázal za pár týdnů, ne-li dnů. A ať už by v přímé volbě uspěl kdokoli, rasantní by být musel.
   
   
3. Protože pro mnoho občanů „o nic nejde“, lze očekávat nízkou účast voličů, což nahrává demagogům a manipulátorům. Nedávná volba nezávislého senátora na Znojemsku s podezřelými průvodními jevy (prodloužení licence parlamentem, neregulérní kampaň ve „vlastní“ televizi, přímá podpora Sazky v obvodě, vstřícné jednání protikandidátů a vzápětí obvinění a tahanice kolem imunity) přece jen varuje. Ve srovnání s neúspěšným pokusem kladenského podnikatele vyhnout se stíhání imunitou se technologie výrazně zdokonalila. Podobné věci ostatně zažili i jinde: tak v Polsku byl kdysi málem zvolen presidentem reemigrant Tyminski, o němž nikdo nic nevěděl, dokázal však uspořádat působivou kampaň a naslibovat hory doly.

V české (a nejen české) politice jde dnes o politické programy až na druhém místě. Na prvním místě je hrozba korupce (tj. prolínání velkých peněz do politiky), které vlády ani parlamenty nedokáží čelit. To je základní úloha českého presidenta - a proto jde při jeho volbě o mnoho.