Slova "byrokrat" a "byrokracie" (z fr. bureau, kancelář) vznikla ve Francii krátce před revolucí jako posměšná charakteristika stavu, kdy místo šlechty vládnou (královští) úředníci. Právě tato změna, jíž absolutističtí panovníci zbavili šlechtu společenské funkce a vnutili jí postavení parasita, však byla podstatným krokem k moderní společnosti. Potom už totiž stačilo sesadit panovníka a nahradit volenou vládou - a moderní stát byl na světě. Výkonný administrativní stroj, schopný vybírat daně a zajišťovat stále komplikovanější správu země a státu podle platných pravidel, výnosů a zákonů, už byl připraven. Jeho příslušníci neměli žádné vlastní, např. rodové nároky na svá místa, nýbrž poslouchali toho, kdo právě vládne - ať to byl král, direktorium nebo Napoleon.

Že je právě toto oddělení "zákonodárné", tj. politické moci, která určuje cestu a stanoví pravidla, od moci "výkonné", která se jimi řídí a uvádí je do života, je nutnou podmínkou moderního tolerantního státu a vlády práva, pochopil jako první Montesquieu. Na rozdíl od svých méně prozíravých šlechtických kolegů, kteří se posmívali "byrokratům", totiž nahlédl, že jen dobře fungující správní aparát bez vlastních ambic či programů může účinně omezovat libovůli vládců - právě tím, že se řídí zákony. Poddaným a později občanům zajistil prostředí ne sice nutně spravedlivé, ale aspoň předvídatelné. Když k tomu Napoleon přidal první "občanský zákoník" (1804) a fungující soudy, měli všichni občané, co potřebovali: věděli předem, co si mohou dovolit a co mohou očekávat.

"Neosobní" byrokracie, na kterou si často stěžujeme, je ve skutečnosti to nejlepší, co stát může nabídnout. Potíž je jen v tom, že i úředník má své vlastní zájmy, a na ty se lepí endemická choroba úřadů, totiž korupce. Neosobní úředník bez zájmu je často protivný, ale úředník "se zájmem" je daleko horší. Naše První republika zdědila výbornou byrokracii rakouskou, ale během let připustila, aby si vládní strany státní správu rozdělily a obsazovaly "svými lidmi". Další ránu zasadili úřadům nacisté a tu poslední komunisté požadavkem "třídního přístupu", tj. rozlišujícího, diskriminačního výkladu předpisů a přístupu k občanům. Když se po roce 1989 "staré struktury" nahrazovaly novými, chopily se toho zase vládní strany a "jejich" lidé. Ne že by nutně byli neschopní, jenže než se svou práci dobře naučí, přijdou volby a s nimi i pokušení všechny vyměnit. Při složitosti současné správy je to hotové neštěstí.

Ve vyspělejších zemích tomu brání zvláštní předpisy, "zákon o státní službě", který na jedné straně dává úředníkům jistotu, na druhé je ale různě omezuje, například právě v politické činnosti. Ukládá jim také další povinnosti, jako bezúhonnost, mlčenlivost nebo rovný přístup ke stranám (anglická equity), při jejichž porušení je lze ze státní služby propustit, i když tím jiné zákony neporušili. Například provize, v hospodářské oblasti běžná, je ve státní správě nepřijatelný úplatek. Takový zákon ovšem drasticky omezuje moc vládnoucích stran rozdávat státní "trafiky", a tak se do něho politickým stranám příliš nechce. Sem dnes míří hlavní kritika Evropské unie; doufejme, že se prosadí.

Jako jiné společenské skupiny má i byrokracie svůj společný zájem: aby se udržela a rostla. Tomu musí naopak politická moc (resp. veřejnost a tisk) bránit, ovšem velmi populární programy na omezování a šetření tu nadělaly zatím víc škody než užitku. Bez dobře fungující a dosti veliké "byrokracie", odolné vůči korupci a loajální ke státu a nikoli stranám, se moderní stát obejít nemůže.

Feminismus

Vznikl počátkem 20. století v Anglii jako hnutí za volební právo, později za společenskou rovnoprávnost žen vůbec. Je tak součástí obecného evropského emancipačního hnutí, jež postupně rozšiřovalo politická a lidská práva "svobodných", tj. aristokracie, nejprve na (zámožné) měšťany, pak na (nestátní) národy, dělnictvo a konečně i ženy. Volební právo nemajetných (dělníků) bylo v Rakousku uzákoněno k roku 1900, volební právo žen až v ČSR 1918.

Vznik feminismu úzce souvisí jednak s individualizací a uvolněním rodiny jako nezbytného rámce života a obživy, jednak s extrémní podobou "patriarchální" společnosti, jak se vyvinula zejména ve Severní a Západní Evropě v novověku. Ve společnostech, kde převládajícím způsobem obživy bylo zemědělství, zejména obilnářské, se osamělý člověk nemůže uživit. Společenský status "svobodného", tj. neprovdané ženy a neženatého muže, je v těchto společnostech také velmi nízký. Teprve s přechodem k městské a později průmyslové společnosti se nabízejí způsoby obživy, které nejsou vázány k rodině, v současné době dokonce nabízejí osamělým osobám vyšší životní úroveň (fenomén tzv. "singles"). Od konce 19. století se proto samostatné ženy stále víc chápou jako plnoprávné osoby a stále hůře snášejí mužskou nadvládu, která ztratila jakékoli oprávnění a byla v evropských společnostech navíc extrémně silná.

Ve většině lidských společenství má v rodině hlavní slovo muž - zejména navenek, směrem ke společnosti. Toto rozdělení rolí není tolik dáno fyzickými vlastnostmi obou pohlaví - i když větší síla a agresivita mužů, stejně jako jistý handicap těhotenství a péče o děti tu hrály značnou roli. Jsou však známy příklady "přírodních" společností, kde jsou role právě opačné (např. severoameričtí Irokézové). Už od starověku se těmto spíše výjimečným případům věnovala značná pozornost, což v minulém století vedlo konzervativního švýcarského historika Bachofena k mylné doměnce, že "matriarchát" byl vývojovým stadiem všech společností. Jeho myšlenku pak zpopularizoval B. Engels.

Společenská převaha mužů je dána především dělbou rolí mezi pohlavími, zprvu asi prestiží lovce. V zemědělských společnostech, kde se mladé rodiny zpravidla usazují ve vesnici muže (patrilokalita) a kde se v mužské linii také zpravidla dědí rodové jméno, děti i pozemkový majetek jako podmínka obživy, je žena na svém muži silně závislá. V průmyslové a post-industriální společnosti se faktické postavení žen prudce mění a feministické hnutí se právem domáhá toho, aby se tomu přizpůsobily i poměry společenské.

Zejména v 60. letech prosazovaly bojovné feministky mylnou tezi, že ženy jsou "stejné" jako muži a některé se dokonce domnívaly, že příčinou nerovnoprávného postavení žen je rodina jako taková. Pak následovalo jisté vystřízlivění včetně pochopení, že obecná instituce rodiny představuje pro ženy a děti přece jen jakousi ochranu, neboť vyrovnává nestejná rizika resp. "investice" muže a ženy do společných dětí. Právě ve vztahu k dětem, bez nichž žádná společnost přežít nemůže, je postavení ženy a muže nutně odlišné a dá se institucemi jenom vyrovnávat, kompenzovat. Ve všech ostatních vztazích - zejména veřejných - musí mít ženy skutečně "rovná" práva, jakkoli to ještě před sto lety napadlo jen velmi málo lidí.

Globalizace

(z lat. globus, koule resp. Země) označuje nikým neřízený, jaksi samovolný proces připodobňování životního světa a každodenní kultury ve všech městských společnostech po celém světě. Navazuje na zámořské objevy a kolonizaci Evropanů od 16. stol. a na rozvoj dopravy, průmyslu a komunikací od 19. století. Ve 20. století k tomu přistupuje migrace obyvatel (zejména mezi koloniemi a jejich "mateřskými" zeměmi), pohyby armád ve světových válkách a prudké šíření masové kultury - včetně módy, oblečení, populární hudby, literatury atd.

Zasahuje obyvatele velkých měst, což je dnes v USA 83%, v bohatých evropských zemích přes 70%, zatímco v chudých, tzv. rozvojových zemích jen 20-30% (Burundi 8%) obyvatelstva. V hustě osídlených oblastech s dobrými komunikacemi ovšem zasahuje i celé aglomerace, v Západní Evropě a v USA téměř všechny. Naopak všechny ostatní zatlačuje do bezvýznamnosti. Prudce posiluje váhu největších finančních a průmyslových společností a oslabuje státy, dále prohlubuje rozdíly mezi chudými a bohatými oblastmi.

Technický a hospodářský vývoj po 2. světové válce přinesl prudký rozvoj televize a dalších rychlých komunikací, které pracují bez ohledu na hranice států, rozmach mezinárodního obchodu, umožněný dopravními technikami, vznik světového trhu, konkurence a monopolů (zejména v technicky náročných odvětvích), rostoucí význam informací a informační techniky vůbec. Vzniká globální elektronizovaný finanční trh včetně investic, jednotný trh nových technologií a technicky náročných výrobků a jednotný trh produktů zábavního průmyslu (film, hudba). "Světové" zpravodajství je v rukou mezinárodních firem a agentur, které téměř jednotně rozhodují o tom, co se událo a co se dostane ke všem účastníkům globalizované části světa.

Mobilita vyšších společenských vrstev a stále podobnější životní podmínky ve velkých a bohatých městech všude po světě zanáší všude po světě stejné vzory hotelů, restaurací, obchodních domů a zábavních zařízení. Masová turistika a rekreační průmysl nutí i velmi odlehlé rozvojové země, aby nabízely standardní nabídku podle většinových představ, stejně jako konkurence v oblasti zábavy. Nezbytným průvodcem je také reklama, která bezohledně prosazuje standardní produkty velkých firem všude po světě, dokonce téměř stejnými prostředky.

Masová turistika i potřeba pracovních sil v obdobích konkjunktury rozšířily lidskou mobilitu i na nižší vrstvy. Jako se manažeři pravidelně stěhují do různých poboček firem, hledají si schopní zaměstnanci práci za hranicemi, případně v bohatších oblastech světa a konečně bohatý a pohodlný život ve městech láká miliony chudých do periferií velkých měst: i když tam žijí jako bezdomovci, uživí se snáze a pohodlněji než na tradičním venkově.

Průvodními jevy globalizace je široká standardizace života, produktů, služeb a nakonec i pracovní síly. Tím prudce roste význam světových jazyků - zejména angličtiny - nejen pro vzdělance a obchodníky, ale pro všechny lidi vůbec. Tak jako rozvoj průmyslu, migrace do měst, státní školství a rozšíření masové komunikace zlikvidovaly už v 19. století evropská nářečí, zatlačuje globalizace i velké evropské jazyky do pozice jazyků "místních" (němčina, ruština, italština, dokonce i francouzština) a hlavním nosičem komunikace globalizované civilizace se stává současná "lingua franca", často pidžinizovaná angličtina. I ta ovšem musí soutěžit s dalšími koloniálními jazyky, zejména španělštinou a portugalštinou.

Nečekaně rychlý postup globalizace vyvolává ovšem i prudké místní reakce, nevinné i nebezpečné. Oživení místních zvyků a folkloru, většinou ovšem v rychle komercializované, to jest zase globalizované podobě, výbuchy xenofobie u nižších vrstev bohatých zemí, jež si vynucují přísnější imigrační zákonodárství, a konečně velmi nebezpečná nacionální, resp. xenofobní politická hnutí, která si získávají nečekaně vysokou podporu. Odpovídají totiž na přání těch, kdo globalizací zřetelně ztrácejí, zejména běžných zaměstnanců, drobných obchodníků a organizovaných dělníků v bohatých zemích světa.

HDP, hrubý domácí produkt (anglicky GDP), je makroekonomická veličina, souhrn zboží a služeb, které se vyprodukovaly na území určitého státu, obvykle za rok. Přepočítán na jednoho obyvatele (HDP na hlavu) je pak mírou ekonomického bohatství země. To dnes netvoří majetky a cennosti, nýbrž právě schopnost hodnotné věci či služby produkovat a ekonomicky uplatnit. Do HDP se tedy nezapočítávají hodnoty, které daná společnost sice vytváří, ale nevkládá do ekonomického oběhu, trhu a směny - například "hodnota" péče matky o dítě, pokud si za ni nenechává zaplatit.

Tím se poněkud zkresluje poměr mezi chudými ("rozvojovými") ekonomikami, kde lidé svoji práci a její výsledky většinou nezpeněžují, a bohatými ("rozvinutými") s rozvětvenou dělbou práce, kde do ekonomického oběhu vstupuje daleko větší část všech hodnot. Přesto jsou rozdíly HDP na 1 obyvatele propastné: proti 400 USD v Kongu stojí přes 20 tisíc v Západní Evropě a 30 tisíc v USA, poměr mezi Jižní a Severní Koreou je 15:1. ČR je někde uprostřed s asi 11 tisíci. Přitom se ovšem jedná o průměrné hodnoty, rozdíly uvnitř jednotlivých společností jsou ještě větší. Patrně ještě významnější než absolutní hodnota je roční růst HDP, který může přesahovat 10% ("asijští tygři").

V bohatých moderních společnostech však už rozdíly HDP obyvatelé příliš nevnímají, proto se různí autoři snaží zavést složitější, přesto však standardizovaný "index kvality života", který vedle hmotného bohatství zahrnuje i průměrnou délku života, bezpečnost, znečištění prostředí a úroveň zdravotních a sociálních služeb a vzdělávacích systémů.

Inflace (z lat. in-flare, nafukovat) je proces postupného znehodnocování peněz. Dokud byla platidla z drahých kovů, projevovala se jako "kažení" peněz, tj. přidávání stále většího podílu např. mědi. Moderní peníze jsou čistě symbolické a platí jen proto - a jen potud - pokud je všichni přijímají. Jejich hodnota je tedy věcí důvěry, v moderní společnosti podepřené i zákony. Tuto důvěru musí ovšem podporovat i státní banka tím, že jich nevydá víc, než odpovídá skutečně vytvořeným hodnotám. Roste-li objem peněz víc než objem toho, co se za ně dá pořídit, jejich hodnota pochopitelně klesá.

Peníze ale neslouží jen k okamžité směně ("utracení"): peníze také šetříme a ukládáme na pozdější dobu. Musíme tedy být přesvědčeni, že i za týden a za rok budou mít svoji hodnotu. Pevnost měny tedy závisí i na důvěře v budoucí vývoj, především ve stabilitu státu, který dnes měnu většinou zaručuje. Právě ztráta této důvěry vede k tomu, že se každý snaží peníze okamžitě utratit stůj co stůj, protože zítra už budou platit méně. Jakmile se tento proces rozběhne, posiluje a potvrzuje sám sebe: všichni nakupují, takže ceny rostou a důvěra dále mizí. Tomuto konec konců spíše sociálně psychologickému jevu se v ekonomii říká "hyperinflace"; souvisí nejčastěji s politickými otřesy, jako v Německu po 1. světové válce nebo v bývalé Jugoslávii před jejím rozpadem. I ztráta důvěry ve stát zřejmě může být "samonaplňujícím proroctvím".

Míra inflace je tedy důležitým indikátorem vztahu občanů ke státu a společnosti: je nízká, pokud ekonomické subjekty vidí budoucnost pozitivně. Bude vyšší také tam, kde mají účastníci hospodářského života pocit, že je ti ostatní - případně stát - nepoctivě obírají a "natahují"; využijí pak každé příležitosti, aby si sami také "přirazili" a tak se sami odškodnili. Podmínkou ovšem zůstává, že si to mohou dovolit: mají-li běžní občané hluboko do kapsy, bude to přirozeně brzdit i inflaci.

Nejen lavinovitá hyperinflace, ale i vysoká míra inflace stálé je pro společnost nešťastná: zejména drobní střadatelé přijdou o své úspory a není možné myslet do budoucnosti, např. investovat. Jistá nízká míra inflace však může být motorem hospodářství, neboť každého nutí, aby své úspory ukládal a nenechal peníze ležet ladem.

Informační společnost vystihuje významnou tendenci současného vývoje vyspělých post-průmyslových zemí, kde jako zdroj bohatství převládá obchod, finance a technický rozvoj. V těchto odvětvích jsou totiž tím nejdůležitějším právě informace, na jejichž základě se lidé rozhodují, investují a pod. Po období archaických společností, jejichž bohatstvím byla úrodná půda, a společností průmyslových, kde šlo hlavně o průmyslovou výrobu a suroviny, hrají dnes stále větší roli informace, tj. správné, přesné a okamžité znalosti a vědomosti.

Na získávání, uchovávání, zpracování a uchovávání těchto informací vynakládají tyto společnosti stále větší prostředky a používají stále složitější a dokonalejší technické prostředky, které tvoří tzv. informační technologie. Významným krokem k informační společnosti byl nepochybně vynález písma (Blízký Východ, 3. tisíciletí př.), knihtisku (Guttenberg, 1452), vznik veřejné pošty a pravidelných novin (od 16. stol.), telegraf a telefon (19. stol.), rozhlas a televize.

Novou kvalitu, která dovoluje složité strojové zpracování informací, přinášejí číslicové počítače (50. léta) a vůbec digitální technika. Prudký růst výkonu (stamiliony operací za sek.), objemu pamětí (biliony bitů) a zmenšování rozměrů i energetické náročnosti umožnil masovou výrobu "osobních" a přenosných počítačů. Od počátku 80. let se tyto počítače spojují do výkonných sítí, které dnes spojují všecka významnější střediska po celém světě. Páteří těchto sítí jsou satelitní přenosové kanály a v poslední době hlavně skleněná vlákna, dovolující nejvyšší přenosové rychlosti s minimálními ztrátami a poruchami. Zatím posledním velkým vynálezem je decentralizovaná světová veřejná síť ("Internet") se stamiliony účastníků, pozoruhodná zejména tím, že ji nikdo globálně neplánuje a neřídí. Její provoz se řídí složitými pravidly a protokoly a podílí se na něm miliony větších i menších uzlů, provozovatelů a účastníků. Je to jeden z nejnápadnějších projevů tzv. globalizace, těžištěm sítě i provozu na ní jsou však jednoznačně USA.

Technologie přenosu a zpracování, stejně jako velké zásobárny informací (knihovny, datové báze atd.) jsou však pouze prostředky. Jak roste význam informací, vznikají nové rozdíly mezi kontinenty, oblastmi i jednotlivci - jednak v míře dostupnosti těchto prostředků, jednak ve schopnostech s nimi zacházet. Chudé části světa jsou z informačního provozu prakticky vyloučeny, protože jim chybí prostředky. Ale kde nejsou tyto prostředky dostupné, přirozeně chybí i schopnost s nimi zacházet a využívat je. Tím se i uvnitř bohatých zemí dále zvýhodňují městské aglomerace proti odlehlým a méně zalidněným oblastem, vzdělané vrstvy společnosti proti méně vzdělaným. Vzdělání přestává být pouze osvojováním znalostí, do popředí vystupuje schopnost informace vyhledávat, pořádat, kriticky je posuzovat a účelně používat.

Přes velký význam číselných informací je ovšem hlavním nositelem informace stále jazyk. Globalizovaná informační společnost si tak stále silněji vynucuje i jednotný komunikační jazyk, jímž se zřetelně stává angličtina. Její znalost se tak stává jednou z podmínek plné účasti na světové informační společnosti.

Konservatismus

(z lat. conservare, uchovávat, udržovat) je politický směr, který dává přednost vyzkoušenému a tradičnímu, zdůrazňuje společenský význam (internalizovaných) hodnot a kázně a brání se pokusům o racionální ("inženýrské") konstruování společenských institucí. Protože se opírá o jisté stránky či tendence lidské povahy a dobře vystihuje životní pocity zejména starších a zámožnějších lidí, je v každé společnosti nějak přítomen. Jako samostatný politický směr však vystupuje teprve jako reakce na pronikavé změny a revoluce. Za zakladatele evropského konservatismu platí britský státník E. Burke (Úvahy o revoluci ve Francii, 1790), ač termín konservativec zavedl teprve romantik a legitimista Chateaubriand (1830).

Tak se v politickém konservatismu střetávají dvě odlišné tendence: na jedné straně kritické až skeptické odmítání společenských změn (Burke), a na druhé snaha najít a vyzvednout jisté trvalé a specifické "konzervativní" hodnoty (de Maistre, Bonnald). Za dvě staletí politického konservatismu se evropské společnosti měnily tak rychle a hluboce, že odmítání všech změn vůbec nepřicházelo v úvahu a v každé situaci bylo tedy třeba volit, proti čemu se konzervativci postaví a co mlčky přijmou. Také proto byla tak účinná Marxova kritika, která v konservatismu viděla jen zástěrku pro obhajobu privilegií mocných a bohatých - zprvu zejména aristokracie. Rozšiřování volebního práva kolem přelomu století pak konservativní strany zatlačilo do pozadí.

Bytostně skeptický vztah konservativců k osvícenskému racionalismu dovolil, aby se autoritativní politická hnutí počátku 20. století chápala jako "konservativní". Tak nové ocenění života a síly proti moralismu (Nietzsche) nebo přirozeného společenství, stavovské společnosti a rasy proti kosmopolitismu se zdály nabízet pozitivní konservativní hodnoty - a evropský konservatismus pak silně zdiskreditovaly. Po 2. světové válce se na evropském kontinentě slovo konservativní stává téměř nadávkou a dokonce i v Británii konservativci přecházejí do opozice. (Do této souvislosti patří ještě označení "konservativci" pro stalinistické odpůrce reformních socialismů 60. let.)

Teprve s koncem "zlaté doby růstu", s pochybnostmi o keynesovských teoriích a s krizemi 70. let vystupuje jako politický směr i "nový" konservatismus. Na své předchůdce navazuje důrazem na individualitu a osobní svobody, liší se od nich zejména tím, že předkládá racionální teorie a zdůrazňuje ekonomické otázky. Může se opřít o řadu významných myslitelů (v. Mises, v. Hayek, Aron, Voegelin aj.) a oslovuje společnost blahobytu, jež mezitím oslabila ostří třídních rozdílů.

Protože zdůrazňuje individuální politické svobody, zejména majetková práva, hybnou sílu společnosti vidí v (soukromém) podnikání a vystupuje proti tendencím "pečovatelského státu". Program snižování daní a sociálních výdajů státu, péče o stálost měny a jistotu majetku měl brzy úspěch zejména u vyšší střední vrstvy v USA, odkud se pak šířil i do Evropy. Po roce 1989 se ve východní a střední Evropě mnohým zdál být ideálním protilékem proti státnímu socialismu. Přitom ovšem přehlédli zásadní rozdíly mezi "pečovatelským státem" Západu a státním socialismem: vnitřní slabost státu a jeho institucí, absenci práva a právních návyků, malou výkonnost hospodářství, absenci neziskového sektoru, který by sociální péči státu mohl nahradit atd.

Konservatismus vždy byl silným motivem v soukromém životě, byl a je rozšířeným postojem estetickým, uměleckým atd. Skutečný politický význam má však dnes pouze neokonservatismus ve spojení s liberalismem jako protihráč tendencí etatistických a jako výraz zájmů zámožnější střední vrstvy. Skutečně neokonservativní politika je však možná jen za určitých podmínek: je to především vysoká míra právních jistot a bezpečí, stabilní růst hospodářství a absence bídy a konečně i vysoká úroveň lidských a občanských kvalit - zejména poctivosti, odpovědnosti a solidarity. Jakkoli je není vidět, přece však právě von Hayek zdůraznil, že na nich taková společnost spočívá a zároveň pozvolna ztrácí schopnost tyto své předpoklady aspoň reprodukovat.

Levice a pravice je historicky nahodilé označení základní politické a programové dichotomie jako nejjednoduššího možného rozčlenění pestrého spektra cílů, postojů a hodnot ve veřejném životě. V raně středověké Byzanci se užívalo označení "žlutí" a "modří" (snad podle dvou stájí dostihových koní), označení "levice" a "pravice" vzniklo podle rozsazení poslanců v britské Dolní sněmovně. Dělení na (právě) dvě části tedy neplyne z povahy politického spektra, nýbrž z potřeby co nejpřehlednějšího uspořádání a označení.

Ani vlastní "programový" či ideový obsah obou pojmů není pevně daný a stálý, nýbrž je dán povahou sporů a napětí uvnitř té které politické společnosti a spolu s nimi se také různě mění. Počátkem 19. století v Anglii to bylo hlavně napětí mezi zastánci tradičního státu, státní církve a autority ("tories", stoupenci královské moci proti revoluci 1688, později "konzervativci", původně spjatí s venkovskou šlechtou) a spíše měšťanskými obhájci individuálních svobod, zejména svobody svědomí a podnikání, občanské rovnosti proti tradičním privilegiím ("whigs", stoupenci parlamentní revoluce 1688, později "liberálové").

S postupem industrializace a převahou měst v 19. století se společnost polarizuje napětím mezi průmyslovými podnikateli a dělníky či zaměstnanci. Teprve s rozšiřováním volebního práva vzniká potřeba "levicové" politické strany, která by zorganizovala zaměstnance: dřívější stavovští toryové ani whigové žádnou zvláštní organizaci nepotřebovali. Proto se v Británii nazývá stranou práce (labour) a je tradičně spjata s odbory. Na kontinentě jsou to strany spíše programové, socialistické, které vybojují první sociální zákonodárství (Lasalle) a na přelomu století všeobecné volební právo. Přitom většinou opustí původní myšlenku revoluce a při vypuknutí 1. světové války i mezinárodní solidaritu dělnictva.

Liberalismus

(z lat. liberalis, svobodomyslný, štědrý a libertas, svoboda) je politický směr, který na první místo klade co nejširší osobní svobodu jednotlivce a všechno, co jí prospívá. Protože svoboda a její účinné uplatnění předpokládá soukromý majetek, je jeho nedotknutelnost důležitým důsledkem. Základní formou společenského soužití je potom volná soutěž, pro niž je třeba zajistit jen nezbytný rámec a občanskou rovnost před zákonem.

Liberalismus vychází z osvícenské důvěry v člověka a jeho možnosti a je naopak skeptický k možnostem států. Vyjadřuje tak postoje a zájmy úspěšných měšťanů či vyšších středních tříd v období prosperity a míru. Vzniká koncem 18. století v boji proti privilegiím šlechty, případně panovníka a církve, proti pokusům absolutistických států regulovat obchod a podnikání (merkantilismus atd.). Navazuje hlavně na osvícenské myslitele (Locke, Rousseau, Montesquieu, Kant) a přebírá myšlenku pokroku. Ostražitost vůči rostoucí moci státu a byrokracie vyjadřují američtí "otcové zakladatelé" (Jefferson, Hamilton, Madison) a A. de Tocqueville. Odtud pak pramení i myšlenka "minimálního státu", který spolehlivě zajišťuje základní funkce bezpečnosti a práva, nezasahuje však příliš do oblasti sociální.

Významnou roli hraje liberalismus v ekonomické teorii. Na moralistu A. Smithe a jeho teorii volné soutěže naváže Ricardův boj proti clům a později i utilitaristé (Bentham, J. St. Mill). Na liberálních předpokladech vybudují ekonomové rakouské školy (Menger, Böhm-Bawerk, Wieser), L. Walras, Marshall první ucelenou ekonomickou teorii. Na ně naváží politicky spíše konzervativní "noví liberálové" L. v. Mises a F. v. Hayek, kteří vidí ve svobodném hospodářství nutný předpoklad svobodné společnosti. Z filosofičtějšího hlediska se k nim připojí K. Popper a E. Vogelin, vlivný zejména v USA.

V Čechách byl liberalismus vždy ve stínu konfliktu národního: právě němečtí liberálové měli totiž pro národní hnutí svých sousedů nejmenší pochopení a naopak na místo liberalismu vstupoval v české politice obvykle nacionalismus. Výrazně liberálním myslitelem byl však K. Havlíček, k liberalismu lze počítat i Nerudu, Herbena a F. Peroutku. Daleko významnější byl (a je) liberalismus v Maďarsku.

Na rozdíl od svých soupeřů, konservatismu a socialismu, je tedy liberalismus směr výrazněji teoretický. Po období rozkvětu liberálních politických stran v 19. století (nejstarší ve Španělsku od 1809) následuje ve druhé polovině století útlum a úpadek, nejhlubší v meziválečném období. Po 2. světové válce se v Evropě liberální strany obnovují, nejsou to však strany masové. Podle toho, zda v nich převládne důraz na občanskou rovnost a emancipaci (jako např. v Itálii, Holandsku nebo Dánsku), anebo na zajištění majetkových svobod (Německo), sbližuje se liberalismus spíše se sociálními hnutími anebo s konservatismem. Zde hrají liberální myšlenky hlavní roli při kritice přebujelého sociálního státu, který podvazuje soutěž a podnikavost jako hlavní zdroje hospodářského růstu a prosperity. Přitažlivost liberalismu však podvazuje přirozený antropocentrismus i jistá národní soběstřednost liberálních hnutí: jen díky tomu se může i nacionalista Žirinovskij vydávat za "liberála".

V USA, kde jsou liberální myšlenky přirozenou součástí celé politické sféry, znamená označení "liberální" právě radikální emancipační hnutí zejména inteligence, ať už v oblasti práv žen, menšin, afirmativní akce nebo ochrany prostředí.

Socialismus

(z lat. socius, společník, a societas, společnost) společenské a později i politické hnutí, které v opozici vůči individualismu a liberalismu zdůrazňuje význam občanské rovnosti, sdružování a skupinového jednání. Vzniká koncem 18. stol. s myšlenkou družstev: proti ekonomické moci bohatých jednotlivců je třeba postavit sdružení drobných výrobců a spotřebitelů se společnými zájmy. S rozvojem průmyslu v 19. stol. vznikají z podobných úvah dělnická sdružení, pozdější odbory. Ty dlouho zápasí o svoji legalizaci a zákonnost stávek, sledují však jen omezené cíle: zákonné zkrácení pracovní doby (12, později 8 hodin denně), zákaz dětské práce, kolektivní vyjednávání o mzdách atd.

Teprve K. Marx a I. internacionála (Londýn 1864) prosadí myšlenky třídního boje, solidarity přes hranice států a obecný politický cíl uchopit vládu ve státě, ať už parlamentní cestou nebo revolucí (Pařížská komuna 1871). Socialistické hnutí se pak dělí na reformní proud, usilující o dílčí zlepšení pro dělníky a zaměstnance (II. internacionála, Paříž 1889) a na revoluční marxismus, z něhož vzniknou komunistické strany s programem diktatury proletariátu; anarchistické skupiny jsou z hnutí vyloučeny.

Úspěchem reformního proudu (F. Lasalle) je německé sociální zákonodárství (zákonná pracovní doba, zákaz dětské práce, zdravotní a sociální pojištění), podporované i křesťanskými církvemi, které se pak stane vzorem pro další kontinentální země. Na přelomu století se pak prosazuje i všeobecné volební právo, které dá socialistickým stranám značné parlamentní zastoupení. Vypuknutí I. světové války rozbije iluzi mezinárodní dělnické solidarity, umožní ruské revoluce a podpoří radikální komunistické hnutí.

Mezi dvěma válkami hrají socialistické strany v Evropě významnou roli, existence SSSR a hospodářská krize však posilují i radikální tendence jak komunistické, tak národně socialistické. Po porážce nacismu se socialistické myšlenky těší velké podpoře po celé Evropě (znárodňování ve Francii, ve Velké Británii aj.), v rozdělené Evropě se však vyvíjejí protichůdnými směry.

Ve východní části ("tábor socialismu") pod tuhým vlivem SSSR znamená socialismus naprosté podřízení hospodářského i společenského života státu, ovládanému komunistickou stranou. Po jistých počátečních úspěších přichází desiluze a řada vážných krizí (Polsko a Maďarsko 1956, ČSSR 1968 aj.), které státní socialismus rozloží a diskreditují do té míry, že i po rozpadu sovětského bloku se zde socialismus převážně chápe jako totalitní a protidemokratický. Jisté je, že zničení "nepřátelských tříd" nutně poškodí společnost jako takovou: to je zkušenost Východní Evropy.

V západní části rozdělené Evropy se socialistické strany po roce 1945 také těšily značné autoritě, vzdaly se však revolučních programů a prosadily velkorysá sociální opatření (Evropská sociální charta, 1965). Komunistické tendence (Itálie, Francie) brzdily obavy ze SSSR i krize ve východní Evropě. Konečný krach státního socialismu ovšem socialistické myšlenky oslabil.

Poválečné období prosperity v Evropě i v USA v podstatě naplnilo cíle socialistického hnutí, zrušilo "dělnickou třídu" a silně oslabilo i odbory. Česká společnost se - opožděně a klopýtavě - vydala na tutéž cestu. Ale jednostranná snaha o další zvyšování konzumního blahobytu naráží na zřetelné meze "pečovatelského státu" a přestává být zejména pro mladé lidi přitažlivá. Socialistické hnutí si tak musí hledat novou roli, možnosti mu však nechybí. Postupující individualismus, rostoucí rozdíly, nezájem a nedůvěra jedněch vůči druhým ohrožují soudržnost společností a vyvolávají potřebu sdružování a obhajoby společných zájmů slabších, zejména mimo hospodářskou oblast (životní prostředí, práva menšin, podíl na rozhodování, problémy chudých částí světa atd.). Demokracie se nemůže udržet jen s podporou hospodářsky úspěšných, ale musí nabídnout perspektivu a životní uplatnění i těm, jež by volná soutěž vytlačila na okraj, do radikální opozice. To je poučení poválečného vývoje v Západní Evropě - ne nepodobné myšlenkám, z nichž socialismus kdysi vzešel.