Když se mne novináři ptali, jak se parlament za deset let změnil, musel jsem dát jen obecnou odpověď: ano, změnil se. Rád bych však řekl ještě něco víc. Doufám, že nepodlehnu sklonu idealizovat minulost a předem chci výslovně zdůraznit, že poslanci jsou zřejmě docela normální a poctiví lidé, kteří se patrně svědomitě věnují své činnosti. U mnoha z nich o tom nemůže být pochyby.
První a nápadný rozdíl je úplně jiné prostředí pro poslance. Znal jsem tehdy lépe „federál“, ale v ČNR to bylo dost podobné. Na rozdíl od funkcionalistické budovy „mezi divadlem a muzeem“, studené a neútulné, byla stará budova Českého senátu ve Sněmovní ulici už tehdy zařízena v procovském stylu falešného třetího rokoka a „bruselské“ moderny. Poslanci však museli trávit čas buď ve sněmovně, ve výborech, v poslaneckých klubech, anebo - většinou - na chodbách a u barů, to znamená společně. Právě na chodbách, v kuřárnách a barech se odehrával neformální poslanecký život, hovory, dohady a spory. Dnes má každý poslanec více či méně vyhovující kancelář (někdy po dvou), kdesi v hloubi obrovského komplexu budov mezi Klárovem a Malostranským náměstím. Všechno je ještě daleko procovštější, bludiště chodeb, spousty prázdných prostor, zlato, koberce, mramor - a nikde ani živáčka.
Poslanci, pokud jsou v Parlamentu, se tak scházejí jen na schůzích sněmovny, výborů a klubů, kde je ovšem stanovený program a sedí se jako ve škole. Některé zasedací místnosti jsou navíc zamořeny nesmyslnou spoustou konferenční techniky a mikrofonů, takže lidé na sebe ani nevidí. Po zasedání zase každý zmizí kdesi daleko ve své kanceláři. S výjimkou starých mazáků a osobních přátel se tedy často ani příliš neznají, zejména pokud patří k různým stranám. Různá drobná privilegia - levná jídelna, levné bary, ledacos zadarmo - byla už tenkrát, mám však dojem, že si na ně poslanci zvykli. V jednom z poslaneckých klubů jsem rozdal balík svých knížek. Jen se po nich zaprášilo a ti, na které se nedostalo, chtěli další. Jeden si pro ni poslal sekretářku až na fakultu, místo aby si ji koupil v nejbližším knihkupectví.
Péče o tělesné blaho jistě není korupce v obvyklém smyslu, přece se mi však zdá, že toto prostředí poslance - spolu s imunitou, vysokým platem a dalšími výhodami - dlouhodobě jaksi korumpuje. Žijí tu totiž ve zcela nepřirozeném a neobvyklém prostředí, jež zároveň sugeruje pocit výjimečnosti. Nápadná bezpečnostní zařízení ve vrátnicích a strohé stráže jen zdůrazňují oddělení od okolního světa. Někteří se tu už pohybují jako ryba ve vodě, až se člověk ptá, jak by si asi zvykali „tam venku“. Jiní jsou naopak velice osamělí a v tísnivém prostředí falešných paláců jim zbývá jen restaurace. Ti, co neztratili pud sebezáchovy, dávají ovšem přednost dražším, leč normálním hospodám v okolí.
Zvláštní prostředí, lehce paranoidní svět sám pro sebe, pochopitelně svědčí šíření fám a šíbrování, ne však vytváření politických postojů a názorů. Řada poslanců si stěžovala, že pro mne nic víc nemohou udělat, protože mají „jen jeden hlas“. To je doslova pravda, jenže ti lidé si pod „hlasem“ bůhví proč představují jen jednu zdviženou ruku. Náš malý Karlíček by je poučil: když slyšel, že někdo sebral dědovi hlas, vyložil si to samozřejmě tak, že jsem oněměl. Já tedy naštěstí ne, ale mnoho poslanců téměř ano. Jako kdyby parlament nebyl od „parler“, mluvit, a měl být jen hlasovacím zařízením. Přitom váha poslance není dána jeho rukou a tlačítkem, ale jeho schopností mluvit, argumentovat, přesvědčit. Zdá se mi, že zejména poslanečtí nováčci jako by to ani nevěděli. K této zamlklosti jistě přispívá sháňka novinářů po chytlavých výrocích, uřeknutích a podobně, která se pro sekundové televizní šoty dobře hodí. A kdo se jednou - dvakrát někde „podřekl“, může být v pokušení už raději mlčet. Jenže pak by měl na svou funkci rezignovat.
Každý z poslaneckých klubů má docela jinou atmosféru, která o příslušné straně patrně cosi vypovídá. Příjemnější je pochopitelně v malých klubech, zejména pokud mají slušnou organizaci. V renesančních místnostech s malovanými nízkými stropy je o třídu lepší než ve falešných zámeckých ratejnách. Z velkých jsem poznal klub ČSSD (společný pro obě komory), kde vládne duch spíše uvolněný až ležérní, a klub KSČM (rovněž společný), zřejmě velmi disciplinovaný, ale také s intenzivní pracovní atmosférou; můj dojem může ovšem zkreslovat fakt, že mne bral spíš jako odpůrce, který vyžaduje ostražitost. Určitou míru obezřetnosti vůči člověku zvenčí jsem však pocítil i jinde. Zcela zvláštním dojmem na mne zapůsobil senátní klub ODS (parlamentní mne odmítl přijmout). Okolo velkého stolu ve tvaru písmene H asi třicet lidí. Předsedající mne představil a dal mi slovo. Po deseti minutách jsem skončil a vyzval přítomné k diskusi. Ač tam sedělo několik lidí, které znám, nikdo neřekl ani slovo - a tak se se mnou předsedající zase rozloučil. Celé to netrvalo ani dvacet minut.
Všudypřítomná televizní technika přenáší jednání ze sněmovny, většinou ovšem o věcech spíš odtažitých a nezáživných: na několika místech jsem mohl sledovat vleklou diskusi o bramborovém škrobu. V barokových prostorách Kolowratského paláce s nevkusnou výzdobou se vyjímala zvlášť pěkně.
Na jednu scénu z pátečního zasedání na Hradě nikdy nezapomenu. Před třetím kolem hlasování se sešli poslanci a senátoři koaličních stran a v jistém okamžiku si pozvali i mne. Přišel jsem do místnosti, kde bylo víc než stovka lidí ve vzrušené debatě. Velmi to připomínalo staré rytiny prvního Kongresu ve Filadelfii: někteří seděli, jiní stáli, gestikulovali a právě propírali poslance K., který teatrálně prohlásil, že přísahal věrnost republice a ne své straně a že jeho priorita je zvolit nějakého presidenta. Na to se ozval nenápadný senátor téže strany ze Zlínska a řekl: „Já si myslím, že dát mu po dnešním Grebeníčkově projevu hlas je hanebnost.“ (Potlesk.) „Jestli to uděláme, máme jít kopat řepu a nesrat se do politiky.“ Na repliku přítomného ministra (z jiné strany): „Včetně vás, pane senátore!“ pohotově odpověděl: „A vás, pane ministře!“ - Tak tohle byl konečně skutečný parlament, bohužel až asi deset minut před rozhodnutím.
Prostory amerického kongresu rozhodně nejsou příliš pohostinné. Vysoké stropy, studený klasicismus bez ozdob. Poslanecké kanceláře jedna vedle druhé na dlouhých chodbách však hučí životem. Ve dvou místnostech sídlí poslanec a čtyři - pět asistentů, místnosti plné papírů a knih, všelijakých vlajek a zaprášených trofejí, politických nebo sportovních. Uklízet se tam zřejmě vůbec nedá. Na tom telefony, zápisníky a otevřené encyklopedie. Všude nepořádek, ale spěch a živo. Ve srovnání s tím působí náš parlament jako pozlacené mausoleum.
