Presidentská kampaň se vedla až ostentativně slušně. Totiž ta její část, která byla veřejnosti na očích. Kolem se však děly ještě jiné věci, které by asi neměly úplně zapadnout.
Kdysi, před třemi-čtyřmi lety, rozmnožila skupina méně úspěšných studentů tehdejšího IZV UK pár stránek s názvem "Nesouhlas". V několika více méně vtipných (a ovšem vesměs anonymních) článcích si autoři udělali legraci z několika učitelů a zároveň si dost nevybíravě vylili zlost na své úspěšnější kolegy. Studentská recese, řekli jsme si tenkrát a nechali to být. Někdy začátkem února 2003 se stala podivná věc: kdosi tento pamflet oprášil, rozmnožil a nastrkal všem učitelům do schránek na děkanátu. I když jsme věděli, že jediný podpis v té tiskovině je falešný (student J. J. příslušný článek nepsal), mávli jsme zase rukou a nechali to být. Teprve když se pár týdnů později začalo hovořit o mé kandidatuře, začalo mi svítat. A skutečně, pár citátů z pamfletu ("největší filosof banality" aj.) pak vesele kolovalo novinami jako "nezávislé názory" studentů. Zřejmě to nebyla náhoda.
O první televizní představení nečekaného kandidáta se pohotově postaral pan redaktor Dumbrovský z Novy. Přišel se štábem, že chce udělat pětiminutový rozhovor. Protože jsem ho znal ještě z dřívějších dob, srdečně jsme se pozdravili a dali se do toho. Otázky a odpovědi jedna za druhou. Nakonec pan redaktor naznačil, že to stačí, zaujal uvolněný postoj a jen tak se zeptal: "A jak se daří ve škole?" Řekl jsem, že docela dobře a že právě končí zkouškové období. Tahle jediná věta se dostala do televizních zpráv.
V časopise, podle novin prý "blízkém ODS", se objevil výtah z nactiutrhačného úvodníku deníku Práce z roku 1993. "Podezření" o mé promoci pojala jedna starší úřednice z Filosofické fakulty, protože diplom vyplnil jiný výtvarník. Ukázala ho redaktorovi a protože nikdo z nich nerozuměl latinsky, popletli si název oboru a "aféra" byla na světě. Redaktorovi jsem sice všechny doklady ukázal, to ale nebylo to, co jeho tonoucí noviny potřebovaly. Když jsem přišel s týmiž doklady, stanoviskem rektora a děkana Filosofické fakulty do Bartolomějské, musel jsem se v duchu trochu smát: chodíval jsem tam totiž dost často ještě před rokem 1989 a na ledacos si pamatoval. Policista byl ale spokojen a víc už mne s tím nikdo neobtěžoval. Až teď. Jen pro úplnost: všechny práce, které jsem v letech 1993 až 2000 obhajoval, od magisterské po habilitační a profesorskou, vyšly tiskem.
Asi deset dní před volbou dostala žena korespondenční lístek, kde si pisatel stěžoval na špatný stav tchánova hrobu na břevnovském hřbitově. Co prý by tchán říkal na to, že budu "žebrat o přízeň komunistů" a sdělil jí, že z mé kandidatury nic nebude, jen "hořkost a trochu ostudy". "Neberte to jako zášť, jen oznámení faktu." Podpis nečitelný. Protože stížnost na stav rodinného hrobu skoro doslova citovala podivný článek z Práva před pěti lety, byl jsem už doma. Na rozdíl od skutečných anonymů (přišel tentokrát jen jeden), tenhle věděl, co chce.
Televize Prima mě vůbec nepozvala a svěřila mé veřejné představení panu poslanci Ransdorfovi, který to provedl vskutku důkladně. Také na poslaneckém klubu KSČM byli pečlivě připraveni. Když jsem v deseti minutách odpověděl na nedělní námitky pana Ransdorfa, nikdo nic nenamítal. Ani pan předseda Grebeníček, který si to nechal až do pátečního projevu ve sněmovně. Pak jeden z poslanců přečetl úryvek z mého asi šest let starého článku se zdrcujícím odsudkem KSČM. Požádal jsem ho, aby úryvek přečetl celý: bylo tam totéž, co jsem jim říkal před chvílí. Že mi není jasné, zda chtějí být levicová demokratická strana, anebo jen protestní volba, dědictví bývalých republikánů.
Ráno v den volby zjistil syn, že auto, které parkuje před domem dobrých šest let, má rozbité přední okno. Pachatel z auta nic neukradl a okno rozbil zřejmě kladivem.
