Promyšlený útok na New York a Washington mohly tentokrát sledovat miliardy lidí po celém světě, „na vlastní oči“ a téměř v přímém přenosu. Přízračná hrůza té surovosti vyrazila každému dech. Když se usadil prach, zůstalo v troskách šest tisíc mrtvých, kteří nás živé nutí přemýšlet: co teď?
V první zkoušce americká vláda obstála: ačkoli byla pod velkým tlakem, nedala se strhnout k okamžité odvetě. Uvidíme, jak si poradí dál. Teroristé ale neútočí na vlády, nýbrž na společnosti, a tak ani obranu proti terorismu nemohou zvládnout vlády samy, bránit se musí celé společnosti. Každý si potřebuje rozmyslet, co dělat - a hlavně co nedělat. Zkusme to po pořádku. Předně bychom teroristům neměli dělat zbytečně radost, sami jim nahrávat a plnit jejich přání. O co jim vlastně jde?
Zdá se mi, že o tři věci. Na prvním místě je to publicita, a té se nedá zabránit. O takové hrůze se musí každý dozvědět. Rychle, přesně a věcně. Snad jen ti „odborníci“, kteří pohotově odhadovali stopadesát tisíc mrtvých, mohli raději mlčet. Panika a hysterie nahrává útočníkům ještě víc než publicita. Za druhé se skuteční - to jest političtí - teroristé vždycky ohánějí tím, že tuto pozornost chtějí kvůli něčemu, že chtějí na něco upozornit. To může být pravda, a také nemusí. Šest tisíc zavražděných ale určitě není argument a není to ani „výkřik zoufalství“, jak se někde psalo. Zoufalství vypadá jinak.
Hlavním cílem teroristických útoků proti svobodným společnostem je ale - zdá se mi - něco úplně jiného. Přesně se to ukázalo v sedmdesátých letech, když v Německu řádily „rudé brigády“ Baadera a Meinhofové. Ti se také oháněli vším možným, ale konec konců chtěli sobě i jiným dokázat, že tato společnost není tak pevná a svobodná, jak se tváří. Chtěli ji donutit, aby začala jednat podobně a omezovat občanské svobody. V následujícím sporu o „nouzové zákony“ německá společnost neustoupila, obstála - a teroristické útoky kupodivu přestaly.
Společnost, která spoléhá na svobodu a právo, může být tak úspěšná, že to některým lidem až nahání strach. Protože je úspěšná, je také přítažlivá a ve volné konkurenci s jinými, zdá se, pozvolna převládá. Je to ovšem jiná společnost, než by si mnozí přáli: je individualistická a globální, všude stejná a „americká“. Právě tuto společnost chtějí skuteční teroristé zpochybnit, snaží se prokázat, že je vnitřně slabá, zbabělá a „prohnilá“, že na právo a svobodu sama nevěří. Že se jich - kdyby šlo do tuhého - sama nakonec vzdá a vymění je za větší bezpečí. A právě v Německu tehdy pochopili, že přijetí nouzových zákonů by dalo teroristům za pravdu.
Když se ale společnost nebude účinně bránit, může se něco podobného opakovat a mohou přijít další útoky. To je pravda, vážná a důležitá, která se nedá odbýt obyčejným optimismem. Kdo chce žít ve svobodné společnosti, musí se jí umět podívat do očí. Každý život končí smrtí a zabít člověka je tak snadné. „Kdo chce svůj život zachovat, ztratí jej“, říká Ježíš v evangeliu a Hegelův „rab“ se stal otrokem právě proto, že se tolik bál smrti. Svobodná společnost si tedy nesmí namlouvat ani předstírat, že by život v ní mohl být úplně bezpečný. Po různých iluzích o „konci dějin“ se musíme zase učit žít s nebezpečím, jako to lidé vždycky uměli, protože jim nic jiného nezbylo. A jen v tomto smyslu se dá současná situace přirovnat k válce: člověk si uvědomuje, že může být zabit. Jinak je to spíš otázka míry: přes všechny hrůzy, kterými nás média svědomitě krmí, bychom měli vědět, že nikdy v minulosti nebyl život tak bezpečný, jako je v bohatých společnostech dnes.
Sebevražední teroristé zacházejí se životem a smrtí jako s nástroji. Nám ostatním tak nastavují zrcadlo v jedné zásadní věci, a to je postoj k smrti. I když se o něm běžně nemluví, přece hraje ve společnosti důležitou roli. Všechny běžné způsoby společenského donucení, až po ty nejtěžší hrozby a tresty, počítají s tím, že smrti se každý bojí. Vůči lidem, kteří se jí z jakýchkoli důvodů nebojí, tudíž naprosto selhávají. Co ještě může platit na sebevražedného teroristu? Co by ho mohlo zastavit? Hrozba smrtí to určitě není.
Pro současnou společnost je možná charakteristické, že člověka, který se nebojí smrti, nedovede chápat jinak než jako šílence. V televizních debatách 11. září to bylo jasně vidět. To by znamenalo, že komu je něco cennější než jeho vlastní život, je pro nás prostě blázen. Jenže dobrá polovina těch, kterým se obdivujeme a jimž stavíme pomníky, byli právě lidé, kteří byli ochotni nasadit za něco život. Než jsme se za to slovo začali stydět, říkalo se jim hrdinové. Ani terorista není prostě šílenec, nýbrž člověk, který za něco dává život. Je to ovšem děsivá karikatura „hrdinství“, protože dává život za to, aby mohl povraždit jiné. Ale zastavit ho mohou nakonec jen lidé, kteří budou také ochotni nasadit život - třeba za to, aby aspoň některé zachránili. Lidé, kteří s ním nebudou na palubě letadla vyjednávat, ale postaví se mu na odpor. Ti, kdo to 11. září udělali, většinou zahynuli. Ale nebyli to šílenci, byli to hrdinové. A tentokrát - jako jediní - dokonce něčeho dosáhli. Paní, která vyvedla z osmdesátého patra slepého úředníka, zachránila dva životy jen proto, že se o ten svůj tolik nebála, a ti, co zahynuli někde u Pittsburgu, možná zachránili život americkému presidentovi. Hegel kdysi napsal, že v občanské společnosti není pro hrdiny místo; zdá se, že se mýlil.
