O eutanázii nejen z lékařského hlediska

 

Tématem této publikace je eutanazie, doslova „dobrá smrt“, což je jakýsi zdvořilý opis pro vědomé ukončení života rukou lékaře. Rád bych vám poděkoval, že jste k vyjádření pozvali i laika a filozofa, patrně proto, že cítíte, že to není jen lékařská záležitost. Patrně také cítíte, že je to záležitost obecně lidská, kterou není možné řešit jen na rovině technických možností a prostředků. Proto už možná není ani nutné připomínat, že ukončení léčebné péče (které se někdy dost nešťastně nazývá „pasivní eutanazie“) je třeba přísně odlišovat od „aktivní“ eutanazie, a to proto, že se zásadně liší svým úmyslem, intencí. Lékař, který usoudil, že další terapie nemá naději na úspěch a léčení přeruší, aby pacienta zbytečně netrápil, chce a dělá něco zásadně jiného než ten, který mu píchne smrtící injekci. Nemohu vám ovšem poradit, jak se ve svých dilematech máte rozhodnout, a ani to, co vám chci říci, vaše rozhodování nejspíš neusnadní, mohlo by je však trochu projasnit a zasadit do širších lidských a společenských souvislostí.

Smrt k životu neodlučně patří, je jeho podmínkou: člověk je vždycky „smrtelník“. Jeho život je od počátku a v každém okamžiku v ohrožení a na rozdíl od jiných živočichů člověk o tom ví. A přece je ve způsobech, jak se s tímto stálým ohrožením vyrovnává a jak s ním žije, nebetyčný rozdíl. Sám počátek života je všechno jiné než samozřejmý a přibývá lidí, kteří se o početí nového života marně snaží. V největším ohrožení je patrně už oplozené vajíčko a často se uvádí, že asi dvě třetiny z nich se v matčině těle neuhnízdí. Ta, kterým se to podařilo, se začnou vyvíjet, to znamená budovat lidský organismus a tak překonávat další překážky. Zde také začíná lékařská péče jako pomoc a ochrana proti dalším nástrahám a ohrožením. Celý lidský život tak mohl Martin Heidegger charakterizovat jako „život k smrti“. To je ovšem pohled silně jednostranný, který ignoruje důležitou charakteristiku všeho živého, že mu totiž – řečeno zase s Heideggerem – o tento život jde, že mu na něm záleží. Proto je důslednější i výstižnější Lévinasova charakteristika života „proti smrti“ jako úporného odsouvání a odkládání nevyhnutelné smrti, jako neustálého „ještě ne“.

Jakkoli se tento houževnatý zápas může z ptačí perspektivy jevit jako předem prohraný, člověk si přesto běžně nepřipadá jako odsouzenec k smrti. Rozsudek smrti nám dnes naopak připadá jako barbarský a ukrutný, i když z této nelidské perspektivy „jenom“ zkracuje termín. Ale i obráceně: úspěšný lékařský nebo hasičský zákrok se často označuje jako „záchrana života“, i když přísně vzato se jedná „jen“ o jeho prodloužení, odklad smrti. Zřejmě je to tak, že ani našinec nedokáže se životem zacházet tak „účelně“ a „racionálně“, jak by si někteří přáli. Nejsme a nemůžeme být tak docela „nad věcí“, abychom se dovedli rozhodovat na základě takto omezené „racionality“, a jsme naopak většinou šťastni se svým „malým lidským pohodlím“, na němž přirozeně lpíme. I když se totiž občas říká, že svůj život „máme“, jako kdyby to bylo něco vnějšího, bez čeho bychom se mohli obejít, ve skutečnosti jím jsme. Jinak řečeno, „já“ je jen jiné slovo pro můj život jako celek.

Jako lékaři přitom znáte mnohem lépe než já ten obrovský nepoměr mezi úsilím, jakého je třeba k udržování a rozvíjení života, a na druhé straně děsivou snadností jeho poškození a zničení. Těžký úraz vznikne ve zlomku sekundy a často téměř „sám od sebe“, kdežto jeho náprava a léčení vyžaduje nesmírné úsilí a dlouhý čas, o nákladech ani nemluvě. Usmrtit nebo zmrzačit člověka je tak skandálně snadné ve srovnání s péčí a úsilím, které ho přivedly na svět a vychovaly. Každý jednotlivý život je zkrátka riskantní, křehký a vždycky ohrožený, což mu ovšem teprve dodává jeho dramatičnost, napínavost a cenu.

Společenský, vědecký a technický pokrok posledních dvou staletí riziko života zejména po porodu drasticky omezil, takže průměrné životní očekávání pronikavě vzrostlo, a to nejen v bohatých zemích světa. Velký podíl na tom měla a má ovšem právě medicína – a odtud také čerpá svoji nebývalou prestiž, společenské uznání a postavení. Před pár stoletími se o tom lékařům ani nesnilo, mezi cechy se počítali k lazebníkům a ranhojičům a ve staré literatuře se často objevují jako komické postavy. Teprve v 19. století, s nástupem vědecké medicíny, nastal zásadní obrat a lékař má dnes po zásluze prestiž jako ten, kdo pomáhá udržovat život a odkládat, odsouvat smrt. Jako ten, kdo stojí na straně křehkého a prekérního života proti tak snadné a banální smrti.

Zacházení se smrtí, které je tu dnes naším tématem, si však moderní společnosti silně zkomplikovaly, a to hned v několika ohledech. Předně tím, jak se jednotlivý lidský život individualizoval, vytrhl z přirozených souvislostí rodu či národa a stal se jakousi samostatnou, absolutní hodnotou sám o sobě. Útěšná představa rodového pokračování života ztratila svoji přesvědčivost a dnes už ji mnozí vůbec nechápou. Už v pozdně středověké básni Jana ze Žatce se tak smrt dívky pozůstalému mládenci jeví jen jako ukrutná a nesmyslná. I když si dnes dovedeme smrt vědecky a racionálně zdůvodnit, vysvětlit její nezbytnost v celku života, tíživost jednotlivé smrti to nijak neulehčuje.

Za druhé tím, jak si naše společnosti – možná i trochu lehkomyslně – zpochybnily a oslabily nadějné představy našich předků, které nevratnou a konečnou platnost smrti různě relativizovaly. Nešlo přitom jen o představy v užším smyslu náboženské. Pokud dnes hledáme v lidské prehistorii nějakou nepochybnou hranici, kde se vynořilo skutečné lidství, jsou to právě doklady pohřbů, kulturního zacházení se zemřelými – ať jsou to náhrobky, květiny nebo dary pro ně. Téměř všechny prehistorické artefakty, které se nám zachovaly, pocházejí z hrobů a pohřebišť. Tím spíš mohly a stále mohou zacházení se smrtí usnadňovat postoje náboženské. Život je dar, jehož jsme nositeli a který není určen jen k naší soukromé spotřebě. Je sice svěřen naší svobodě, která jej má nést a vést jako úkol, to však neznamená, že bychom jej měli tak docela v rukou a mohli s ním zacházet jako se svým majetkem. Znovu připomínám, že můj život není jen něco „mého“, nýbrž jsem to já sám.

Za třetí jsme si problém zkomplikovali také tím, jak se naše možnosti cílevědomého ovlivňování a zacházení se životem – a tedy i se smrtí – závratně rozšířily. Lidé odjakživa uměli způsobit potrat – i když s velkým nebezpečím pro matku – a každý umí spáchat sebevraždu. To bylo všechno, dokud se koncem 19. století neobjevila účinná antikoncepce, a není tomu ani půl století, co se objevila asistovaná reprodukce i nespočet nových technik, jimiž se dá život prodloužit. Život tak můžeme brát stále víc do svých rukou a svěřovat odborníkům, jenže nevíme, jak s těmito možnostmi naložit.

Konečně jsme také ztratili tu dětskou nevinnost našich nedávných předků, kteří společenský a technický pokrok viděli jen jako neomezené rozšiřování lidských možností a nevšimli si jeho hrozeb. Tato příjemná iluze se po hrůzách a masakrech 20. století už nedá udržet, a tak se v současných bohatých společnostech šíří obecná skepse, a dokonce i normální životní optimismus začíná být nedostatkovým zbožím. Je jenom zdánlivý paradox, že právě v zemích, kde žijeme déle, bezpečněji a pohodlněji než kdykoli v minulosti, kde se normální ohrožení života podařilo omezit tak, že je někteří musí vyhledávat v adrenalinových sportech a hororech, se šíří také jistá omrzelost či únava ze života. Uprostřed historicky jedinečného pohodlí, bezpečí a blahobytu vládne „blbá nálada“ a mnozí mluví o „společnostech pozdní doby“.

Snaha omezovat rizika života je jistě přirozená a chvályhodná. Jenže právě její úspěch dává vyniknout různým vedlejším účinkům, které dříve nebyly tolik patrné. Přibývá starých lidí, kteří mají příjemnější část svých životů za sebou a mohou být – řečeno s Biblí – „syti svých dnů“. Pohodlný a bezstarostný život, který si dnes hodně lidí může dovolit, ztrácí na ceně právě proto, že od člověka nic nevyžaduje a ovšem mu ani nic nepřináší. Jak říká Pascal, nic nám nemůže udělat radost, protože nás nic skutečně netrápí. Podle Hegela musí člověk zemřít také proto, že už všechno viděl a všechno zná. Tomu se dnes i staří lidé dovedou různě bránit, třeba cestováním, ale životních nepříjemností s věkem přece jen přibývá a moderní člověk charakteristicky uvažuje o „kvalitě života“. To je jistě důležitá kategorie, zejména pro medicínu, nicméně přispívá také k tomu, že se na život začínáme dívat jako na nějakou komoditu, která nám má přinášet uspokojení. A když je nepřináší, jsme zvyklí ohlížet se po nějaké lepší.

To je ovšem těžký paradox, protože život není nic vnějšího, nýbrž jsem to já sám jako ten, komu by všechny komodity měly sloužit. Možná také proto se v moderních bohatých společnostech šíří útěšná představa reinkarnace. Je sice racionálně ještě daleko problematičtější než mnohem jemnější a kultivovanější naděje náboženské, ale umožňuje člověku příjemnou iluzi „jiného života“, který si mohu zvolit jako jiný film. Že to úzce souvisí s komercializací celého života jako „komodity“ či příjemnosti není asi třeba zvlášť zdůrazňovat.

Kdesi jsem četl, že prý švédský milionář Alfred Nobel chtěl před více než sto lety zřídit útulek, kde by unavení lidé mohli bezbolestně umřít, ale jeho okolí mu to tehdy rozmluvilo. Dnes je takových útulků v těch nejbohatších zemích celá řada, samozřejmě na komerčním základě. Tento hédonistický pohled na život je ovšem i tam menšinový a kolem stále žije spousta lidí chudších a chudých, kteří na uhájení života musí den ze dne vynakládat všechny své síly a schopnosti. Pro unavenou omrzelost těch bohatších nemají pochopitelně žádné porozumění a jejich výstřelky vidí jako nestoudnou provokaci. Hladovějící uprchlíci v Súdánu a jinde naštěstí nemají televizi. Ale ti, kteří se k ní dostanou a vidí, jak se žije postavám seriálů, nemohou věřit svým očím a některé popadá zuřivost. To je sociální pozadí domněle „mezikulturních konfliktů“ současného světa.

Tyto okolnosti a souvislosti je dobré mít na paměti i v naší diskuzi o eutanazii. Na jedné straně člověk odjakživa uměl svůj život ukončit a dnes už se málokdo odváží takový čin morálně odsoudit. Na druhé straně je proti účasti lékaře na usmrcení pacienta řada poměrně vážných námitek. Pokusy s „plošnou“ eutanazií a sterilizací v řadě bohatých zemí od počátku 20. století nevycházely ze snahy ukončit individuální lidské trápení, nýbrž z obludné myšlenky vylepšovat společnost zabíjením neperspektivních lidí. Nejen nacistická eutanazie postižených vraždila lidi bez jejich souhlasu, našli se však lékaři, kteří se k tomu propůjčili. Pro odpor veřejnosti musela být zastavena, přece však prolomila jistou bariéru.

Ke zneužitím eutanazie ovšem dochází i dnes, ještě vážnější námitkou je ale ohrožení důvěryhodnosti lékaře a lékařského stavu. Takzvaná Hippokratova přísaha nahlížela na lékařské povolání velmi pragmaticky a bez iluzí, a přece pokládala za zásadní, aby se lékař na ukrácení života nikdy nepodílel. Lékař musí být trénován, aby se uměl v kritických situacích rychle rozhodovat a brát na sebe i velká rizika. Soudy a veřejnost by měly být s touto stránku lékařského povolání lépe seznámeny a mít pro případné nezdary větší pochopení – samozřejmě ovšem za předpokladu, že nevznikly z nedbalosti. Ale jak by se k nim mohly stavět s pochopením, kdyby se připustilo, že lékař může o životě pacienta uvažovat a rozhodovat na základě úvah o  perspektivní „kvalitě“ jejich životů? V nedávné aféře s podáváním heparinu starým lidem v jedné české nemocnici to předvedl dokonce ošetřovatel.

Za nejvážnější námitku ale pokládám už zmíněné společenské a lidské důsledky, kdyby se eutanazie měla legalizovat. Znamenalo by to společenské schválení představy, že život je prostě komodita, s níž její majitel může zacházet jako s majetkem. Je jen na něm, aby s pomocí odborníků odhadl poměr očekávaného uspokojení a utrpení a se svým životem naložil podle toho. Pokud by se přistoupilo na názor, že v určité fázi už lidský život nemá cenu, přesněji řečeno že jeho cena je záporná a že o tom rozhoduje lékařská prognóza, vzniká samozřejmě otázka, kdy k takovému obratu dochází. Jaká je „cena“ života těžce postižených, kteří takového odhadu nejsou sami schopni? Jak je to s beznadějně postiženými dětmi, které se k tomu nemohou samy vyjádřit? Může to za ně rozhodnout někdo jiný?

Při současné míře komercionalizace a hédonismu v hodnocení lidského života se pokoutním asistovaným sebevraždám patrně nedá zabránit zákazy. Ale plošné zpochybnění nedotknutelnosti života jako takového, i kdyby bylo zdůvodněno snahou omezovat utrpení, by mělo pro společnost zhoubné následky. Jak by se mohlo srovnat se zásadním odporem proti trestu smrti, který považujeme za známku a podmínku dobrého státu? Co kdyby došlo k omylu a poprava se ukázala jako vražda? Neplatí tento princip předběžné opatrnosti tím spíš v případě asistované sebevraždy? Jak by se srovnávalo s nově probuzeným zájmem o život postižených lidí, kteří dokazují, že cena života nespočívá v jeho úspěšnosti a v uspokojeních, která přináší?

Jediným vážným argumentem pro legalizaci asistované sebevraždy je snaha ukončit utrpení, které zastánci pokládají za zbytečné, případně obavy nemocných, aby nebyli svému okolí na obtíž. Víte ovšem lépe než já, že moderní medicína má k dispozici jiné velmi účinné prostředky na zmírnění bolesti. Na druhé straně dnes také víme, že bolest a utrpení k životu patří právě tak jako smrt a chápeme i jejich biologickou prospěšnost. Lidská bolest a utrpení ale nejsou jen toho druhu jako bolesti zubů. V procesech s pověstným Jackem Kevorkianem se ukázalo, že 60 % jeho klientů, kterým pomáhal umřít, nebylo nevyléčitelně nemocných, řada si vůbec nestěžovala na bolesti a velká část z nich byli lidé celkem zdraví, ale osamělí a zkrátka nešťastní.

Úplně na konec si proto dovolím ještě připomenout jednu důležitou a odvěkou lidskou zkušenost, na kterou naše doba jaksi zapomněla. Že totiž skutečná lidská osobnost se nebuduje svými úspěchy a výkony, natož pak množstvím příjemností, kterých si mohla užít, ale naopak mírou starostí, nesnází, protivenství i utrpení, které dokázala překonat. To jistě neznamená, že by je člověk mohl a měl sám vyhledávat. Nouze, starosti a trápení nemají nějaký skrytý smysl samy o sobě, ale jsou patrně nezbytným pozadím, na němž může vyniknout také radost nebo pozitivní pocit štěstí. Jsou patrně nutnou podmínkou a jedinečnou příležitostí, kde může vzniknout lidská velikost.