Karel Marx a komunismus

Ten zvláštní zvyk, připomínat a slavit různá „kulatá“ výročí a narozeniny jen proto, že mají na konci nulu, chce možná nahradit zapomenuté svátky, bez nichž je život podle Démokrita jako „dlouhá cesta bez hospod“. Ve společnosti tak rozptýlených starostí a zájmů, kde se každý stará o něco jiného – pokud vůbec o něco – jsou výročí vzácná příležitost srovnat karty a konfrontovat stanoviska. Zvou ke společnému tématu, a přitom se vynořují jaksi mechanicky, a tedy „spravedlivě“. Člověk k nim nemusí zaujímat stanoviska a může je jen přijmout, anebo poslat zpátky na druhý břeh řeky zapomenutí. Však ona se časem zase ozvou.

O Marxovi už se toho napsalo tolik, že se člověk bude chtě nechtě opakovat. Rád bych se tu ale vyhnul zideologizovaným pojmům jako je „proletariát“, „odcizená práce“ nebo „třídní boj“ i (pseudo)filosofickým dichotomiím typu hmota a duch nebo bytí a vědomí. Pokusím se konfrontovat Marxovy názory a teorie s očividnými tendencemi a společenskými změnami posledních dvou století. U těch, kdo si po něm říkají „marxisté“, upozornit na pár mylných hypotéz, jež od něho převzali, a které jim zabránily vidět, co máme před očima. Než ale využiji této výhody později narozených, chci také připomenout Marxe jako člověka, manžela a otce, pronásledovaného policií i tragickým osudem, který sám ještě žil v té tradiční společnosti, kterou se tak úporně snažil rozbít a proměnit.

***

S Marxem jsem se poprvé setkal někdy počátkem 50. let v tom poněkud nesourodém kvartetu za sebou seřazených hlav, které spojovala zjevná tendence k ubývání vousů. Teprve mnohem později, na dobových fotografiích vždy pečlivě oblečeného Marxe s rodinou, jsem pochopil, proč propaganda užívala jen jeho hlavu, takříkajíc „bez těla“. Jen vskutku patriarchální hlava s vousem totiž mohla skrýt, co fotografie zřetelně odhalují, totiž příslušnost k té společenské vrstvě, kterou Marx ze srdce nenáviděl. A jeho rodina, jemné obličeje paní Jenny s dcerami v ozdobných kloboucích a širokých sukních, jen dokreslují idylickou představu spořádané rodiny. Ano, Karel Marx ještě žil v té tradiční měšťanské čili buržoasní společnosti, kterou se tak vehementně snažil rozkotat a zničit.

***

Narodil se v porýnském Trevíru jako třetí z devíti dětí poměrně úspěšného advokáta, liberála a zednáře, který svoji kariéru v po-napoleonské konzervativní restauraci musel obhájit tím, že se celá rodina dala pokřtít. Oba jeho rodiče pocházeli z významných rabínských rodin, do matčiny rodiny patřil revoluční vlastenec Heinrich Heine, kdežto Karlův vlastní bratranec, bankéř Frederik Philips, založil známou holandskou firmu. Po maturitě v Trevíru začal studovat práva v Bonnu a v Berlíně, kde ho ovšem daleko víc zaujala filosofie. Berlínská filosofie byla tehdy pod vlivem Hegelova díla, rozvinutého do veliké šířky. Jeho následovníci se rozdělili zhruba řečeno na starohegelovce, inspirované mistrovým vyzrálým dílem, Filosofií práva (1820), a mladohegelovce, kteří se inspirovali jeho geniální, i když romanticky rozevlátou Fenomenologií ducha (1807).

Jedni studovali Hegelovu přesvědčivou argumentaci pro tradiční pojetí práva a společnosti, založené na svobodné vůli a majetku, objevovali přednosti měšťanské společnosti i faktické svobody loajálního občana. Byli upřímně hrdí na úspěchy pruského státu, na německou vzdělanost, vědu a univerzity, na fungující byrokracii, rozkvétající průmysl i rostoucí sílu země, samozřejmě závislou na loajalitě občanů ke spravedlivému panovníkovi.

To ovšem nebylo nic pro mladého Karla, který naopak v kroužku mladohegelovců kolem Bruno Bauera a Ludwiga Feuerbacha ostře kritizoval cenzuru tisku, neúčast občanů na vládě, náboženskou diskriminaci i obecnou chudobu. Brilantní stylista s účinným, až jedovatým jazykem agitátora redigoval několik radikálně opozičních časopisů s krátkou životností. Četba a výklad obtížné Fenomenologie ducha poněkud uvolnila nároky na logickou konzistenci a dovolila nahrazovat racionální argumenty svůdnými bonmoty, jak to právě Marx bravurně ovládal. Obraty jako „třídní boj“, „vyvlastnit vyvlastňovače“ nebo „hodina kapitalistického soukromého majetku odbila“ si každý pamatuje a navíc vyvolávají dojem, že se jedná o železné determinismy dějin, proti nimž je marné bojovat. Příznačná je i Marxova disertace, kde srovnával základní předpoklady přírodní filosofie u Démokrita, nakloněného spíše k determinismu, a Epikúra jako skeptika a agnostika.

V roce 1836 se Marx zasnoubil s Jenny von Westphalen, sestrou konzervativního pruského ministra vnitra, s níž se 1843 oženil – právě včas, aby mu pomohla zvládat častá vypovězení a stěhování. Se vzdělanou, bystrou a oddanou Jenny, která měla i praktický talent, prožil Marx téměř 40 let manželství. Soudě podle korespondence, bylo opravdu šťastné, jenže zatížené tragédií jejich sedmi dětí: jen tři dcery se dožily dospělosti a obě, které svého otce přežily, spáchaly sebevraždu.

Nemohu se zbavit dojmu, že právě tyto rány osudu Marxe trvale poznamenaly a dále vyostřily jeho svárlivé vystupování i vůči bývalým spolubojovníkům a myšlenkovým konkurentům. Přes všechnu snahu o radikální pokrokovost jako kdyby si Marx z těchto traumat vybudoval jistou zatrpklost k dobovému uspořádání lidské společnosti. Jeho zničující, sarkastická kritika buržoasního kapitalismu, pro Marxe ztělesněného v postavě „měšťanského císaře“ Ludvíka Napoleona, je přece v rozporu s jeho představou více méně automatického pokroku lidských společností, neseného nikoli duchem a politickými programy, nýbrž rozvojem výrobních prostředků a hmotného blahobytu. Jak se mohl společenský vývoj najednou obrátit nazpátek, a to právě po buržoasních revolucích, v době, kdy určitý prospěch z liberálně emancipačního hnutí začaly pociťovat i nemajetné a závislé vrstvy? V době prudkého populačního růstu evropských zemí, rychlé urbanizace a rozvoje průmyslu jako možnosti obživy pro miliony bezzemků vidí Marx v této zásadní proměně jen podvod, útisk a vykořisťování, jedním slovem „okovy“. Na pár místech si dokonce posteskl nad ztracenou idylou zemědělské čili „feudální“ společnosti samostatných vlastníků a producentů, jejichž práce ještě nebyla „odcizená“.

Už od 40. let se Marxova pozornost obrací k postavení rychle rostoucí třídy dělníků a uplatňuje na ně Hegelovy pojmy „zvnějšněné práce“ i jeho slavné podobenství o pánu a rabovi. O skutečném postavení dělníků v polovině 19. století se sice člověk dočte víc u Dickense než u Marxe, který je ovšem už nechce jen vykládat, nýbrž změnit. Pro tento program našel oddaného spolupracovníka v Engelsovi a v únoru 1848 vydali pro ustavující sněm Svazu komunistů (pozdější Internacionály) dokument historického významu, Komunistický manifest.

V Manifestu je už obsažen téměř celý Marx, a to ve svěží podobě prvního rozvrhu. Výklad je založen na několika předpokladech, o nichž autoři nepochybují a tedy ani nediskutují. Vývoj lidských společností je boj, který neurčují myšlenky, nýbrž materiální podmínky života, což u Marxe znamená výrobní prostředky a vztahy. Že ve starších společnostech lidé žili z toho, co sami ulovili a vypěstovali, takže o „výrobě“ těžko mluvit,  odbude Manifest požadavkem, aby se venkov přizpůsobil městu a půdu vyvlastnil stát. Jenže právě městský způsob života, který charakterizuje moderní společnosti, je založen na stále detailnější dělbě námezdní práce, která je z definice „zvnějšněná“ a „odcizená“. Vznik průmyslové výroby jistě ničil drobné řemeslníky, zároveň ale teprve umožnil výrobu složitějších produktů: na lokomotivu kovář nestačí. Zajistil dostatek levného zboží a důrazem na trh, peníze a směnu fakticky rozšířil prostor rozhodování i pro dělníky: na rozdíl od dřívější „služby“, odměňované v přesně stanovených „naturáliích“, mohl dělník i ze své sebe skromnější mzdy přece jen volit a vybírat. Právě průmysl, který ničil řemesla, zároveň nabízel tisíce pracovních příležitostí zejména bezzemkům a mladším synům, pro něž na vesnici obživa nebyla. Dokladem je nejen prudká spontánní urbanizace, ale i demografický růst v celé Evropě.

V době, kdy už dělníci přestali rozbíjet stroje a sami začínali chápat, co se děje, se je Manifest snažil přesvědčit, že dělba práce a zavádění strojů je poškozují a ohrožují. I technické vzdělávání je podle něho „přebytečné“. Ve svém nadšení pro revoluci a konflikt Marx zřejmě nepochopil povahu a smysl modernizace, společenský význam směny, trhu a peněz, protože nepochopil a nepřijal ani rozdělení majetku jako podmínku svobody i podstatnou součást strategie omezování násilí, jistou obdobu živočišné teritoriality.

V důsledku tohoto zarytého odporu k modernitě Marx popírá a ignoruje význam nejen kapitálu, ale celé organizační a řídící práce, včetně obchodu, financí a měny, o vědě a informacích ani nemluvě. Zato chce všude nasadit donucovací moc státu, vyvlastnit půdu, finance i dopravu, zavést „stejnou pracovní povinnost pro všechny a zřízení průmyslových armád, zejména pro zemědělství.“ Pamětník může prstem ukázat, jak se tyto – v polovině 19. století možná omluvitelné –  omyly podepsaly na neúspěchu pozdějších „reálných socialismů“.

Mnohem obtížnější je vysvětlit, co mají s Marxem společného současní komunisté, snad kromě té zmíněné zatrpklosti. Ani o třídním boji raději nemluví, zato se pevně drží východního „dubiska“, které staví na vojenské hrozbě, národním šovinismu a zručně kombinuje rudé hvězdy s orlem a s oligarchickým kapitálem i atomové ponorky se svíčkami a kříži. Proletáři všech zemí – kde jste?Karl Marx 001.jpg

UNSPECIFIED - CIRCA 1865: Karl Marx (1818-1883), philosopher and German politician. (Photo by Roger Viollet Collection/Getty Images)

UNSPECIFIED – CIRCA 1865: Karl Marx (1818-1883), philosopher and German politician. (Photo by Roger Viollet Collection/Getty Images)

Ppshsymbol1981 Marx+Family_and_Engels

(Pro HN 5. 5. 2018)