Rodina v proměnách společnosti

Beatus ille, qui procul negotiis,
ut prisca gens mortalium,
paterna rura bobus exercet suis.[1]

Starší si možná vzpomenou na tento slavný citát z doby krátce před Kristem. Římský básník Horatius Flaccus, sám úspěšný městský člověk, si tu nostalgicky připomíná staré časy, kdy se lidé neživili obchodem a sháněním, ale v klidu a míru obdělávali zděděná pole. Je to povzdech starého, unaveného člověka, který se ve vzpomínce vrací do silně idealizovaného dětství, i když ho samozřejmě ani nenapadne, aby si opatřil pár volků a vrátil se do světa svých předků.

Zdá se mi, že jsme na tom podobně, kdykoli hovoříme o rodině a stěžujeme si na její současnou krizi. Srovnáváme ji totiž s něčím, co si možná ještě pamatujeme z dětství, a můžeme snadno přehlédnout, že se jedná o dvě těžko srovnatelné věci, totiž párovou rodinu zaměstnaných městských lidí a hospodářskou rodinu starých zemědělců. Přitom je právě tento zásadní rozdíl po mém soudu důležitý, chceme-li věcně posoudit situaci současné rodiny a její vyhlídky do budoucnosti.

****

Rodinou dnes rozumíme „jádrovou rodinu“, kterou tvoří muž a žena, oba zpravidla zaměstnaní lidé, a případně jejich děti. Bydlí v samostatném městském bytě, jen výjimečně se svými rodiči, a oba odcházejí denně do zaměstnání, mimo tento byt. Jen večer a o víkendu mohou být spolu a často dohánějí domácí práce, na které v týdnu nebyl čas. Také jejich děti, jen co trochu odrostou, tráví „pracovní dobu“ v jeslích a ve školce, kde o ně pečují jiní.

Toto uspořádání, které nám může připadat jako samozřejmé, přitom vzniklo až za posledních řekněme sto až dvěstě let a nahradilo tradiční zemědělský způsob života, jímž ještě kolem roku 1900 žila polovina Čechů a Moravanů. Podstatně jej sice ovlivnilo křesťanství, takže nebyl už zdaleka stejný jako před tisíci lety, zachovával však stále základní uspořádání neolitického života a způsobu obživy. Ten vznikl před tisíciletími na Blízkém východě a znamenal takovou proměnu lidských společností, že Gordon Childe mluvil o „zemědělské revoluci“.[2] Co se to tenkát stalo, co to způsobilo a co nám z toho zůstalo?[3]

Zemědělský způsob života vznikl zřejmě z nouze, když už k obživě nestačilo sbírat a lovit, co se samo v přírodě urodilo, takže lidé museli začít pracovat a obživu si cílevědomě pěstovat. Jejím základem se v našem civilizačním okruhu stalo obilí, které se sice nedá přímo konzumovat a musí se složitě zpracovávat, má však tři zásadní přednosti: dá se pěstovat skoro všude, uživí na hektaru až stokrát víc lidí než sběr a lov, a konečně se dá skoro neomezeně skladovat. Tím je dána i možnost přebytků, zásob a bohatství, které se dá směňovat.[4]

Zemědělec má tedy obživu daleko víc ve vlastních rukou, je méně závislý na rozmarech přírody, zato musí hodně pracovat a v sezóně je každá ruka dobrá, včetně odrostlejších dětí. Obilí se sklízí jednou do roka a rodina, přesněji řečeno každé jednotlivé hospodářství s ním musí vystačit až do příští sklizně. Musí tedy dobře plánovat, a protože se už nemusí za potravou stěhovat, může také začít investovat. Stavět budovy a ohrady, vylepšovat půdu a zakládat i mnohaleté kultury jako vinice a sady.

Jednotlivé hospodářství, statek nebo „dům“, jak mu říkali staří Řekové, se skládá z půdy, dobytka a stavení, na němž se nezávisle na jiných uživí hospodář s hospodyní,[5] jejich děti a závislá „čeleď“, podruzi a ve starověku otroci. Ti na sobě navzájem zcela závisejí a žádnou jinou možnost obživy nemají. Zato ve vesnici je každé hospodářství do značné míry soběstačné a sousedé se potřebují jen ke společné obraně, při katastrofách a neštěstích. Teprve mnohem později se objevila řemesla jako alternativa a při dostatečné hustotě obyvatel mohl – ze zemědělských přebytků – vzniknout i obchod a města.

Už jsem řekl, že v zemědělství je práce vždycky dost a každá ruka je dobrá. Kromě toho představují děti jediné možné zajištění pro stáří. Proto je zemědělská společnost bohatá na děti, takže každou obyvatelnou krajinu brzy osídlí a přísně si ji rozdělí na jednotlivé majetky, Řekové říkali „úděly“. Těch je tedy omezený počet a kdo nějaký nezdědil, musí se přiživovat u jiných. Jen když už je nouze opravdu veliká, vydávají se mladí někam daleko,[6] jako se ještě naši předkové v 19. století vydávali do Ameriky, na Balkán nebo do Ruska, kde bylo půdy dost.

Celé toto uspořádání podporoval a udržoval společný duchovní základ, kupodivu velmi podobný v rozmanitých zemědělských kulturách všude po světě. Nevím, zda se dá označit jako náboženství, spíš jako jakási hodně přísná zbožnost; křesťanští misionáři mluvili o „pohanství“[7] a religionisté mluví o „uctívání předků“. Ti, kdo zdědili nějaké hospodářství, zdědili je od předků a o ty se musí postarat i po smrti. Nejenom je pohřbít, v nejstarších dobách přímo v domě nebo na zápraží, ale nosit jim i potravu a pečovat o jejich stínový život v podsvětí. Hospodářství vlastně stále patří jim a oni je také účinně chrání, a to i proti sousedům. Celá domácnost žije pod dohledem předků, přítomných v ohništi, a současný hospodář je tak spíš jakýsi správce než majitel. Aby se i on mohl dočkat posmrtného přežívání, je jeho nejsilnější povinností postarat se o mužského dědice, pokud to jinak nejde třeba adoptivního.

Toto zvláštní uspořádání, jak duchovní, tak také hmotné, zanechalo v našich společnostech významné stopy, nejenom v barokní zemědělské zbožnosti, na hřbitovech a v kostelích.[8] Řada zvyků přetrvává jako pověry – například při svatbě – ale to teď není naše téma. Měli bychom si jen připomenout, za co všichni vděčíme této dávné zemědělské minulosti. Není toho málo. Je to předně holý fakt, že člověk jako druh dávno nevymřel a naopak osídlil a obdělal každý je trochu vhodný kus země. Za druhé představa „nedotknutelného“ soukromí domu,[9] kam ani veřejná moc nemůže vstoupit jen tak. S tím souvisí přesně rozdělený majetek a „posvátné“ mezníky a meze, což výrazně omezilo násilné konflikty mezi sousedy, tak jako je i dnes omezují pevné hranice mezi státy. A z toho také plyne důraz na dodržování pravidel soužití, na platnost smluv a daného slova.

Zemědělství naučilo naše předky zodpovědnému hospodaření s majetkem, se stálým ohledem i na vzálenější budoucnost, na předky i potomky.[10] A odkázalo nám i jisté „patriarchální“ chápání rodiny, které ji kdysi významně stabilizovalo. Protože žena je k dětem vázána přece jen silněji, mohl by stabilitu rodiny ohrožovat muž. Jenže celé hospodářství i s jeho minulostí a budoucností má „na krku“ právě on a nemůže se od něho nijak oddělit.

Z tohoto přísného řádu mohli lidé začít vystupovat, až když za příznivých okolností vznikla města. Městský člověk totiž žil a žije úplně jinak: ať je to řemeslník, obchodník, dělník, řidič, úředník nebo učitel, zdrojem jeho obživy není zděděná půda, nýbrž druzí lidé, s nimiž může své výrobky a služby směnit za potravu. Městský člověk sice také pracuje, ale nezávisí na dědictví, nýbrž na vlastních schopnostech. V městských poměrech a se stále větší dělbou činností jsou totiž možnosti obživy téměř neomezeně rozmanité, vyžadují však takové schopnosti, jako je pružnost, vynalézavost nebo podnikavost. Na rozdíl od zemědělství, které každého člověka od narození do smrti vázalo k nezměnitelnému postavení ve společnosti, město umožňuje rychlý společenský vzestup – a ovšem také pád. Městská společnost je tak přirozeně soutěživá a úspěch nezajišťují děti, nýbrž dostatek zákazníků. Když se před sto lety převládajícím způsobem obživy stalo závislé a přechodné, ale daleko pohodlnější zaměstnání, a když péči o staré a nemocné převzal stát, staly se děti spíš přítěží a v náročnějších povoláních dokonce překážkou v kariéře.

Svoji závislost na zaměstnavateli si moderní člověk trochu paradoxně kompenzuje silným důrazem na vlastní svobodu a autonomii, což v důsledku dále podporuje rostoucí individualismus. Protože se každý může uživit sám, je jen přirozeným důsledkem, že nejpohodlnější a nejbohatší život může mít ten, kdo žije sám a na nikoho se neváže. Dnes se jim říká „singles“ a 40 % českých domácností má jen jednoho člena. Že se bohatá společnost nedokáže ani reprodukovat, nemusí úspěšného člověka vůbec pálit a důchodce má na krku stát.

Tím se konečně dostávám k tomu, čemu je věnována tato konference, totiž k postavení rodiny. Pevnou monogamní rodinu, jak jsme viděli, si vlastně vynutilo zemědělství a dobře si pamatuji z dětství, jak se vesničané smáli, když někdo mluvil o rozvodu: kdopak by dal dobytku? Za těchto okolností se nelze ani divit, že se polovina manželství v moderních bohatých společnostech rozvádí. Co je z čistě sociologického hlediska těžko pochopitelné, je spíš ta druhá polovina, která se nerozvede. Jejich svazek totiž nepodporuje ani životní nutnost, ani společenský tlak, a naopak jej stále ohrožuje obecná pohyblivost, množství měnících se možností a příležitostí. Rodiny mohou zůstávat spolu jen z jisté setrvačnosti, anebo naopak proto, že se mají rádi.

Pevná monogamní rodina, která žije spolu a vychovává své děti, tak už dávno přestala být společenskou normou a stala se dobrodružstvím. Vyžaduje odvahu, statečnost a vytrvalost, kterou může podpořit zralá náboženská víra. Přitom se všichni odborníci shodují, že ve výchově dětí ji nic nemůže nahradit a pro staré lidi je rodinná péče k nezaplacení. Víc než 80 % našich spoluobčanů si přeje zemřít doma, a přece nás právě 80 % umírá v nemocnicích a ústavech. Monogamní rodina – a tím spíš taková, kterou drží pohromadě láska – je tak nesmírně cenný vklad, nejen do vlastních a dětských životů, ale i do celé společnosti.

Co se pro ni dá udělat a co mohou udělat křesťanské církve? Je velmi dobré, že faráři a duchovní kladou dnes větší důraz na přípravu k manželství. Měli by snoubencům zřetelně ukazovat, jakou cenu má dobré manželství, a to nejenom pro ně dva. Měli by je ale také připravit na manželství jako dobrodružství, které sice vyžaduje odvahu a statečnost i jistá omezení, může však všem zúčastněným naplňovat životy a dávat jim nepochybný smysl. Každé dobré manželství navíc docela přirozeně vyzařuje i do svého okolí a povzbuzuje k těm vzácným ctnostem, které moderní společnosti sice nutně potřebují, nedovedou je však ani reprodukovat.

Nakonec mi dovolte ještě slovo k rozvodům a rozvedeným. Rozvod je vždycky bolestivá záležitost, přinejmenším pro ty, kdo měli své manžely či manželky opravdu rádi. Láskou a společným životem lidé chtě nechtě jaksi srůstají a rozvod je i v tom nejlepším případě něco jako chirurgický zákrok. Manželství jako svátost je vzájemný závazek muže a ženy, který má podporovat jejich pevné rozhodnutí, že se „nikdy a v ničem neopustí“ a že se také dobře postarají o děti. Proto je důležité trvat na tom, aby snoubenci do manželství vstupovali s tímto jasným a pevným odhodláním.

Dovolím si zde ale připomenout, co jsme se kdysi učili v katechismu. V gymnazijní primě přišel pan katecheta a nakreslil barevnými křídami na tabuli podivný obraz. Byly to čtyři jakési zahnuté barokní trouby, dvě obrácené směrem nahoru a dvě dolů, dvě směřovaly doleva a dvě doprava. Měly představovat lidské svědomí a jeho čtverý hlas: ty doleva mluví před činem, ty doprava po něm, směrem nahoru povzbuzují a chválí a směrem dolů varují a haní. Podstatné je právě to, že musí jinak mluvit předem a jinak potom.

To platí – zdá se mi – i o křesťanském manželství. Zatímco tradiční společnosti dělaly všechno pro to, aby se rozpadnout nemohlo, moderní společnost se toho vzdala. Dala tak každému podstatně větší svobodu rozhodování a s ní přirozeně i odpovědnost. Jak jsem už řekl, manželství přestalo být sociální normou a stalo se dobrodružstvím. Tím důležitější může tedy být svátostná podpora manželského slibu, učiněného před knězem a svědky. Jenže co dělat, když to ti dva spolu přece jen nezvládnou? A ještě hůř: když se z obav před církevním trestem raději vůbec nevezmou? Právě zde se mi zdá, že ta stará katechetova moudrost přichází ke slovu a připomíná, že ani „hlas svědomí“ nemluví před a po skutku stejně. Ostatně křesťanova naděje není v tom, že nikdy nic nezkazí, ale že mu Bůh může odpustit. Když Kristus řekl cizoložné ženě. „Ani já tě neodsoudím“, vůbec to neznamená, že by její čin schvaloval. Znamená to ale tolik, že i člověk, který selhal, potřebuje spíš pomoc než potrestání.

Literatura

  1. Childe, What happened in history. London: Penguin 1971
  2. Fustel de Coulanges, Antická obec. Praha: Pastelka 1999
  3. Možný, Rodina a společnost. Praha: Sociologické nakladatelství 2008
  4. Možný, Sociologie rodiny. Praha: Sociologické nakladatelství 2002
  5. de Singly, Sociologie současné rodiny. Praha: Portál 1999
  6. Sokol, Člověk a náboženství. Praha: Portál 2002

Poznámky

[1] Horatius, Epodes II. – „Blaze tomu, kdo vzdálen zištného shonu,/ tak jako odedávna smrtelníků rod,/ otcovskou půdu s párem volků orá“

[2] G. Childe, What happened in history. London 1950

[3] K následujícímu výkladu viz podrobněji Sokol, Člověk a náboženství. Portál 2002, kap. 6.

[4] Řecké plútos, bohatství, původně znamenalo obilní jámu a ruské obilje znamená hojnost, zásobu

[5] Slovanské gospod znamená vládce, panovník, řecký ekvivalent je despotés a despoina.

[6] Tomuto lidskému „rojení“ říkali Římané Ver sacrum.

[7] Z latinského paganus, vesničan.

[8] Například náhrobní nápisy „Zde odpočívá XY“, které nejsou ani křesťanské, ani moderní. V katolickém kostele je to třeba kropenka u vchodu nebo věčné světlo před oltářem, v němž je aspoň malý ostatek (zemřelého) světce.

[9] Nedotknutelý byl majetek proto, že na něm byli pohřbeni zemřelí předkové, kteří by cizího mohli zahubit. Pohnutí mezníkem se v Římě trestalo smrtí.

[10] Ještě současné zákonodárství mluví o povinnosti, starat se o svěřený majeketek „s péči dobrého hospodáře“.

(Konference KTF UK 2015)