O pravdě, omylu a lži

Že pět a pět je deset, je asi pravda, ale jak je to s větou, že pět a pět je třicet? Pravdivá zřejmě není, ale záleží na tom, kdo a kde ji říká. Ve škole řekneme, že je to chyba, ale co kdyby ji řekl číšník v restauraci? I kdyby se omluvl a řekl, že se zmýlil, budete mít možná pocit, že vás chtěl obelhat a podvést. Mezi tím je ovšem nebetyčný rozdíl: zmýlit se může každý, a když třeba vědec prokáže, že nějaká věta je mylná, je to cenný výsledek. Zato lež a podvod je čisté zlo, protože ruší důvěru mezi lidmi a ohrožuje fungování řeči. S notorickým lhářem nemá smysl mluvit, dokonce ani se zeptat, kolik je hodin. I kdyby náhodou řekl pravdu, nemůžete mu věřit.

Věta „pět a pět je deset“ říká přesně totéž, co věta „je pravda, že pět a pět je deset“. O každé oznamovací větě totiž docela automaticky předpokládáme, že je pravdivá, a každý, kdo se ptá, očekává, že uslyší pravdivou odpověď. Těch nepravdivých je přece spousta a nejsou k ničemu; vás zajímá jen ta jedna pravdivá.

Že pět a pět je deset, to platí vždycky stejně, ale jak je to třeba s větou, že prší, nebo že dneska je sobota? Ta někdy platí a někdy ne, někdy je pravdivá a někdy není. I když tedy o větě, že pět a pět je deset, bežně říkáme, že je to pravda, měli bychom správně rozlišovat mezi pravdivou větou a pravdou jako takovou. Měli bychom vědět, že pravda není žádná věta, žádné tvrzení, nýbrž to, co pravdivé věty odlišuje od těch ostatních, mylných nebo lživých.

Kdo tohle neví, může říkat, že pravd je mnoho, nebo dokonce, že každý má svou pravdu. Kdyby to tak bylo, každá řeč by ztratila smysl. Proto už Platón přísně rozlišoval mezi tím, co si člověk myslí čili „pouhým míněním“, a na druhé straně „pravdivým poznáním“, které platí pro všechny stejně a nezávisí na tom, co si kdo myslí. Že pět a pět je deset je pravdivá věta a s lidmi, kteří tvrdí něco jiného, nemá smysl se dohadovat. Mají své vadné mínění, ale s tím by neobstáli ani ve škole.

Matematika je ovšem úplně zvláštní věda, protože je založena na pravidlech a pravdivost se tu dá dokázat – anebo naopak vyvrátit. V životě a ve světě to takhle není a rozlišit mezi pravdivým a nepravdivým může být náramně složité. Pokud se mluví o tom, co právě je, můžeme se někdy sami přesvědčit. Když mi někdo řekne, že prší, stačí se podívat z okna. Trochu složitější je to s tím, co bylo: pokud včera pršelo, možná někde ještě zůstaly louže, jinak bychom museli pátrat v novinách.  Pokud politik něco řekl, možná je to někde napsané, ale bude se to muset hledat.

Politika se ovšem týká hlavně toho, co teprve bude a nebude, co přijde nebo nepřijde, a tam je to s pravdivostí zvlášť choulostivé. Politik musí mluvit o tom, co chce dosáhnout a čemu chce zabránit, ale není to s čím porovnávat. Jestli říká pravdu, jestli se mýlí anebo dokonce lže, to se ukáže až jednou, a i když to nejspíš všichni pocítíme na vlastní kůži, už s tím nepůjde nic dělat. Proto je celá politika založena na důvěře a nemůže to být jinak. Ať chceme nebo nechceme, každá společnost politiku nutně potřebuje a nemůže se bez ní obejít. I kdyby politik zalezl pod peřinu a tvrdošíjně ke všemu mlčel, bude to politika, jakkoli nejspíš špatná.

Demokratický stát po nás chce, abychom si své politiky vybírali sami, a očekává, že jim budeme schopni věřit i nějaký čas po volbách. I politik se samozřejmě může mýlit, a pokud to přizná, není to důvod mu nevěřit. Zato lež a podvod ohrožují celou společnost a nesmějí se v politice trpět. A lidé, kteří dokonce dávají najevo, že mezi pravdivou a lživou řečí žádný velký rozdíl nevidí, jsou pro nás pro všechny vyloženě nebezpeční.

(Radio Proglas 3.12.2016)