Moje stýkání a potýkání s Univerzitou Karlovou

Začnu vzpomínkou na vlastní klikatou cestu k univerzitní dráze, která snad pomůže pochopit i následující úvahu o možných proměnách univerzitního studia vůbec. O univerzitě – rozumí se té pražské, Karlově – jsem často slýchal už jako malý kluk a postupně jsem si zvykal na to, že mě možná také čeká. Dědeček Nušl tady byl před válkou profesorem astronomie, maminka krátce před mým narozením promovala v dějinách umění, kde se také na přednáškách Vojtěcha Birnbauma a Josefa Cibulky seznámila s tatínkem. Birnbaum brzy umřel, ale Cibulka býval u nás nedělním hostem až do šedesátých let. Mě ovšem víc táhla dědečkova věda, kterou nám skvěle představoval hlavně pokusy z optiky. Ve škole jsem se dobře učil, a tak se spíš uvažovalo o tom, jakou cestu si vybrat. Zajímalo mě kdeco – od historie po botaniku a matematiku, a první dva roky výborného Arcibiskupského gymnázia mě postrčily o kus dál.

Jenže pak přišel Vítězný únor, několik blízkých lidí se ocitlo ve vězení a tatínka po infarktu vystrnadili z UMPRUM. Takže když mi skončila škola, nikoho nepřekvapilo, že jsem nedostal doporučení na gymnázium a byl naveden na dělnickou dráhu. Musím se ovšem hned přiznat, že mě to nijak nemrzelo – jako hodně kluků jsem měl v patnácti letech školy až po krk a těšil jsem se, že konečně začnu něco dělat. Maminka se ale nevzdala a místo kariéry v dole nebo v továrně mi vymohla aspoň řemeslo. Zlatnictví mě bavilo, a tak jsem na nějakou univerzitu docela rád zapomněl. Časem se ale ukázalo, že i tohle krásné řemeslo má ne zrovna zlaté, ale docela pevné dno, a na každém pracovišti, které jsem vystřídal, jsem měl po pár letech pocit, že už jsem na dno dosáhl a že se mi z práce stává rutina. A to jsem nechtěl.

Začal jsem doma „bastlit“ rádia a našel jsem si práci ve výzkumu urychlovačů, kde mi navíc povolili večerní maturitu, což u zlatníků nešlo. Tady jsem přišel mezi fyziky a inženýry a začal objevovat nové světy. Shodou okolností jsem se tak roku 1960 dostal na univerzitu, ne ovšem jako student, ale „zadním vchodem“ jako mechanik Fakulty jaderné fyziky, která tenkrát patřila ke Karlově univerzitě. Tady byla práce ještě pestřejší a hrstka mechaniků musela obstarat skoro všechno – od měřicích přístrojů až po opravy instalací a kdoví co ještě. Co jsem se tady naučil, to se mi pak mnohokrát hodilo i doma. Okolí dílny bylo sice ve škole přísněji ideologické a většina učitelů byla ve straně, ale nakonec mi dovolili dálkové studium matematiky. Až v roce 1964 jsem nakonec mohl vyměnit modrý límeček za bílý a stát se něčím tenkrát neobyčejným, totiž programátorem.

Ve VÚMS bylo prostředí nesrovnatelně volnější a velkorysejší a práce v té pionýrské době počítačů byla prostě strhující. Všechno si člověk musel vymyslet, a když program napsal, vyděroval a vyzkoušel, bylo hotovo. Žádné starosti s materiálem, se starými stroji a vlastní nešikovností, a tak jsem u toho dlouho a rád vydržel. Časem jsem navrhoval a vedl i hodně složité systémy, na kterých pracovalo přes sto lidí.

Počítač je neúprosný tupec, který člověku nic neodpustí a naučí ho přísné disciplíně v analýze i v konstrukci a psaní: každou nedbalost a nepřesnost si člověk dodatečně desetkrát odpyká. A ještě jednu důležitou zkušenost jsem při tom udělal. Skoro všichni jsme byli v prvních dobách samouci a měli jsme až přehnaný respekt k našim profesionálním kolegům na Západě. Teprve když jsme po roce 1968 měli možnost asi rok pracovat na vývoji operačních systémů pro firmu Siemens, mohli jsme si ověřit, že i oni vaří z vody, a z toho věčného českého komplexu méněcennosti nás tam vyléčili.

Mezitím jsem se seznámil se svojí ženou, která právě končila studium jazyků a přivedla mě do docela jiné společnosti studentů a katolíků, kteří se opatrně, ale přece snažili přemýšlet o své víře. Mezi nimi se nejdříve uplatnily moje jazyky a po večerech jsem začal překládat. Nemohu vynechat ani svého tchána Jana Patočku, který mi teprve ukázal, co může být skutečné vzdělání a konec konců i filozofie.

Narodily se nám tři krásné děti, o které se sice starala hlavně Františka, ale přece jen narostly běžné starosti o bydlení i obživu, a tak jsem v roce 1967 MFF v sedmém semestru s klidným svědomím opustil. První dva tři roky studia věnované matematice byly výborné a užitečné, kdežto když se škola pokoušela udělat z nás „praktické“ numerické matematiky, nebylo to k ničemu. Ačkoli jsem už dávno dělal s počítači, tady se ještě točilo kličkou ruských „felixů“ a vyplňovaly se formuláře „metody Runge-Kutta-Nyström-Huťa“. V ústavu jsem měl dobrou práci, která nás slušně uživila, překladů přibývalo – a že bych někdy mohl vysokoškolský titul k něčemu potřebovat, mě ani ve snu nenapadlo. Zato jsem mohl pravidelně chodit do různých domácích společenství, kde se četlo, přednášelo a diskutovalo o všem možném kromě počítačů.

To se všechno obrátilo – řečeno s Marxem – „z hlavy na nohy“ po roce 1989. Co předtím nešlo, najednou šlo, a tak to, co šlo i předtím, ztratilo na půvabu. Petr Pithart chystal novou „Přítomnost“, překlady šly na dračku a na jaře roku 1990 mě kolegové kategoricky „přesvědčili“, že musím do politiky. To byla sice také dost „vysoká škola“ svého druhu, s univerzitou ovšem nesouvisela. Brzy mě ale začali přátelé lákat, abych se vydal na akademickou dráhu, a když jsme roku 1992 neslavně prohráli volby, docela rád jsem je poslechl. Odejít z politiky jinak není totiž snadné a lidé, kteří vás volili, by vám dobrovolnou abdikaci sotva odpustili; i za tu poctivou prohru jsem dostal mnohokrát vynadáno.

Ani vstup na univerzitu – tentokrát hlavními dveřmi – nebyl úplně jednoduchý: z jejího hlediska jsem totiž nebyl vůbec nic a politická minulost budila spíš různá podezření. Rehabilitaci jsem nechtěl, protože nebylo za co – studium jsem opustil sám a dobrovolně. Naštěstí nám pan rektor Palouš uznal ukončené tři roky jako bakalariát a díky podpoře Zdeňka Pince jsem mohl rychle absolvovat nově zřízenou „obecnou antropologii“ a pak doplňovat i další akademické „frčky“ – práce jsem měl připravené už dost, v šuplíku i v hlavě. Na anonymní udání z univerzity mě přesto jeden snaživý novinář odhalil jako – snad prvního – rychlostudenta a musel jsem zase do Bartolomějské, tentokrát s řádně vyplněnými indexy a protokoly o státnici.

Na akademickou dráhu jsem tedy vstupoval dost „nestandardně“, řečeno moderním eufemismem. Protože jsem studoval sice s dobrými výsledky, ale nikdy ne „řádně“, měl jsem o činnosti univerzitního učitele hodně mlhavé představy a můj první oponentský posudek chudáka bakaláře hodně poškodil, protože jsem neměl měřítka. Několik důležitých věcí mě však moje „univerzita života“ přece jen naučila. Dovedl jsem jednat s lidmi a rychle se učit nové věci. Měl jsem dost jasnou – i když trochu nereálnou – představu o vzdělání a vzdělanosti a brzy i podporu svých zkušenějších kolegů. Několik let jsem byl v senátu, na fakultě i předsedou, a intenzivně jsem se snažil na univerzitě zabydlet.

Moc jsme to tehdy potřebovali kvůli ambicióznímu projektu Zdeňka Pince zřídit na univerzitě nějakou moderní obdobu starého studium generale. To zde totiž – jako na všech historických univerzitách – odjakživa fungovalo v podobě „artistické fakulty“ jako nezbytná příprava pro všechny ostatní odborné fakulty. Jeho obsah – latina a scholastické trivium – byl počátkem 19. století už hodně zastaralý, a tak se v rámci reforem hraběte Thuna roku 1849 prostě zrušilo. Artistická fakulta se udělala sama pro sebe a proměnila se na filozofickou, kde se přednášelo všechno to, co nespadalo pod tři ostatní, a v souladu s Humboldtovým ideálem se zároveň také bádalo. Reforma univerzitě nepochybně prospěla, dala jí větší svobodu a podpořila rozvoj věd, jenže starost o obecnou vzdělanost – včetně vzdělání v jazycích a v myšlení – se přesunula výhradně na gymnázia. Na univerzitě se jazyky, filozofie a další „humanity“ pěstovaly jen jako samostatné obory pro specializované studenty.

Gymnázia 19. století ovšem vzdělávala jen malý zlomek populace, nadané a nadšené studenty, a mohla si dovolit velmi vysoké nároky, zejména ve zdánlivě neužitečných klasických jazycích. Drezúra v obávané latině a řečtině byla jistě přehnaná, pokud stále předstírala, že naučí studenty v těchto jazycích mluvit i psát, což na přelomu století už nikdo fakticky nepotřeboval a málokdo uměl. Jak se ale z maturity a postupně i z diplomu začal stávat kariérní předpoklad pro kdejakého úředníka a v důsledku toho rostly i počty studentů, nedal se tento stav udržet. Jenže s vaničkou zbytečných „klasiků“ se vylilo i obecné vzdělávání, soustavné cvičení schopnosti samostatně a kultivovaně myslet, mluvit i psát, což se s jistým zpožděním začalo projevovat i na univerzitních učitelích, zejména na jejich projevu. Jednostranným důrazem na odbornost a specializaci a přehlédnutím té prosté skutečnosti, že každá odbornost se musí umět také vyjádřit, začali i z univerzit vycházet odborníci, pro něž mají Němci nezdvořilé označení „Fachidiot“. Člověk, který mimo svůj obor neví téměř nic, dovede o něm mluvit jen v jeho specifické hantýrce a těmi, kdo jí nerozumějí, hluboce pohrdá. V pamětech našich starších kolegů pak pokaždé najdete až posvátný obdiv ke starým profesorům, kteří kromě znalostí vynikali i širokým rozhledem a jasným a kultivovaným projevem. Přesnou, ale trochu nedomyšlenou kritikou tohoto „úpadku vzdělanosti“ se nedávno proslavil vídeňský Konrad Liessmann.

Zkušenost „bytových seminářů“ a klikatá cesta na univerzitu poskytla Zdeňku Pincovi i mně příležitost dívat se na univerzitní provoz víc zvenčí a z odstupu, který bychom jinak těžko získávali. Zdeněk se ovšem nespokojil s kritikou, a tak jsme s několika přáteli už od sedmdesátých let přemýšleli, co by se s tím dalo udělat. Zdeněk si všiml, že něco jako studium generale se kupodivu udrželo na dobrých amerických univerzitách v modernizované podobě bakalářských programů, kterým tam říkají liberal education. Vyznačují se oborovou šíří, důrazem na čtení a diskusi a velkými nároky na samostatnost a zodpovědnost studenta. V domácích kroužcích mezi přáteli se o tom pěkně mluvilo, jenže jsme vždycky skončili tím, že to zkrátka nejde, a rozešli se domů. Až přišel rok 1990, Radim Palouš se stal rektorem – a najednou by to šlo. Dík této dlouhé koncepční přípravě vypracoval Zdeněk Pinc poměrně přesný projekt „liberálního studia“, a věděli jsme tedy, co chceme. Jenže jak a odkud začít? Kde a s kým?

Začátky byly hodně dobrodružné a museli jsme dost improvizovat, ale na studenty i nové učitele, kteří z velké části přišli z Akademie věd, se přeneslo Zdeňkovo nadšení. A díky dobrým vztahům s děkany tří fakult jsme v říjnu 1993 mohli otevřít bakalářské studium humanitní vzdělanosti s asi třemi stovkami studentů v nových prostorách, které poskytla Akademie věd. Teď ale šlo o to zakotvit program na univerzitě, která cizorodému prvku nedůvěřovala a pochopitelně se také bránila. Původní projekt přípravného studia pro všechny humanitní fakulty se brzy ukázal jako nereálný a v roce 1998 jsme se museli rozhodnout pro vlastní fakultu. Měli jsme už skoro tisíc studentů a řadě lidí i ve vedení univerzity se projekt líbil, vyvolával ale také různé řevnivosti. Přesto nakonec v roce 2000 fakulta vznikla a mohla se i nastěhovat do nových prostor v Jinonicích, jakkoli velmi omezených.

Původní záměr jsme časem museli různě upravovat a přizpůsobovat požadavkům zákona i tlakům z univerzity, přesto jsem i po patnácti letech přesvědčen, že bylo lepší zůstat v rámci naší ctihodné univerzity než zakládat novou. Můj nástupce správně usoudil, že pro „bakalářskou fakultu“ není na UK místo, a výrazně rozvinul magisterské a doktorské programy. Současná Fakulta humanitních studií UK s více než třemi tisíci studenty sice dál zápasí s prostorovými problémy, do univerzity se však pevně zapojila a má i slušné výsledky ve vědě a zahraniční spolupráci. Osobně mě ale nejvíc těší, že se k nám každý rok hlásí kolem tří tisíc uchazečů, a můžeme si tedy vybírat.

Nechci tento z hlediska univerzity jistě dílčí úspěch nějak vynášet a dobře vím, kde nás tlačí bota. Liberální režim studia klade na učitele i studenty nové a nezvyklé nároky. Každý učitel je odborník a má přirozený sklon preferovat právě svůj obor. Musí si tedy zvyknout a stále připomínat, že většina jeho studentů nepůjde v jeho stopách. Zato má v tomto prostředí lepší příležitost, aby si i ve své badatelské práci všímal kolegů ze sousedních oborů, což je dnes v humanitních vědách podle mého názoru téměř nezbytné. Studenti, nadaní mladí lidé s často velice neurčitými představami o své budoucí dráze, se musí naučit z velmi široké univerzitní nabídky dobře vybírat a své individuální studium s povinnými a dost náročnými zkouškami zodpovědně plánovat.

Přesto se domnívám, že model liberálního studia něco přináší i univerzitě jako celku a za svého krátkého působení na Harvardově univerzitě jsem si to mohl ověřit. Předně zachycuje nezanedbatelnou část mladých lidí, kteří ve svých osmnácti letech ještě nevědí, čemu by se chtěli věnovat. Za druhé je to dobrá příprava pro typicky moderní pracovní příležitosti, které vyžadují hlavně pružnost, schopnost orientovat se v novém prostředí a samozřejmě jazykové dovednosti. Ostatně kolik lidí může dnes počítat s tím, že u jednoho povolání vydrží až do důchodu? Za třetí je to dobrá průprava pro mezioborovou spolupráci ve vědách, po níž dnes mnozí volají. I ve Spojených státech je smysl liberálního studia na univerzitě právě v tom, že student, který už ví, čemu se bude věnovat, si může zapisovat specifické kurzy hned od začátku a studovat tak třeba exotické jazyky ne dva roky, ale potřebných pět let. A konečně je to model, který dovede využít ty příležitosti a šance, které přinesla boloňská reforma. Ačkoli ji někteří považují za příčinu rostoucí nevzdělanosti, podle mého názoru je rozdělené studium naopak nejlepší cesta, jak při rostoucích počtech studentů bránit snižování úrovně studia alespoň v navazujících programech.

Po pětadvaceti letech tu naši vzácnou univerzitu pomalu opouštím. Prošel jsem jí odzdola až nahoru, od dělníka po děkana, a přirostla mi k srdci. Raduji se z jejích úspěchů i studentů a její problémy mi dělají starost. Hloupí lidé si jí neváží a zcela nevědecky, to jest nekompetentně, jí vyčítají třeba umístění v různých pochybných žebříčcích – jako kdyby nevěděli, že Harvard má na studenta skoro přesně tolik co my, jenže v dolarech. Proti tomu se musí rektor hlasitě ozývat a bojovat, kdežto my učitelé to můžeme chápat jako parametr našeho zadání a přemýšlet, co s tím dokážeme udělat. Ještě mnohem nebezpečnější jsou ovšem řeči o tom, jak by se univerzita měla přizpůsobovat „trhu práce“ a produkovat ready-made zaměstnance. Jenže to nebylo, není a doufejme nikdy nebude její poslání. Je tu pro vědu, pro svobodné bádání a zkoumání, které se někdy může ukázat i užitečné. Ale je tu hlavně pro studenty, které má učit, vychovávat a vzdělávat předně jako lidi, za druhé jako občany a teprve pak také případné zaměstnance. Reformou, která toto pořadí chtěla obrátit, si už Karlova univerzita dvakrát prošla: prvně za Josefa II., podruhé za Zdeňka Nejedlého. Výsledky byly tak katastrofální, že se z nich po roce 1849 a podruhé po roce 1990 musela dlouho vzpamatovávat. To by se rozhodně nemělo opakovat, jenže obranu nemůžeme čekat jen od politiků. Takže ti, komu na univerzitě záleží, by si měli lámat hlavu, jak takovým pohromám předejít – nejspíš tím, že se pokusí univerzitní vzdělávání skutečně modernizovat.

 

(In: Univerzita Karlova. Sborník pro prof. Johna. 14.12.2015)