Život v našich rukou

Pro každého z nás je život především a samozřejmě “můj život” – a tedy něco, co mi patří. Můj život sahá od narození do smrti a ať chci nebo nechci, musím jej sám žít či “vést”. Nikdo jiný to za mne udělat nemůže. Musím se o něj starat a hledět ho nejen udržet, ale také něčím naplnit.   Pro křesťana je jeho život především dar, který si ničím nezasloužil, a tudíž také příležitost a úkol: má se v životě nějak osvědčit, žít podle evangelia a v očekávání Božího soudu na konci. Jako křesťan žije svůj život s vědomím, že je mu svěřen a uložen a že se jednou bude zodpovídat z toho, co s ním udělal.

Svůj život má tedy dospělý člověk v rukou a chce ho tak mít: svobodu potřebuje právě proto, aby jej mohl vést sám a pak za něj také odpovídat. Svůj život máme v rukou dokonce do té míry, že ho můžeme kdykoli ukončit a řada starověkých myslitelů si zakládala na tom, že to ve vhodné chvíli také udělá. Nechtěli čekat, až k nim smrt přijde, ale chtěli si ji zvolit sami. O zakladateli stoické školy, Zenonovi z Kitia, se vypráví, že vyšel z domu, zakopl a zlomil si prst. Podíval se k nebi a řekl: “Proč mě voláš? Nevidíš, že už jdu sám?” A spáchal sebevraždu.

Křesťanství sice od stoiků ledacos převzalo, sebevraždu ale ostře odmítalo a odmítá, podobně jako židovství. Přitom si ale židé i křesťané velice vážili svědků své víry, těch, kdo za ni život položili. Jak to jde dohromady? Pro věřícího žida i pro křesťana je život sice “jeho” v tom smyslu, že jej má sám vést, je to ale vždycky život svěřený a uložený, z něhož bude skládat účty. Je to úžasný dar, který nemůže a nesmí odmítnout. Na druhé straně ale také ví, že to není to největší a nejcennější a tak si váží těch, kdo se kvůli své víře nebo pro záchranu jiných dokázali vlastního života vzdát, když už to jinak nešlo. Židovský a křesťanský mučedník má tedy k sebevrahovi daleko. Vzdává se svého života ne proto, že by o něj nestál, ale naopak kvůli něčemu, čeho si cení ještě víc. Právě tito svědkové v krajní a hrdinské podobě předvedli, co to znamená, mít svůj život v rukou.

Život ale může znamenat ještě něco jiného. Můj život nespadl z nebe, ale každý z nás jej dostal prostřednictvím svých rodičů. Proto se ve všech starých “pohanských” náboženstvích setkáváme s úctou k zemřelým předkům, k těm, kdo nás přivedli na svět a bez nichž bychom tu nebyli. Ti všichni své životy ovšem také dostali, protože život pochází ze Stvoření a je tedy darem Božím, který se za několik miliard let a přes tisíce a tisíce generací nakonec dostal až k nám, ke mně a k tobě.

Tím se ovšem pohled na “můj život” znatelně mění. Můj život jistě pochází z rukou Božích, ke mně se ale dostal jen díky tomu, že všichni moji předkové dobře věděli, že jej nedostali jen pro vlastní potřebu. Život – lidský stejně jako zvířecí nebo rostlinný – může totiž trvat jen tak, že se neustále předává. Rozdíl je ale v tom, že bakterie a rostliny nemohou jinak: za jakž takž příznivých podmínek se rozmnožovat prostě musí a u zvířat se o to stará silný pud. Teprve člověk dostává život “do rukou” i v tomto širším smyslu, že i pokračování života závisí na jeho rozhodnutí a vůli. I člověk má sice své pudy, dokáže je ale různě ovládat nebo obelstít, a tak je konec konců na něm, zda si život nechá pro sebe, anebo jej předá dál.

Tady se ovšem musíme podívat i na to, co u člověka znamená “předávat život”. Než se dítě narodí, musí je matka dlouho nosit, a ještě mnoho let po narození se o ně rodiče musí starat. To není jen z fyziologických či biologických důvodů. Člověk totiž může žít jen v lidské společnosti a než se skutečně “postaví na vlastní nohy”, musí se toho nesmírně mnoho naučit. Čím jsou lidské společnosti složitější, čím víc v nich závisíme jedni na druhých, tím je toho učení také víc. Dítě se jistě musí zbavit plenek a naučit se jíst, sedět a chodit, musí se ale také naučit mluvit, v dnešních společnostech ještě číst a psát a spoustu dalších více či méně užitečných věcí. Bez toho by prostě neobstálo, nemohlo by se stát dospělým člověkem, schopným tohle všechno předávat také dál. Předávání života tedy u člověka rozhodně neznamená jen “mít děti”, ale zahrnuje i všechny ty, kdo dovedou a chtějí předávat třeba jazyk, kulturu, vědu, znalosti a dovednosti – a ovšem také náboženskou víru. Ta sice, jak věříme, pochází z Božího oslovení, bez lidského prostřednictví se ale rozhodně neobejde.

Předávání života je tedy u člověka nesmírně choulostivá a složitá záležitost. Na rozdíl třeba od pampelišky, která všechno potřebné zřejmě už od začátku má, každé dítě si svůj jazyk, svou kulturu, své vědomosti i svoji víru musí jaksi udělat samo a znovu. Hezky je to vidět na předávání jazyka. Maminka mě učila mluvit, ale naučit jsem se to musel já sám: přijmout, opakovat, pochopit. Slova nebo příběhy, které rodiče a učitelé zapomněli předat, se k dítěti vůbec nedostala a dokud nebylo písmo, byla nenávratně pryč. Ztrácí se ovšem také všechno to, co se učitelé snaží předat marně, co děti pustí druhým uchem ven. A konečně i psané “konzervy” jazyka, pohádek, textů a vědomostí závisejí na tom, aby je někdo uměl přečíst. Jinak nejsou k ničemu.

Přitom si nemůžeme představovat, že by se fyzické předávání života jako nějaká “základna” mohlo obejít beze své kulturní “nadstavby”. Naopak případy tak zvaných “vlčích dětí”, které vyrostly mimo lidskou společnost, ukazují, že bez patřičné kulturní výbavy člověk nemůže žít, přinejmenším nedokáže založit rodinu. Každý z nás, já i ty, žijeme tedy z toho, co nám předali rodiče, prarodiče, učitelé nebo kazatelé, stejně jako žijeme v domech, které pro nás postavili naši předkové a z přírody, kterou pro nás osídlili a kultivovali. Tohle všechno dostáváme do rukou, ale určitě ne jen proto, abychom to všechno jaksi spotřebovali. Naopak se od nás samozřejmě očekává, že to kriticky pročistíme a zdokonalíme, že k tomu také sami něco přidáme a předáme v lepším stavu, než jsme dostali. To je smysl Kristova podobenství o svěřených hřivnách, které Bůh od nás jistě nechce nazpátek jako obyčejnou půjčku. Dluh života se nesplácí zpátky, rodičům a předkům, ale dopředu, dalším generacím.

Také tuto část života jako předávání měli lidé odjakživa ve svých rukou, ve starších společnostech se ovšem o správné předávání starala přísná pravidla, která zakazovala jakoukoli změnu, jak se o to dodnes matně snaží třeba pravidla pravopisu nebo povinná školní četba. Jenže moderní člověk nemůže žít beze změn, a tak se i obsahy předávaného musí stále – i když opatrně – měnit. Nejde totiž jen o “můj jazyk”, ale o jazyk, kulturu, vědu, právo či náboženství jako takové. To, co jsme převzali, má přitom tu nepochybnou přednost, že je už životem ověřené a vyzkoušené. Naproti tomu to nové, bez čeho se jistě neobejdeme, je z povahy věci riskantní: nikdo neví, “co to udělá” s lidmi a s jejich společnostmi.

Člověk vždycky byl bytost jaksi nehotová a plastická a své okolí i sebe sama různě měnil: šlechtil užitkové rostliny i zvířata, pěstoval selektivně některé ze svých možností, kdežto jiné nechával spíš na pokoji. Teprve v poslední době ale začali vědci “brát do ruky” i samotný konzervativní základ biologického života, jeho složitá “pravidla”, jak si je buňky našich i jiných organismů předávají z generace na generaci. I fyziologické předávání je totiž nesmírně komplikované a každá odchylka v genomu může znamenat, že se předání nepodaří vůbec. Anebo ještě hůř: začne se předávat těžká vada, začne se množit dosud neznámé biologické nebezpečí. To je důvod, proč se dnes i vážní vědci začínají ptát, zda by se s některými výzkumy nemělo přestat, zda by se neměly striktně omezit. Narážejí přitom ovšem na dvě zásadní nesnáze: předně jak určit a stanovit hranici, kterou každý vidí někde jinde, a za druhé, jak zabránit, aby se takové výzkumy nedělaly někde tajně, zejména pokud slibují velký prospěch.

Pro nás laiky, kteří to všechno pozorují zvenčí, se snad dají říci tři obecné věci:

  1. Zkoumání genetického zápisu živých organismů i manipulace s ním, jež pak téměř nutně následují, představují jistě nový druh rizika, jaké dřívější společnosti neznaly. Genetická rizika totiž neohrožují jen nás, kteří teď právě obýváme svět, ale také celou jeho budoucnost. Kdo za ni nese odpovědnost? Jde rozhodně o věci, které se netýkají jen vědy a vědců, a společnost dělá dobře, pokud je ostražitě sleduje. Rozhodování o genetickém výzkumu by nemělo být svěřeno jen vědcům a už vůbec ne jen biotechnologickým firmám. Princip “předběžné opatrnosti” je rozhodně na místě.
  2. Na druhé straně by ovšem křesťan rozhodně neměl propadat hysterickým strachům, jak je šíří různá média. Život je z povahy věci vždycky riskantní a ohrožený a právě věda řadu jeho rizik podstatně zmenšila. Nikdy dřív nežilo na světě tolik lidí a nedožívali se takového věku jako dnes – nejen v bohatých zemích, ale v průměru všude po světě. Většina z nás je naživu také díky vědě. Od té doby, co se poprvé objevil, bere člověk život víc a víc do svých rukou, a to se všemi riziky. To skutečně vážné a nové by vzniklo až ve chvíli, kdy by si přestal uvědomovat, že nezachází jen se současnou populací, ale možná i s budoucností života vůbec.
  3. Právě křesťan, který věří ve vykoupení a zmrtvýchvstání Kristovo, si sice má života vážit, měl by ale také vědět, že smrt k životu patří a nic na tomto světě netrvá věčně. “Kde je, smrti, tvůj osten?” Naopak skutečné zlo, které může “zahubit tělo i duši”, není v tom, co nás ohrožuje zvenčí, ale má vždycky svůj lidský původ: “Ne co vchází do úst, ale co z úst vychází, to člověka znesvěcuje”.

(Perspektivy 20, 11.5.2004)