„Všichni hrajeme divadlo“ – morálka a etika jednání v roli

Vážené dámy, vážení pánové

rád bych poděkoval pořadatelům za pozvání a vám všem za trpělivost, s níž snášíte mé laické výlety do oblasti práva. Dnes bych ale chtěl hovořit o problému mravním, který patří do praktické filosofie a práva se týká jen nepřímo. Chci tím zpochybnit ten zdánlivě jednoduchý protiklad mezi jednotlivcem a státem, zejména tradiční představu autonomního jednotlivce. Téma se mi zdá ale aktuální také proto, že po mém soudu souvisí s problémem korupce. O tom se dnes hodně mluví, a přece si stále nejsme jisti, v čem přesně spočívá. Chci tedy mluvit o otázkách mravnosti, pokud člověk jedná v nějaké roli.

Až na docela nepatrné výjimky, vychází celá tradice praktické filosofie z „metodického individualismu“. Předpokládá, že jednající osoba
1. se rozhoduje svobodně a jedná sama za sebe,
2. zachází jen s tím, co jí patří a
3. za své jednání nese plnou odpovědnost.

Tak jako v jiných oborech i zde tento metodický individualismus výrazně zjednodušuje uvažování i argumentaci, protože vztahy mezi jednotlivými osobami jsou čistě „bilaterální“ a v moderní společnosti více méně symetrické: „já pán – ty pán“. Proto na ně lze také aplikovat kouzelně jednoduché zásady vzájemnosti, jako je Zlaté pravidlo, kategorický imperativ nebo moderně řečeno „test záměnou rolí“: kdykoli se rozhoduješ a jednáš, představ si sám sebe v kůži toho druhého.

Bohužel tento prostý a průhledný model lidských vztahů v moderní době čím dál tím méně odpovídá skutečnosti. Ne že by bilaterální a souměrné vztahy mezi lidmi zmizely, ale panují spíš v soukromé sféře, kdežto dnes se čím dál tím častěji rozhodujeme a jednáme ve vztazích daleko složitějších. Na úřední jednání policisty, soudce, ale ani politika, advokáta nebo učitele se zlaté pravidlo aplikovat zřejmě nedá. Když policista dává pokutu, nesmí uvažovat o tom, zda by chtěl pokutu také dostat. Podobně učitel, když dává špatnou známku, nebo politik, který prosazuje nějaké nepříjemné opatření. Nejednají totiž sami za sebe, ale z nějakého pověření a v zájmu společnosti.

Ve slavné knížce, v češtině s provokativním názvem „Všichni hrajeme divadlo“, ukázal americký sociolog Erving Goffman, že v moderní společnosti musí člověk čím dál tím častěji vystupovat v nějaké roli. Nejčastěji v roli zaměstnance, ale také v roli například zástupce, správce, voleného funkcionáře, představitele atd. V žádné z nich se nedá říci, že by se rozhodoval zcela svobodně a jednal jen sám za sebe. Právě naopak, i v té nejjednodušší roli zaměstnance musí samozřejmě jednat v zájmu a podle pokynů svého zaměstnavatele či nadřízeného, případně klienta, svěřence, pacienta atd. Ti od něho právem očekávají spolehlivost a vyžadují loajální činnost ve svém, nikoli v jeho zájmu. Jejich vztah je sice bilaterální, ale rozhodně ne symetrický.

Ještě složitější je situace volených zástupců, představitelů a vůbec mluvčích nějaké instituce, kteří za ni mají rozhodovat, jednat a vystupovat před veřejností. Nejsou vázáni jen loajalitou vůči svým organizacím a zaměstnavatelům, vůči voličům nebo klientům Jsou totiž zpravidla členy nějakého týmu – například politické strany – která vyžaduje určitou míru koordinace a solidarity, „pracovního konsensu“ (working consensus), zejména když vystupují před veřejností „na scéně“, jak říká Goffman. Ten si všichni musí nějak vyjednat a pak představovat před diváky, i když je to samozřejmě kompromis a sami s ním tak docela nesouhlasí. Proto „hrají divadlo“, což nemusí být jen přetvářka, ale tak jako u divadelního herce prostě požadavek jejich profese. Své případné námitky a výhrady si mohou jednotliví „herci“ se svými „režiséry“, nadřízenými či kolegy vyřídit jen „za scénou“, když jsou mezi sebou a ne před očima veřejnosti.

To je tedy sociálně psychologická, čistě deskriptivní stránka věci. Jednání v roli však má i svoji palčivou stránku mravní či normativní, které se praktická filosofie zatím v obecné rovině vyhýbala. Musím se tu tedy vydat na nejistou půdu vlastních úvah a mohu se opřít jen o již popsané a publikované příklady. Soukromník, jak jsem řekl, zachází jen s tím, co mu patří, co je v jeho vlastnictví. Naproti tomu člověk v instituci a v roli nakládá s prostředky a pravomocemi, které nejsou jeho. Jsou mu jen svěřeny, a i když s nimi různě zachází, smí to dělat jen za jistých podmínek a k přesně určeným účelům. Kdykoli tyto meze překročí, může za to být volán k odpovědnosti, ať už by šlo o zpronevěru, zneužití nebo jen zanedbání. Takové jednání může být jistě korupční, ale i kdyby je dělal v tom nejlepším úmyslu, nemůže je obhájit. I kdyby chtěl starosta pomoci matce s plačícím nemluvnětem, z obecní pokladny to udělat nesmí.

Obecně se dá říci, že člověk v roli se musí naučit tato jednání, kde zachází se svěřenými prostředky a pravomocemi, přísně oddělit od svých osobních zájmů, od svého soukromého života, kde platí jiná morální i právní pravidla. Nejde přitom jen o zacházení se svěřenými prostředky. V soukromém životě je běžná a samozřejmá určitá velkorysost, kdy by člověk sice mohl trvat na svém právu, ale v zájmu dobrých vztahů nad maličkostí mávne rukou a svého oprávnění se vzdá. Když jde koupit deset deka salámu a prodavačka se zeptá „je to trochu víc, můžu to nechat?“, málokdo bude trvat na svém. Pokud ale jedná v roli, nemůže si přísně vzato nic takového dovolit. Finanční kontrola bude trvat na tom, aby účty odpovídaly přesně, a neuzná argument, že se jedná o maličkost.

Takže v prvním kroku musí člověk striktně oddělovat svůj soukromý život a zájmy od svého působení v roli, jakkoli to může být obtížné. Ale je to všechno, co se po něm chce? Z čistě právního hlediska by se mohlo zdát, že ano. Ve skutečnosti je to ještě o trochu složitější. Ve slavné knize o procesu s Adolfem Eichmannem Hana Arendtová tento názor fakticky zpochybnila. Eichmann, zodpovědný za velkou část „konečného řešení židovské otázky“, se zde totiž předvedl jako naprosto dokonalý úředník. V soukromém životě dobrý otec spořádané rodiny dokázal ve své hrůzné roli tuto lidskou stránku dokonale vypnout a jednat v intencích svých nadřízených bez nejmenších pochybností. Své soudce vyděsil tím, že stále citoval Kanta a jeho vysoké hodnocení povinnosti. Korunu tomu nasadil, když připustil, že asi třikrát selhal – a to když několika Židům umožnil, aby se deportaci vyhnuli. U soudců si tím ovšem přitížil a postavil je do velmi obtížné situace: zřejmě nelhal a o své nevině byl upřímně přesvědčen..

Nejsem vůbec kompetentní posuzovat právní stránku Eichmannova procesu a omlouvám se, že jsem problém demonstroval na tak drastickém případě. Zdá se mi však, že se s podobným dilematem setkáváme i v docela běžných občanských situacích. Německý sociolog Niklas Luhmann přesvědčivě popsal moderní společnosti jako soubory autopoietických segmentů, které se ze společnosti samy vydělují, komunikují převážně uvnitř svých vlastních světů a stanovují si vlastní pravidla pro komunikaci s okolím. Jenže v tom právě vidím velké nebezpečí institucí, že se s pomocí zaměstnanecké discipliny mohou dokonale uzavřít a oddělit od okolního lidského světa. Ten pak ovšem také nemá žádné možnosti odhalit, pokud se uvnitř těchto organizací dějí nějaké nepravosti. Dokonce ani tehdy, když toto okolí přímo ohrožují.

Pokud chemická továrna vyrábí a používá nějaké nebezpečné látky, jenom insider na to může upozornit a nikdo jiný. Pokud v nějaké veřejné organizaci kvete korupce, jenom insider na ni může narazit a pokusit se zjednat nápravu. Musí přitom evidentně porušit nejen vnitřní předpisy organizace a svoji loajalitu vůči ní, ale často i kamarádskou solidaritu se svými spolupracovníky. Své vlastní zájmy přitom téměř jistě poškodí a navíc bude v očích mnoha lidí ještě vypadat jako udavač. V posledních letech jsme zažili několik takových medializovaných případů a dokonce i někteří politici zahráli na tuto strunu, jen aby dopad skandálu svedli na toho, kdo jej vůbec umožnil odhalit. Žumpa ostatně také páchne, až když se začne vyvážet.

Oblast svobodného jednání soukromého občana jsem na začátku charakterizoval za třetí také tím, že za své jednání a jeho důsledky nese plnou a nedělenou odpovědnost. Také v tomto bodě se jednání v roli zásadně liší. Odpovědnost zaměstnance za způsobenou škodu je zákonem výslovně omezena do výše několika měsíčních platů. Čím větší a mocnější organizace, tím obtížnější bude tuto odpovědnost vůbec vypátrat a individuálně přisoudit. Možná to vůbec nepůjde a administrativní postupy při podpisování důležitých rozhodnutí skutečnou odpovědnost vlastně vylučují. Pokud mohu posoudit praxi posledních let, i význam jednotlivého podpisu se výrazně oslabil a často slýcháme, že je to pouhá formalita, protože „odpovědná osoba“ pořádně nevěděla, co podepisuje.

Nemluvím o tom všem samozřejmě proto, abych jen podporoval defétistické nálady, u nás tak silně rozšířené. Chtěl jsem vás jen upozornit na nové problémy, jak je vidím z hlediska praktické filosofie, a možná i povzbudit, abyste se nebáli o nich také přemýšlet. Samy od sebe se jistě nevyřeší a i „neviditelná ruka trhu“ – pokud se na nich přímo nepodílí – je na ně zřejmě krátká.

(Konference PSP a Nejvyššího soudu, Praha 10. 4. 2013)