Soudcovská rozhodnutí očima laika

Děti se sklonily nad talířem a pan Habásko počal: „Není to žádná pohádka, ale opravdivá událost, kterou mi vyprávěl můj zvěčnělej děd, a ten nikdy nelhal, leda před soudem.“

Karel Poláček: Muži v ofsajdu / Ze života klubových přívrženců

 

„Já jsem se u vejslechu, to je pravda, vymlouval všelijak, to se musí dělat, to je povinnost lhát, jako říká advokát Bass svým klientům.“

„…všechno se urovná, hlavní věc je vždycky u soudu mluvit nepravdu. Kerej člověk se dá vomámit, aby se přiznal, ten je vždycky ztracenej. Z toho nikdy nic pořádnýho nebude.“

Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka

 

Čím jiným může laik přispět k této odborné konferenci než právě svým, tj. neodborným pohledem, který je ovšem také pohledem veřejnosti. Chci mluvit o soudcovské nezávislosti a jejím přirozeném rubu – totiž odpovědnosti. Nedovolil bych si mluvit o odpovědnosti soudcovského stavu, kdyby mě k tomu nevyprovokovala zajímavá shoda okolností. V nedávné veřejné a mediální diskusi o nezávislosti vysokých škol jsem si uvědomil, že nás jako vysokoškolské učitele s vámi soudci spojuje jedno významné privilegium, totiž právě privileguim nezávislosti. Při všech rozdílech v detailu je tu zřejmě v obou případech podobné přesvědčení zákonodárce, že pro dobrý výkon jak soudcovské, tak učitelské funce je nezbytně třeba, abychom je mohli vykonávat nezávisle. Několik komentátorů ovšem vyslovilo podezření, že se jedná o čisté privilegium, a jeden dokonce napsal, že vysoké školy chtějí prostě víc peněz a žádnou kontrolu. Jak toto vážné podezření vyvrátit?

Domnívám se, že zákonodárce jistě nemyslel nezávislost jako pouhé privilegium, v demokratické společnosti těžko obhajitelné, nýbrž jako výraz důvěry, že si své odpovědnosti dostatečně uvědomujeme sami  – a že tedy svoji nezávislost nebudeme chápat jako zbavení odpovědnosti, nýbrž právě naopak. Jinak řečeno, že právě nezávislost pochopíme jako jistý závazek, abychom tím víc sami přemýšleli o vlastních odpovědnostech a jednali podle toho. Je jistě správné, že na náznaky omezení své nezávislosti akademická obec reagovala velmi citlivě. Na druhé straně se mi ale také zdá, že tuto nezávislost bude třeba vůči veřejnosti zřetelněji legitimovat odpovědným jednáním, aby se nemohlo zdát, že ji chápeme jako pouhé privilegium. To by ji totiž nepochybně ohrozilo ještě víc než nedomyšlený návrh vysokoškolského zákona.

V žádném případě bych nechtěl vyvolat dojem, že zde nějak moralizuji a mluvím do věcí, do kterých mi nic není. Rád bych vás jen vybídl k trochu podobné úvaze a předložil vám k ní několik konkrétních námětů, kde se vnějšímu pozorovateli zdá, že by si takovou diskusi – ovšem na daleko odbornější úrovni – možná zasloužily. S tímto caveat se odvážím hovořit o třech choulostivých i kontroverzních, ale důležitých věcech.

Předně bych rád připomněl, že soudcovská funkce jistě je a musí být nezávislá, nicméně je to výkon určité moci státu. Tato moc musí být oddělena od jiných a nesmí jim podléhat, přes všechna možná zneužití však zůstává funkcí státu a nese za něj jistý díl odpovědnosti. Tuto odpovědnost za účinné fungování státu nelze přitom přesně rozdělit mezi jeho jednotlivé složky či „moci“, protože z hlediska občana jde o nedílnou odpovědnost státu jako celku. I když je rozdělena mezi parlament, vládu a soudnictví, přesto zákonodárce, vláda i soudy společně odpovídají za fungování státní moci jako celku. Nemohou tedy stát jen vedle sebe – nebo dokonce proti sobě –, nýbrž společně hledat, jak této odpovědnosti co nejlépe dostát. Jak to lapidárně říká Kant, kdo nedokáže právo prosadit, není ani oprávněn je vyhlašovat.

Podle něho má právo slučovat libovůli jednoho občana s libovůlí druhého, a to pod obecným zákonem svobody. Německý sociolog N. Luhmann říká, že justice sice nemůže zajistit, že žádné právo nebude porušeno, ba ani, že každé porušení bude potrestáno, musí však v každém případě podporovat legitimní očekávání občanů, kteří se právem řídí. Je-li smyslem státu umožňovat svobodný a přitom bezpečný život mnoha lidí ve společnosti, je úkolem práva zajistit, aby se jeden druhého nemuseli bát.

Na tom má velký podíl trestní právo a celé trestní řízení. Indický Manuův zákoník vyjadřuje smysl trestní moci takto: „Kdyby král netrestal ty, které trestat má, silnější by si ty slabší pekli jako ryby na rožni.“ Tam, kde se to pod záminkou svobody neděje, mluví Francouzi ironicky o „svobodě svobodné lišky ve svobodném kurníku“. Ačkoli nemám rád přehánění a bombastická slova, psal jsem už před lety o nebezpečí „gangsterského liberalismu“.

Špatné zkušenosti s absolutismem vedly už Johna Locka k úvahám o omezení panovnické moci a hrozná zkušenost s totalitními režimy 20. století ukázala, jak důležitý je koncept lidských a občanských práv. Jakkoli je výkon právní moci svěřen orgánům státu, právo jistě musí občany bránit i proti jeho přehmatům a útlaku. To vůbec není snadné a dodnes si vážímě soudců i právníků, kteří se o to třeba za minulého režimou snažili.

Historik by ale neměl přehlédnout ani to, že totalitním režimům často předcházely režimy sice svobodomyslné a demokratické, ale také „slabé“. Právě slabost demokracií, její neschopnost ochránit slabší hráče proti bezohlednosti těch silných, vyvolávaly protestní hnutí a časem se z nich vyvinulo volání po „silné ruce“. Bylo by krátkozraké, kdybychom tyto nálady chtěli svést jen na „nezralost“ občanů, nedostatek demokratických tradic atd. Tak například Hitlerův vzestup k moci výrazně podpořila nerozhodnost a neschopnost Výmarské republiky, která nedokázala zabránit zchudnutí středních vrstev v pověstné inflaci z roku 1923 ani potrestat ty, kdo na ní nestoudně zbohatli. Podobně nedokázala ani ruská Prozatímní vláda ubránit samu sebe. Nebezpečí „slabého státu“, který nedokáže účinně bránit práva svých občanů a dokonce ani bránit teroristům, kteří operují z jejího území, si v nedávné době všiml například americký historik Francis Fukuyama, známý autor odborných bestsellerů.[1]

Požadavky spravedlnosti a jistoty jistě vyžadují velkou obezřetnost, nicméně smyslem trestního řízení musí být také trestat. To může být pro soudce v některých případech lidsky nepříjemné i politicky nepohodlné, nicméně je to jeho služba. A tady se neodbytně klade otázka: není například důležitá zásada in dubio pro reo[2] občas zneužita k tomu, aby se soudce uložení trestu až příliš ochotně vyhnul? Není tu nezávislý soudce konec konců právě proto, že v mnoha trestních kauzách se z povahy věci nějaká ta pochybnost úplně vyloučit nedá?

Druhá poznámka se týká případů, které také podrývají důvěru veřejnosti, protože se jí zdá, že soudci nedodržují podstatnou zásadu nemo judex in causa sua.[3] To není jen náš problém. Jako příklad uvádím nedávné rozhodnutí německého ústavního soudu o tom, že platy vysokoškolských profesorů jsou příliš nízké. Možná to tak opravdu je – a přece se vtírá otázka: nezdá se to jenom dotyčným profesorům, zejména pokud jsou sami členy ústavního soudu? Když naše soudy před časem rozhodly, že omezení platu by ohrozilo soudcovskou nezávislost, mnohého napadlo, že to není právě přesvědčivý argument: kdyby si je vláda chtěla otočit kolem prstu, musela by jim spíš přidat.  Konečně ani rozhodnutí o povinnosti státu víc diferencovat starobní důchody nebylo při převládajícím věku ústavních soudců tak docela „nezávislé“. To jistě není běžná podjatost a soud se rozhodnutí zřejmě nemůže vyhnout, měl by však postupovat se stejnou obezřetností jako v trestních kauzách.

Je jistě velmi žádoucí, aby soudce skutečně rozhodoval, a to i proti vládě nebo policii; Ústavní soud dokonce i proti zákonodárci. Dělá to ale proto, aby chránil stát a společnost před jejich přehmaty a omyly, ne proto, že by neměl žádnou odpovědnost za stát jako takový. V tomto ohledu je důležitý princip vyvažování mocí, který je staví proti sobě jako „checks and balances“, možná také až přílišné zjednodušení. Stát a jeho rozhodnutí jistě vyžadují neustálou kotrolu, ale i kdyby byla výkonná moc hodně špatná, nezbavuje to soudcovskou moc odpovědnosti za demokratický stát a jeho ochranu. Tato odpovědnost je tím větší, že soudcovská moc je jediná, která nepodléhá tlaku příštích voleb, a tedy také jediná, která může myslet v delším časovém horizontu.

Konečně moje třetí poznámka je ještě obecnější a také kontroverznější. Odvažuji se o ní hovořit jen proto, že soudnictví nemá v naší společnosti příliš velkou prestiž. To bude mít jistě mnoho různých příčin, například že je veřejnost vnímá jako zdlouhavé, málo účinné atd. Chyba může být na straně veřejnosti, která se těžko smiřuje třeba s úplně základním principem presumpce neviny, protože nechápe, že teprve tento princip vylučuje pomstu a tak vůbec umožňuje něco jako spravedlivý soud.  S tím za současného stavu věcí těžko můžete něco udělat vy a je naopak na nás učitelích, abychom tyto elementární zásady práva lépe vysvětlovali a hájili.

Je tu však – zdá se mi – přinejmenším pro laika jeden pobuřující aspekt trestního procesu, s nímž by se snad něco udělat dalo. Veřejnost se těžko smiřuje se skutečností, že obviněný může před soudem beztrestně lhát. Dokonce si k tomu může najmout advokáta, a to tím dražšího, čím víc tuto možnost dokáže využívat. Laický pozorovetel prostě nemůže přehlédnout obrovský rozdíl mezi průběhem procesů proti vlivným a bohatým, které se nekonečně táhnou, a procesem třeba proti olomouckému řidiči autobusů, který byl v dosti problematické kauze odsouzen raz dva. Jak tato skutečnost poškozuje pověst advokátů, není teď naším tématem. Ve veřejnosti však posiluje obecnou představu o „křivých paragrafech“ a podrývá tak důvěryhodnost soudnictví jako takového. Chápu, že je to důsledek prostého faktu, že lež se velmi obtížně prokazuje, což ovšem stejně platí i pro svědectví, kde se lež naopak trestá.

Přitom zákon o žádné beztrestnosti lhaní nic neříká. Trestní řád správně zdůrazňuje, že případné doznání obviněného nemůže být dostatečným důkazem pro jeho odsouzení a že ho nikdo nesmí k výpovědi nutit. To je zcela v souladu se starou zásadou Nemo tenetur seipsum accusare.[4] Z toho však teprve rozsudky a učebnice[5] – po mém soudu mylně – vyvozují, že kdyby mu za lživou výpověď hrozil trest, bylo by to nucení k pravdivé výpovědi proti sobě samému. Ve skutečnosti obviněný vždycky má a musí mít právo výpověď v kterékoli části řízení odmítnout, což mu samo o sobě nesmí být nijak na újmu. Takže kde je tu jaké donucení?

Laskavostí jednoho vzdělaného kolegy jsem se dozvěděl, že podobně věc chápe i trestní právo USA, kde se mluví o privilege against self-accusation. Obviněný může výpověď kdykoli odmítnout, ale za lživou výpověď může být dokonce stíhán. Důkaz výpovědí obviněného nesmí ovšem navrhnout státní zástupce a je zcela na rozhodnutí obhajoby, zda výpověď podá nebo odmítne, a to až poté, co vyslechla celou žalobu.[6] To jsou vůči obžalovanému – domnívám se – podmínky velmi férové a pokud se za všech okolností dodržují, nevidím tu žádný důvod k obavám.

Takový výklad je po mém soudu nejen logicky konzistentní, ale také státnicky prozíravý. Až téměř cynicky shovívavý postoj našich soudů ke lži totiž silně podceňuje a tím i bagatelizuje její společenskou závažnost a nebezpečnost. Lež – na rozdíl od omylu – totiž popírá a ruší smysl řeči jako takové. Každá pozitivní výpověď či tvrzení automaticky obsahuje předpoklad své pravdivosti: věta „dnes je pondělí“ znamená přesně totéž, co „je pravda, že dnes je pondělí“. Dokonce i otázka má smysl jen tehdy, když předpokládá, že případná odpověď bude pravdivá. Proto třeba Freidrich Nietzsche, který se někdy sám označoval jako „amoralista“, pokládal lež za vůbec nejhorší z lidských hanebností.

Přesvědčení o beztrestnosti lživých tvrzení kromě toho bohužel nezůstává jen u soudů, ale šíří se odtud dál do občanského i veřejného života. A protože je lež právně beztrestná – je přece podle mnoha lidí všechno v pořádku. Proč by člověk nelhal, když mu to přinese nějaký prospěch? Nechávám teď stranou, jak se na tomto zhoubném omylu podíleli moji kolegové filosofové, ale vzhledem k vážnosti věci se vás odvažuji požádat, abyste přemýšleli, jak by se mu mohla bránit justice.

(Konference NS a PF UK, 21. 4. 2012)

 

[1] Viz Budování státu podle Fukuyamy, česky 2004; Velký rozvrat: Lidská přirozenost a rekonstrukce společenského řádu, česky 2006

[2] Při pochybnostech pro obžalovaného.

[3] Nikdo nemá soudit svůj vlastní případ.

[4] Nikdo není povinen obviňovat sám sebe.

[5] Musil a kol., Kurz trestního práva. Trestní právo procesní. C. H. Beck 2007, s. 422n.

[6] Tamt. pozn. 261.