Kde se berou lidská práva?

Přijetí a prosazování principu lidských práv, jakkoli jen váhavé a částečné, proměnilo politický svět víc než co jiného. Je to nepochybně jedna z věcí, kterými se moderní doba může pochlubit[1] a které daly našemu světu nový smysl a novou naději. Přijetí Všeobecné deklarace lidských práv OSN v roce 1948 samozřejmě neznamenalo konec všech hanebností a ničemností, které političtí bukanýři na svých i cizích poddaných páchají. Nemohou se však nadále tvářit, že je k tomu sama vojenská a policejní síla oprávňuje a že to tak vždycky bylo a bude. Musí ještě pečlivěji skrývat, co to udělali a dělají, a jejich propaganda musí ještě mazaněji lhát. Jejich tajné služby, cenzury a vlivové agentury musí být čím dál tím tajnější, a protože se ke svým ničemnostem v žádném případě nemohou přiznat, musí si na to najímat zločince a mafie. A co je možná ještě důležitější, aspoň ti chytřejší mezi nimi začínají počítat i s tím, že je za to jednou někdo obžaluje a dokonce odsoudí. Ani vítězové si už nemohou být tak docela jistí, že to budou jen oni, kdo budou „psát dějiny“.

Tato velká proměna, jeden z nejlepších plodů emancipačních snah evropského osvícenství, má ovšem proti sobě mocné a stále mocnější síly, možná dokonce všechny moci, založené na síle, strachu a donucení. Není tedy divu, že postupuje tak váhavě a s opakovanými neúspěchy i pády. Zabít člověka je samo o sobě děsivě snadné a technické i organizační prostředky zabíjení, mučení, donucování a indoktrinace se stále zdokonalují. Organizace stále lidnatějších společností se navíc bez jisté hrozby násilím – jak ji představuje třeba pendrek nebo revolver za pasem policisty – nemůže obejít, musí ji ovšem pečlivě hlídat, kultivovat a krotit.

Samo prosazování lidských práv tak nemůže nikdy radikálně a s konečnou platností „zvítězit“ a slušné uspořádání svobodné společnosti zůstane vždycky jen prekérní a silně ohrožené – zvenčí i zevnitř. Každý, i sebevětší pokrok a úspěch bude vždycky relativní a jako kompromis mezi žádoucím a možným neuspokojí ani své radikální zastánce. Sama myšlenka lidských práv tak sotva dokáže člověka „zvednout ze židle“, natož překonat strach a masově vyjít do ulic. To někdy dokáže zápalnější idea málo reflektované „svobody“, která ale často mobilizuje jen v podobě „boje proti nepříteli“ se všemi riziky, která to přináší právě pro lidská práva. Jak to kdysi přesně formulovala moudrost anekdotického Radia Jerevan: „Nebude ani mír, ani vojna, ale takový boj za mír, že nezůstane kámen na kameni“. Ostatně i Francouzská revoluce, která začala trojicí „Volnost, rovnost, bratrství“, velmi rychle opustila ideál „bratrství“, zapomněla na lidská práva a ve jménu „volnosti a rovnosti“ se zvrhla v krvavý teror.

Co je tedy ta podivuhodná a tajemná síla, kterou se myšlenka lidských práv prosazuje a o niž se opírají její zastánci? Jak to, že vůbec žije a působí nejen proti zřejmému odporu různých mocností, ale i navzdory svému až příliš ideálnímu, ne-li rovnou utopickému obsahu? Když Immanuel Kant před víc než dvěma stoletími uvažoval o možnostech „věčného míru“, dospěl nakonec k dosti skeptickému závěru, že světový mír vyžaduje světovou vládu. Ta podle něho zřejmě není možná, přesto je každý myslící člověk povinen působit tak, jako kdyby možná byla.[2]

To nám dnes připadá málo a přes všechny hrůzy 20. století jsou pro nás mír a lidská práva přece jen méně utopická. Není to tím, že bychom o sobě měli lepší mínění než osvícenci – spíš naopak. Patetická hrdost mnoha osvícenců působí dnes skoro trapně a po holocaustu si ji určitě nemůžeme dovolit. Jenže paradoxně právě díky válkám a Hirošimě mohla velká část světa zažít dlouhá léta míru a prosperity a konec konců právě zděšení nad Druhou světovou válkou pomohlo prosadit ustavení OSN, Evropské unie i přijetí Všeobecné deklarace.

Vyžadovalo to ovšem velké myšlenkové i diplomatické úsilí Američanů i Evropanů a samozřejmě také plno kompromisů. Předně je to jen deklarace bez právní závaznosti. Za druhé se formulace i celý koncept musel vyjádřit z té příjemnější stránky – jako nejrůznější práva, lidská, občanská i sociální. O nějakých povinnostech, které třeba francouzská deklarace aspoň zmínila, tu není ani slovo. I tak se řada zemí, resp. jejich vlád, „zdržela hlasování“ protože si netroufla postavit se proti: všechny země sovětského bloku,[3] Jihoafrická republika a Saudská Arábie. A konečně se autoři deklarace museli vyhnout všem pokusům o zdůvodnění, protože tam by dohoda patrně nebyla možná. Už tehdy bylo patrné, že osvícenská rétorika není tak všeobecně platná, jak se na západě zdálo.

Od té doby uplynulo skoro 70 let, v Evropě vcelku mírových, o lidských právech se stále diskutuje a vznikla kolem nich řada institucí. Svět se změnil a v mezinárodní politice zesílil hlas zemí, kam se evropská tradice dostala až nedávno a často jako import. Tam, kde lidé denně trpí hladem a násilnostmi, mají často jiné starosti a důraz na lidská práva jim připadá jako zbytečný luxus. Nikdo jim možná nevysvětlil, že to spolu nějak souvisí. To, nač si Evropané za staletí zvykli a v čem byli vychováni – například právě křesťanský a osvícenský důraz na jedinečnou cenu každého života a individuální svobody – je tradičním muslimům nebo Číňanům cizí.

V diskusích s nimi i s propagandou diktátorských režimů se ukazuje, v čem je program lidských práv jaksi nehotový, nedodělaný. Viděli jsme, jak autoři Všeobecné deklarace OSN museli požadavek úcty ke každému lidskému životu a jeho svobodě formulovat tak, aby byl diplomaticky přijatelný. Deklarace tak mluví pouze o právech jednotlivců a vyhýbá se jejich zdůvodňování, přesněji řečeno zůstává u starých osvícenských přesvědčení, která mimo evropskou a americkou tradici nejsou nijak samozřejmá. K politickým právům, na nichž středostavovským evropským a americkým revolucionářům 18. století jedině záleželo a která chápali jako omezení státní moci, museli trochu neorganicky připojit sociální práva – ve skutečnosti nároky na aktivní péči státu o všechny občany a obyvatele.

To byl na jedné straně jistě diplomatický ústupek vůči těm, kdo měli deklaraci přijmout. Delegáti Valného shromáždění v roce 1948 totiž ani zdaleka nebyli jen představitelé středního stavu se svými intelektuálními, politickými a podnikatelskými ambicemi. Byli to zástupci masových států 20. století s všeobecným volebním právem, vzdělaní a vychovaní v různém kulturním prostředí a zastupující z velké části nižší vrstvy společnosti, ne-li rovnou lidi na pokraji bídy. Na druhé straně ovšem sociální práva vyjadřovala také zkušenost evropských demokracií, které si na pozadí totalitních režimů 20. století uvědomily, že tam, kde je velká část společnosti ohrožena nouzí a nevidí před sebou žádnou naději, nelze svobodný režim udržet.

Tuto velmi důležitou evropskou zkušenost v USA neměli a některé neoliberální proudy by i dnes sociální práva nejraději zrušily. Hnutí za „minimální stát“ a omezování daní, proti povinnému pojištění, veřejnému zdravotnictví a školství argumentují obvykle tím, že politická a sociální práva mají úplně jinou povahu – a v tom mají zřejmě pravdu. Jenže jim asi nikdo zřetelně nevysvětlil, jak spolu souvisejí. Přesněji řečeno, že přehlížejí prostou skutečnost, že jistá životní úroveň je pro svobodné uspořádání společnosti nezbytnou podmínkou. Jak to říkala komunistická propaganda, „k čemu je svoboda, když nemáme co jíst?“ Globální vývojové trendy přitom ukazují, že účinné prosazování a obhajoba lidských práv se nemůže dnes už opírat jen o samostatné a vzdělané lidi střední vrstvy a že americká zkušenost je v tomto ohledu spíš výjimečná, pokud vůbec nepatří minulosti.[4]

Vážné spory a nedorozumění při výkladu lidských práv se týkají také specificky západního a výlučného důrazu na svobody jednotlivce. Je sice pravda, že představa společnosti jako souboru nezávislých a téměř izolovaných individuí je pro společenské vědy užitečná, protože věci radikálně zjednodušuje. Je však otázka, zda je vyloučením lidských vazeb a vztahů nezjednodušuje až příliš: člověk je společenská bytost a jeho jedinečný evoluční úspěch se zakládá právě na schopnosti komunikovat a spolupracovat. Mimoevropští zastánci tradičních, zejména zemědělských společností často argumentují tím, že základní jednotkou společnosti není jednotlivec, nýbrž rodina nebo dokonce rod. To je pro evropské chápání těžko přijatelné,[5] ale pro tradičnější vrstvy muslimských, čínských i afrických společností je to naopak elementární skutečnost. Osamělý jednotlivec se přece nedokáže ani reprodukovat a taková společnost by brzy vyhynula. Mají-li však být lidská práva skutečně „všeobecná“, měli bychom brát tento názor vážněji a nekompromitovat lidská práva vyhrocováním svobody jednotlivce proti „právům“ rodin. Pokud se v evropském tisku i v projevech státníků lze setkat s představou absolutní svobody slova, podle některých dokonce „včetně práva urážet“,[6] je to podivné nepochopení lidských práv. Lockova ostrá polemika proti představě svobody jako libovůle je dodnes aktuální.[7]

Ideál všeobecných lidských práv tak dnes fakticky ohrožuje z jedné strany nouze, bída a beznaděje milionů lidí, ze společnosti fakticky vyloučených, a z druhé strany totalitní ideologie, které této nouze využívají. Je tu však – jak jsme právě viděli – ještě třetí ohrožující faktor, totiž nejasnosti a nedomyšlenosti samotného konceptu, které jej samozřejmě oslabují a zpochybňují. A právě ty by měly být úkolem filosofů. Začněme otázkou, na čem vlastně „lidská práva“ stojí, zda se dají rozumově zdůvodnit a obhájit. Rázné vyjádření americké deklarace, že to „my“ považujeme za samozřejmé (self-evident), dnes nestačí.

Půdou, z níž mohla lidská práva teprve vzejít, je myšlenka individuální lidské osoby a pak i její svobody. Jakkoli každý člověk říká „já“, reflektované vědomí vlastní osoby patrně vzniklo až v historické době. Bruno Snell je pokládá za „objev“ a sleduje jej v rané řecké literatuře,[8] Karl Jaspers mluví o „osové době“ a klade ji zhruba do poloviny prvního tisíciletí před Kristem.[9] Představa svobody ne jako společenského stavu ani privilegia je patrná už u stoiků, výslovně a v plné šíři se objevuje až s křesťanstvím. Slavná věta, že „všichni lidé se původně rodí svobodní“ se poprvé vyskytuje v Justiniánově zákoníku z roku 632, a to ve spojení s „přirozeným zákonem“.[10]

Americká Deklarace nezávislosti z roku 1776 prohlašuje, že „všichni lidé jsou stvořeni jako sobě rovní a že je jejich Stvořitel obdařil jistými nezcizitelnými právy, mezi něž patří život, svoboda a hledání štěstí“. Francouzská deklarace z roku 1789 stvoření vynechává a říká, že „Všichni lidé se rodí a zůstávají svobodní a rovní ve svých právech.“ Jen v preambuli se zmiňuje o „Nejvyšší bytosti“ jako „zákonodárci“. Navazuje tak na slavnou větu Rouseauovu, podle níž „Člověk se narodil svobodný, a všude žije v okovech.“[11] V jakém smyslu se tedy „narodil svobodný“? Zatímco v představě člověka, který je svobodou a právy „obdařen“, se to dá chápat jako životní poslání nebo úkol,[12] kdežto představa „svobodného“ novorozeněte nedává valný smysl. Je kromě toho také nebezpečná, protože zastírá důležitou skutečnost, že ke svobodě se děti musí teprve vychovávat – a dají se vychovat i k něčemu jinému.

Lidská práva nejsou „přirozená“ ani v tom smyslu, jako kdyby byla každému člověku samozřejmá a vlastní. Každý člověk se „přirozeně“ stará sám o sebe a i svoji svobodu si nejprve představuje jako svoji vlastní volnost bez ohledu na druhé. Když si pak uvědomí, že stejné svobody, jaké chce pro sebe, budou mít ve společnosti i všichni ostatní jakožto rovní, začne se jejich svobody „přirozeně“ bát. Principy dělby moci, vlády zákona a zejména presumpce neviny připadají člověku právě „protipřirozené“ a jsou až výsledkem trpkých zkušeností a těžkých politických zápasů. Proč by se měla naše vláda, kterou jsme si třeba zvolili, omezovat nějakými zákony, když je přece jasné, co má udělat, a to pokud možno hned. Proč máme z daní platit parlament, který věci jen zdržuje a zbytečně žvaní, a nota bene ještě opozici, která vládě jen překáží a výkon moci soustavně kazí? Jak to, že zločinec chycený při činu může počítat s tím, že ho policie ochrání před „vůlí lidu“, který ho chtěl spravedlivě potrestat rovnou na místě? K čemu je svoboda slova? Kdo říká pravdu, ten ji nepotřebuje, a kdo ji neříká, nemá ji dostat.

Takových příkladů lze najít libovolně mnoho, stačí sledovat blogy nebo debaty v hospodách, často i v novinách a bohužel i v parlamentu. Kromě toho jsou tu i nebezpečné dvojznačnosti, případně zamlčené předpoklady. Rádi slyšíme, že každý má právo na vzdělání nebo zdravotní péči, a to dokonce bezplatně. Jenže nic z toho se neobejde bez peněz – a kdo to zaplatí? Na první pohled každého napadne, že přece stát. Jenže to znamená, že od státu chceme dostávat, co potřebujeme, s přirozeným důsledkem, že na něm chceme čím dál víc záviset. Je hezké vědět, že každý má právo na práci. To ale může znamenat dvě různé věci. V historických listinách práv to znamenalo, že žádná cechovní organizace nesmí nikomu bránit, aby třeba šil a prodával boty. Ve změněném společenském prostředí naší doby, kdy se prací rozumí zpravidla zaměstnání, se může chápat jako právo na placené zaměstnání. Kdo je má naplnit? Kdybychom řekli, že stát, museli bychom se s řadou jiných práv rozloučit. Takové dvojznačnosti se však netýkají jen práv sociálních. Je pěkné zaručovat, že každý příslušník menšiny má právo na užívání svého jazyka. To ale může znamenat dvojí: buďto bezcenné „právo“ mluvit si pro sebe jak chci, anebo velmi náročný závazek většiny, snažit se této řeči rozumět, případně obstarat tlumočníka.[13]

Na těchto několika příkladech jsem chtěl ukázat obecnější problém. Řada bystrých pozorovatelů už počátkem 19. století kritizovala jednostrannost dokumentů, které hovoří pouze o právech. Každé subjektivní právo jednoho totiž z definice znamená zároveň závazek pro někoho jiného, kdo má toto právo naplnit.[14] U některých speciálních práv je toto přisouzení povinnosti celkem jasné: listovní tajemství zavazuje hlavně pošty a právo na nestranný soud musí zajistit stát. Všude jinde se však musí výslovně stanovit. Zákonný text, který vyhlásil právo, ale odpovídající  závazek nikomu neuložil, je tedy lex incompleta a může vzbudit dokonce podezření, že není myšlen vážně. To by se lidským právům a jejich Listinám a Deklaracím určitě nemělo stát.

Zkusme si teď vztah mezi právem a odpovídající povinností vyjasnit na významném příkladě „práva na život“, které v listinách stojí obvykle na prvním místě. I to je – domnívám se – formulováno šalamounsky, takže mu lze rozumět ve dvojím velmi odlišném smyslu. Z věty, že „každý má právo na život“, na první pohled přímo plyne, že takové právo náleží také mně: „Já mám právo na život.“ Jenže subjektivní právo na svůj život evidentně žádný člověk mít nemůže už proto, že je smrtelník. Se svým životem může jistě různě nakládat, své „právo“ na něj však může uplatnit jen za určitých okolností. Člověk postižený smrtelnou nemocí nemůže žalovat neznámého pachatele, který mu jeho právo bere. Žalovat může jen tehdy, pokud ho na životě ohrožuje jiný člověk nebo právnická osoba.

Pokud tedy chceme, aby věta „každý má právo na život“ dávala účinný právní smysl, musíme ji číst jinak: „každý“ – to znamená „všichni ostatní“ – mají právo na své životy. Řečeno jednodušeji, nemám právo na život nikoho jiného, anebo tradičně „Nezabiješ!“ To je sice zásada mnohem méně senzační, zato dává právní smysl – a navíc je srozumitelná i pro lidi z jiných kulturních okruhů. Všechny známé společnosti mají něco jako „nezabiješ“, jinak by se už dávno vyvraždily.[15] Co může být pro některé lidi novinka, je to, že platí vůči všem lidem a nejenom vůči „našincům“. Podstatné ale je, že je vyjádřena jako povinnost, a je tedy zřejmé, koho zavazuje.

Jak je to ale se mnou, s mými právy? Domnělé „právo na život“ je zde vyjádřeno tak, jak to odpovídá možnostem lidských společností. Nikdo nemůže člověku zajistit, že bude žít a nezemře. Může však všem přikázat, aby na cizí životy nesahali, a účinně trestat ty, kdo neposlechnou. Jen pokud o tom přesvědčí (skoro) všechny, bude i můj vlastní život (jakž takž) v bezpečí před vrahy a zabijáky. Ale pokud je nepřesvědčí, bude můj život vždycky v ohrožení, ať o tom Listiny říkají, co chtějí. Tak je tomu ovšem i s většinou mých práv, která nejsou tak „nezadatelná“, jak se proklamuje. Nepatří ke mně tak, jako ruka nebo nos, a stačí, aby se změnil režim, a moje domnělá práva jsou pryč. Když překročím třeba severokorejskou hranici, zůstávají moje práva zřejmě na její druhé straně, kdežto zde neznamenají nic. Lidská práva konec konců nemůže účinně „dávat“ zákonodárce ani vláda a dávají si je spoluobčané navzájem, kdežto stát se jen zavazuje, že případná porušení bude stíhat. Tak lze ostatně rozumět i americké Deklaraci: pokud „My, lid“ opravdu pokládáme za samozřejmé, že každý má svá lidská práva, nemám se ani já čeho bát. Ve všech ostatních případech, kdy tato práva lidu oktrojuje nějaký zákonodárce, bude ještě dlouho trvat, než se na ně budu moci spolehnout – pokud se to vůbec podaří.

Pochopení lidských práv jako práv těch ostatních, a tedy zároveň mé a naší povinnosti, má několik nezanedbatelných předností. Předně dobře odpovídá empirické zkušenosti a neslibuje nesmysly. Za druhé je dobře srozumitelné i napříč kulturami a jen tuto povinnost rozšiřuje i na ty, kdo nepatří k vlastnímu společenství či skupině. To jistě není málo, je to však pochopitelné a snad i možné. Za třetí nesvádí k naivní představě, jako kdyby lidská práva mohl zaručit sám parlament, nebo že malé děti k nim dorostou samy i bez příslušné výchovy.

Kromě toho však umožňují právně formulovat i vztahy mezi člověkem a mimolidskou skutečností, zejména povinnosti člověka vůči zvířatům nebo přírodě.[16] To je téma v posledních desetiletích velmi živé a nepochybně důležité. Jenže co s ním? V diskusi o těchto důležitých tématech, která naši předkové zanedbali a přehlédli, jako kdyby obě strany mluvily jiným jazykem. Ochránci zvířat se snaží právníkům vysvětlit, jak naléhavě zvířata ochranu potřebují, a že se jim tedy musí přiznat odpovídající práva. Naproti tomu právníkům se z toho ježí vlasy a snaží se vysvětlit, že to sice chápou a uznávají, jenže zvíře opravdu nemůže být osobou v právním smyslu. Nemůže být nositelem práv a povinností, protože neumí vyjádřit svůj názor a nemůže tedy vystoupit před soudem jako žalobce a ani jako svědek. Z téhož důvedu si ani nemůže zvolit právního zástupce a pán, který trápí psa, by se měl ocitnout v postavení obžalovaného, a tedy rozhodně nemůže být jeho zástupcem.

*

Dramatické události posledních let, růst organizovaného terorismu, nesmyslných ukrutností a násilí, doprovázených nestoudnou propagandou, neznamenají žádné zpochybnění myšlenky lidských práv. Naopak dokládají, že se zde děje něco úplně zásadního a převratného, co samozřejmě vyvolává téměř „přirozený“ odpor. Překotná technická, hospodářská a informační globalizace světa totiž nutně jako svoji protiváhu vyžaduje, aby se lidé a lidské společnosti začaly rovněž organizovat nejen jako národy a státy, ale jako stejně globální lidstvo. Přitom se podle mého soudu ukazuje několik velmi důležitých věcí, které se předtím daly přehlédnout:

*  V globalizovaném světě rostoucích závislostí, příležitostí i rizik, které neznají žádné hranice, je stejně globální ochrana všech lidských životů, jejich bezpečí a svobod, stále důležitější a naléhavější.

* Filosofům – jak dobře viděl už Kant – tak připadá úloha pracovat ze všech sil na jejím posilování a prosazování, zejména v myšlenkové a teoretické oblasti.

* To znamená především odhalovat a kritizovat nejasnosti a omyly, které do jejich chápání a formulací v politické praxi samozřejmě prosakují.

* Evropanům i Američanům se mohlo zdát, že jsou to samozřejmá a přirozená individuální „práva“, která stačí formulovat a zajistit právními dokumenty. Tato silně zjednodušená představa sice pomohla k jejich formálnímu uznání, účinnému prosazování ochrany lidských životů a svobod i v jiných kulturách však často překáží.

* Právo zde nelze chápat jen jako moje vlastní oprávnění, nýbrž také a především jako práva těch druhých, z nichž samozřejmě plynou i závazky a povinnosti. „Právo na život“ nemůže být moje oprávnění, ale naopak obecný příkaz respektovat životy i svobody všech ostatních.

* Právě proto, že lidská práva nejsou samozřejmá a přirozená, vyžadují soustavnou péči a úsilí, počínaje výchovou přes kritickou praxi až po teoretickou reflexi.

* Podobně pak lze formulovat i chránit domnělá „práva“ živočichů či přírody, kteří zřejmě nemohou být nositeli subjektivních práv – a právě proto ochranu potřebují.

Poznámky

[1] Optimismus Stevena Pinkera, který se o to nedávno pokusil, je možná trochu naivní a jeho ideologický výklad historie není vždycky přesvědčivý. Zato jeho ústřední teze, doložená množstvím materiálu, si zaslouží veškerou pozornost. Ukázal totiž – nakolik je to při šíři tématu vůbec možné – že pravděpodobnost násilné smrti člověka, který se narodil v 21. století, je asi třicetkrát až padesátkrát nižší než pro ty, kdo se narodili do sběračsko-loveckých společností. Přitom poslední fázi tohoto tisíciletého vývoje charakterizuje podle Pinkera právě myšlenka lidských práv. S. Pinker, The better angels of our nature: why violence has declined.

[2] Viz I. Kant, Metaphysik der Sitten II., §§ 61 a 62.

[3] Totiž ty, které byly tehdy členy OSN: Bělorusko, Československo, Jugoslávie, Polsko, Sovětský svaz a Ukrajina. Čína, tehdy ještě zastoupená generalissimem Čankajškem, sice nebyla příliš demokratická, nicméně hlasovala pro.

[4] Překvapivá popularita revolučně socialistických i marxistických myšlenek na amerických univerzitách možná není jen přechodná móda.

[5] Přitom je třeba připomenout, že základní vzorec zemědělské společnosti s rodovým dědičným majetkem jako samostatnou a trvalou jednotkou společnosti byl i v našich zemích běžný ještě v 19. století a zanechal v ní trvalé stopy. Představy nedotknutelného majetku, soukromí, povinnosti starat se o vlastní budoucnost a konec konců i autonomie a svobody se donedávna vztahovaly právě k rodinám a rodům, než se v průběhu urbanizace a industrializace přenesly nějdřív na muže a teprve ve 20. století na každou dospělou osobu.

[6] Srv. I. Buruma, Vražda v Amsterodamu, , str. 34 aj.

[7] I když by se mohlo zdát, že zákon svobodu ruší nebo omezuje, jeho cílem je zachování a rozšíření svobody, protože ji chrání před libovůlí druhých, takže „kde není zákon, není svoboda.“ J. Locke, Second Treatise, § 57.

[8] B. Snell, Die Entdeckung des Geistes..

[9] K. Jaspers, Vom Ursprung und Sinn der Geschichte. . „Datování“ je ovšem problematické a patrně nejstarším zachovaným dokladem reflexe jednotlivce je Epos o Gilgamešovi ze třetího předkřesťanského tisíciletí.

[10] … podle přirozeného zákona se všichni lidé původně rodí jako svobodní; odtud se odvozují téměř všechny smlouvy …“ Justinián, Institutiones, 1.2.2. Důležitá novinka je, že se to týká všech lidí, nejen společensky svobodných a ovšem mužů.

[11] J.-J. Rousseau, Du contrat social, I.

[12] Podle J. Locka se děti nerodí „v tomto plném stavu rovnosti“, ale „rodí se k němu“ (are born to it). Locke, J., Second Treatise, § 55.

[13] Podrobněji viz J. Sokol, Moc, peníze a právo, , kap. 22.

[14] „,je zřejmé, že žádné ryze individuální právo nikdy neexistovalo a nemůže existovat samo o sobě, čili mimo onu podstatnou korelaci k nějaké povinnosti, jež se od práva nedá oddělit právě tak, jako se nedá oddělit subjekt od svého objektu a příčina od svého důsledku.“ Maine de Biran, Oeuvres choisies,, str. 264.

[15] Jako výjimka vypadá společenství jihoamerických indiánů Guayakí, jak je popsal Clastres, kde vrahovi naopak ženy kolektivně umyjí ruce. Je ovšem otázka, do jaké míry je stav této mizící společnosti „primitivní“ anebo naopak „úpadkový“. P. Clastres, Kronika indiánů Guayakí.

[16] Srv. důkladnou diskusi u F. Ost, La nature hors la loi.

 

Literatura:

Buruma, I., Vražda v Amsterodamu, Praha 2010.
Clastres, P., Kronika indiánů Guayakí, Praha 2003.
Jaspers, K., Vom Ursprung und Sinn der Geschichte, Frankfurt a. M. 1957.
Iustinian, Institutiones, in: týž, Institutes, přel. P. Birks – G. McLeod, Ithaca 1987.
Kant, I., Metaphysik der Sitten, in: týž, Gesammelte Schriften, IV,  Berlin 1968, str. 203-494.
John Locke, Second Treatise, in: týž, Two Treatises of Government, P. Laslett (vyd.), Cambridge 1988.
Maine de Biran, P., Oeuvres choisies, Paris 1942.
Ost, F., La nature hors la loi, Paris 2000.
Pinker, S., The better angels of our nature: why violence has declined, New York 2011.
Rousseau, J. -J., Du contrat social, in: týž, Œuvres complètes, III, Paris 2003, str. 249-472.
Snell, B., Die Entdeckung des Geistes, Göttingen 1993.
Sokol, J., Moc, peníze a právo, Praha 2015..