Konflikty a co s nimi?

Konflikty sice lidské společnosti stále ohrožují, zároveň ale víme, že bez nich není možné žít. To není žádný paradox, nýbrž základní zadání úkolu, jak společnost lépe uspořádat. Za dlouhá tisíciletí nalezly lidské společnosti řadu způsobů, jak konflikty omezovat, kultivovat a překonávat. V následujícím se je pokusíme z filosofického pohledu rozlišit, pojmenovat a – velmi hrubě – uspořádat. Nevyhneme se ani jistým aktualizacím do naší současnosti, i když v nich těžiště příspěvku není.

 

Utopisté si rádi představují ideální svět jako svět bez konfliktů. Kdo by si nepřál život v míru a vždycky jen s úsměvem? Jenže to především není možné. Max Weber definuje moc jako „schopnost prosadit svou vůli, případně i proti vůli jiných“. Když si to pozorně přečtete, může vás napadnout, že je to i jakási definice svobody, i když hodně široká. Přesto právě tuto schopnost sebeprosazení má a musí mít každý živočich, každý živý organismus. Některé – jako třeba bakterie nebo dravci – jsou při tom řekněme agresivnější, ale i docela mírumilovná břízka, když se usadí na polozbořené zdi, „prosazuje“ do ní své kořínky, až ji roztrhá – a na nic se jí neptá. Kdyby to nedokázala, je „nemocná“. Takže už život sám znamená konflikt a nemůže bez něho být. Ne že by nebyl nic jiného, ale aspoň občas je to také boj.

Konfliktní povaha života jako moci zvášť vynikne u živočichů, kteří žijí společensky. Tvoří solidární skupiny, které se dokáží podporovat a kousíčky své individuální moci skládají dohromady, orientují a jaksi vektorově sčítají. Mravenec není nic, ale když táhnou miliony jihoamerických mravenců, nic je nezastaví a nic jim neodolá. Ještě mnohem horší je to u lidí, kteří se dovedou domluvit a spojit dohromady nejenom své síly, ale také svoji mazanost a vynalézavost, dovedou plánovat do budoucna a své schopnosti znásobit všelijakými udělátky – od pěstního klínu po atomovou bombu. Mají kromě toho také paměť a různé solidarity – rodinné, rodové, místní i profesní – takže konflikty se mohou opakovat, kumulovat a násobit. Za skutečné i domnělé křivdy na předcích se lidé mohou mstít ještě po sto letech.

Že život bez konfliktů není možný, to je jedna stránka věci. Dnes ale začínáme tušit, že to dokonce není ani dobré či žádoucí. Lidská společnost je produktivní právě díky tomu, že lidé nejsou stejní. Aby se mohli rozmnožit, musí k tomu být žena a muž, a jeden zkušený ženáč v dílně nám mladým kdysi vtloukal do hlavy, že každé manželství je tudíž smíšené. Už Aristotelés si všiml, že ani vesnice nemůže vzniknout jen ze samých ševců, kuchařů nebo vojáků, nýbrž potřebuje jedny i druhé a třetí. Moderní sociologie mluví o „dělbě činností“, ale nejsou to jenom činnosti, nýbrž třeba i povahy a postoje. Z různých simulací víme, že společenství samých hrdliček stejně jako samých jestřábů musí dopadnout špatně. Nebo možná ne tak špatně: mezi hrdličkami se objeví jestřáb a mezi samými jestřáby se někteří chtě nechtě stanou kořistí. Společnost se jaksi „spontánně“ promění ve společnost smíšenou, která jediná je jakž takž stabilní. 

Z téhle jednoduché úvahy udělali někteří multikulturalisté trochu unáhlený závěr, jako kdyby rozmanitost a různost byla už sama o sobě pro společnost dobrá a užitečná. Jenže „společnost“ jestřábů a hrdliček, lovců a kořistí jistě není to, co bychom si jako dobrou společnost přáli – zvlášť když je dost pravděpodobné, že bychom v ní byli spíš tou kořistí. Naopak ve všech ostatních příkladech, které jsem uvedl, to není jen sama různost, nýbrž různost, která se vzájemně doplňuje, spolupracuje a komunikuje. Kdyby se ženy a muži důsledně genderově zorganizovali – tak jako v Dívčí válce – brzy by obojí vyhynuli. Švec potřebuje kuchaře několikrát za den, kuchař ševce aspoň občas a oba tuší, že někdy by mohli potřebovat i vojáky.

Takže rozmanitost je pro společnost ovšem důležitá, ale na prospěch může být jen tehdy, když se ti různí naučí jeden s druhým komunikovat, vyjednávat, směňovat a spolupracovat. Sama o sobě je rozmanitost jen jakýsi předpoklad a je na lidech, zda ke své škodě nechají propuknout její konfliktní potenciál, anebo ji nějak zkultivují a zapřáhnou ke společnému prospěchu. Kdybychom byli všichni stejní a jen se na sebe usmívali, nebyli bychom jeden druhému k ničemu a ze samé nudy by se dřív nebo později začali líhnout jestřábi. Fenomén skinheadů svědčí o tom, že se některým mladíkům zdá, že už je těch hrdliček ve společnosti až moc. Kdyby se ale každý z nás udělal ve své domnělé jedinečnosti sám pro sebe, dopadlo by to ještě hůř – kdyby společnost úplně zanikla, málokdo z nás by dokázal přežít.

Rousseauova lákavá představa, že kdyby společnost nechala lidi na pokoji, žili by jako v ráji, sice popletla hlavu mnoha lidem, ale naštěstí ji nikdo nikdy nebral tak docela vážně. Ostatně ani sám Rousseau, který se tolik věnoval právě výchově. A tak se lidé už po tisíciletí snažili a snaží ze své rozmanitosti vykřesat, co se dá. Na jedné straně ji povzbuzují a chrání, a na druhé hledají způsoby, jak její konfliktní potenciál kultivovat a zapřahat. Přitom objevili celou řadu různých více a méně konfliktních uspořádání – a to je právě téma tohoto skromného příspěvku. Chci se pokusit tato uspořádání stručně popsat a seřadit, aby bylo patrné, jak se od sebe liší a z čeho vycházejí. Jako každé uspořádání bude i toto hodně schématické a zjednodušené, ale snad přesto ne zbytečné.

O konfliktním potenciálu lidských společností, uvnitř i navenek, jsem už něco řekl. Jenže na druhé straně je právě člověk vybaven i mimořádnými schopnostmi, které mohou působit opačným směrem. Na první místo bych dal dlouhou a hlubokou závislost dětství, která každému z nás vtiskla potřebu nebýt sám, a pokud jsme měli trochu štěstí, mohla nás naučit i navazovat vztahy, důvěřovat a mít někoho rád. Pro tuto zvláštní společenskost či sociabilitu jsme za druhé mimořádně vybaveni jaksi „od přírody“: vezměte jen ty neobyčejně bohaté výrazové možnosti tváře, mimiky a gest. K tomu přistupují artikulační možnosti hlasového ústrojí a zřejmě vrozená schopnost naučit se jazyk – Chomského „LAD“[2] – které přímo volají po tom, aby si člověk vytvořil a osvojil nesrovnatelně dokonalejší prostředek vyjadřování a sdělování, totiž řeč. Ta by mu ovšem nebyla k ničemu, kdyby neměl co vyjadřovat a sdělovat, a tedy přímo předpokládá vnitřní svět paměti, myšlení a tvoření, který se sám potřebuje sdělovat. Když se malé děti učí mluvit, je na nich vidět, jak to potřebují.  

Pohled na mírový život dobře uspořádaných společností svedl řadu myslitelů k tomu, že ho pokládali za přirozený. Od ideálu „ušlechtilých divochů“ až po iluzi „neviditelné ruky trhu“ přehlédli skryté konflikty a nestačili se pak divit, když opravdu propukly. Bude proto rozumnější, když začneme právě z té konfliktní strany a pokusíme se ukázat, co se s ní dá dělat. Víme dnes, že ani mezi společenskými živočichy nevládne „válka všech proti všem“, jak si představoval pesimista Hobbes, poučený zkušeností občanské války. Ve stabilním společenství se totiž vytvoří jakýsi „klovací řád“, takže každý ví, na koho si může troufnout a komu naopak bez boje ustoupí. To ovšem není žádný „řád“, nýbrž sebezáchovný krok, který může hraničit se zbabělostí. Tak si společnost představuje Gary Becker a je pravda, že když ze třídy odejde paní učitelka, může i tam nastat něco podobného: říká se tomu „šikana“.

Klovací řád sice násilné střety omezuje, ale sám se z nich tvoří. Nemůže je tedy úplně odstranit, protože neruší ten základní vztah nepřátelství a jenom omezuje jeho projevy. Nepřítel je ten jiný, kterého je třeba odstranit, zrušit nebo aspoň zneškodnit. Takový vztah je mezi lidmi až příliš nebezpečný a společnost se s ním nemůže smířit. Musí ho hlídat, tlumit a omezovat. Jenže jak? Na rozdíl od šimpanzů a havranů lidé mohou mluvit, to znamená komunikovat jinak než kousáním a klováním. Prvním krokem z nepřátelství je tedy schopnost a ochota spolu hovořit, podle Lévinase je to dokonce cesta k míru.[3] Německý sociolog Niklas Luhmann definuje lidskou společnost jako „souhrnný systém všech komunikací, v jehož okolí už nejsou komunikace, nýbrž události jiného typu“ – včetně těch násilných. Na rozdíl od ran a střel, které nepřítele rovnou poškozují a sdělují nanejvýš něco jako „uteč“, „jdi pryč“ nebo „dej si pozor“, řeč ho uznává a obrací se k jeho rozumu. I kdyby jenom hrozila a strašila, přece apeluje na jeho soudnost a čeká na jeho odpověď.

Komunikace může být stále ještě nepřátelská, není to ale válka. Když velmoci začaly střílet raketami na Měsíc, nebyl to jistě výraz přátelství, ale přece jen velký pokrok proti tomu, kdyby střilely na sebe. I když každý věděl, k čemu ty rakety původně vznikly, dávaly tím velmoci najevo jakési uznání – a tedy sebeomezení. Smířily se s tím, že ten druhý je sice nepřítel, ale že se zničit nedá a tedy tu nejspíš zůstane. Tím se otevřela možnost jednání, a to zejména vyjednávání o pravidlech. Jedním z prvních takových pravidel, která znají i mnozí živočichové, je teritorialita, rozdělení území resp. majetku. Podle Platóna je mezník nejen hranice mezi pozemky, ale „rozhraničuje přátelství a nepřátelství“.[4]

Meze a hranice tak nepřátelství možná ještě neruší, ale přece podstatně omezují jeho projevy tím, že sousedy od sebe oddělí, a to s jistým souhlasem obou stran. Oddělení a teritorialita tak nechce rozdílnost zrušit a zničit, blokuje však její konfliktní potenciál. To je sice z moderního hlediska možná málo, ale určitě lepší než válka. Pokud se totiž ukáže, že hranici oba uznávají, že se na ni lze spolehnout, nemusí se jeden druhého tolik bát a mohou hranici konec konců i občas opatrně překročit – samozřejmě s vědomím, že nejsou na svém, nýbrž na cizím území.

To platí pro hranice ryze symbolické a kulturní, „stvrzené přísahou božstev“, jak říká Platón. Trochu horší je to tam, kde se na žádnou přísahu spolenout nedá a hranice se musí implementovat fyzicky, v podobě zdi, plotu, ostnatých drátů. Zde je však podstatný rozdíl mezi plotem proti těm cizím zvenčí, který většinou pokládáme za přijatelný, a ostnatými dráty proti domácím, proti těm, kdo jsou uvnitř. To už není „hranice mezi přátelstvím a nepřátelstvím“ – i když to tak propaganda může vykládat. Ve skutečnosti je to něco, co nepřátelství jaksi potvrzuje a někdy dokonce vytváří. Že se potom přátelství může naopak vyjádřit tím, že se ostnaté dráty přestříhají, to si Platón zřejmě nedovedl představit.

Zdi na hranicích – třeba mexických nebo palestinských – tak znamenají jistý regres, možná ústupek z nezbytí, v každém případě neco, co soudní lidé pokládají za provizorium. Naproti tomu symbolické hranice, znázorněné pouze mezníky, jsou patrně nezbytnou podmínkou pro to, aby je lidé mohli beze strachu překračovat a zkusit z různosti vytěžit něco prospěšného. Hegel se domníval, že majetkem si osoba dává „vnější prostor své svobody“. Skutečná svoboda ale nemůže končit na hranici mého majetku, protože teprve tam za plotem začíná společnost a veřejnost.

Jenže zatímco „na svém“ se nikoho ptát nemusím, na ulici už jsem ve veřejném prostoru, kde si podmínky účasti musím nějak vyjednat. To vypadá jako banalita, ve skutečnosti to však má nejméně dvě netriviální podmínky. Předně se musím s druhými dorozumět, mluvit stejným jazykem, a za druhé si všichni musíme věřit, že co si říkáme, není lež a podvod. Vyjednávání podmínek a pravidel zahrnuje totiž závazek do budoucnosti, na nějž se všichni musí spolehnout. Jen výjimečně se mohou vyžadovat hmotné záruky, jako je hypotéka, záloha ve veřejné knihovně nebo v půjčovně lodiček.

Podmínku společného jazyka si moderní státy vesměs vynutily povinnou školní výchovou a dalšími technickými prostředky – jenže právě jen v rámci jednoho státu. Problémy se tak přesunuly na jeho hranice, kde i dnes působí různé nesnáze. Evropská unie – odvážný pokus vytvořit demokratický politický útvar bez společného jazyka – s tím má a bude mít ještě velké starosti. Už samo vyjednávání o podmínkách a pravidlech totiž tyto dvě věci nutně předpokládá.

Zacházet s konflikty a zároveň je kultivovat není vůbec snadné, protože jsou ve hře různé zájmy a věci často spěchají, není na ně čas. Tu první nesnáz se pokusil John Rawls vyřešit myšlenkovým pokusem se „závojem nevědomosti“: o společenském uspořádání a pravidlech soužití by lidé měli jednat, aniž by věděli, jaké postavení připadne jim samým. Mnohem pragmatičtěji na to šli naši dávní předkové, kteří si na to vytvořili důmyslné experimentální uspořádání – totiž soupeřivou hru. Ta se předně – jako každá hra – ostře vymezila a oddělila od oblasti profánních zájmů, takže v ní nejde o život, o hmotný prospěch ani postavení. Za druhé si stanovila pravidla, jak se bude hodnotit (symbolický) úspěch a neúspěch, a za třetí předpsala hráčům taková omezení, aby se nemuseli bát o život a zdraví. Pak je postavila proti sobě – ve dvou, v double nebo v družstvech – a případně jim určila i nestranného soudce čili rozhodčího, který má vždycky pravdu.

V tomto pokusném zařízení se vyvinuly různé hry – na rozdíl od těch nejstarších pokusů vesměs přísně symetrické[5] – které se pokusím uspořádat do několika kategorií. Nejblíž ke konfliktu mají hry, založené na soupeření, jako je box, fotbal nebo hokej: hráči jednak sami útočí, ale mohou útokům soupeře také překážet a bránit. Dostávají se tak do přímých střetů, v boxu samozřejmě už z definice, ale i ve fotbale a v hokeji. Basketbal tělesné střety omezuje, ale úplně se jim vyhnout nemůže. Toho se dá dosáhnout teprve oddělením teritorií obou družstev, jako to dělá tenis nebo volejbal: síť je k sobě nepustí. Tím se tenis ještě víc vzdaluje konfliktům reálného života, ale extrémní sublimaci konfliktu představují hry řekněme „symbolické“, kde hráči mohou sedět u stolu.

Šachy sice představují vojenské střetnutí s útokem i obranou, ale z panáčků neteče krev a poražený se nepostaví před válečný soud, nýbrž klidně obrátí „prkno“ a zahraje si znovu. Šachy jsou zajímavé také tím, že mají konečný – i když obrovský – počet možných variant a i průběh hry se dá algoritmicky hodnotit. Proto se jich mohly zmocnit počítače, což je jako hru silně poškodilo: dnes je většina lidí hraje proti počítači, kde si lze nastavit, jak „silný“ protihráč to má být. Naproti tomu karty se hrají většinou ve více lidech, kteří často spolupracují, a mají tak daleko blíž k reálnému životu – ostatně také tím, že zde výrazně vystupuje náhoda čili štěstí. Přesto se v mé pracovní klasifikaci stále jedná o hry soupeřivé, protože hráči mohou hru druhých také kazit. To prý velice vadilo Alexandru Aljechinovi, který nejraději hrál sám proti sobě.

Podstatně jiná je situace u čistých soutěží, například atletických, kde už ani označení „hra“ tak docela nesedí. Soutěžící totiž podávají nějak měřitelné výkony a do výkonů druhých nemohou nebo nesmějí nijak zasahovat. Skokani, vrhači, střelci a krasobruslaři nastupují jeden po druhém a své soupeře někdy ani nevidí. Běžci a veslaři ještě závodí „vedle sebe“ a najednou, takže soutěž se dá sledovat pouhým okem, ale běda, kdyby se jeden druhého jen dotkl. Oddělení je méně čisté u automobilových závodů, ale překážet v jízdě si závodníci také nesmějí; šlo by jim ostatně o život.

Férová soutěž s dobrými pravidly a s rozhodčím tak patrně představuje maximum toho, co lze pro redukci konfliktnosti udělat omezeními. Není pochyb o tom, že soutěž se skutečně osvědčila a osvědčuje i tam, kde o hmotný prospěch jde, zejména v hospodářském životě. Proto dnes ekonomové a politici do omrzení mluví o „konkurenceschopnosti“ a patrně si myslí, že tu už není nic jiného. To mají z toho, že o věcech uvažují jen nad nějakými grafy, blokovými schématy a statistickými čísly – místo aby se podívali prostým okem, jak to mezi lidmi skutečně chodí.

Kdyby se takový teoretik zeptal manželky, proč chodí právě k té jedné určité kadeřnici, mohl by se dozvědět něco jiného. Manželka možná uvažuje i o tom, kolik se kde platí, ale sotva přemýšlí o nějaké „konkurenceschopnosti“. Kadeřnici si samozřejmě vybrala také proto, že je vlídná a přátelská, že si s ní popovídá a že se na ni může spolehnout. Podobně si i náš ekonom patrně vybírá hospodu a politik krejčího nebo zubaře. Tohle dobře vědí všichni podvodníci, kteří si svých obětí vzorně hledí, pečují o ně, zvou je na golf, na jachty a tak dále. Je jim úplně jasné, že úspěchy se v životě jen výjimečně získávají čistou konkurencí a že v nich velkou roli hraje lidská přítažlivost a sociabilita.

Uvedl jsem to na příkladě podvodníků, aby bylo jasné, jak snadno se dá lidská přítažlivost zneužít – jenže kdyby se úplně vyřadila, společenský život by se nejspíš zadrhl. Staří právníci dobře věděli, že „zneužití není námitka proti použití“ (abusus non tollit usum), a na druhé straně za cíl práva nepokládali jen omezení konfliktů, ale věřte nebo nevěřte  – přátelství.[6] Když se lépe podíváte kolem sebe, není to tak nepochopitelné. Pokud lidé v obchodě soupeří a soutěží, vždycky jim jde o nějakou transakci, což je elementární forma spolupráce a vyžaduje tedy jistou míru důvěry. Vzájemný vztah, poctivost a důvěra, jsou tím důležitější, pokud se nejdená o rohlík, ale o velkou a dlouhodobou zakázku nebo investici. Tam je totiž nabízená cena méně významná než to, k čemu se obě strany zavazují do budoucnosti.

Malé i velké firmy to většinou vědí a starají se, aby si důvěru získaly: počínaje mramorovými paláci bank přes reklamu až po „dobrou pověst“ či goodwill, o sponzoring a dobročinnost. Tak to většinou funguje v soukromém sektoru a jen „veřejnou ruku“, protože jí nevěříme, redukujeme různými předpisy na algoritmus nejnižší nabídnuté ceny. Není žádný div, že výsledné dílo bývá nejen mizerné, ale ještě se donekonečna prodražuje „vícenáklady“. Extrémním příkladem je hospodářská politika České republiky, která si snad dodnes myslí, že o jejím hospodářském úspěchu rozhodne kvalita bankovního dozoru. Mnozí se ptají, proč to nefunguje, ale většinou přehlížejí, že naše země, silně závislá na zahraničním obchodu, by si měla především hledět svého obrazu v očích svých obchodních partnerů. Je zajímavé, že během poslední finanční a hosopodářské krize nejen německé, ale i polské a slovenské hospodářství rostlo, kdežto ztráty utrpěly ve Střední Evropě dvě země, které také politicky „zlobily“: Maďarsko a Česko.

Ale dost už ekonomiky a vraťme se k „věcem samým“. Prvním krůčkem, který přesahuje pouhou férovost pravidel, je spolupráce, činnost se společným cílem. Teprve zde se uplatní komplementarita různého, která se navájem potřebuje a může dosáhnout skutečný oboustranný prospěch. Odborníci tomu říkají „hra s nenulovým součtem“ čili win-win situation a je zřejmé, že ji nemohou vytvořit pouhá pravidla. Partneři se musí dobře vyhledat, na něčem shodnout a spolehnout jeden na druhého. Jejich nápady, prostředky a úsilí se pak mohou „vektorově sčítat“ a vytvářet něco, co by jinak možné nebylo. Právě na tom je ostatně celá moderní společnost založena.

Jakkoli by si všichni asi přáli, aby taková činnost „trvale rostla“, zkušenost ukazuje, že to patrně není možné a stará čínská moudrost říká, že „když cena věcí klesá, ona zase poroste a naopak“.[7] Jinak řečeno, každá lidská činnost musí počítat s riziky a teprve v krizích se prokáže, zda je spolupráce schopná života. Účastníci to prokazují zejména solidaritou – schopností podělit se i o ztrátu. Solidární postoj je přesný opak nepřátelství, protože partneři chápou ztrátu druhého ne jako svůj zisk, ale jako vlastní ztrátu.

A od solidarity už není tak daleko ke skutečnému přátelství, o němž Aristotelés napsal, že „mezi přáteli není už spravedlnosti třeba“.[8] To je sice pravda, je to však možné až na konci dlouhé cesty od konfliktů přes soupeření a soutěž, když se v krizích i úspěších vytvořila pevná a vzájemná lidská důvěra. Naopak naivní představy, že by se rušením hranic, majetku a pravidel jaksi automaticky zrušilo i každé nepřátelství, mohou skončit jen hlubokým regresem až po válku všech proti všem. Běda těm, kdo by se klikatou cestu opatrněho omezování a kultivace konfliktů pokusili přeskočit, nebo dokonce chtěli „přátelství“ prosadit silou.

(Pro Nečtiny, 28.2.2014)



[1] Prof. Jan Sokol, Fakulta humanitních studií UK. sokol@fhs.cuni.cz.

[2] „Language acquisition device

[3] „Mír se děje jako tato způsobilost k řeči.“ Totalita a nekonečno, Praha: Oikúmené 1997, str. 11.

[4] „Ať nikdo nehýbá mezníky… ale ať se raději pokoušejí pohnout tím největším balvanem nežli hnout mezníkem, tím malým kamenem rozhraničujícím přátelství a nepřátelství“ (Platón, Zákony 843a; upravený překlad F. Novotného)

[5] Nejstarší známý předchůdce fotbalu se hrál patrně v Irsku, a to na jednu branku: jedni útočili a druzí bránili. Na „četníky a zloděje“ si dnes mohou hrát jen malé děti a také řada gladiátorských her byla nesouměrná: třeba síť proti dýce. Nesouměrné uspořádání se víc podobá reálným konfliktům, neodpovídá ale požadavku herní spravedlnosti.

[6] Zákony mají uvádět poměr mezi lidmi „ze sporu v přátelství“ (Platón, Zákony 862b). „Každý zákon směřuje k přátelství, buď mezi lidmi navzájem, nebo lidí vůči Bohu“ (Tomáš Akvinský, Summa theologica II. 1. a. 99, q. 1.2; q. 2c.). 

[7] „Zlatá pravidla obchodního úspěchu“, ne zcela věrohodně připisovaná legendárnímu Fan Li (alias Tao Zhu Gong, kolem 500 př. n. l. Viz http://myuberlife.com/post/5869481865/the-24-business-principles-of-tao-zhu-gong.)

[8] Aristotelés, Etika Nikomachova 1155a26.