Dialog v mezích možného

Na šedesátá léta minulého století vzpomínám docela rád a snad to není jen proto, že jsem byl mladý a narodily se nám děti. Také celkové poměry v zemi se totiž pomalu, ale zřetelně uvolňovaly: po dlouhých letech se lidé vraceli z vězení, začaly se objevovat zajímavé knihy a filmy a občas přijeli i přátelé ze západu. K této slibné atmosféře détente patřilo i slovo „dialog“, které se zdálo být klíčem k méně nebezpečné mezinárodní politice. Připomínám, že to bylo jen pár let od Chruščevových odhalení a obsazení Maďarska a právě roku 1962 vypukla „kubánská krize“, kdy se celý svět vyděsil, jak je raketová válka na dosah ruky.

„Mír je ochota a způsobilost hovořit“, napsal krátce předtím Emmanuel Lévinas, a snaha o nějaký „dialog“ už zůstala součástí světové politiky. To ovšem neznamená, že by v tehdejším Československu znamenal totéž co dnes. Proto bych rád přispěl k lepšímu pochopení a zhodnocení „dialogu marxistů s křesťany“ ve druhé polovině 60. let přímým svědectvím účastníka, i když nijak významného.

Roku 1958 jsem konečně mohl složit dálkovou maturitu a „náš“ urychlovač se vystavoval na Expo v Bruselu, ale při velké kádrovací akci o dva roky pozěji mi dali najevo, abych si hledal něco jiného. Přitom se ukázalo, že tu funguje něco jako nevolnictví: můžeš soudruhu změnit místo, ale jen na Praze 9. Naštěstí se to dalo obejít konkurzem, ale i jako zaměstnance techniky mě z dálkového studia další rok zase vyhodili.

Roku 1962 začal v Římě koncil a Jiří Němec s Ladislavem Hejdánkem vyjednali s profesorem Hromádkou otevření veřejného ekumenického semináře na evangelické fakultě v Jirchářích. To byla pro nás katolíky nevídaná novinka: najednou jsme se mohli veřejně scházet a diskutovat o ekumenickém křesťanství. Lidé zvyklí na uzavřené schůzky nejbližších přátel se tu – někdy s obtížemi – učili diskutovat i s cizími. Na schůzky sice pravidelně docházel pověřený soudruh a všichni samozřejmě dobře věděli, že politickým věcem se musíme vyhýbat, ale ta téměř stovka lidí se v dosti nehostinném prostředí studentské jídelny cítila nezvykle svobodně.

Ke koncilu se obrátil celou knížkou přední francouzský komunista Roger Garaudy a Milan Machovec otevřel seminář „dialogu marxistů s křesťany“ na Filozofické fakultě. To byl odvážný čin, a i když účast veřejnosti nebývala velká, zažil jsem tam několik velice zajímavých přednášek a diskusí. Machovec mohl zvát i známé a významné filosofy a teology, hlavně z Francie a z Německa, a ti jeho pozvání rádi přijímali. Časem se tu vytvořilo docela přátelské společenství, které sice také přesně vědělo, co si lze dovolit a co už ne, nicméně se těšilo z jisté míry akademické svobody a nezávaznosti a pěstovalo i jisté vzájemné pochopení.

Milan Machovec měl pro takový podnik i dobré osobnostní předpoklady. Byl působivý přednášeč a katolické protředí mu nebylo cizí: za války docházel do Břevnova za Anastázem Opaskem – a po roce 1968 se dlouho živil jako varhaník v Holešovickém kostele. Právě svou přirozenou citovostí dovedl překlenovat spory a obrušovat hrany, na druhé straně ale také neměl velké pochopení pro analytickou přesnost a závaznost filosofické řeči. Když jsme ho jednou pozvali do Jirchář, vybral si něco jako  „Vánoce očima ateisty“ a mluvil o vánočním stromku a o štědrovečerní večeři s kaprem. To neznamená, že by byl myslitel nutně povrchní, ale dával přednost celkovému rozumění a srozumění mezi lidmi, kdežto pro strohou racionalitu a důslednost filosofického rozvažování neměl valné pochopení.

Machovcovy semináře pravidelně navštěvovali lidé s podobnými, spíše obecněji kulturními zájmy, kdežto přísnější filosofové – jako třeba Karel Kosík – tam, pokud si pamatuji, nechodili. Možná tam někdy zavítal brněnský filosof Vítězslav Gardavský, s nímž jsem pak měl po roce 1968 také příležitost opakovaně diskutovat i o zásadnějších a více teoretických otázkách. Teprve v soukromých rozhovorech a v korepondenci s ním mohla přijít řeč na težko udržitelné předpoklady nejen „historického materialismu“, ale i třeba Marxova pojetí politiky jako boje, hospodářství jako výroby, státu jako násilí nebo peněz jako pouhé masky. O tom už se na veřejných seminářích mluvit rozhodně nedalo a Machovcova přednost byla v tom, že mu to příliš nevadilo.

Povahu tohoto „dialogu v rámci možného“ v šedesátých letech ilustruje epizoda kolem konference v Mariánských lázních. Mezinárodní Pavlovská společnost (Paulusgesellschaft) byla založena už roku 1955 v Německu za účasti významných, především katolických teologů. Jejím posláním byla podpora dialogu křesťanství s marxismem a vědou, a tak se v atmosféře détente rozhodla uspořádat roku 1966 (nebo 1967?) velkou konferenci v Mariánských lázních, která měla na Západě značný i mediální ohlas. Z československé strany se jí účastnila pečlivě vybraná delegace marxistů, kdežto tři nepozvané české křesťany hned na nádraží zadržela tajná policie a nasadila do vlaku zpátky.

Všechna tato setkávání nicméně připravila půdu pro řadu konferencí „o dialogu“ v roce 1968, které se však už zaměřovaly na praktičtější otázky nového uspořádání poměru mezi státem a křesťany. Dubčekovo vedení strany a státu se chtělo proti „konzervativnímu“ křídlu KSČ opřít o veřejnost, ostatně podobně jako o třicet let později M. Gorbačov. Významnou složkou této veřejnosti jsou i křesťané a Erika Kadlecová, nová ředitelka příslušného odboru na Ministerstvu kultury, jim chtěla vyjít vstříc. Na druhé straně ovšem rozhodně nechtěla podpořit autoritu církevních představených, zejména katolických biskupů. Tak měla (dosti odměřená) podpora jak ekumenismu, tak dialogu, i svoji přímo politickou stránku. O nějakou diskusi o křesťanství resp. marxismu jako takových tedy rozhodně nešlo.

Už jsem se zmínil o tom, že k něčemu takovému mohlo docházet až po roce 1968 resp. 1969, když rozdíly v našem postavení vůči společenské moci zmizely a naši marxističtí kolegové na tom byli často hůř než my. Uvedl jsem příklad svých rozhovorů s Vítězslavem Gardavským, vzdělaným filosofem, kterého jsem si i lidsky vážil. Teprve v upřímném setkávání a korespondenci se ale ukázalo, že dialog musí začít u věcí mnohem elementárnějších. Hned na začátku mě zarazilo, že i Gardavský věnoval praktickým podmínkám a zejména omezením běžného lidského života velmi malou teoretickou pozornost. I když sám měl značné existenční potíže, byl skálopevně přesvědčen, že obyčejná nouze se dá beze zbytku odstranit lepší organizací společnosti, aniž by si příliš lámal hlavu, jak by se to mohlo stát a s jakými důsledky. V tomto ohledu se mi zdálo a zdá, že se marxismus 20. století velice vzdálil svému učiteli, který se naopak snažil ze všech sil především porozumět běžnému fungování společnosti své doby.

Ačkoli tedy československý (nebo spíše český) dialog křesťanů a marxistů v 60. letech – stejně jako Machovcovy publikace – vyvolaly značný ohlas v západní veřejnosti, jejich filosofický výtěžek není velký, kdežto praktické důsledky udusila srpnová okupace. Pokud současný marxismus – nakolik mohu soudit spíše akademický, neboť KSČM už ho nepotřebuje – cítí potřebu nějaké zásadnější diskuse, neměl by se na tuto epizodu příliš spoléhat, protože ve změněných podmínkách bude tak jako tak muset začít znovu. A pokud se chce hlásit ke Karlu Marxovi, měl by si po mém soudu vzít příklad z jeho úsilí o teoretické pochopení empirické fakticity lidského života ve společnosti, která se tak radikálně změnila a stále rychle mění.

 

10.2.2014  (Příspěvek na semináří v Jilské 8, pro FÚ)