O lži a nenávisti (za Václavem Havlem)

Je to už málem dvanáct let, co Václav Havel opustil pražský Hrad, a od té doby ho nebylo mnoho slyšet. Z posledních sil si ještě stihl splnit svůj starý sen a jako filmař se ohlédl za svou nečekanou politickou kariérou. Udělal to jako vždycky po svém, když z ní s chrakteristickou uštěpačnou sebeironií předvedl jen její prozaické, až téměř trapné konce. Teprve na samém konci filmu se z rybníčka vynoří jeho hlava a zopakuje své nejslavnější poselství, které ale hned „uzemní“ režijní poznámkou o mobilních telefonech. Shonem a napětím, které k režisérské práci nutně patří, se definitivně vyčerpal a pak se už očividně ztrácel, až tiše zemřel v ústraní na Hrádečku, kde ho navštívilo jen pár nejbližších přátel. Jako kdyby se neslyšně vytratil, jen aby nenadělal žádné vlny.

Jenže sama prostá zpráva o jeho smrti jako kdyby českou společnost najednou probudila a ve vzpomínce vyvolala ty chvíle nevinnosti roku 1989, kdy se Havel postavil do čela a vykročil do neznámé země politické svobody. Když zemřel, mlčící většina národa sice nepřestala mlčet, ale jako kdyby se najednou rozpomněla, že není jen zmatený houf nespokojených, ukřivděných a bezmocně nadávajících. Že tenkrát v listopadu tvořila něco jako národ – a mohla by jím být i teď. Toto tiché „hnutí myslí“ se svíčkam a květinami bylo tak spontánní a všeobecné, že se k němu chtě nechtě přidali i ti, kdo Havla rádi neměli – v politice i v médiích – a začali se předhánět, kdo pocity právě procitlého národa vyjádří hlasitěji.

Týden, možná deset dní Havel doslova „plnil“ stránky novin a televizní obrazovky a političtí představitelé se jeden přes druhého – tu upřímněji, tu méně – snažili přihřát u ohníčku vzpomínek na Havlovu velikost. Po týdnu už toho měli všichni dost, blaničtí rytíři se vrátili do svých garáží a národ si zase zapnul své mobilní telefony, jak mu to Havel na konci „Odcházení“ poradil. Český národ je zkrátka sváteční fenomén, a čím silněji si sám sebe připomene, tím rychleji ho to zase přejde. Dokonce se nám stává, že se pak za tuto sváteční naivnost, která teď vypadá jako dětinství, začneme trochu stydět. Rychle zpátky do každodeních starostí, mezi domněle „tvrdá“ čísla a holá fakta, do našich drobných sporů a křivd, vzájemných závistí a nechutí, kde se teprve cítíme jaksi doma. Říkáme tomu „blbá nálada“, svědomitě si ji pěstujeme, šíříme kolem sebe a špatně snášíme, kdyby nás z ní někdo chtěl vyrušit.

Ani ta procedura exaltovaných oslav a následné kocoviny před třemi lety ale zřejmě hlubokou stopu Havlova působení nemohla úplně vymazat, a tak začali různí autoři a také-politici opatrně vystrkovat růžky. Někteří si po něm jen tak uplivli nějakou sprostotou, jiní ho začali kritizovat za různé skutečné i domnělé poklesky jeho téměř patnáctileté politické kariéry. Jedni připomínali jeho milostná dobrodružství, jiní jeho restituovaný majetek a trapné spory kolem něho. Nehledě na množství bulvárních i zlovolných pomluv je Havlův soukromý život dnes prozkoumán a popsán až do mikroskopických podrobností. To je těžká daň ztráty soukromí, kterou v moderní době totální transparence a nedůvěry platí vrcholní politici a jiné slavné osoby – zejména kdyby někomu mohlo napadnout dělat z nich žívotní vzory. Jenže, jak víme, nic nebylo Havlovi vzdálenější a čítankovým hrdinou se stát rozhodně nechtěl. Ostatně také víme, a to i z jeho veřejných vystoupení, jak se sám sebou až skoro chorobně trápil a jeho odpůrci s tím počítali.

Havel se někdy možná zmýlil – třeba při podpoře intervence v Iráku – ale nebylo to z důvodů, za které by se měl stydět. Jedni mu vyčítali „sametové“ zacházení s komunisty nebo naopak podporu intervence v Bosně a někteří dokonce podíl viny za rozkradenou privatizaci. To po mém soudu buď svědčí o tom, jak málo rozumíme „dělbě moci“ a velmi omezeným mantinelům činnosti demokratických politiků, anebo je to prostě demagogie. Korunu tomu nasadil jeho zatrpklý nástupce, který o Havlovi nedávno tvrdil, že byl skrytý komunista, který nenáviděl politické strany a tržní hospodářství, ačkoli z něho prý sám tyl. K tomu není co dodat.

Zato téma lži a nenávisti, o něž Havel obohatil Masarykovo „Pravda vítězí“, je dnes aktuální víc než kdy jindy. Z „pravdy a lásky“, si už dělal legraci kdekdo, kupodivu přitom vždycky vynechal tu druhou a prakticky možná ještě důležitější část o lži a nenávisti. Je pravda, že Havlovým rozšířením věta ztratila na své heslovitosti, ale každé slovo je tu přesně promyšlené. Heslo na presidentské vlajce má dlouhou a pestrou historii: Masaryk je měl z dopisu Husova, který je citoval z jedné deuterokanonické knihy Bible – a pokaždé stálo v hodně jiném kontextu. Znělo jinak, když je psal Hus z vězení, když je používali legionáři jako vzpruhu v málo nadějné válce, a když v míru jen tak vlaje nad Pražským hradem. Tady je totiž někteří četli jako „Pravda už zvítězila“, což zřejmě žádná pravda není. Havel si také přesně všiml, že slovo pravda se bohužel často užívá jako „ta moje (naše) pravda“, což z definice také pravda není. Pravda může být Boží, jako pro Mistra Jana Husa, ale rozhodně nepatří nikomu z lidí, nýbrž je nad námi a soudí naše lži. A kvůli různým „našim pravdám“ – to jest nepravdám – už se lidé mnohokrát dokázali nenávidět a pobíjet.

V Havlově úpravě má heslo dvě části, které mají jinou povahu. Ta první, řekněme pozitivní, zní dnešnímu skeptickému uchu podezřele pateticky, takže si z ní lze dělat lacinou legraci. Zato ta druhá, negativní, je nesmírně vážná a mluví do našich všedních dnů. Souvislost mezi lží a násilím viděl už před 80 lety Karel Čapek. V zoufalství nad účinností té prolhané a nenávistné nacistické propagandy tehdy napsal: „Bože, vrať světu pravdu! (…) Nebude jistoty, nebude smluv, nebude ničeho platného a bezpečného, pokud vědomí kteréhokoliv národa bude zkřivováno záměrnou lží. Za každou lží je úklad a násilí; každá lež je útok na bezpečí světa. Nikdo nebude žít v míru ani za nejsilnější hradbou oceli a betonu; okřídlená lež se vysměje všem našim pevnostem. Zbavit svět lží je víc než odzbrojení.“ Co by asi řekl dnes o tom, co se stalo na Krymu a pokračuje na Ukrajině? Co by řekl Havel k trapnému lavírování a podbízení někerých politiků? I Václav Havel se mohl zmýlit, ale jeho pevné slovo tu najednou hrozně chybí.

(MFD 13. 12. 2014)                                                            Jan Sokol