Wikipedie – pohled zevnitř

 Když jsem před lety začal pátrat, odkud se berou soustavné a netriviální chyby ve studentských pracích, jeden se nakonec přiznal, že z jakési Wikipedie. Náležitě jsem mu vynadal a moje skepse k tomuto podivnému fenoménu se potvrdila. Jenže ať jsem studentům říkal, co chtěl, chyby nepřestaly. Chytil jsem se za nos, až když mě patnáctiletá vnučka, které jsem cosi vysvětloval, po chvíli zarazila: „To je dobrý, dědo, to si už vygúgluju sama.“ Tak jsem konečně pochopil, že bojovat proti téhle obludě nemá smysl – a zmíněnou chybu jsem na místě opravil. Nejdřív mě překvapilo, jak je to snadné a účinné, a pak jsem začal pomalu objevovat, jaké obrovské dílo tu neznámí nadšenci za pár let vybudovali.

 Nejdříve pár hrubých čísel. Wikipedie v anglické verzi začala fungovat roku 2002, dnes má téměř 300 jazykových mutací, z nichž asi 200 lze brát vážně. Na všech dohromady je přes 30 milionů článků, z toho 4,5 milionu v angličtině. Česká verze začala fungovat 2004, má asi 280 tisíc článků, na něž denně přijdou téměř 3 miliony dotazů (na anglické skoro stokrát tolik). Počet dotazů stále roste, nejvíc z mobilních zařízení a na čínské verzi. Česká Wikipedie – víc než třeba německá nebo anglická – má všechny znaky pravého dobrovolnictví: nadšení, vynalézavost, ale často je také nevyvážená, chybí odbornost a redakční práce. Mimochodem, kdo častěji pracuje třeba s Ottovým slovníkem, setkal se s něčím podobným i tam. Vedle skvělých hesel také překvapivé mezery, články vyloženě odbyté – a ovšem často zastaralé.

 To je jeden z těch velkých rozdílů: všechny Wikipedie jsou naopak až příliš „aktuální“ a zachycují všechny možné herečky, bubeníky a fotbalisty, o nichž za pár let pes neštěkne. Jenže „Wikipedie není z papíru“, jak zní jedno z jejích hesel, a tak si to může dovolit. Druhý velký rozdíl je v autorech: pro „Oťák“ kdysi Masaryk získal nadšené středoškolské profesory s vysokoškolskými ambicemi, kdežto českou Wikipedii hodně píší studenti a dokonce žáci – a je to na ní vidět. A třetí rozdíl je úplně jiný způsob práce, daný možnostmi a omezeními internetu. Zdá se mi, že je Wikipedie vystihla dobře.

 Když v roce 2001 přišel Jimmy Wales s myšlenkou internetové encyklopedie bez reklamy a registrací, „kterou může upravovat každý“, jak zní jedno z jejích posvátných hesel, nikdo mu nevěřil. Všem rozumným lidem to připadalo prostě šílené a jeho první spolupracovník Larry Sanger si za rok založil vlastní projekt s recenzní procedurou a podepsanými příspěvky. Tak, jak by to správně mělo být. Jenže po deseti letech má jeho Citizendium asi 160 hotových článků (slušných, ale bezbarvých), přes tisíc rozpracovaných a 16 tisíc „zárodků“. Ačkoli zpočátku získal velké granty, dnes je to mrtvá záležitost.

 Naproti tomu Walesův velmi „americký“ koncept s bezbřehou důvěrou v občanskou veřejnost a její samoopravné schopnosti udělal díru do světa. První wikipedistická mantra říká „Edituj s odvahou“ a skutečně každý, kdo si sedne k internetu, může kdykoli kliknout na „edit“ a něco změnit. Asi 300 tisíc lidí to denně udělá (v české verzi kolem tisíce), nicméně obecná akademická skepse, jež se na tom zakládá, není úplně na místě. Projekt je totiž dobře promyšlený a různým „vandalům“, jak se jim v žargonu říká, se dokáže účinně bránit. I ty sebemenší změny se totiž zaznamenávají, kažý je může sledovat („Poslední změny“) a jedním kliknutím vrátit zpět. Každý registrovaný uživatel může „hlídat“ libovolné články a jejich změny se mu objeví na „jeho“ stránkách. Automatické filtry kromě toho vychytají nejběžnější sprostá slova atd.

 V celém prostředí platí téměř posvátná pravidla, vcelku velmi rozumná, jenže jako každé pravidlo potřebují výklad. Tak jedno z nich říká, že Wikipedie je encyklopedie a ne slovník. Jenže anglické dictionary znamená jazykový slovník, kdežto u nás se donedávna místo „encyklopedie“ říkalo „naučný slovník“. Takže kde leží ta hranice? Téma článku musí být „významné“, což se má prokázat dvěma nezávislými, věrohodnými a netriviálními, zejména tištěnými zdroji. Jenže stačí k tomu, když fotbalista dá gól a dvoje noviny o tom napíší? Každé „nezjevné tvrzení“ má být ověřitelné, a tedy doložené zdrojem – jenže to není přísně vzato možné. Článek má být „nezaujatý“, jenže kdo to posoudí? Ačkoli jedno z hesel říká, že Wiki „není demokracie“, že nemají rozhodovat hlasy, nýbrž argumenty, její vnitřní provoz skutečně trpí absencí nějaké autority. A jak to u nás bývá, vzniká tak prostor pro téměř osobní spory, které se nakonec musí řešit pedantským výkladem pravidel.

 Na české Wiki působí asi stovka aktivistů, kteří jí věnují hodně času, ale trvají si na své rovnosti. Provoz mají řídit volení správci (na české je jich asi 30), kteří mohou článek zrušit a přispěvatele blokovat, zasahují ale jen v krajních případech a ještě kolem toho bývají vzrušené diskuse. Pokud tu někteří pozorovatelé mermo mocí hledají nějakou „moc“, mají těžkou práci: žádná tu totiž není. Většinou to kupodivu nevadí, ale když na sebe narazí dva urputní ideologové, nebere debata konec. To se netýká běžných faktografických článků, zato těch „choulostivých“ témat, například „pavědy“ nebo léčitelství, Romů nebo odsunu. Jedna z nejzuřivějších se vedla kolem názvu „Česko“ a jiná kolem „filosofie versus filozofie“.

 V mírnější podobě se to týká všech „živých“, tj. také sporných témat třeba filosofických, historických, náboženských nebo politických. Když se k nějakému článku obrátí širší pozornost (např. proto, že se téma objevilo v televizi nebo v „Posledních zněmách“), může vypuknout spor. Pokud v něm narazíte na prostou nevzdělanost, je lepší si dát pauzu a vrátit se k článku až vášně ochladnou. Jak chcete žákovi základní školy vysvětlit, že v historii nebo filosofii se přísně vzato nic nedá „vědecky dokázat“? Anglická Wiki se tomu možná nevědomě brání tím, že udržuje spíše faktografický, až pozitivistický pohled na věci, takže třeba filosofická témata tam bývají dost bezbarvá až nezajímavá. Z vlastní dosti dlouhé zkušenosti si ale troufám tvrdit, že jsou to naopak tyto spory, které mají velký význam: konfrontují totiž názory a postoje, které v daleko divočejší podobě vesele řádí po internetu na různých zájmových webech – bez odpovědi.

 Obecně prošla Wikipedie velmi překotným vývojem a pomalu vstupuje do jiné fáze. Z pěkné záliby pár nadšenců se stala jedním z nejdůležitějších zdrojů informace, k němuž se sice mnozí nehlásí a v akademickém prostředí se jaksi nehodí, ale používá jej skoro každý. Za pár let neobyčejně narostla a naplnila se, a zvýšila také nároky na to, jak má článek vypadat. Politici a opinion-makeři si dávají záležet na tom, co se tu o nich píše, a firmy se sem snaží prosadit nějakou skrytou reklamu. Tomu se „komunita“ vehementně brání, někdy až moc.

 Tím se pochopitelně změnily i podmínky pro ty, kdo ji dělají. Kde jsou ty pionýrské časy, kdy stačilo sednout a napsat nový článek! I dnes tu asi mnoho chybí, jenže není snadné to najít. Těžiště práce se tak od zakládání nových článků posouvá směrem k udržování, opravování a redigování. I v tom je anglická verze napřed. Článek na Wiki zásadně není podepsán, nikomu nepatří a je to zkrátka kolektivní a anonymní dílo. To je něco, co každého vzdělaného člověka přinejmenším zarazí. ne-li rovnou odradí. Jenže je to vlastnost celého internetu a jak ukazuje Sangerův případ, asi to jinak nejde. Také v češtině si cenzurovanou verzi vyzkoušel jeden z prvních wikipedistů a velmi vzdělaný právník – s podobným výsledkem.

 Kdo tuhle překážku dokáže překousnout, může pak pozorovat, že to má i své nezanedbatelné výhody. I když je mi internetová anonymita také protivná a párkrát jsem narazil na umíněného pedanta, musím potvrdit, že z tisíců změn, které do „mých“ článků nadělali i neregistrovaní čtenáři, většina byla na prospěch. S „vandaly“ si Wiki umí poradit a i zarputilci se časem buďto unaví nebo umoudří. V recenzních řízeních časopisů a grantových agentur to může být horší, zejména v malé české komunitě, kde se všichni znají. Tam je to ovšem jiná disciplína. Zatímco ve vědě se vyžaduje originalita, na Wiki je „vlastní výzkum“ formálně zakázán. Ne že by se tu občas nevyskytl, a to i v dost kuriózní podobě, ale je tu programově potírán a mýcen – tak to ostatně v encyklopediích má být.

 Potíže jsou ve skutečnosti jinde. Tak například, jak se články neplánovaně rozrůstají, přibývají všelijaké zajímavosti a exkurzy, ztrácí se přehlednost a někdy i srozumitelnost výkladu. Příliš dlouhé a špatně strukturované články, kde se věci opakují, a výklad skáče od jednoho ke druhému, už dnes trápí anglickou Wikipedii. Německá dokonce zavedla opatrnější režim „odloženého zveřejnění“, kde se úprava neobjeví hned, ale až když ji někdo oprávěný aspoň letmo „skoukne“. Jenže na to počet přispěvatelů prudce klesl, protože půvab Wiki spočívá také v tom, že něco prostě napíšete a hned vidíte výsledek.

 Už jsem se zmínil o tom, že Wikipedie z povahy věci tíhnou k aktuálnosti. Ať se nám to líbí nebo nelíbí a ať děláme cokoli, narážíme čím dál častěji na nové věci, nové lidi a nedávné události. Ostatně i historikové už objevili „soudobé dějiny“. Zde už tištěným encyklopediím prostě dochází dech a po pěti – deseti letech se samy stávají historickými dokumenty. O nově zvolených poslancích se dozvíte z novin, z jejich propagačních stránek – a z Wikipedie. O nových technikách, organizacích nebo i zkratkách platí totéž. Wikipedická strategie je asi jediná, která si s tím může jakž takž poradit – za předpokladu, že se najde dost dobrovolníků, kteří ty důležitější informace dokáží z novin vytáhnout a uložit je sem.

 Jiný kouzelný rys Wikipedie spočívá v její „globálnosti“: u většiny článků stačí kliknout a otevře se vám totéž téma v jiném jazyce. To je především skvělá korekce pro všechny možné jednostrannosti a zaujatosti, zejména národní, ale také obecně kulturní. Z porovnání dvou – tří verzí můžete udělat článek mnohem lepší, než kdybyste jeden prostě přeložili. Trochu problematičtější je ovšem to, že do všech možných jazyků tak proniká nejen vliv angličtiny, ale často také americký pohled na věci, na Wiki ovšem akademicky „liberální“. Jiný vedlejší efekt už objevili překladatelé: když se vám nezdá nějaký ekvivalent v možná zastaralém slovníku, na Wiki tu věc často najdete i s obrázkem a vysvětlením. 

 Původní projekt tuto funkci výkladového slovníku z Wikipedie vyčlenil do wikislovníků – a po mém soudu to byla chyba. Psát do něho hesla (v češtině s tabulkou ohýbání atd.) je pracné a nudné a slovník má smysl, až když jich jsou statitisíce. Ten anglický má 3,5 milionu hesel, jenže v 1100 jazycích (!) a celá koncepce je vadná: dává například do jednoho hesla všechno, co se v těch jazycích stejně píše, a nesoustavnost je ovšem k zlosti. Proto ani Wiktionary nemůže konkurovat šikovným specializovaným slovníkům na internetu, které čtenáře nezahlcují zbytečnostmi a jsou dnes už také zadarmo. Wikislovníky se tudíž netěší velké pozornosti, na anglický přijdou 2 miliony, na český 30 tisíc dotazů denně, kdežto z Wkipedie kvůli tomuto problematickému rozdělení pedanti vylučují i výklady cizích slov, které by tam čtenáři ocenili.

 Podstatně větší význam než slovník má poměrně dobře uspořádaná sbírka obrázků čili Commons (asi 19 milionů kusů), z níž jednak žijí všechny Wikipedie, ale protože jsou k volnému použití, čerpají odsud i noviny, časopisy, knihy a reklamy. I zde je sice hodně balastu, ale skoro na každé téma tu najdete i pěkné fotografie. Za pozornost stojí i sbírky citátů, kde se najde ledacos, v lepším případě i s přesnou citací.

 Globální Wikipedie se nečekaně dobře prosadila a o její budoucnost je vcelku postaráno – autorsky, technicky i finančně. Budoucnost té české závisí po mém soudu na tom, zda se k ní budou vzdělaní lidé dál chovat s jistou štítivostí a nechají ji na pospas maturantům – anebo pochopí, čím by s jejich pomocí mohla být. To se podařilo – pokud mohu soudit – třeba na německé, hebrejské, maďarské nebo ruské, které na sebe dbají a autoritu si už získaly. Naopak slovenská trochu zaostává, kdežto polská pozoruhodně roste, i když zatím spíš extenzivně. 

 Česká by si měla lépe uvědomit, kde je její místo resp. „cílová skupina“: žáci a studenti a obecné publikum, pro něž jsou velké cizojazyčné verze buď nedostupné, nebo příliš složité. Měla by tedy dávat přednost srozumitelnosti před učeností a ovšem odkazovat na literaturu. Česká témata jakž takž pokrývá, zato okolní kultury s velkými mezerami: úplně chybí třeba Droysen, Dehio nebo Golo Mann, řada německých univerzit, o polských nebo maďarských tématech ani nemluvě. Práce – ovšem nehonorované a nebodované – je tu tedy dost, i pro historiky.

 Pro Dějiny – Teorie – Kritika 4.1.2014