Jde o přežití?

Různé strachy a obavy sice člověka provázejí odjakživa – k čemu jinému má ostatně rozum a paměť – ale název této knížky naznačuje, že ani budoucnost už možná není, co bývala, jak napsal Paul Valéry. Možná se to s těmi „svíčkami za budoucnost“ také nemyslí tak smrtelně vážně a není úplně od věci, když si lidé připomenou dobré nápady jak „přežít“, když na pár dní přestane téct voda. Takové věci nás učili kdysi za války ve škole a potom u továrních hasičů, ale já o nich psát nechci. Budu psát o opravdovém strachu z něčeho hrozného, o strachu z konce světa. 

 

Ani apokalyptické nálady nejsou v Evropě žádná novinka, vždycky však souvisely s určitou představou celku dějin a světa, která jim dávala smysl. V pozdním židovství to bylo naléhavé očekávání Mesiáše, záchrany a vítězství sice vyvoleného, ale také ohroženého národa. Na takovou kosmickou událost se někteří mohli dokonce těšit. Apokalyptické nálady znalo první křesťanství – biblická Apokalypsis ostatně dala tomuto pocitu jméno – a není těžké pochopit, kde se vzaly, když Řím zničili barbaři. Z jiného soudku jsou kalendářové milenarismy, úzkostné stavy před „velkými“ letopočty – před rokem 1000 v západní Evropě nebo před rokem 1500 v Rusku. Nic z toho ale určitě není náš případ.

 

Možná trochu bližší jsou nám nálady předhusitské doby v Čechách a pozdního středověku v Německu: na pozadí nevídaného rozvoje západní i střední Evropy, bohatých měst a katedrál, začali mít sensibilní lidé pocit, že něco není v pořádku. Hlavním tématem kázání se najednou stává hřích a průvody flagelantů vyjadřují špatné svědomí, naléhavou tíseň z něčeho, co hrozí. Proti „černé smrti“ se císař Karel opevňuje v této výjimečné zemi, kam dosud nedorazila, a buduje posvátnou citadelu na Karlštejně. Obklopen obrazy a ostatky světců, pod hmotným modelem nebeského Jeruzaléma a pod obrazy Armageddonské bitvy se celé dny modlí v kapličce svaté Kateřiny, kam se už nikdo jiný nevejde.

 

Karel ovšem trávil svůj čas na kolenou, kdežto německé „Tance smrti“ už jen vyjadřují hrůzu ze smrti a Soudu. Obojí se však dělo na pozadí úžasného, i když už kolísajícího úspěchu. Numismatici mohou dnes doložit, jak stříbrný obsah grošů stále klesal a Hladová zeď je svědectvím o „přehřáté“ ekonomice i jeden z prvních příkladů „pečovatelského státu“. A uprostřed kazatelské kritiky poměrů Petr Chelčický přemýšlí, jak by se „věrní“ mohli zachránit – pryč z tohoto světa, který stejně zahyne.

 

Ale má to s námi něco společného? Naděje na jiný, lepší svět pro lidské duše jsme lehkomyslně opustili a jen Nietzsche si položil přesnou otázku, zda si to můžeme dovolit. Jen málo lidí tu klečí na kolenou a katedrály se nestaví. A přece je tu cosi jako špatné svědomí – uprostřed spektakulárních vnějších úspěchů a nevídaného bohatství. Žijeme sice nesrovnatelně bezpečněji a pohodlněji než kdykoli dřív, přece však ne „lépe a radostněji“, jak slibovali komunisté. Už před sto lety si Georg Simmel posteskl, že naše doba „má jistě víc svobody než kterákoli dřívější – a přece z ní má tak málo radosti.“

 

Zubožení imigranti, kterým se podařilo dostat do Evropy, si tu připadají jako v ráji a  lidem, kteří se vracejí ze střední Afriky, připadáme jako rozmazlené děti. Vaše starosti na moji hlavu, jak se říká v židovských anekdotách. A přece se apokalyptické nálady v bohatých společnostech šíří, zejména mezi mladými a citlivějšími lidmi. Ano, svoji roli tu hraje špatné svědomí z toho, jak se aspoň některým z nás žije. Jenže dnes začínají mnozí také cítit, že všechen ten přepych a bohatství visí na vlásku. Pokles akcií o pár procent je sice směšný, ale velkou část americké střední třídy připravil o úspory na penzi. Hrůza z toho, jak se zpomaluje růst HDP, by našim předkům připadala legrační, jenže oni nežili ve společnosti, která na něm založila všechny své naděje. A tak současným politikům nezbývá než šířit problematickou naději, že se jedná jen o přechodnou „krizi“, která brzy přejde.

 

Během 20. století se ovšem změnila spousta důležitých věcí. První světová válka si vynutila emancipaci žen, které musely do továren, a po ní se vynořila nezaměstnanost jako velký politický problém. Zaměstnání se stalo převažujícím způsobem obživy a význam i soudržnost rodiny přirozeně klesla. Po druhé válce prozíravější politici pochopili, že se svobodná společnost dá uhájit jen tam, kde žádná větší skupina lidí nežije v beznadějné situaci. I o staré lidi se musí postarat stát a děti už nikdo ke své obživě nepotřebuje, spíš naopak. Bohaté země začaly stárnout a státní rozpočty praskat ve švech. Nějakou dobu si ještě mohly půjčovat a spoléhat se, že se dluhy pokryjí očekávaným růstem.

 

To by všechno ještě šlo, kdyby ta „naděje“ na růst blahobytu a HDP nebyla jediná. Jinak řečeno, kdyby se další naděje liberálních společností jaksi nevypařily. Tou první a nejsilnější byla, zdá se mi, myšlenka soutěžení a osobního úspěchu. Měla lví podíl na tom, jak se nám dnes vede, a lidé jako Siemens, Edison, Carl Zeiss nebo František Křižík mohli být na své úspěchy ještě právem hrdí. Pak se ale měřítkem úspěchu stalo to jediné přísně objektivní a měřitelné kritérium, totiž peníze, které ovšem „neznají meze“, kdežto čestné soutěžení bylo vytlačeno do okrajových disiplín jako je věda nebo sport. I tam se ale dnes čím dál víc tlačí peníze a s nimi i úpadek férové soutěže, kde může úspěch člověka nejen těšit, ale získat mu i respekt ostatních. To takový Bill Gates, který za své úspěchy vděčí spíš kontaktům a šikovnosti než kvalitě svých prvních produktů, čekat nemůže. Zázračné kariéry se sice stále vyskytují, jsou ale tak výjimečné, že nemohou obyčejné lidi motivovat, a úspěch v globalizovaném světě vyžaduje mimořádné štěstí i dravost, ne-li přímo schizoidní rysy osobnosti. Není divu, že přibývá mladých lidí, kterým se o víc peněz soutěžit nechce.

 

Druhým motorem novověkých společností bylo emancipační hnutí. Od počátku novověku probíhal v evropských zemích pozoruhodný proces rozšiřování práv a svobod, nejprve pro náboženské menšiny, pak pro měšťany, pro menšinové národy, pro dělníky a zaměstnance, pro „barevné“ rasy a nakonec i pro tu největší z „menšin“ – totiž pro ženy. Ve 20. století ztratila myšlenka emancipace na síle ne proto, že by ztroskotala, ale naopak proto, že dosáhla svého cíle. I sexuální menšiny už mají, co chtěly. Nezbyl tu ještě někdo, kdo by se měl emancipovat? Co třeba domácí zvířata, nebo i ta v kleci?

 

Třetím příkladem škytajícího motoru společnosti je myšlenka obecného pokroku. Tu samozřejmě nejvíc poškodily hrůzy 20. století, ale také objev důsledků té banální a dávno známé skutečnosti, že naše Země je konečná. Je až s podivem, jak pomalu se do společenského vědomí prosazovala. Teprve v 60. letech vznikl Římský klub a jeho tápavé pokusy o vědecké uchopení této samozřejmosti. Představy o těch nevíce omezujících a hrozivých důsledcích této omezenoti světa se sice rychle měnily, ale většinou tak, že jednu hrozbu nahradila jiná, ještě naléhavější. Docházející suroviny zatlačila do pozadí starost o znečištění, ozonovou díru zastínily tající ledovce a klimatické změny. Myšlenku konečnosti nenápadně, ale o to účinněji podpořila kosmologie, když spíše implicitní, ale skálopevné přesvědčení novověké vědy o nekonečném trvání Vesmíru nahradila Velkým třeskem. Jakkoli lhůta, která je Vesmíru vyměřena, má rozměry vskutku „kosmické“, je naše doba první, která může své obavy vědecky podložit.

 

Zdá se mi, že současné globální obavy sice signalizují skutečný problém – totiž ztrátu společných nadějí – reagujeme na něj ale jako vyorané myši. Panickým strachem, jak „přežít“, a to každý sám. To si lze dovolit v blahobytných dobách, ale kdybychom tyto obavy o přežití vzali vážně, byla by to ta nejhorší možná strategie. Spoléhat na domácí zásoby je dětinské, stačí vzít papír a tužku. Soběstačným hospodařením bez průmyslové a jiné podpory se může uživit nanejvýš tak 20-30 lidí na čtvereční kilometr úrodné půdy, na území dnešní ČR tak 2-3 miliony, a to za cenu holého přežívání. Všechny skvělé vynálezy a výdobytky naší civilizace by musely jít přes palubu. Bylo by vůbec o co stát?

 

Teilhard de Chardin, který si s touto otázkou lámal hlavu dávno před Římským klubem, na to šel obráceně. S tím, že Země je omezená a konečná i v čase se musíme vyrovnat, jako jsme se – snad – naučili vyrovnat s vlastní smrtelností. Všichni víme, že zemřeme, a přece nežijeme „k smrti“, jak říká Heidegger, ale právě proti ní: ještě ne! Naší „nadějí“ nemůže být nekonečné pokračování téhož, a zřejmě ani Nietzschův „věčný návrat“. Neuvěřitelný úspěch lidského druhu je založen na tom, že soutěž o přežití a „přírodní výběr“ dokázal doplnit a vyvážit schopností spolupracovat, jednat, vynalézat a tvořit nejen pro sebe. Naše doba, naše generace a ty i já jsme se díky tomu narodili do světa, kde už pro nás bylo skoro všechno připraveno. Přírodu a kulturní krajinu, města i železnice, ale také náš společný jazyk, právo a další instituce, kulturu, vědu, umění, filosofii a náboženství jsme zdědili zadarmo, ne ovšem jen k tomu, abychom je sami zkonzumovali.

 

Projekt této knížky chce být co možná praktický, to znamená povzbuzovat k nějakému jednání. Platónův Prótagoras přisuzuje člověku jen dvě výjimečné přednosti: je prý lstivý a houževnatý. Takže to zkusme. I ten nejčernější skeptik také užívá všech dobrodiní, která pro nás příroda a předkové přichystali – a má tak do smrti co dělat, aby je nenechal zarůstat plevelem nebo dokonce zaniknout. Aby je, jak říká Bible,,„obdělával a střežil“ a aby je – i s tímto poučením – předával svým nebo cizím dětem. Pro naše zemědělské předky, kteří doslova žili ze zděděného, to byla naprostá samozřejmost. Moje generace se naučila chatařit, když se její energie nedaly uplatnit jinde. Byla by škoda, kdyby dnes lidé, kteří něco dovedou, mařili svůj čas zavařováním, když nemusí.

 

Tolik tedy pro úplné skeptiky. Ale pak jsou mezi námi lidé, kteří navíc dostali ještě dar náboženské víry. Ta je naučila vážit si své duše a nadějí, které nejsou z tohoto světa. Mohla jim tak ulehčit strach ze smrti a zbavit je závislosti na osobním úspěchu v tomto až příliš soutěživém světě, nezbavila je však odpovědnosti za to, co už dostali a denně dostávají. Mohla je naučit, že člověku nikdy nemůže jít jen o holé přežití, nýbrž o „dobrý lidský život ve spravedlivých institucích“, jak napsal Paul Ricoeur. Dosavadní lidská zkušenost – zdá se mi – ukazuje, že s tímto odhodláním se dá čelit ustrašeným náladám a možná přežít i nějaká ta vážnější katastrofa.

(9.3.2014)