Zemřel Paul Ricoeur

V noci na 20. května 2005 zemřel ve věku 92 let ve svém domě na předměstí Paříže velký křesťanský myslitel a jeden z největších filosofů naší doby Paul Ricoeur. Mnozí ho jistě znají z článků a z řady knih, např. Filosofie vůle, Konflikt interpretací, Myslet a věřit, Živá metafora, Čas a vyprávění, Úkol hermeneutiky, Život, pravda a symbol; některé vyšly i v češtině. Ricoeur v dětství brzy osiřel, vystudoval filosofii, kde ho nejvíce zaujal personalismus G. Marcela a Husserlova fenomenologie. Válečná léta strávil v německém zajetí a v roce 1947 začal se svým přítelem E. Mounierem vydávat významný časopis Esprit. Přednášel na Sorbonně a nově založené univerzitě v Nanterre u Paříže, odkud jej v roce 1970 vypudili zdivočelí studenti, které o dva roky dříve tak rázně podporoval. Přednášel potom v Lovani, v Ženevě a v Chicagu a v osmdesátých letech několikrát i na disidentských seminářích v Praze. Jeho přednášky byly i později velké události. Zasloužil se o rozšíření Patočkových myšlenek ve Francii a napsal o něm řadu statí, včetně předmluv k Patočkovým knihám. V roce 1993 dostal čestný doktorát UK a jako první laureát Cenu Karla IV. Prahu navštěvoval často a rád, naposledy v roce 2003, a měl tu řadu blízkých přátel.

Paul Ricoeur patřil k velké generaci francouzských personalistických myslitelů, byl to skvělý interpret Bible, křesťanských klasiků, zejména Augustina, ale také třeba S. Freuda a moderní filosofie. Pro filosofii objevil význam příběhu a vyprávění jako té nejlepší a přitom nejpřirozenější formy sdělování hlubokých duchovních obsahů, které se jinak vyslovit vůbec nedají. Pevně věřící a bytostně ekumenický protestant se zabýval hermeneutikou Bible i křesťanské víry a tedy samozřejmě také etickými otázkami. Od těch u něho nebylo daleko ani k praktickému angažování ve veřejných a společenských otázkách naší doby, kde dovedl rázně zastávat i silně nepopulární stanoviska. Starost o veřejné věci a o svobodu pokládal za jeden z hlavních úkolů každého vzdělaného člověka. V osobním setkání okouzloval skromností a laskavostí, a to zejména vůči studentům; mnozí si ho pamatují z různých seminářů a letních škol, kam tak ochotně jezdil, dokud mu to zdraví ještě jakž takž dovolilo, a pozorně poslouchal i úplné nováčky.

Těm, kdo měli to štěstí jej poznat, bude velice chybět jako člověk, který svým životem dovedl předvést skutečnou lidskou velikost a který pomohl po celém světě rehabilitovat svobodné křesťanské myšlení.

Lehké odpočinutí dej mu, ó Pane,
a světlo věčné ať mu svítí.
Ať odpočívá v pokoji.

(2005)