Zemědělský antisemitismus

 Špatné svědomí evropanů a zejména nás křesťanů tváří v tvář hrůze nacismu se nemůže spokojit prohlášeními, že se Šoah nesmí opakovat. Povinností intelektuálů je hledat různé kořeny, které katastrofu sice přímo nezpůsobily, ale umožnily a často podpořily. Vedle spíše biologických rasových teorií k nim jistě patří například antisemitský výklad evangelií. Konference věnovaná procesu Leopolda Hilsnera ovšem přímo vybízí k tomu, abychom si blíže všimli dalšího z nich, totiž venkovského, rozptýleného a endemického antisemitismu, jak se s ním setkáváme po celé Evropě.

Usedlé zemědělské populace, jež postupně vznikaly už od neolitu, se totiž v podobě homogenních a uzavřených vesnic zejména ve východní a střední Evropě udržely až téměř do současné doby. Jejich postoje, hodnocení a zvyky někde silně ovlivňují i současné generace. Na území antické římské říše se rozpad těchto rodových společností, jak jej popisuje např. Fustel de Coulanges (Antická obec, Praha 1998), odehrával před dvěma tisíciletími, za jejími hranicemi ovšem daleko později, počínaje přijetím křesťanství, někde navíc velice váhavě. Prostředí, do něhož v raném středověku přicházeli židovští obchodníci a později i osadníci, ještě plně určovaly zvyky a postoje usedlých rodových zemědělců. Jakkoli se ve městech poměrně rychle měnily, na venkově, zejména v chudších a odlehlejších krajích přetrvaly skoro dodnes. Jedním z určujících rysů těchto společností je přitom jejich uzavřenost: pro cizí a jiné v nich není místo.

Usedlý zemědělský způsob života se zakládá na vztahu k půdě a určitému místu: člověk žije tam, kde žili a kde jsou pohřbeni jeho předkové. Půda a později i usedlost, jež mu poskytuje obživu, není jeho majetkem: patří rodu, resp. předkům, kteří mu je dočasně svěřili, aby na ní vychoval syny, kteří zajistí trvání rodu a uctívání, tj. posmrtný život zemřelých předků. Ti se v nejstarších sídlech pohřbívali přímo v domě, ve starší antice na zápraží domu, který svou přítomností chrání. Naopak pro cizí představují nebezpečí: cizího hrobu se nelze ani dotknout. Právě tím, že jsou v ní pohřbeni předkové, je půda posvátná a ve starších dobách se vůbec nesměla prodávat. Posvátná je i mez a hranice, každé poškození se trestalo smrtí. Jen člověk, který drží půdu, má a řádně uctívá své rodové předky, se smí plně podílet i na veřejném životě obce. Do společnosti patří ještě ti, kdo žijí v jeho „domě“, příbuzní, služebnictvo, otroci; ostatní nemají žádná práva.

Když se v raném středověku začalo křesťanství šířit za hranice někdejšího Říma, narazilo tu na zemědělské osídlení, organizované ještě kmenově, ale na podobných základech. Tak proti kultu zemřelých předků na jejich hrobech výslovně bojují biskupské synody ještě dlouho do středověku. Odtud také slovo „pohan“ z latinského paganus, původně „vesničan“. Rodové vlastnictví půdy, ať už s dědictvím nejstaršího syna (primogeniturou) nebo s dělením majetku, pevně stabilizovalo venkovské obyvatelstvo: každý zemřel tam, kde se narodil. Teprve města uvolnila jakousi možnost pohybu, ale i tam se dlouho počítalo s tím, že normální způsob obživy je zemědělství. Židovští kolonisté, i když někdy výslovně zvaní panovníky, si tak museli hledat způsoby obživy v těchto společnostech dříve neznámé: na prvním místě obchod, později i „svobodná povolání“. Zvlášť obtížný byl život Židů vyhnaných z měst na venkov: nejen v půjčování peněz, ale i v obchodu, hudbě, ranhojičství a podobně viděli venkované nekalé způsoby obživy.

Pěkným příkladem je půjčování na úrok. V zemědělských populacích, které nepodnikají, znamená půjčka výpomoc v krajní nouzi, zejména půjčku osiva. Bez ní by rodina v příštím roce zahynula hlady – a tak se pokládalo za krajně nemravné vybírat z půjčky úrok. Odtud plyne krajně odmítavý postoj už Aristotelův, který pak křesťanství převzalo – přestože v evangeliích se půjčování peněz na úrok chápe jako legitimní (viz např. Mt 25,27). Jinak je tomu už ve středověkých městech s peněžním hospodářstvím, kde půjčka zpravidla souvisí s investicí a úrok je tedy legitimní podíl na zisku. Nicméně jej katolická církev oficiálně připustila až počátkem 19. století.

I na našem venkově se až do 19. století chápalo náboženství jako společný kult celé obce: proto tu i po tolerančním patentu dále existovaly oddělené protestantské obce, smíšených bylo málo. Pelcl v pamětech uvádí, jak se po tolerančním patentu v Mělníce místní obyvatelé bránili, aby byl na společném hřbitově pochován evangelík; nakonec muselo zasáhnout vojsko. Na rozdíl od měst, kde si lidé tolik neviděli do talíře, byli tak na venkově Židé cizím tělesem, obecně podezřívaným už proto, že mluvili jiným jazykem a psali jiným písmem, měli oddělenou bohoslužbu a hřbitov, jiný způsob obživy a jiné obyčeje. Napjatou atmosféru takového soužití v Polsku a na západní Ukrajině počátkem tohoto století přesvědčivě líčí např. romány bratří Tharaudů (česky Stín kříže, francouzsky Un royaume de Dieu, La jument errante, La rose de Saron aj.).

Protože byli Židé po staletí nuceni hledat si jiné způsoby obživy, měli počátkem průmyslové revoluce už značné zkušenosti a náskok nejen v peněžnictví, ale i ve svobodných povoláních, v obchodě a v podnikání, brzy i mezi hudebníky, lékaři, právníky, literáty a novináři. Protože se nikdy nemohli podílet na žádném výkonu moci, měli bohaté zkušenosti se získáváním vlivu – a to všechno jim pomohlo, když začala vznikat občanská společnost. Tento úspěch pak ovšem vyvolal další podezření a závist, až po paranoidní představy o „židovském spiknutí“, tak časté v běžné četbě 19. století. Konečně se v 19. století Židé zpravidla nepodíleli na různých národních hnutích – a spisovatele Kappra, který začal psát česky, Havlíček dokonce výslovně odmítl. Tak jako většina Židů v Rakousku přirozeně mluvila německy, mluvila na Ukrajině a v Pobaltí rusky, čímž si vysloužila další nenávist národovců a vlastenců.

Na tyto špatné zkušenosti reagovala v 19. století velká část Židů přirozeným příklonem k osvícenskému pokroku a liberalismu, později k socialismu, a často se veřejně stavěla proti národním hnutím i proti náboženství – zejména katolickému. Tím se ovšem napětí dále prohlubovalo a paranoidní podezření zdánlivě potvrzovala. Ironicky míněný pamflet o „Sionských mudrcích“ se na východě stal dokumentem o židovském spiknutí. Kruh se tak uzavřel. Nahromaděná závist, podezření a nenávist se pak dala při různých příležitostech účinně mobilizovat, jak ukázal už Dreyfusův a Hilsnerův proces – a pak ovšem třicátá léta v Německu.

Samo dědictví usedlých „uzavřených společností“ (H. Bergson) je na jedné straně velice houževnaté, na druhé straně rozhodně ne jen záporné. Zemědělského původu je nejen xenofobie, ale také úcta ke starým lidem, vážnost rodiny a zejména vysoké ocenění dětí. Bylo to zemědělství, jež lidi naučilo samostatně žít, pracovat a myslet na budoucnost, hospodařit, dodržovat slovo a nést odpovědnost za své činy. Právě odtud pochází evropská představa úcty k majetku a nedotknutelnosti soukromého vlastnictví, mezí a hranic, stejně jako vztah k půdě a k místu, dnes opět velice hledaný a ceněný. V Bibli se lze ostatně dočíst, jak se staří Izraelci v Palestině stali zemědělci a jak to jejich život proměnilo. Zákaz paběrkování, pravidelné promíjení dluhů a propouštění otroků i předpisy o přijímání příchozích, o vdovách a sirotcích svědčí o tom, jak se snažili mírnit jeho tvrdosti. Teprve pozdější národní a náboženské katastrofy je z tohoto způsobu vedení života vyloučily. To ovšem v Polné před sto lety nikoho ani nenapadlo.

Před těmi, kteří chtějí opakování Holocaustu v jakékoli podobě skutečně zabránit, stojí tak nesnadný úkol nejen vystupovat proti projevům xenofobie a intolerance, ale stále bdít i nad tím, aby různá nedorozumění a podezření nezůstávala bez odpovědi. Aby se ve společnosti nehromadila skrytá nenávist, která, jak už víme, může vybuchnout.

(2001)