Zapomněli jsme slavit?

„Jak to, můžete namítnout, copak nevidíte, jak se obchody už od půlky října chystají  na Vánoce?“ Kdyby se Vánoce daly měřit třeba „bohatstvím“, patřily by ty loňské do Guinessovy knihy, kde by je brzy nahradily ty letošní. Jenže ony se nejspíš měřit nedají. Předvánoční shon, reklamy a vtíravé přesvědčování, co všechno člověk „musí mít“, co ho docela určitě „udělá šťastným“ vůbec nepřipomínají slavení svátků. Sváteční je snad jen ta chvilka, když už se nic shánět nedá a všechno je upečeno, jenže to už míváme všeho dost a byli bychom nejraději, kdyby nám s tím všichni vlezli na záda. Nejlepší je svátkům se vyhnout a odjet na lyže do Alp.

Jako všichni živočichové je i člověk „udělán“ na to, že se střídá den a noc, léto a zima. To teprve v posledních letech si můžeme udělat světlo, kdy se nám zachce, v zimě topit a v létě klimatizovat. Ale bez střídání by to nešlo. Jenže i to střídání je nakonec stále stejné; nedalo by se s tím něco udělat? Slavná britská etoložka Jane Lawick-Goodallová popsala jakési „slavení“ mezi šimpanzi: když přijdou první deště, tlupa se potuluje po džungli jako obvykle. Najednou z ničeho nic popadne šéf tlupy klacek, začne s ním mávat nad hlavou a za hlasitého řevu se pustí z kopce dolů a všichni ostatní za ním. Jen tak, patrně z radosti, že prší.

Možná i šimpanzí, ale docela určitě lidský život je vždycky rutina. Asi ne pro docela malé děti, ale jen co začnou chodit do školky, už si zvykají, že každý den je jako ten předchozí: v osm tam musíme být a ve tři přijde maminka. Čím jsme starší, čím víc se v životě vyznáme, tím víc cítíme břemeno stereotypu a nudy. Hegel dokonce říká, že „člověk umírá také díky zvyku, když se zabydlel, otupěl a všeho dosáhl“. Přitom právě moderní život rutinu vyžaduje, chce, abychom své činnosti dělali rychle a přesně, spolehlivě a stále stejně, tak jako třeba pokladní v samoobsluze. Jen žádné experimenty, žádné „mimořádné události“.

Bez rutiny se tedy nemůžeme obejít, ale už naši pradávní předkové vynalezli geniální způsob, jak se jí vymknout: čas od času vypřáhnout a dělat chvíli všechno jinak, pokud možno obráceně. To je antropologický kořen slavení a svátků: čas od času bude všechno vzhůru nohama. Z Hérakleita se zachovala věta, že „život beze svátků je jako dlouhá cesta bez hospod“. To ovšem neznamená, že by člověk mohl trávit život v hospodě místo té cesty: musí se nejdřív plahočit a namáhat, jinak by si svátek ani hospodu řádně neužil. Nejlepší kuchař je, jak známo, hlad a kdo neměl žízeň, nemá ani co hasit; to je logika slavení a svátků.

Dokud lidé žili jen z toho, co našli a chytili, byl každý den dost dramatický a rutina je tolik netrápila. Každý večer a každé ráno měli pocit, že zase jednou unikli smrti a „zvítězili“. Zato když začali pracovat na poli a když se ukázalo, že čím víc pracují, tím víc také sklidí, začala hrozit katastrofa: že se upracují. Proto staří Izraelci zavedli důležitou novinku: týdenní a povinný svátek, židovský šábes, pozdější křesťanskou neděli. Její český název přesně vyjadřuje, v čem spočívá: po šesti dnech díla se jednou pracovat nebude, přesně jako Hospodin, když tvořil svět. Sedmý den se pracovat nebude, nesmí se ani rozdělávat oheň, smí se jen číst Bible, rozjímat a nanejvýš jít na malou procházku.

Ale vraťme se k nám do střední Evropy. Jak to tenkrát, před staletími a tisíciletími, lidé dělali, když chtěli slavit svátek? Dokud celý týden třeli nouzi, těšili, se, že se v neděli dobře najedí. Že se ze staroslovanského slova „god“ mohlo stát jak ruské slovo pro rok, tak české pro hostinu, svědčí asi o tom, že to nebývalo často.

Už ty nejstarší předkřesťanské společnosti slavily několikrát do roka: většinou na jaře, že přežily zimu, a hlavně uprostřed zimy, kdy byla nálada v mužstvu na minimu, nejvíc skleslá. Příznačně se i dnešní Vánoce slaví uprostřed zimy, v té nejsmutnější, pošmourné době, a slaví se víc na severu než třeba ve Středomoří, kde zima na lidi nedoléhala tak těžce. Protože v dávných společnostech se prestiž nezískával bohatstvím, nýbrž jedině štědrostí a rozdáváním, mohli se v této kritické chvíli bohatí blýsknout tím, že dají najíst chudým. Mohli se předvést jako furianti a ukázat, co si mohou dovolit. Odtud pocházel slavný indiánský potlač a téhož původu je patrně i náš „Štědrý den“, který potom křesťanství obrátilo na ruby. Příběh Spasitele, který se právě narodil jako bezdomovec v betlémských jeslích, povzbuzoval chudé, aby svému žebrání dodali nebývalou důstojnost, jak ji vyjadřují koledy. Bohatí by se za své bohatství měli v té chvíli (ve svátek!) zastydět a je to ten chudý žebrák, který jim dává příležitost, aby se štědrostí a  dary zalíbili samému Bohu.

Řekli jsme, že ve svátek má být všechno jinak. Dokud všichni pracovali na polích a byli celý týden sami nebo večer s rodinou, přirozeně se těšili, jak se v neděli sejde celá vesnice, svátečně oblečená v kostele. Že si společně zazpívají a potom také proberou, co se za týden stalo. Pokud žili v nouzi, oslavili neděli lepším obědem, a když se jim vedlo dobře, mohli se před svátkem třeba postit, aby si svátek užili.

Městský život a bohatství současných společností s tímhle vším náležitě zamíchaly. Velká většina z nás vůbec neví, co je hlad: máme svátek oslavit tím, že se přejíme? Žijeme celý týden mezi lidmi a o víkendu jich máme až po krk: proto se těšíme, že v neděli zůstaneme doma. Také vánoční „dárky“ nedáváme hladovým, ale přátelům a příbuzným, kterým vlastně nic nechybí; proto musíme vymýšlet možné i nemožné, abychom se před nimi ukázali nebo aspoň nezůstali pozadu. Když by se rodina chtěla na Štědrý večer sejít, je matka uštvaná ze shánění a vaření a větší děti hledí zmizet někam za zábavou; stačí maličkost, a je z toho konflikt. Co s tím?

Našim předkům slavení a svátky dobře fungovaly a vydrželi to s tou svojí rutinou mnoho staletí. Život měli těžší, nesrovnatelně chudší a mnohem nebezpečnější než my, zato ale slavit nepochybně uměli. Co kdybychom se zkusili vrátit k tomu jejich starému receptu na slavení svátků a hledat, jak vypadá náš všední den, naše denní rutina, a co by tedy ve svátek mohlo a mělo být jinak, obráceně. Všední den už pro nás není hlad a dřina, ale shon a štvaní za výkonem. Jeden na druhého nemáme čas. Co kdyby to ve svátek bylo jinak? Volný čas zabíjíme mlčky před televizí; co kdybychom si místo toho zahráli a zazpívali sami?  Ti největší spisovatelé 19. století psali do novin „vánoční povídky“, které si pak lidé doma četli. Možná nějaké najdete ještě doma: Dickense, Andersena, Stevensona, Lagerlöfovou. Že jsou už staré, zastaralé? Není to právě to, co pro svátek hledáme? Rozdáváme spoustu dárků, které pracně sháníme a které pak často udělají radost spíš nám než jejich příjemcům. Ti si pak zase lámou hlavu, jak nám je oplatit, aby hlavně nezůstali pozadu. Co kdybychom tenhle indiánský potlač, podivnou soutěž „kdo dá víc“ nahradili něčím jiným? Podle evangelia se dary mají dávat těm, kdo je potřebují a kdo je oplatit nemohou. My šťastnější žijeme mezi lidmi, máme rodinu a přátele, ale ti méně šťastní budou i o Vánocích sami. Co kdybychom právě ty pozvali k vánočnímu stolu, jak se to dělá třeba v severských zemích?

(2003)