Vzdělání a společnost

Že má vzdělání – v našich podmínkách zejména vysokoškolské – velký význam pro společnost, že je to důležité veřejné téma, to si začíná pomalu uvědomovat i česká společnost a dokonce i její reprezentace. O tento významný pokrok se zasloužila také média, na která často hubujeme: každé větší noviny mají už dnes příslušnou rubriku, a za to si zaslouží pochvalu.

Podstatně méně můžeme být spokojeni s tím, o co se uznání společenského významu vzdělání obvykle opírá, čím bývá zdůvodněno. Na prvním místě totiž stojí téměř bez výjimky přednosti a výhody, které vzdělání jednotlivým lidem přináší: lepší platy, větší šance najít zaměstnání, anebo bezprostřední užitek techniky a vědy, třeba patenty, vynálezy a nové výrobky. To všechno jistě více méně platí a i naše veřejnost si to uvědomuje: svědčí o tom například rostoucí zájem o vysokoškolské studium a dokonce i ochota za ně něco zaplatit.

Nicméně je to pohled hodně zúžený a kdyby měl úplně převládnout, musel by mít pro naši společnost nedobré následky. Předně už proto, že vidí jen bezprostřední a krátkodobý užitek, což je v příkrém rozporu s povahou skutečného vzdělání. Z toho pak plynou i velmi problematické módní vlny zájmu o vzdělání v určitých oborech, které se v daném okamžiku zdají být zvlášť slibné čili „lukrativní“.

Jenže vzdělání vyžaduje čas a než je nadějná ratolest ukončí, může být všechno jinak. Když mi bylo patnáct, starali se ctižádostiví rodiče, aby se jejich potomci hlavně naučili těsnopis; před dvaceti lety to bylo programování na IQ151 blahé paměti a před deseti lety třeba učební obor „manažer/manažerka“.  Kde je jim všem konec? Ale jejich nic netušící mladé oběti tehdy trávily stovky hodin učením něčeho, co si dnes mohou strčit za klobouk. V tom metafora „trhu vzdělávání“ silně kulhá: vzdělání není komodita, kterou si odnesu domů, nýbrž dlouhodobá investice nejen peněz, ale hlavně cenného času mladých lidí. Každé zbrklé rozhodnutí tu znamená těžko napravitelné ztráty. O to větší je odpovědnost těch, kteří takové omyly podporují.

Také představa vzdělání jako pouhého prostředku k lepší existenci je hodně zjednodušená: přehlíží totiž riziko takové dlouhodobé volby a posiluje představy nevzdělanců, že by si ji jako „investici do vlastní budoucnosti“ měl zaplatit každý sám. Tím neříkám, že by vzdělání mělo být „zadarmo“, ale kupodivu se v žádné civilizované společnosti ani vysokoškolské vzdělání neobejde bez nějakých jiných zdrojů, většinou veřejných. Proč asi? 

Vzdělání není totiž jen součást životní kariéry jednotlivých mladých lidí, ale dnes nezbytnou a stále podstatnější složkou reprodukce společnosti. Na rozdíl od většiny živočichů se člověk nerodí hotový, nýbrž potřebuje stále větší objem společenských, vědeckých, technických a vůbec kulturních návyků a dovedností, než se může sám stát platným členem své společnosti.  Dokud mu stačilo naučit se mluvit, obdělávat pole a hospodařit, mohla tuto funkci plnit rodina, ale už v městských společnostech pozdní antiky bylo zřejmé, že na to nestačí. Tím spíš v moderní době, kdy je navíc třeba vyrovnávat aspoň ty nejhorší handicapy rodinného prostředí.

Vzdělávání je tak podstatnou součástí toho nesmírně složitého a stále ještě málo pochopeného procesu, jímž se lidské společnosti reprodukují a rozvíjejí – anebo naopak chátrají. Paradoxně je zásluhou moderní sociobiologie, že upozornila na to, že přítomná společnost nežije jen pro svůj vlastní užitek a prospěch, ale že je také nositelem něčeho, z čeho žije a co by měla předat dalším generacím: svého jazyka, své kultury, svých institucí.  A společnosti či kultury, které tuto funkci zanedbají, prostě zaniknou.

(2005)