Volání na Godota

V bohatých zemích Evropy a Severní Ameriky si dnes většina lidí žije tak, jak se o tom ještě jejich prarodičům ani nesnilo. Přesto je mezi námi, zdá se, stále víc těch, kterým cosi chybí – a někteří dokonce říkají, že je to bůh. I od chytrých a vzdělaných lidí můžeme často slyšet, že neštěstí současného světa spočívá v tom, že ztratil boha. Na pražském Foru 2000 to řekla řada slavných lidí, Václavem Havlem počínaje. Evropan se ovšem nikdy nespokojí konstatováním, že něco chybí: chce vědět, co s tím. Když nám chybí bůh, přemýšlíme, jak se k němu dostat, jak si nějakého opatřit.

Někteří na to jdou pěkně zpříma: ti  bohatší zkusí nějaký opravdový ašrám, ti chudší třeba Hare Krišnu někde u Prahy. To není tak špatný způsob: pokud to myslí vážně a vydrží, mohou se něčeho dočkat. Těm, které to zase tolik nepálí, se nabízejí cesty pohodlnější a lacinější, třeba knížky. Jsou tu knížky spíše prostomyslné, které „existenci boha“ nebo aspoň „transcendence“ nějak dokazují (tunel a světlo po smrti, důkazy stvoření nebo starý dobrý Däniken), knížky zábavnější jako Castanedův Don Juan, který ve světě plném božstev a sil žije, jsou tu exotičtí klasikové, a tak dále. Komu to nestačí, může zkusit praxi: jógu, meditaci, případně i psillocybu. A když to všechno nepomohlo, je tu i docela obyčejný trip. Ten je vůbec nejrychlejší: zážitek je tu raz dva a po něm kocovina, případně závislost.

Ti vzdělanější a protřelejší už vědí, že takhle jednoduše to asi nepůjde, a Martin Heidegger to za ně hezky řekl: nezbývá, než „připravovat připravenost“ a „jen nějaký bůh nás může zachránit“. To vypadá daleko líp, člověk se tolik neztrapní, ale výsledek je podobný: Godot nikde. A tak nezbývá než rozhodit rukama a jít na večeři. Co ještě chcete? Godot není k nalezení, nehlásí se. Ostatně už starý Nietzsche…

Starý Nietzsche měl ovšem ještě křesťanské vzdělání, a tak dovedl rozlišit, co je Bůh a co Godot. To dnes většina vzdělaných lidí nedovede, protože je přesvědčena, že náboženství je prostě názor, teorie, přesvědčení. Nemají to jen ze své hlavy: velká část moderní křesťanské apologetiky si to myslela také a mnozí „obránci“ křesťanství to jen potvrzují. Jako kdyby v náboženství šlo o to, zda si člověk myslí, že „existuje“ nějaký bůh, Nejvyšší bytost, Prozřetelnost, Transcendence. Kdyby tomu tak bylo, byla by pomoc celkem prostá: začít si to myslet. To také hodně lidí zkouší, ale jaksi to není ono. Ať si to myslí sebevíc, Godot zase nikde.

Tohle usilovné volání na Godota si jistě nezaslouží žádný posměch – totiž pokud je opravdu usilovné a neděje se jen mezi svačinou a večeří. Má jen jednu úplně zásadní vadu: zaručeně k cíli nevede. Hledá totiž na nesprávném místě, neboť náboženství jsou sice různá, žádné z nich však není jen názor a teorie, výklad světa nebo intelektuální přesvědčení. Je to něco úplně jiného, daleko prostšího a jednoduššího. Náboženství není myšlenka, nýbrž nárok, požadavek. Jenže právě proto není tak snadné je uchopit.

Klasický pozitivistický výklad o vzniku náboženství každý zná: chlupatý pračlověk v pralese, bouřka a – prásk! vedle uhodí hrom. Pračlověk se lekne a z toho strachu si vymyslí bohy: proto má Zeus v ruce blesk. Jakkoli tento výklad zachycuje náboženství někde velice na okraji, není tak docela vedle. Přehlíží jen jednu maličkost: příslušného pračlověka ten hrom nezabil. Pokud si někdy opravdu dával bohy do souvislosti s bleskem – což někteří vskutku činili – musel k nim mít přinejmenším dvojí, ambivalentní vztah: na jedné straně strachu či bázně, ale na druhé straně také hluboké vděčnosti, že to (tentokrát) přežil.

S nutným zjednodušením můžeme říci, že tyto dvě složky se v každém skutečném náboženství najdou. Ale řekli jsme, že náboženství jsou různá. V těch méně zralých převažuje strach, v těch zralejších vděčnost. Ale ne vděčnost za to, že mne nezabil blesk, nýbrž především za to, že vůbec žiji: proto je jednou z nejstarších forem náboženství uctívání předků – těch, kdo nám dali život. Vděčnost za to, že jsem se narodil, že svítí slunce, že mám třeba ženu a děti, že jsme přežili zimu, máme co jíst a je nám dobře. Proto souvisí (dobří) bohové skoro vždycky se sluncem, a jen někdy s bleskem.

O filosofii se říká, že začíná údivem: jen hloupý člověk nevidí, že svět, život a štěstí není vůbec nic samozřejmého. „Proč je vůbec něco a ne nic“, tak zní ta první filosofická otázka. Náboženství je méně teoretické, zato o trochu hlubší: neptá se proč, ale uvědomuje si, že všechno to, na čem nám v životě nejvíc záleží, nám jaksi samo padá do klína. Život, zdraví, štěstí, rodinu, přátele – to všechno si nemůžeme koupit ani nijak zasloužit, nýbrž dostáváme to jako „dar“. A kdo není úplný barbar, ví, že za dar je třeba aspoň poděkovat, dát najevo, že jsem si ho všiml. Jistě také proto, abych o něj nepřišel, ale nejenom proto.

Ve svém vlastním jádře je tedy náboženství snaha dát nějak najevo, že zázrak světa a života nepokládám za samozřejmost. Že vím, že jsem ho dostal bez valného přičinění, že o něj musím nějak pečovat a být za něj vděčný. Vděčný komu? To je otázka složitější a z hlediska náboženského člověka spíše druhotná: monoteistická náboženství říkají, že Bohu. To první a nejdůležitější se dá vyjádřit čtyřmi velice nemoderními, náboženskými slovy: zázrak, dar, vděčnost a péče.

Řekli jsme, že v nezralém, nedospělém náboženství převládá strach. Takovému náboženství dala těžkou ránu věda: bojíš se hromu? Postav si hromosvod a máš vystaráno. Žádných bohů se už bát nemusíš – a žádné už taky nepotřebuješ. Novověká ztráta náboženství v Evropě svědčí o tom, že tu náboženství příliš zralé nebylo. Objev slunečních skvrn a hromosvodu je skoro vyřídily. A v prvním nadšení si nikdo ani nevšiml, že se ztratila i ta druhá, zralejší stránka. Že novověký člověk v jistém smyslu upadl hluboko pod úroveň svých srstnatých předků, protože přestal vnímat, že život je zázrak a dar. Stával se pro něj něčím stále bezpečnějším, pohodlnějším – a samozřejmějším. V obdobích míru a prosperity se nám dokonce zdá, že na něj máme „právo“. Že můžeme a máme chtít víc a víc, a někdo by nám to měl dát. Když něco chybí, znamená to, že nám to někdo zlovolně upřel nebo dokonce ukradl.

Ztráta náboženství, „smrt Boha“, znamená tedy v první řadě, že si neumíme vážit toho, co máme – co jsme dostali a dostáváme, řekne náboženský člověk. Přičinila se o ni i evropská náboženství sama. Ta totiž ve své závratné historii dostala další, ještě neuvěřitelnější dary: židovské Zjevení, Zákon, a křesťanské Vtělení či Vykoupení. Soustředila se na ně tak, že se jednak zapletla do vážných sporů o jejich přesnou povahu, jednak zatlačila do pozadí vděčnost za Stvoření, tento jednoduchý základ každého náboženství – až na něj skoro zapomněla. Jenom když přežijeme nějakou těžkou katastrofu, dovedeme se snad chvíli radovat z toho, že jsme naživu, že svítí slunce nebo že máme děti. Za měsíc, za rok je to pryč.

Těm, kdo hledají útěchu v beznaději nebo v neštěstí, ji náboženství může poskytnout. Jeho odpověď je však dosti tvrdá: i tomu nejubožejšímu připomene, co všechno už dostal. Těm, kdo tuto odpověď přijmou a žijí podle toho, může dát ještě jednu důležitou věc: smysl nebo naději. Ale jen pokud pochopili, že náboženství od nich také něco chce – například aby milovali své bližní jako sebe samy. Náboženský postoj ke světu je vzácný a cenný: díky němu mohly kdysi vzniknout lidské společnosti, instituce a nakonec i státy. Proto se ho ovšem dá také zneužít a jedním z důvodů evropské ztráty Boha je i to, že ho zde – na rozdíl od Severní Ameriky – právě státy hojně zneužívaly.

Věřícímu čtenáři bych se nakonec možná měl ještě omluvit, pokud ho tento výklad něčím urazil. Ke skutečným tajemstvím Zjevení a Vykoupení jsme se vůbec nedostali – na to pár řádek nestačí. Ale kdo si pozorně přečte evangelia, najde tam něco velice podobného: chválu chudých a varování před bohatstvím, před zajištěnou existencí, které nás činí slepými k tomu, co dostáváme. Chválu malých dětí i podobenství o tom, jak roste obilí nebo květy na louce. Kdo tohle všechno přestal vidět, těžko se může setkat s Bohem. A Godota ovšem volá marně.

(Nová Přítomnost 1997)