Víra

 

Od malička jsme si zvykli věřit něčemu, co nám někdo jiný řekl, i když se o tom sami nemůžeme přesvědčit. Rodičům jsme věřili, že stolu se říká „stůl“, že kdesi daleko za mořem leží Amerika, že si máme čistit zuby a že se třeba nemusíme bát strašidel. Když je na krabici nápis „Mléko“, věříme tomu, že v ní nebude obarvená voda, a když kousek papíru vypadá jako stokoruna, věříme, že není falešná. V  běžných, banálních případech věříme jednak proto, že to říkají důvěryhodní lidé, ale také proto, že se nám to různě osvědčilo, že to „funguje“. To, čemu věříme, se různě potvrzuje: když někomu řeknu „stůl“, kupodivu mi rozumí, a když krabici doma otevřu – vida, je v ní opravdu mléko. Řidič věří tabulce na mostě, která říká, že unese dvacet tun, ale může si také říct: vždyť tu přece denně jezdí autobus.

 

Jenže právě proto, že takhle běžně a snadno „věříme“, může nás někdo také splést nebo dokonce podvést. Může nám říct něco, co si sám také myslí a čemu tedy „věří“, jenže si to popletl, anebo nás může vodit za nos, protože z toho čeká nějakou výhodu – jako třeba s falešnou stokorunou. Tak jako se sám mohu splést a nastoupit do špatného autobusu, mohou se plést i druzí a poslat mě na opačnou stranu než potřebuji. To ovšem ještě není takové neštěstí a dá se většinou napravit – ale co když si spletu žampion s muchomůrkou? To se sice také „pozná“, ale už může být pozdě.

 

Čeština nerozlišuje mezi běžným „věřením“ a vírou. Pro křesťanství je ovšem „věřit“ tak podstatné, že se místo „křesťanské náboženství“ někdy říká „křesťanská víra“. List Židům o ní říká, že „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme“ (List Židům 11,1). Víra jako božská ctnost tedy neznamená jen „domnívat se“ nebo jenom „být o něčem přesvědčen“, nýbrž obsahuje také naději a spolehnutí. Tomu teologové říkají fides qua creditur, víra jako akt věření. Nicméně je tu také to „v co“ doufáme a „na co“ se spoléháme – fides quae creditur čili obsah této víry. Zřejmě je to něco, co je pro člověka vrcholně důležité, na čem mu velmi záleží, a přitom se o tom nemůže sám přesvědčit. Podle Listu Židům křesťan především věří Bohu, věří jeho Zjevení čili Božímu slovu. I když jeho obsah nevidí, přece se na ně spoléhá a v ně doufá. Takových věcí je v životě dost a většinou se nějak týkají budoucnosti – toho, co teprve přijde: proto je nemůžeme vidět.

 

Schopnost „spolehnout se na něco, co nevidíme“ je pro lidský život neobyčejně důležitá: kdo chce něco dokázat, musí se umět rozhodnout, poustit se do toho a spolehnout, že to dobře dopadne. Nejenom hrdinové a dobrodruzi, ale každý, kdo něco podniká, kdo se žení a vdává, kdo si někoho nebo něco vezme na starost, také neví, jak to dopadne – a přece se spolehne a doufá. Proto je víra pro křesťana ctnost jako odvaha nebo statečnost, kterým se ostatně hodně podobá.

 

A přece není křesťanská víra jenom odvaha, není tak docela „slepá“ a není to „skok do tmy“, jak si mysleli romantici. Může se totiž opřít o zkušenost: svůj život, zdraví, děti, chvíle štěstí a lásky si nikdo nekoupí ani neobstará sám, ale dostává je jen tak, jako dar. Někdo jich dostal víc a někdo možná jen docela málo – ale bez nich by tu jistě nebyl. V životě je sice také trápení a lidská zloba, a přece je svět především místo, kde můžeme žít a kde jsme doma. Kde dostáváme příležitost k životu od narození až do smrti. List Židům ostatně hned v následujícím verši říká, „že Božím slovem byly založeny světy“ a svatý Pavel v Listu Římanům říká, že neviditelnou Boží moc „lze od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle“ (Ř 1,20). Kdo se dobře dívá, nemůže tohle všechno přehlédnout, a je pak pro něho snazší také uvěřit, že kdo se snaží žít z víry a lásky, nemusí se bát ani smrti.

 

 

(Perspektivy 9. 2009)