Teilhard tehdy a dnes

Setkání s Teilhardem, tenkrát už pár let po jeho smrti, byl pro mě životní objev tak silný, že musím začít osobní vzpomínkou. Krátce potom, co mě moje budoucí žena seznámila s Jiřím Němcem, přišel Jirka s velkou novinou. Mluvil o francouzském vědci a jezuitovi, který celou svoji myšlenkovou stavbu postavil na myšlence evoluce. Otázka evoluce a jejího vztahu k biblickému Stvoření mě už tenkrát zajímala i trápila, a tak jsem si nedočkavě přečetl kus textu, který do školního sešitu rukopisně přeložil Ota Veselý. Bylo mi okamžitě jasné, že je to právě to, co hledám. Jirka brzy sehnal celý text Le groupe zoologique humain, za pár dní ho svým nenapodobitelným způsobem ”globálně” přečetl a svěřil mi tu červenou brožovanou knížku s neobvyklými kresbami a grafy evoluce, která pro mě znamenala něco podobného, co pro Teilharda možná kdysi znamenalo setkání s Bergsonem. Etolog by řekl ”myšlenkový imprinting” čili vtištění.

O Bergsonovi jsme ovšem tenkrát mnoho nevěděli, takže jsme v té Teilhardově malé knížce dostali jaksi oba dva najednou. I když dnes už těžko dokážu rozlišit, co bylo z Jirkovy a co snad z mojí hlavy – jak to v mládí mezi přáteli bývá – snad se nemýlím když řeknu, že jsme se ze dne na den stali Teilhardovými oddanými žáky a stoupenci. A za sebe mohu říci, že jsem jím – přes všechno, co jsem od té doby prožil, různě pochytal a někdy zase opustil – zůstal dodnes. Jirka byl sice jen o pět let starší, ovšem daleko vzdělanější a samostatnější, měl za sebou vysokou školu, kdežto já jen večerní maturitu, měl krásnou mladou rodinu a své vyvolené povolání klinického psychologa, kdežto já se teprve začínal stavět na vlastní nohy a hledat, co bych vlastně chtěl dělat, kdybych si někdy mohl vybírat. Že to nebude řemeslo, to jsem už věděl.

Teilhard pro nás znamenal mnoho věcí. Předně to byl pevně a živě věřící člověk, který se přesto nebál myslet, a to myslet sám, vlastní hlavou – právě tak, jak to kdysi od osvícenců vyžadoval Immanuel Kant. To byl obrovský rozdíl proti všemu, co jsme četli dřív. Ne že bychom byli četli špatné věci, jenže všechno katolické myšlení dvacátého století, od Léona Bloy až po Maurice Blondela, Etienne Gilsona, Theodora Haeckera a Jacquese Maritaina bylo sice navenek apologeticky naježené a bojovné, ale vnitřně jaksi opatrné, ne-li přímo bázlivé. Jako by o to své katolictví stále mělo strach, že mu nějakou neopatrností ublíží nebo že si je rozhněvá. Trpělo tíhou církevní autority a obrovské tradice, od níž se za žádnou cenu nechtělo odchýlit a jíž naopak prokazovalo až hrdinskou věrnost, jenže právě tím spíš obdivuhodnou než přítažlivou nebo dokonce přesvědčivou.

Právě tenhle postoj jsme důvěrně znali z katolického prostředí padesátých let, kde bylo mnoho statečné věrnosti i opravdového hrdinství, zato jen málo skutečné, to jest také svobodné a klidné víry, přesvědčené a tedy bez jakékoli křeče. Takový uvolněný postoj jsme znali spíš z  Chestertona, kterého jsme četli nejdřív v nemožných českých překladech a pak vychutnávali i anglicky. Jenže Chesterton se svou konverzí právě vymanil z té tíhy tradice, žil v docela jiném prostředí – a konečně jsme z něho v tom věku přece jen už trochu vyrostli. Proti hlubinám tehdy nového myšlení existence byl pro mladého člověka přece jen plochý a jeho ”zdravý rozum” trochu málo.

Pro mě a snad i pro Jirku bylo na Teilhardovi nové také to, že jeho myšlení vyrůstalo z vědy, z vědy o přírodě. To bylo také téma, které nejvíc oslovilo Láďu Hejdánka s jeho životním sklonem k biologii. Proti barokní výmluvnosti i temným hloubkám duší u velkých katolických literátů, třeba u Durycha, Bernanose nebo Mauriaca, kteří jako by chtěli jen podtrhnout beznadějnost lidského údělu na tomto světě, u Teilharda to byla – při všech básnických licencích, které se mu vytýkaly – snaha o jasnost myšlenky a argumentu, o přesné vystižení věcných souvislostí, které přesvědčují spíš samy sebou než výmluvností jazyka. Teilhardovo myšlení bylo samo plné naděje, která nejenom vyhovovala našemu tehdejšímu věku, ale také daleko lépe slušela živému křesťanství, jak jsme se o ně chtěli pokoušet.

Tak pro nás také Teilhard předznamenával svěží vzduch západní katolické obnovy, který nakonec vedl ke koncilu, k ekuméně a k dialogu, a to ještě výrazněji než slavní teologové té doby, Congar, Daniélou, Rahner nebo Schillebeeckx, stále ještě příliš svázaní tridentinskou tradicí katolické teologie, jejími problémy,  pojmy a jazykem – i když třeba jen v polemice s ní. Tahle polemičnost asi vadila o něco méně Jirkovi, který se cítil víc doma v teologických sporech koncilové doby, kdežto mně se zdála jaksi zbytečná a odvádějící od jádra věci. Jednou mi řekl, že si člověk musí umět dobře vybrat i své protivníky, což se mi nikdy nedařilo.

I mně je už dnes dost těžké vmyslet se do té doby velkých nadějí i nadšení, které ostatně podivuhodně rezonovaly s povznesenou a povznášející náladou šedesátých let po celé Evropě. A právě z této vnitřní spřízněnosti pod stálým, i když decentnějším tlakem komunistické moci mohl vzniknout zvláštní fenomén ”dialogu”, v němž zase hrál Teilhard významnou úlohu, nejenom pro nás. Trochu paradoxně nás sbližoval s živějšími marxisty, kteří se také velmi opatrně pokoušeli zbavit krunýře povinného myšlení, a na druhé straně byl Teilhard tím ”trojským koněm” (Dietrich von Hildebrandt), kterého se báli konzervativnější katolíci a na kterého naopak sázeli zavilejší ateisté. Obojí byli totiž v hloubi duše podobně přesvědčeni, že tak odvážnou reformu křesťanského myšlení a vnímání světa nemůže křehká kostra katolické církve a katolické víry ve zdraví přežít.

Naše zkušenost padesátých let ve společnosti komunistického Československa a důvěrné seznámení s hloubkou jejího odnáboženštění, a to zdaleka ne jen komunistického, nás ovšem vedla k postoji přesně opačnému. Může-li křesťanská a katolická víra v takové společnosti vůbec přežít – a to znamená také: zaslouží-li si to, stojí-li za to, aby přežila – přežije jen na základech reformovaných možná ještě důkladněji, než jaké jí k tomu připravil Teilhard. Z tohoto postoje a z tohoto hodnocení situace pak celkem přirozeně vyplynul Jirkův praktický program: pokusit se to v malém měřítku předvést, nejdřív sobě samým a možná i několika dalším, kteří by byli ochotni takový pokus podstoupit.

Přitom však rozhodně nešlo o nějaké experimentální ”ověřování” křesťanské víry jako takové. Ta byla pro nás i naše rodiny a blízké mimo jakoukoli pochybnost – dokonce tak, že se o ni člověk nemusel bát; šlo ovšem o experiment s její katolickou formou, kterou bylo třeba nejdřív nově vyjasnit v ekumenické spolupráci a dialogu. To byla základní myšlenka ekumenického semináře v Jirchářích, kde se už tehdy jasně ukázalo, že v podobné situaci se více či méně uvědoměle cítí i naši prostestantští a kupodivu i agnostičtí přátelé.

Z dnešního pohledu je těžko pochopitelné, že tak nepatrný podnik mohl vyvolat takovou odezvu a že i těch pár knížek, které se společnou prací, Jirkovými schopnostmi a kontakty v redakcích podařilo vydat, mohlo mít tak velký a trvalý ohlas. Viděno dnešníma očima je to pro mě jasný doklad, co může dokázat pár celkem bezvýznamných lidí s nepatrnými prostředky, pokud mají dobře rozmyšleno, co chtějí, trefí se do živých otázek a jsou ochotni se tomu věnovat – jako Jiří Němec a ostatně právě Teilhard. Musím ovšem hned dodat, že jsme v tomto podniku nebyli sami. Měli jsme obrovské štěstí, že se v té době už vraceli lidé z vězení, s podobně radikální zkušeností, s daleko pevnější vírou a nesmírnou duchovní autoritou, kteří nás pak mnohokrát zahanbili svou odvahou a pevností, když se věci nedařily. Musím také zmínit opatrné a přece skoro přátelské postoje  různých redaktorů a dokonce i státních úředníků, bez nichž by se sotva něco bylo podařilo.

Šedesátá léta byla pro nás krásná jistě také proto, že jsme byli mladí, viděli růst své děti a cítili, že se společenské klima pozvolna, ale stále uvolňuje. Tendence či diferenciály jsou pro životní pocit daleko podstatnější než ”absolutní hodnota” třeba reálné občanské svobody. Krása té doby ale nebyla jen v tom. Byla to také doba velkých myšlenek – našinci se občas dokonce zdá, že poslední – a jakési společné naděje, která neměla žádné určitější označení, ale byla tu a dávala lidi přirozeně dohromady. Když jí pak neslavný konec ”pražského jara” usekl hlavu, zmohla se ještě na úctyhodné hnutí nenásilného odporu, zcela v duchu šedesátých let, ale pak prostě skončila. I naše cesty se začaly pomalu rozcházet a když se Jirka během sedmdesátých let se stejnou vervou a nasazením pustil do dobrodružství s hudebním undergroundem, rozešly se tiše a bez konfliktu, ale skoro úplně.

Ani v příběhu Charty 77, disentu, Jirkovy nucené emigrace a jeho bohužel už pozdního návratu nebyl Teilhard tím společným tématem, kolem něhož jsme se čas od času setkávali. A když na něj přišla řeč v posledních letech v nemocnici, byla to možná z jeho strany už spíš jen vzpomínka na hezkou minulost – i když, kdo to může vědět? I v posledních měsících života míval fyzicky zbědovaný Jirka občas podivuhodné záblesky jasného vědomí a jednou tak přišla řeč i na Teilharda. Nemyslím si, že by se s ním byl rozloučil a nemám ani dojem, že by ho byl v něčem zklamal.

Když se teď pokusím pár slovy říci, jak se na Teilharda dívám dnes, musím to sice učinit sám, přece mám ale pocit, jako bych to dělal před Jirkovýma očima. Základní orientace, kterou mi kdysi Teilhard nabídl – pohled na svět jako Stvoření v evoluci – se mi osvědčila a neměl jsem nikdy důvod na ní něco měnit. Jeho pohled na člověka a svět mi dovolil lépe pochopit, co se to s námi v poslední době děje a vidět v těchto změnách nejenom hrozby, ale také možnosti a přísliby. Snažil jsem se tento náhled prohlubovat lepším chápáním biblických textů v jejich tématické a myšlenkové evoluci. Pokoušel jsem se vyjadřovat povahu ”personalizace Vesmíru” a lidské osoby přesnějšími a jemnějšími prostředky německé i francouzské fenomenologie a zároveň objevovat její často velmi nečekané paralely s povahou života vůbec. Mám vždycky radost, když na zřetelné prvky teilhardovského pohledu na život nebo přírodu narazím u myslitelů zvučných jmen, kteří ho často necitují a možná ani nečetli, ale dospívají k něčemu podobnému – jako třeba Plessner, Weizsäcker, Lovelock, Gregory Bateson, Hans Jonas nebo Richard Dawkins.

Teilhardův život je strhující příběh hrdinského a zcela nepatetického obětování, spíš život světce než cokoli jiného. Svoji bohatou a vřelou osobnost, své schopnosti i ctižádost vědce dal svému ”kosmickému Kristu” a sám si nenechal ani osobní život, ani vědeckou originalitu a ani žádný stesk po nich. Dokonce ani černý nevděk svých představených jako by vůbec neviděl. Na rozdíl od svých vědeckých kolegů a vědomých i nevědomých následovníků žil Teilhard většinu života ve značné izolaci, což jistě nepřispělo k tomu, aby se své myšlenky naučil vyjadřovat jemněji a precizněji. V jeho čínském vyhnanství za války to byla izolace přímo fyzická, ale ani později v klidnějších letech ve Francii a v USA neměl patrně kolem sebe lidi, kteří by mu náležitě rozuměli a i ti, kteří pak jeho myšlenky šířili a popularizovali, je vlastně také hodně zploštili. U Teilharda je totiž vždycky ještě podstatně víc, i když to ne vždy dokázal vyjádřit s náležitou jemností a diferencovaností pojmů. Teilhardův největší objev jistě není evoluce: tu našel u Darwina a u Bergsona. Na rozdíl od Darwina – nebo třeba Dawkinse – se na ni ale dokázal podívat obráceným směrem.

Důsledné evoluční myšlení vždycky znamenalo oslabení nebo dokonce prolomení té zdánlivě absolutní bariéry, která dělí člověka od zbytku přírody. Proto znamenal Darwin takovou revoluci a vyvolal takový odpor. Jenže teprve Teilhard si všiml, že to neznamená redukci člověka na živočicha s rozumem či řečí ”navíc”, jak tomu bylo už v Aristotelském zóon logon echon, nýbrž právě naopak: že se tím celá ostatní příroda povyšuje na jakési dřímající či zabráněné lidství. Zatím co reduktivní evolucionismus považuje za samozřejmé, že člověk není ”nic než” živočich s jakousi nadstavbou, kterou se jistě podaří vysvětlit z této pouze živočišné ”základny” nebo dokonce ukázat jako fikci, vidí Teilhard věci právě obráceně.  Má-li člověk své ”pro sebe”, s Teilhardem řečeno ”vnitřek”, což je jedna z mála věcí, které jako lidé bezprostředně a z vlastní zkušenosti víme, nemůžeme předpokládat, že vznikla z ničeho, nýbrž že musela být už i v před-lidské přírodě něčím připravena – i když ne obsažena či předurčena. Živočich je potom něco jako ”před-člověk” a ani prostá hmota není neživá, nýbrž ”před-živá”: jak jinak by se z ní ta živá mohla vyvinout?

Na první pohled by se mohlo zdát, že v tom není žádný podstatný rozdíl, že je to něco jako známý spor pesimisty s optimistou, zda je láhev poloprázdná nebo napůl plná. Tak by tomu asi mohlo být, kdyby šlo o ”holá fakta”, oddělená zjištění bez souvislostí. Jenže v lidském rozumění věcem, životu i sobě samému jde především právě o souvislosti. A zatímco reduktivní pojetí evoluce znamená, že konec konců není čemu rozumět – jsou přece jen atomy a prázdno –  teprve v tomto obráceném pohledu může být myšlenka evoluce naopak klíčem k porozumění. Zatímco reduktivní pohled nevědomky prohlubuje propast mezi vposledu nicotnou skutečností a mojí vlastní svrchovanou myslí, která tuto nicotnost dokáže odhalit a demaskovat jako ”nic než”, Teilhardovo pojetí evoluce vede k respektu a k úctě vůči všemu jsoucímu, k celku a hluboké vnitřní jednotě toho vesmírného dramatu, jemuž z nedostatku lepšího pojmenování říkáme ”evoluce”. Přesněji bychom měli mluvit o Stvoření a s Teilhardem si připomenout záhadnou myšlenku Pavlovu, že ”celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká…, společně sténá” v naději, že ”bude vysvobozeno z otroctví zániku” (Ř 8,19nn). 

Je to tedy trochu paradoxně právě redukcionismus, který pěstuje a posiluje soběstřednou pýchu zkoumajícího člověka, jehož hlavním intelektuálním potěšením je demaskovat a tak ”znicotňovat” předměty jeho poznání, aby se na pozadí jejich ”nicoty” ujišťoval o své vlastní výlučnosti. Jako kdyby se na ně díval obráceným dalekohledem, v němž se i blízké jeví jako vzdálené, až si nakonec připadá – slovy francouzského biologa Francise Jacoba – ”jako osamělý cikán v nekonečném a mrazivě prázdném Vesmíru.” Zrůdnost tohoto počínání se samozřejmě projevuje už v tom, jak jsme si zvykli zacházet s ”přírodou”, ale s konečnou platností se odhalí až tam, kde se takhle začne zacházet i s námi samými, s lidmi. Přesně v logice onoho ”nic než”, které konec konců znamená právě ”nic”. Hodně naivní člověk si mohl donedávna myslet, že redukcionistické znicotňování života a hmoty je jenom neškodný myšlenkový postup, vědecká metoda poznávání, která ničemu neškodí. Od technické ”redukce” milionů lidí v nacistickém holokaustu už si to nemůže myslet nikdo: lidské myšlenky – jak dobře viděl Nietzsche – se totiž dříve či později prosadí do lidského jednání. Můžeme doufat, že se prosadí i ta Teilhardova?

 

(Teologie a současnost 2/2005)