Taláry v aule

 Univerzitní ceremonie jsou jeden z mála veřejných obřadů, který se v naší společnosti ještě udržuje. Názory jsou tu, jak to bývá, všelijaké. Studenti, a možná hlavně jejich rodiče, se na ně spíš těší – zejména jsou-li z venkova. Blazeovaní studentští mazáci z nich mívají legraci, zvlášť když někdo o talár zakopne nebo mu dole čouhají kostkované kalhoty. A učitelé obvykle kolísají mezi svátečními pocity ve slavnostním sále i oblečení – a trapným pocitem zbytečné šaškárny. Zatím jen tiše a mezi sebou občas prohodí: „Nemělo by se to všechno zrušit?“

V přesně opačné situaci jsou mnozí kolegové ze západní Evropy. Studentská revolta před třiceti lety se totiž mimo jiné opřela právě do „zatuchlých talárů“ a smetla je do popelnice dějin. Možná to ani tolik nechtěla, byl to spíš symbol pro konzervativnost vysokých škol – ale stalo se a taláry jsou pryč. Takže občas si některý západní kolega v Karolinu tiše povzdechne: „Nebyla toho škoda?“

Ať je to tak či onak, obřad, kterému už nikdo nerozumí, je vždycky v nebezpečí, že při nějakém úklidu zanikne. A tak mě při jedné vydařené promoci napadlo, že bych se měl pokusit tento pozůstatek – či přežitek – starých časů aspoň trochu vysvětlit. Pro potřeby rodičů, studentů, ale hlavně akademických kolegů. Což tímto také činím.

Na obřadu nám dnes překážejí dvě věci, které jsme jaksi zapomněli: předně že je to svátek, a za druhé, že se slaví veřejně, společně a s vnějšími ozdobami: na zvláštním, slavnostním místě, v neobvyklém oblečení, s hudbou. Svátek, červené datum v kalendáři, pro nás znamená, že nemusíme do zaměstnání a zůstaneme doma s rodinou. Můžeme ho trávit na chatě, vyrazit do přírody, na lyže nebo na ryby – anebo třeba zůstat v posteli. Nemusíme mezi lidi, kterých máme za týden plné zuby, můžeme chodit ve starých kalhotách a tak dále. Ale ještě před sto lety to většina lidí měla právě naopak: celý týden byli po polích nebo ve chlévě a těšili se na svátek, že přijdou „mezi lidi“.

Pak je tu ovšem ještě svátek jako takový, slavnostní, mimořádná chvíle, která dělí hladké plynutí času a ruší monotonii dní. Už sám název naznačuje, že svátek má náboženský původ. Ty nejstarší svátky, třeba dožínky nebo slunovrat, sice nějak souvisely s přírodou, byly to však příležitosti, kdy člověk vyjadřuje svou vděčnost třeba za to, že další rok nějak přežil a že se už těší na jaro – a právě to je obsah náboženského svátku.

Také univerzitní „svátky“ nesou zřetelné stopy obřadů náboženských. Výklenek velké auly Karolina býval kdysi kaplí, uspořádání sálu se podobá kostelu, varhany, průvod, všichni povstávají… Učitelský talár je pozůstatek taláru kněžského – pravda, v renesanční podobě. Právě tehdy se totiž univerzity odpoutaly od církve, mistři už nemuseli být kněží, směli se ženit a nechali si jen talár a biret, jaký nosili i reformační kazatelé. Slovo talár je od latinského talus, pata, proto z něj nemají vyčuhovat nohy. Měl dávat najevo, že jeho nositel není jen tak obyčejný smrtelník, neboť svůj život něčemu věnoval či „zasvětil“. Jen červená barva rektorských talárů má původ středověký: takhle se oblékali biskupové. Z biskupského křesla se odvozují i vyvýšená místa pro rektora a děkana, „stání“ pro řečníka je někdejší kazatelna.

Také varhany jsou v Evropě nástroj pozdně středověký, který se v kostele prosadil teprve v 16. století: do té doby se při bohoslužbě pouze zpívalo. Repertoár našich pražských promocí se skládá z opakované melodie při průvodu a státní hymny, ke konci obřadu se hrává středověká píseň „Jezu Kriste, ščedrý kněže“, o níž se soudilo, že pochází od Jana Husa, a obligátní „Gaudeamus igitur“, romantická píseň německých studentů z počátku minulého století.

Ozdobou univerzitních ceremonií je ovšem pedel: má nejhezčí talár a baret a ještě v ruce žezlo. Zejména u dětí se těší největší pozornosti. Má-li ovšem většina univerzitního ceremoniálu původ církevní, je pedelovo – totiž rektorovo – žezlo vypůjčeno od panovníka: je to odznak moci, kdysi dávno hůl, v renesanci zkrácená a ozdobená, později v této podobě odznak maršálů. Průvod učitelů s rektorem tak napodobil průvod královský a vyjadřoval, že univerzita je svět sám pro sebe, s vlastní svrchovanou vládou – čili akademickou svobodu.

Vlastní obřad tvoří pár krátkých projevů, které si navzájem odpovídají a donedávna bývaly hodně stereotypní, až ritualizované. S potěšením konstatuji, že se aspoň někteří univerzitní hodnostáři opět snaží, aby měly skutečný obsah. A potom následuje jádro věci, totiž slib. Také to je věc dnes spíše nezvyklá: připisujeme si odpovědnost a různé závazky, které jaksi trvale „máme“, aniž bychom je nějak zvlášť aktualizovali nebo dávali najevo. Jaký je v tom problém? Staří bývali k sobě samým skeptičtější: věděli, že i když má člověk v této chvíli ty nejlepší úmysly, může se stát, že se zítra špatně vyspí, jinak rozmyslí, zapomene. A že vrátit vypůjčené peníze nebo vydržet s toutéž manželkou nemusí být lehké. Proto se sami proti sobě jistili tím, že věc slavnostně a před svědky vyhlásili. Totéž dělají i imatrikulovaní studenti, promovaní bakaláři, magistři a doktoři. A aby bylo ještě zřejmější, oč se vlastně jedná, „sáhnou si“ dvěma prsty na děkanské žezlo. O podobném výmluvném gestu, kterým jako by se vrtkavý člověk chtěl přidržet něčeho pevného a mocného, svědčí ostatně i slovo „přísaha“.

Tak – splnil jsem, co jsem si předsevzal. Jiní, povolanější ať posoudí, zda je to všechno jen starý krám a veteš, kterou je třeba zrušit. Sám bych se přimlouval spíš za to, aby se univerzitní konzervativnost potírala tam, kde vskutku vadí, a ne v zástupných symbolech, které se zdají tak „konzervativní“ jen tomu, kdo neví, že také něco znamenají.

(1998)