Svinčík a civilizace

Že naši civilizaci na každém kroku provází nehorázný svinčík, je každému zřejmé. Rodič, který táhne domů ze školky nastydlé a kašlající dítě, špinavou ulicí, kolem páchnoucích popelnic, nabitým a zabláceným autobusem – ten o tom jistě ví své. Další už záleží na jeho povaze. Je-li flegmatik, vyzbrojí se tím otupělým pohledem, jímž se na veřejnosti navzájem častujeme, a těší se domů, kde je uklizeno, čisto a kde kyne naděje, že aspoň v televizi uvidí kousek jiného, hezčího světa. Romantik si za povinně otupělým výrazem bude snít svůj sen o čisťounkém domku se zahrádkou a zářivě bílými kachlíčky, o zelených lesích, modrém moři a zasněžených horách.

Z této základní zkušenosti svinčíku – na zemi, na vodě i ve vzduchu – vzniká neurčitý pocit, že něco není v pořádku. A když člověka život občas zanese někam, kde svinčík přesahuje všecky meze, na velkoměstskou skládku nebo do severočeské pánve, zraje v něm přesvědčení, že by se mělo něco stát. Ale co? Umýt, vyčistit, uklidit – jako v Německu nebo v televizní reklamě? Jenže poučenější občan už dnes ví, že tohle je snad ještě horší. Neboť místo obyčejného domáckého a takříkajíc »přírodního« svinstva se tak do světa dostávají svinstva daleko horší, byť na první pohled neviditelná. Saponáty, DDT, freony a ozonové díry. Svinstvo, byť úhledně zabalené do polyetylénových pytlíků a pečlivě odvážené kamsi do neznáma, přece nepřestane být svinstvem – jenom k němu přibyl ještě pytlík navíc.

Mezitím se ovšem člověk také dozví, že voda z vodovodu se nesmí dávat dětem, že by se neměl moc opalovat, že je tu a tam inverze, kdy je lépe nevycházet »na vzduch« – a tu se mu teprve objeví, že hektary zarostlé lebedou a poseté cáry igelitu, ba ani oranžový dým z chemičky ještě nejsou ta pravá hrůza. Že celý svět, země, moře i povětří se pozvolna mění v jednu nebezpečnou senkrovnu, kterou už není kam vyvézt. Ale že ze všeho nejhorší jsou právě svinstva, která není nikde vidět, nepáchnou, nepálí – a přece odevšad hrozí. A v téhle chvíli se člověk začne zajímat o »svět« jako takový – i když mu dnes raději říká »životní prostředí«.

Jenže dnešní člověk je zvyklý »zajímat se« obvykle jen jako čtenář všelijakých magazínů, nebo lépe jako divák, který si řekne: »Podívejme se, iguanodont, to je ale zajímavé!« a hned se nechá »zajímat« zase něčím jiným. Ale když už mu jde něco opravdu na kůži, pak tedy nejenom »zajímat«: je třeba něco udělat. A protože jsme dnes všichni trochu infantilní, chceme to teď a hned. Jaképak otálení, zkoumání nebo přemýšlení: ať už se stane co se stane, hlavní je, aby se to stalo hned. Ostatně svinčík také nečeká, roste a hrozí – a už je vlastně pozdě. Takže hurá do toho.

Do toho! – Do toho? – Do čeho? – To je právě otázka. Neboť když jde o »svět« čili o »životní prostředí«, neřídíme se žádným cílem, nýbrž spíš jen obavami, strachem a panikou: tím, co nám hrozí. Jen málokdo si najde smysluplnou činnost a dá se do ní: jedni se pustí do Temelína, jiní do třídění odpadů a ještě jiní do zachraňování tuleňů v Grónsku. To všechno je jistě potřeba. Většinou ale zůstane při tom, že našinec nezmůže nic; musí se začít »někde nahoře«. Jenže to je právě nebezpečné, když lidé jednají ne z celkového rozmyslu, ale spíš z jakéhosi nutkání: udělejte »něco«, a to hlavně hned. Neboť nutkavé jednání je stále pod tlakem času, a tak v něm není místo na otázky. Je nebezpečné tím, že na myšlení mu nezbývá čas. Ostatně už před sto padesáti lety klasik nutkavého jednání vyslovil slavnou větu: »Až dosud filosofové svět vykládali, teď jde o to ho změnit«. A dal se do toho.

Bylo by laciné a trapné, lepit ekologickým radikálům na čelo nějaké nálepky, zejména pak ty už prošvihnuté. Každý soudný člověk přece ví, že objevili něco nesmírně závažného. Že nám ve světě, kde by se každý chtěl starat jen o sebe, staví před oči, jak to nejde a nikdy nepůjde. Za to jim patří vděčnost, úcta a pochopení – třeba i pro jejich omyly. Jenže soudný člověk by už měl také vědět, že cesty do pekla bývají dlážděny dobrými úmysly. To jest »dobře«, leč bohužel málo myšlenými. A právě o to dnes v ekologickém hnutí jde: aby se snažilo co nejlépe uvidět, o co mu vlastně jde. Čemu chce zabránit a pro koho to dělá.

Brněnskému filosofovi Josefu Šmajsovi patří nepopiratelná zásluha, že se o to jako jeden z prvních u nás pokusil. Neboť může-li dnes filosof vůbec ještě k něčemu být, je právě toto jeho úloha. Že se to Šmajsovi nepodařilo, není jen jeho chyba. Zato nám ostatním by nebylo možné odpustit, kdybychom jeho pokus přešli mlčením. Protože i kritika je jisté uznání – a hlavně může vést o krůček dál. A toho je velice naléhavě třeba.

Řekli jsme, že ekologické hnutí trpí jistou nevyjasněností: cílů, prostředků a hlavně toho, pro koho chce svět zachraňovat. Právě tak je tomu i u Šmajse. Svoji knížku sice nazval »Ohrožená kultura«, ale jde v ní o pravý opak: o to, jak naopak »kultura« ohrožuje »přírodu«. S těmito pojmy zachází jako s krumpáčem, takže »kultura« tu sahá od mýdlových prášků až po poezii bez jakéhokoli rozlišení. Jednou se dozvíme, že kultura je »protipřírodní« (str. 12), na str. 20 je s přírodou »nekompatibilní«, na str. 23 »opoziční« (jaká hrůza!), kdežto o kus dál se říká pravý opak: »Vesmír je přirozeným způsobem vytvořený (?) funkční systém, zahrnující miliardy galaxií,… člověka a lidskou kulturu« (str.29). Autor se sice často dovolává »evoluce«, ale kromě školských banalit z ní mnoho, zdá se, nepobral: má-li v této souvislosti evoluce nějaký význam, pak právě v tom, že mezi před-lidským světem »původní« přírody a světem kultury či civilizace není žádná propast. Jeden se vyvinul druhému na zádech podobně, jako člověk na zádech primátů nebo mnohobuněční na zádech jednobuněčných.

Přitom co slovo, to prázdné klišé: v jakém smyslu byla kdy příroda »původní«? Před příchodem člověka? To už měla za sebou spoustu proměn a katastrof, třeba právě vznik kyslíkové atmosféry a tím vynucenou přeměnu anaerobního života. Autor horuje pro jakousi »evoluční ontologii«, o níž se dozvídáme že na rozdíl od tradičních, »stacionárních«, si všímá dění a vývoje (tak nějak to bylo u JVS s dialektikou, vzpomínáte?), že podle ní je člověk »vesmírným strukturám lhostejný« (nepodařený citát z J. Monoda), ale hlavně, že »umožňuje definovat člověka věcně, bez zbytečného hodnotového zabarvení«. A je to.

Postupem čtení se situace vyjasňuje: autor je v zajetí toho nejhrubšího scientismu, takže za úkol filosofie nepokládá myšlení, nýbrž vytváření »adekvátních teorií«, opřených o »dnešní vědu«, neboť jiný zdroj poznání dnes filosofie nemá (str. 23). Podle toho vypadají i jeho preference: tak klonování a genetická manipulace jsou podle něho »perspektivnější a energeticky šetrnější techniky biotické« (str. 52) – beze slova o tom, že jsou také přiměřeně nebezpečnější. Kdekoliv se autor dostane do úzkých, pomáhá si jakýmsi pseudovědeckým žargonem, který je už z jazykového hlediska varující: místo aby řekl, že naši předkové hnojili hnojem, poučí nás, že »převážně biotická instrumentální technosféra, slabě integrovaná přirozenou ekosystémovou energií…«(str. 51).

Dnešní ekologická krize prý »zkušenost a zdravý rozum jako zdroj politické moudrosti znehodnotila« (str. 17), takže je třeba vycházet »z koncentrované teorie systémových věd« (str. 14). Jenže právě scientistická věda, která se hodnotám důsledně vyhýbá, nemůže k těmto otázkám nic podstatného říci, a tak se Šmajsova knížka hemží protimluvy. Tak kdyby myslel vážně, že kultura je »vetřelec« (str. 84), měl by se vydat knihy pálit, a ne další psát. Je-li člověk »zvlášť nebezpečný škůdce Země« (str. 74), je úsilí o záchranu »lidského zdraví« (str. 13) jistě problematické. Je-li příčinou dnešních potíží »unifikovaný typ technické kultury« nebo »ekonomický a technologický liberalismus« (str. 63), čtenář těžko pochopí, proč »v konečné fázi projekce musí převážit vliv kvalifikované vědeckotechnické inteligence« (str. 79).

Jenže tady už přihořívá. Sám klasik nutkavého myšlení, jehož Šmajs často cituje – vědomky i nevědomky – nás přece učil, že se máme ptát, proč někdo něco říká a proč to říká právě on. Nutkavé myšlení se v knížce předvádí na každé stránce: »nelze už nahrazovat činy abstraktními úvahami, ale je třeba jednat, i když mnohé přírodní souvislosti ještě neznáme« (str. 91), »explicitní formulaci strategie potřebujeme co nejrychleji« (str. 85). Neboť »děsivá pravda je taková, že alespoň co se technologie týče, nikdo není u kormidla«, jak autor cituje z Al Gora (str. 70). A právě o to nakonec jde: o »planetární politické řízení«, neboť »živelný technologický vývoj se musíme pokusit politickými prostředky ovládnout, modifikovat a nově orientovat«.

Problém je tedy právě opačný, než jak ho autor předtím vylíčil: nejenže civilizace není »protipřírozená«, ale naopak dosáhla rozsahu, kdy se už nebude moci dále vyvíjet tak »přirozeně« jako dosud, tak »živelně« jako evoluce před člověkem. Chtě nechtě se ji musíme naučit nějak »řídit«, případně omezovat. Ale jak, abychom tím nezničili, co bychom chtěli zachránit? Jedno takové »vědecké řízení« – ekologicky, jak známo, zvláště katastrofální – jsme tu přece nedávno zažili. Tudy cesta k záchraně docela jistě nevede. Zemřelý Josef Vavroušek dobře věděl, že ta musí začít otázkou hodnot, jíž se Šmajs marně snaží vyhnout. To znamená hodnot, které udrží lidské společnosti pohromadě i ve chvíli, kdy globální růst ekonomických parametrů prostě už nepůjde udržet.

Filosofický problém ekologie tedy není nedůstojné sekundování mocichtivým scientistům, kteří se chtějí »dostat ke kormidlu«, nýbrž hledání takového životního způsobu, pro který nebude civilizace znamenat totéž, co neustálé stupňování blahobytného svinčíku. Naučit se žít skromně a přitom svobodně ovšem už není úkol jen pro filosofy. Bude jistě potřebovat i svoji novou politiku – ta ovšem nesmí ani na chvíli zapomenout, že má sloužit svobodným lidem, aby mohli být ještě svobodnější, to jest také zodpovědnější.

(Přítomnost 1995)