Smutná léta

Na dobu, kterou člověk sám prožil, nemůže mít objektivní pohled. Dlouhých čtyřicet let komunismu nejde hodit do jednoho pytle: byla tam období strachu, období nadějí i smutná léta obyčejné nudy. Každý z nás navíc do této doby vstupoval s jinými výchozími předpoklady a postoji: někteří s nadšením, z něhož se pak bolestně probírali, jiní se skepsí, která se jen prohlubovala, a jiní s hrůzou, která postupně ustupovala zvyku. 

Strach padesátých let, s přáteli a příbuzými ve vězeních a lágrech, jsme si kompenzovali mladistvým vzdorem a ostentativním odmítáním každého “angažování”. Čekali jsme, že “to praskne” a nelámali si hlavu, jak by se to mohlo stát. Drobné nepříjemnosti, které to přinášelo, jako zákaz studia a podobně, jsem snadno snášel, a teprve setkání s upřímnými komunisty mě donutilo víc přemýšlet. Na tuto druhou stránku “padesátých let”, kterou mladší už nezažili, by se totiž nemělo zapomenout: byli tenkrát ještě lidé, kteří v komunismus prostě věřili, i když z toho neměli valný prospěch. Jen proto, že komunismus ještě žil, mohl se od konce padesátých let přece jen začít polidšťovat. Nejdřív se skepsí, ale pak i se zájmem jsem sledoval poměrně krotká “kritická vystoupení” komunistů na povinných schůzích – na jiné jsem nechodil. Paradoxně se tu oni, vzdělanci, ucházeli o jakési uznání ostatních, především ovšem – nás dělníků.

Od začátku šedesátých let se i pro nás začaly otevírat jisté, pravda, dosti skrovné možnosti: směl jsem udělat večerní maturitu, dalo se jezdit do NDR a kde se lidé příliš nebáli, dala se tu a tam i vydat zajímavá knížka. Přátelé se postupně vraceli z lágrů, často s poničeným zdravím, ale veselí a plní naděje. Maminčin bratr, letecký konstruktér a sociální demokrat, se vrátil z vězení jako zbožný člověk a i když se živil odvážením špon a občas komentoval bordel v továrně, šířil kolem sebe tiché štěstí a naději. Pan P., výborný mechanik a kdysi živnostník, s nímž jsem sdílel různé kádrové patálie, se jednou osmělil a ukázal mi v boudě na zahrádce zářivě nalakovaný stěhovací vůz, který si sám postavil: “Až to praskne, všichni začnou teprve něco shánět – a já druhý den vyjedu!”

V roce 1964 mě – s kvalifikací večerního maturanta – přijali do ústavu matematických strojů jako programátora a vstoupil jsem mezi “bílé límečky”. Pěkná práce na tehdy úplně novém poli, plno chytrých lidí, přátelské prostředí a slušní vedoucí – co si mohl člověk víc přát? Odtud jsem pak mohl sledovat první váhavé pokusy reformních komunistů. V roce 68 se vrátka možností hodně pootevřela, ale pořád to byli oni, kdo je drželi v rukou. Knížky, přednášky, časopisy – všechno se muselo dělat opatrně, a tak se někteří začali obávat, aby to s reformami nepřehnali. Chyběly jim totiž naše zkušenosti s komunismem. A tak když někdy v květnu 68 zrušili cenzuru a Vaculík napsal “2000 slov”, většina v redakci Tváře to pokládala za nezodpovědný hazard.

Osmašedesátý rok, to byla krátká iluze o svobodě a socialismu, která ledacos přinesla, ale asi nemohla dopadnout dobře. Teprve později jsme pochopili, jaký měla význam. Pro tisíce mladých lidí doma to byla příležitost aspoň zdálky ochutnat svobodu. Pro mnoho lidí – včetně mne – první příležitost podívat se na Západ a navázat tam důležitá přátelství. Ti, kterým režim nejvíc ublížil, mohli ukázat svou velkorysost: někdy v květnu podepsala stovka bývalých vězňů otevřený dopis, v němž nabídli smíření a odpuštění. Nevím, zda jim za to někdo poděkoval – a tak to aspoň připomínám. Ale z téhle nálady vzešla potom také ochota přijmout mezi sebe i oběti následující normalizace, bývalé komunisty – a z té pak možnost disentu. Největší a skutečně historický význam měl ovšem rok 68 pro mezinárodní komunismus, který tenkrát skončil. Skandál roku 1956 v Maďarsku se propagandě ještě podařilo ututlat, ale skvěle dokumentované obsazení Prahy se už spolknout nedalo – také proto, že se tu předtím vystřídaly tisíce nadšenců a sympatizantů z celé západní Evropy.

Okupaci v srpnu jsem zažil v Moskvě na počítačové konferenci a když jsem se probral z euforie událostí – i tam to byly dramatické dny – bylo jasné, že “tato noc nebude krátká”.  Ne že by se mohla vrátit Stalinova léta – k tomu chyběl Velký vůdce – ale zase jen to známé šedivé vegetování za ostnatými dráty. Komunistické vedení – až na pár výjimek – všechno odvolalo a ani Jan Palach nedokázal zastavit, co pomalu, ale jistě přicházelo. Zklamání a předběžný strach, lámání páteří při prověrkách, zbytečné lhaní a žádná naděje.

A přece tu byla jedna pozoruhodná nová věc: bývalým komunistům, kteří zažívali neslýchaný pád, se – pokud vím – nikdo nesmál. Chvíli jim trvalo, než si na novou situaci kmánů zvykli, a některým to dalo hodně práce, ale ti ostatní na to trpělivě počkali a přijali je mezi sebe. Teprve později jsem si uvědomil, že to byl jistý výkon. Jako pokaždé, když se zhroutí instituce, následovalo tam nahoře nové “rozklobávání” o pozice. Archimédův zákon tenkrát říkal: “Váha soudruha stranou vyneseného rovná se součtu vah soudruhů, soudruhem tímto potopených”. Mezi lidmi to tak nebylo – možná proto, že nebylo oč se klovat, možná proto, že už zavládla ta otupělost. Ale že by někdo měl škodolibou radost, že “jemu taky” nevzali děti do školy, na to si opravdu nevzpomínám.

Od poloviny sedmdesátých let bylo znát tíživé důsledky osmašedesátého. Češi se dělí na dvě půlky, říkalo se tenkrát: jedni se učí anglicky, druzí zavařují. Chybělo těch přes sto tisíc lidí, kteří odešli do exilu: ať komunisté nebo reakcionáři, byli to lidé samostatní, energičtí, podnikaví – samé vlastnosti, o něž u nás bývá nouze. Na Slovensku, kde tolik exilu ani čistek nebylo, byly poměry snesitelnější a rádi jsme tam za kolegy zajížděli. Průmysl, znovu odříznutý od světa, rychle nabíral technické zpoždění, které v roce 68 nebylo tak závratné. Americké časopisy jsme teď dostávali – v čínských reprintech. Nejhůř na tom byli mladí lidé s jistou dávkou ctižádosti. Zejména po Chartě se mi stávalo, že se se mnou chodili poradit, jestli by přece jen neměli… do strany. Jednomu jsem dokonce skoro přikývl; ten se pak ale na školení, kde se horlilo proti kariérismu, nevinně zeptal, jestli členství přináší nějaké výhody. A když se dozvěděl, že rozhodně ne, položil logickou otázku: “Takže jaký kariérismus?” A bylo to.

Obecnou skleslost a otupělost se pokusila rozhýbat Charta 77. Někomu se zdálo, že ne moc šťastně. “To jsme celí my: samej Švejk – a pak rovnou Jan Hus!”, řekl mi tehdy šéf. Jedno ani druhé nebyla v jeho očích žádná poklona. Svůj nehrdinský – a netypický – příběh s Chartou jsem popsal jinde, o hrdinství Patočkově napsali jiní. Ale skutečný význam Charty jsem pochopil až v roce 89: ten by byl bez ní ještě daleko obtížnější. Obecný rozklad společnosti Charta ovšem nezastavila, naopak pronikal i do strany. Ráno u vrátnice sedí uklízečka, obávaná soudružka, s hlavou v dlaních. Že prý byla u dcery ve Švýcarsku. Když jsem na to řekl něco nejapného o počasí, probodla mě očima a vyhrkla: “Ale já musela ráno tady nakupovat!” – a dala se do pláče.

Po bitvě je každý generálem. Ale jak je možné, že přes ten zjevný rozklad jen Vašek Benda věřil, že to brzy skončí? Ještě 28. října 1989 jsme si na Václavském náměstí smutně říkali, že je nás málo a musíme rok počkat. Našince snad může omluvit, že měl už příliš mnoho špatných zkušeností a zklamání; ostatně konec komunismu nečekal nikdo z amerických odborníků. Jenže ve stejné beznaději žili i moji mladí kolegové, kteří tím fyzicky trpěli. Byla to jen nákaza od nás starších, náš hřích beznaděje?

Z té smutné doby tu ale zůstalo i pár dalších těžkých hříchů. Předně nedůvěra k cizím lidem. Ve slušných společnostech samozřejmě platí, že koho neznám, bude patrně slušný člověk – dokud mě nepřesvědčí o opaku. U nás to bývá obráceně. Za druhé je tu obecný nezájem o veřejné věci, za nějž se lidé kupodivu ani nestydí. Politika je svinstvo. To není “zdravá kritičnost”, nýbrž naopak postoj, který kritiku znemožňuje, protože nerozlišuje. I v politice bývá svinstvo. Jenže když se přestane rozlišovat, hraje to do ruky právě tomu svinstvu. Z komunistických dob pochází za třetí skepse k institucím vůbec: stát je nepřítel. Organizované násilí, učili marxisté. Jenže demokracie znamená péči o dobrý stát a lepší instituce. Kdo se nám má o ně postarat? Že bychom to už zase chtěli svěřit komunistům?

(2. 11. 2004, MFD)