Rozhovor o lži

1. Co je to vůbec lež a kde se v nás potřeba lhaní bere?

Když řekne školák paní učitelce, že pět a pět je patnáct, je to chyba. Když to řekne číšník, má člověk podezření, že je to lež či podvod. Rozdíl je v tom, že školák správnou odpověď neví, kdežto ten číšník asi ano. A druhá věc: chce tím nejspíš někoho podvést a poškodit, anebo si naopak získat nějakou neoprávněnou výhodu. Zmýlit se je něco úplně jiného než zalhat a nesmíme si to plést, i když ten číšník by nejspíš také tvrdil, že se zmýlil. Kdyby místo patnáct řekl pět, každý by mu to uvěřil a možná by ho sám opravil. Jenže on řekl patnáct …

Na druhé straně sama možnost lhát patří nerozlučně k řeči, k vyjadřování. Zvíře snad může něco předstírat, „klamat tělem“, ale lhát může jen člověk. Ale nezdá se mi, že by měl nějakou potřebu lhát. Jsou to spíš jiné potřeby, kde se člověku lež hodí jako prostředek: něco zapřít, z něčeho se vykroutit, někoho oklamat, něco vylákat, někdy i někoho „shodit“ a pomluvit. Možná i vytáhnout kamaráda z bryndy na úkor někoho třetího.

2. Je pro člověka snazší lhát, nebo mluvit pravdu a proč?

Lhát je mnohem složitější a pracnější: lhář dobře ví, jak to je, ale musí „předstírat“ čili prezentovat něco jiného. Musí ty dvě věci podržet v hlavě odděleně a nesmí si je splést. Podle neurologů se při lži v mozku aktivují nejméně tři různá centra, tak je lhaní náročné. Malé děti si sice vymýšlejí a fantazírují, odborně řečeno fabulují, ale lhát ještě neumějí.

3. Škodí si lidé tím, že lžou, i když jejich lež nebude odhalena? Jaké negativní účinky to na ně má?

Normální člověk se stydí lhát a lhářům pak už nikdo nevěří. Platón dokonce říká, že kdo není schopen se stydět, má být „vymýcen jako nákaza obce“. Ale nejhorší je to, že lež jaksi ruší, likviduje řeč. Když řeknete, že dnes je neděle, rozumí se tím samo sebou, že to tak podle vás skutečně je. Když se zeptáte kolik je hodin, samozřejmě předpokládáte, že se dozvíte pravdu – jinak byste se neptal. Každá oznamovací věta se tváří, že je pravdivá, že něco oznamuje, a každá otázka očekává pravdivou odpověď. Kdybychom o tom začali pochybovat, nemělo by žádný smysl mluvit, leda vzdychat nebo hekat. Ale i to se dá konec konců předstírat.

A ještě jedna věc je na lži a podvodu zvlášť odporná: postihuje totiž jen důvěřivé lidi. Když vás někdo uhodí nebo urazí, nepotřebuje k tomu vaši spolupráci, ale aby vás obelhal a podvedl, musíte mu ještě naletět. To si pak možná budete vyčítat, ačkoli někomu věřit je přece úplně normální. Jenom v hodně prolhaných a nepoctivých společnostech jsou lidé zvyklí nikomu nevěřit a nemohou se pak divit, že nic nefunguje. Na všechno musí být notáři a potvrzení, všechno se musí kontrolovat a všichni jsou z toho nešťastní. A v takových společnostech se pak také nedá vládnout jinak než bičem.    

4. Je někdy morálně oprávněné zalhat?

Ovšem, ale takzvaná „milosrdná“ nebo „zbožná“ lež není podle naší definice lež, protože nechce poškodit, ale naopak někomu pomoci nebo prospět.

5. Můžeme třeba zalhat, když někdo nemá právo na naši pravdivou odpověď (např. při výslechu na StB)?

Jistě, ale nejde tolik o nějaké právo, jako spíš o to poškození. Když se vás někdo zeptá, kolikátého je, nemá vlastně také na odpověď „právo“, a přece mu to rád řeknete. Ale na Gestapu nesmí člověk říkat pravdu, pokud by tím někoho poškodil, pokud by ji mohli zneužít. Proto gestapáci lidi mučili, až už nebyli schopni tu „pravdu“ udržet za zuby.

Něco podobného se ostatně týká i „pravdivých“ drbů, nepříznivých, trapných nebo intimních informací, které se sice zakládají na skutečnosti, ale dají se výborně zneužít. Takové drby a drbny právě estébáci bohatě využívali.

6. Jaký je vlastně biblický pohled na lež? Je jednoznačně odmítavý?

Slova lež a lhát jsou v Bibli dost vzácná: „Bůh není člověk, aby lhal“ (Nu 23,19), kdežto „ďábel … nemůže jinak než lhát“ (J 8,44). Podle Ez 13,19 lež „usmrcuje duše“. Mnohem častější je slovo „křivý“, křivé svědectví, přísaha, slovo. Tak je to ostatně i v Desateru, které zakazuje lež proti někomu u soudu, křivé svědectví.

Teprve v Novém zákoně se často vyskytuje protiklad pravda – lež, ale ani zde se pravdou nemyslí jen shoda se skutečností. Jde právě o dobrý a zlý úmysl, o snahu prospět nebo poškodit.

7. Najdeme i v Bibli různé podoby lží, které jsou vlastní člověku ve všech dobách? Kde se vůbec v Bibli poprvé setkáváme se lží?

Jak jsem říkal, slovo lež není v Bibli moc časté. Zato se skutečností lži se setkáme hned na začátku, když had přemlouvá Evu a když Kain o zabitém bratrovi řekne, že o něm neví (Gn 4,9). Jákob obelstí starého otce, aby dostal jeho požehnání, a bratra odškodní čočkovou kaší. Byl to podvod nebo ne? Král David se vyspí s Batšebou a jak se to snaží ututlat, dělá jeden podvod horší než druhý. A přece mu Hospodin pošle proroka Natana a nakonec mu odpustí (2S 11-12). Když „mudrci z východu“ našli malého Ježíška v Betlémě, dostali ve snu pokyn, aby se k Herodovi nevraceli – aby mu totiž nemuseli lhát, anebo ještě hůř, neprozradili mu „pravdu“ (Mt 2,12).

 8. Které lži pokládáte pro člověka za nejnebezpečnější?

To si netroufám říct. Ale nebudou to lži toho druhu, jako že pět a pět je patnáct. Napadá mě Jeremiášovo: „Hle, soudím tě za to, že říkáš: ‚Já jsem nezhřešila‘“ (Jr 2,35), které pak rozvádí První list Janův: „Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není“ (1J 1,10).

(Pro KT 30.3.2013)